LN  20.8.2013

Kapři si rybník sami nikdy nevypustí, zní okřídlené rčení, často zmiňované při realistické korekci příliš idealistických očekávání v politice. Jakmile obecný zájem narazí na úzký zájem politické elity, je takřka jisté, že zvítězí to druhé.

Podobná logika se nyní uplatňovala i při hledání odpovědi na otázku, zda se Poslanecká sněmovna rozpustí. Těsně poté, kdy sněmovna nevyslovila důvěru vládě Jiřího Rusnoka a kdy zároveň odhalila avizovanou a údajně vitální stojedničku jako mrtvolu, se její rozpuštění zdálo jako hotová věc. Ostatně obecný či veřejný zájem je zde naprosto jasný: nemůže-li ze sněmovny vzejít politická vláda, což evidentně nemůže, nezbývá nic jiného než předčasné volby, i kdyby se z těch či oněch důvodů tomu či onomu, ba skoro všem nehodily.

Podíváme-li se však blíže na určité argumenty nebo důvody proti, ukážou se rovněž trvalejší či obecnější problémy české politiky, které předčasné volby určitě nezlepší – ba právě naopak. Výpověď na hodinu Začněme od jedinců. O hypotékách a závislosti řady zákonodárců na nich se toho napsalo už hodně, avšak i bez hypoték je seberozpuštění sněmovny z hlediska zázemí poslance přece jen docela šok. Ze dne na den prostě konec, něco jako výpověď na hodinu: najednou žádná placená asistentka, kancelář v Praze ani v regionu, žádný placený služební mobil. A rychlá kampaň přede dveřmi, či spíše rovnou na krku.

Těžko se divit, že řadu poslanců a poslankyň, zejména ty, jejichž šance na návrat se rovná nule, představa rozpuštěné sněmovny upřímně děsí. Prekérní situace pak rovněž neobyčejně podněcuje vynalézavost zákonodárců, pokud jde o důvody hovořící proti předčasnému konci volebního období: najednou i zákony, které by jinak v legislativním procesu asi zůstaly trčet minimálně ještě několik měsíců (nebo v něm zbytečně trčí někdy i několik let), jsou shledávány jako nepostradatelné a zralé k rychlému podzimnímu projednání.

"Hypotékové" důvody, často maskované syndromem náhlé legislativní aktivity či varováním před prezidentskou diktaturou, každopádně potvrzují platnost jedné sice banální, ale zároveň chronicky opomíjené poučky: do politiky by měli vstupovat jen ti, co už mají vyděláno jinde. "Teri Hatcherová: Jsem zajištěná, ten pravý už může přijít" – padl mi při psaní komentáře do oka titulek webového článku o herečce, kterou proslavil (a patrně i zajistil) seriál Zoufalé manželky. Jsem zajištěn/á, už můžu jít do politiky, mělo by platit pro všechny, kdo se hodlají vrhnout do víru tohoto velmi ošemetného řemesla.

Idealista by mohl namítnout, že by do politiky měli vstupovat i ti, co dovedou žít skromně. Což je určitě pravda, ale kvůli koňské dávce nezdravého optimismu, kterou tato myšlenka implicitně obsahuje, je bohužel zbytečné podrobovat ji detailnějšímu rozboru.

Představme si však, že by zmíněná Teri Hatcherová chtěla produkovat hollywoodský velkofilm o tom, jak se chudý nenechal v politice zkazit, chudým a poctivým zůstal, a ještě dosáhl úspěchu: prosadil plno dobrých věcí. Na filmovém plátně by to možná fungovalo, byť nevím, kdo by na to chodil. Leč seriálová hvězda patrně hovořila o osobní finanční zajištěnosti, nikoliv o své schopnosti investovat do velkých projektů. Ale politické strany zpravidla bývají velkým projektem. A kde mají ty české najednou rychle vzít na rychlou, údernou, a tudíž i drahou kampaň?

Minulé volby zanechaly ČSSD i ODS ve stamilionových dluzích, které měly umořit zejména pravidelné příspěvky ze státního rozpočtu, odvozené od počtu hlasů ve volbách a počtu mandátů v Poslanecké sněmovně. Tento pramen pravděpodobně vyschne zhruba o rok dříve, než se plánovalo, a navíc doba vyžaduje mimořádné výdaje na kampaň. A co čert nechtěl, počítalo se i s faktickým souběhem řádných parlamentních voleb s volbami do Evropského parlamentu, s jednou "superkampaní", čili se zabitím dvou masařek jednou ranou. Tento "výhodný balíček" je nyní, jak se zdá, definitivně stažen z trhu.

Výrazný volební úspěch sice může ekonomickou bilanci stranických pokladen vylepšit, ovšem bez objemné investice v řádu stamilionů se velký sukces asi nedostaví, takže lze spíše očekávat opětovné zadlužení. Aféra Nagyová taktéž fatálně nabourala již tak dosti problematickou "rozpočtovou zodpovědnost" občanských demokratů vůči vlastní partajní kase. S preferencemi přinejlepším okolo deseti procent začíná být ODS coby firma zralá na konkurz: najde se vůbec banka, která jí nyní poskytne úvěr na financování kampaně za standardních tržních podmínek? Zvláště pokud se potvrdí spekulace a "otec zakladatel" vstoupí do kampaně, avšak v jiném dresu?

Na rozdíl od státu a jeho rozpočtu mají strany přece jen jednu (byť dosti problematickou) výhodu: kmotry a vůbec spřízněné podnikatele v zákulisí, kteří tu více, tu méně transparentně na kampaň přispějí. Zahojí se pak na rozpočtu státním, nikoliv stranickém. Předčasné volby tudíž politické strany uvrhnou do ještě větší závislosti na byznysu v pozadí, což se aktuálně týká zejména ČSSD, jejíž vstup do příští vlády se všeobecně očekává.

A platí-li předchozí věta s velkou pravděpodobností pro strany parlamentní, tím spíše pak pro stany mimoparlamentní nebo úplně nové. Pokud ještě v květnu mohly doufat v postupné získávání popularity pomocí perné, leč relativně levné práce v terénu, jakmile se sněmovna rozpustí a prezident vyhlásí volby na konec října, nezbude jim nic jiného než dát o sobě vědět pěkně hlasitě. A viditelnost ani hlasitost nejsou pochopitelně zadarmo.

Dosti rozšířené přirovnávání stran k firmám operujícím nikoliv na spotřebitelském, ale na takzvaném volebním trhu trochu kulhá. Strany jsou spíše státními firmami, tedy neohrabanými a často i zadluženými molochy, jejichž řízení je neefektivní a které musí živit spousty parazitů. Z tohoto hlediska jsou pak každé volby trochu zbytečný luxus, neboť přinášejí zpravidla jen "novou vlnu se starým obsahem" – a někdy ani to ne.