V předvolebním období v r.2010  ve stínu „kauzy Čunek“ a s ní související „válkou žalobců“ a s vědomím neúnosnosti dalšího bujení korupce a klientelismu se všechny politické strany vymezovaly proti politizaci činnosti orgánů činných v trestním řízení, horovaly pro jejich nezávislost a vyhlašovaly svatou válku korupci a klientelismu. Domnívám se, že mnozí hlasatelé nutnosti emancipace orgánů činných v trestním řízení netušili, že se chystají vypustit džina z láhve.

Aniž bych chtěl škodit straně TOP 09, která je mi stejně lhostejná jako všechny ostatní, konstatuji, že z nedůvěry veřejnosti k orgánům činným v trestním řízení a z jejího znechucení provalováním stále dalších korupčních skandálů vytěžila skutečně hodně. Lidé, kteří ji založili, dali najevo, že se distancují od politické špíny, znehodnocující polistopadový vývoj země. Zaštítili se tehdy ještě velmi silnou mravní autoritou Karla Schwarzenberga, za jehož širokými zády se částečně skryla lišácká prohnanost neformálního šéfa strany Miroslava Kalouska. Kromě dosud nerozhodnutých přitáhli na svou stranu také část voličů nejen „mateřské“ KDU-ČSL, ale i ODS. Podařilo se jim vytvořit iluzi strany, usilující o mravně čistou politiku.

Středověké přísloví „tempora mutantur et nos mutamur in illis“ platí  i v politice a TOP 09 nečiní výjimku. Osobní zkušenost mě vede k vnímání Karla Schwarzenberga jako muže velkorysého, šlechetného, přitom skromného a se smyslem pro humor, ve všech ohledech velkou osobnost. Přesto konstatuji, že jeho kouzlo, jež přitahovalo voliče k TOP 09, časem vyvanulo, zčásti i proto, že vyklidil pole vnitrostátní politiky a věnuje se jen svému resortu. Tváří a nejsilnějším mužem TOP 09 se stal nyní již zcela nezakrytě Miroslav Kalousek, jenž výstřelky v  chování postupně začíná zaplňovat mezeru po Davidu Rathovi. 

Není ničím neobvyklým, že v politice se říká něco jiného, než se pak skutečně dělá. Politici jsou nepoučitelní a stále znova se pokoušejí taktizováním a obelháváním veřejnosti hájit nehajitelně špatná rozhodnutí, která nakonec stejně přivodí jejich pád. Lze to prokázat i na vztahu současné vládní koalice k věcem spravedlnosti a vnitřní bezpečnosti státu. Zkouškou upřímnosti proklamovaných zásad vedení ODS a jmenovitě Petra Nečase je jejich přístup k reformě státního zastupitelství jako celku, jmenovitě k návrhu nového zákona o státním zastupitelství, k obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze, posléze i k autoritě nejvyššího státního zástupce, kterého kdysi vítali div ne jako spasitele, dokud nezjistili, že na rozdíl od nich své proklamované zásady myslí vážně. K selhávání Petra Nečase a vedení ODS jsem se ale vyjádřil dostatečně již dříve a zatím v tom nemíním pokračovat (např.: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012070501 a/nebo http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012070101).

Vývoj událostí mě vede k návratu k námětu zasahování ministra financí Miroslava Kalouska do vyšetřování „kauzy CASA“ , jímž jsem se sice také zabýval již dříve, ale nastal zde nový vývoj. (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012062903).

Ve světle mediálních informací, které ovšem nelze považovat za objektivní obraz skutečnosti, si  „kauza CASA“ zaslouží označení „nestandardní zlodějna“ nejméně stejně jako „kauza ProMoPro“, kterou takto pojmenoval právě Miroslav Kalousek. A v obou případech je ve hře hranice mezi politickou odpovědností ministra a jeho trestněprávní odpovědností za případné selhání při výkonu povinností svědomitého hospodáře se státním majetkem. V „kauze ProMoPro“ šel Miroslav Kalousek tvrdě po krku koaličního partnera, svého vládního kolegy Alexandra Vondry, aniž by si všiml jeho dvou nástupců, kteří se každý svým dílem podíleli na „celkové útratě“. V „kauze CASA“ naopak se stejnou vehemencí brání svou stranickou kolegyni Vlastu Parkanovou před vydáním k trestnímu stíhání.

Shodně s ní tvrdí, že paní místopředsedkyně Poslanecké sněmovny  je ve smyslu obvinění nevinná. Je-li tomu tak, pak by ověření její neviny nezávislým soudem před zraky veřejnosti vyneslo jak jí, tak straně TOP 09 cenné politické body.

Byť si osobně myslím, že Vlasta Parkanová bude ve výsledku zproštěna obvinění, přístup jí samé a zejména Miroslava Kalouska k žádosti PČR o její vydání odmítám jako politickou nemravnost a v případě posledně jmenovaného jako jednání na hraně zákona, tedy na samé hranici zneužívání úřadu.

Není totiž jasné, proč  se  vydání Vlasty Parkanové klade tak silný odpor. Může být chápán jako doznání viny a projev záměru zabránit jejímu potrestání. V tom případě by se jednalo o nestydatý pokus zabránit politickou korupcí nezávislému postupu orgánů činných v trestním řízení.

Ale spíše může být  projevem nedůvěry v nestrannost a profesionalitu orgánů činných v trestním řízení a spravedlivost soudů, projevem obav, že by Vlasta Parkanová mohla být odsouzena, byť je nevinná.

Nevím, zda si oba zmínění politici, zejména bývalá ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová,  uvědomují, jak strašný vzkaz vysílají veřejnosti, která je na rozdíl od nich proti případné svévoli orgánů činných v trestním řízení naprosto bezbranná. Ten vzkaz zní:  české justici není co věřit, trestá i nevinné a viníky ponechává bez trestu.

Vím ze zkušenosti, že občas dochází k selhání justice, k odsuzování nevinných lidí. Jenže běžný občan se nakonec někdy nedomůže ani nápravy chybných rozsudků, a o předstižné ochraně před nespravedlivým nakládáním s jeho případem si ani nemůže nechat zdát. Ve srovnání s Rakouskem a Bavorskem  máme ve věznicích dvoj-až trojnásobek počtu vězňů. Je to ostuda, neb se jevíme ve srovnání se spořádanými občany sousedních států jako národ kriminálníků. Je to o to horší, že se na celkovém počtu vězňů podílí několik desítek nebo i stovek nespravedlivě odsouzených.

Za těchto okolností nevidím žádný důvod, proč by měli mít vrcholoví politici v tomto směru nějaké výhody. Jsou spolutvůrci panujících poměrů v justici. Mají proto zasloužený nárok na to, aby okusili, jak funguje jimi vytvořený systém. Nebudou-li mít žádnou nadstandardní ochranu proti justiční svévoli, snad je to zmobilizuje k tomu, aby se postarali o zlepšení obecné ochrany práv prostých občanů. Proto nepociťuji soucit s Vlastou Parkanovou, byť jí přeji příznivý závěr jejího stíhání.

Účinkování Miroslava Kalouska dosáhlo kritického bodu jeho konfliktem s vyšetřovatelem „kauzy CASA“ Jiřím Mazánkem kvůli telefonátu, který každý z nich vykládá úplně jinak. Nebudu předjímat výsledek vyšetřování, které na základě podnětu ministra financí zahájila Generální inspekce bezpečnostních sborů. Podotýkám, že tento případ bude jednou ze zkoušek její nestrannosti a nezávislosti, postavené na křehkém základě závislosti ředitele služby na „straně a vládě“: jmenovala ho vláda na základě politické dohody uvnitř vládní koalice, přesněji mezi ODS a Věcmi veřejnými, a může ho zase odvolat.

Miroslav Kalousek se z nevhodnosti jednání usvědčil nezávisle na vyšetřování, když v televizním vystoupení vysvětlil, že vyšetřovateli pouze sdělil, že poskytl státnímu zástupci odborná stanoviska ministerstva k vyšetřované věci, ale  jemu je neposlal, protože mu nedůvěřuje. Jeho vyjádření je na jedné straně pro vyšetřovatele urážlivé, ale je nehorázné i jinak: ministra financí nic kromě drzosti neopravňuje, aby opakovaně hodnotil důvěryhodnost orgánu činného v trestním řízení a dokonce tak činil veřejně.

Občan si může dovolit vše, co není zákonem zakázáno. Na rozdíl od občana státní orgány smí činit pouze to, co jim zákon ukládá nebo povoluje. Ministr je státním orgánem stále, i když spí. Není to tak, že ve chvíli, kdy si telefonuje s vyšetřovatelem, je soukromá osoba a po zavěšení sluchátka se vrací do kůže ministra.

Kompetenční zákon ani trestní řád nezmocňují ministra financí, aby se vměšoval do činnosti orgánů činných v trestním řízení, aby hodnotil úroveň jejich práce, aby je zahlcoval nevyžádanými stanovisky svého úřadu.

Stanoviska ministerstva financí mohou ovšem mít v této věci značný význam. Nicméně při standardním postupu je lze předložit  přímo orgánu činnému v trestním řízení na základě procesně provedeného vyžádání, nebo na žádost obhajoby jejím prostřednictvím. Každý jiný postup je nestandardní a lze jej vnímat jako nátlak ministerstva financí na orgány činné v trestním řízení, čili jako na nedovolené jednání.

Zejména pak podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod jen soud rozhoduje o vině či nevině. Miroslav Kalousek stojí ale nad soudem: na základě stanoviska svého úřadu, který není oprávněn rozhodovat v trestních věcech, prohlásil Vlastu Parkanovou za nevinnou a nehodlá dát soudu příležitost, aby jeho úsudek zpochybnil. 

Neznám jiný případ, kdy by nepříslušný státní orgán nebo nepříslušný ústavní činitel takovým brutálním způsobem zasahoval do trestního řízení. Mlčí-li k tomu předseda vlády, souhlasí a znova tím prozrazuje, jak to myslí s nezávislostí orgánů činných v trestním řízení: jejich nezávislost končí tam, kde začíná svrchovaná moc vyvolených, chráněných politickým krytím. Se vznešenými frázemi z předvolebních slibů to nemá  nic společného. Voliči byli zase jednou napáleni.