Karta Sváček
Zdeněk Jemelík

Někdo má zřejmě osobní zájem na poškozování soudce Jana Sváčka, a proto ze zákulisí vytrvale  přiživuje záškodnictví bulváru. Díky tomu se trvale udržují v povědomí společnosti výhrady vůči jeho osobě, které z větší části nemají oporu ve faktech. Nikdo nečte velmi pečlivou analýzu fám z pera Dušana Šrámka, uveřejněnou na serveru Česká justice nebo podobnou ve stanovisku spolku Šalamoun z r. 2012. Fakta neplatí, sporné insinuace přežívají. Stokrát opakovaná lež je přece pravdou. Muž, jenž se těší úctě dvou tak protikladných významných osobností, jako jsou prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus, nemá daleko do postavení psance.

Největší rozruch kolem jeho pravděpodobného jmenování na nepříliš významnou funkci místopředsedy Vrchního soudu v Praze utichl, ale škůdci se snaží, aby se na Jana Sváčka náhodou nezapomnělo a hlavně, aby si paní ministryně Helena Válková uvědomila, co ji ze strany médií (a možná i hnutí ANO) čeká, pokud se odváží jej jmenovat. Občas proto jeho jméno v záporných souvislostech připomenou. Například soustavný pronásledovatel paní ministryně  Martin Shabu se v Babišových Lidových novinách ozval 1. října 2014 a aspoň malou poznámkou na konci článku dne 16.října 2014.

Přímo eskamotérský kousek předvedl moderátor pořadu Otázky Vymývače mozků ČT 24 dne 19. října 2014, když bez zjevné souvislosti vytáhl „kartu Sváček“:  překvapil předsedkyni Soudcovské unie Danielu Zemanovou otázkou, proč Unie neprotestovala, když Jan Sváček působil jako člen poradního sboru prezidenta republiky Václava Klause a „rozostřoval tím hranice mezi mocí soudní a výkonnou“.

Otázka byla zjevně účelová. Kdyby moderátorovi, který si zakládá na své dobré informovanosti,  šlo skutečně o „rozostřování hranic“, musel by se Daniely Zemanové nejdříve zeptat, jak se jí slouží pod předsedou soudu Josefem Baxou, který si s mocí výkonnou zadal nesrovnatelně více než Jan Sváček tím, že jako soudce-stážista od r.1998 až do jmenování předsedou Nejvyššího správního soudu 2. ledna 2003 zastával úřad 1. náměstka ministra spravedlnosti. Dlužno podotknout, že soudcovskému cechu neudělal ostudu, neboť mezi odbornou veřejností i uvnitř ministerstva si vysloužil úctu, která ho provází i ve funkci předsedy soudu.

Mohl se také Daniely Zemanové zeptat, zda jí nevadí „rozostřování hranic“ soudci Otakarem Motejlem (kdysi předseda Nejvyššího soudu ČR) a Jaroslavem Burešem (nyní předseda Vrchního soudu v Praze), kteří odložili talár, aby se mohli stát ministry spravedlnosti, posledně jmenovaný také kandidátem na úřad prezidenta republiky.  

Ovšem tím, že se účelově zaměřil pouze na Jana Sváčka, patrně neúmyslně umožnil tázané předvést zábavnou ukázku křečovitého myšlení fanatických obhájců soudcovské nezávislosti, chápané jako uznání papežské neomylnosti a záruka beztrestnosti. 

Daniela Zemanová jej mohla snadno odbýt sdělením, že je věcí prezidenta republiky jako hlavy státu, s kým se chce radit a ostatně v té době nebyla předsedkyní Soudcovské unie. Místo toho se vyjádřila způsobem, z něhož je zřejmé, že působení soudce v blízkosti prezidenta je podle jejího mínění skutečně problém. Až to působilo dojmem, že by se neměl přiblížit k prezidentovi ani na dostřel dalekonosného děla. Škoda, že nevysvětlila, s kým jiným než s obecně váženým neformálním představitelem společenství soudců se má o věcech justice radit prezident, který svým podpisem uděluje účinnost zákonům, jimiž se řídí resort spravedlnosti. 

Svým vystoupením Daniela Zemanová nahrála na smeč Heleně Válkové, která jí pohotově připomněla rozdílnost přístupu Soudcovské unie k institutu výběrového řízení v různých případech: v případě obsazování funkce předsedy Krajského soudu v Ústí n.L. na ni tlačila přesně opačně než ve věci jmenování Jana Sváčka místopředsedou Vrchního soudu v Praze.

Nehledě na tuto trapnost trik Vymývače mozků splnil účel: jméno Jana Sváčka v pořadu zaznělo a možná je na stole nový argument, použitelný jeho pronásledovateli. Vždyť „pošpinění“ dočasným soužitím s mocí výkonnou posloužilo nejednou také odpůrcům Jaroslava Bureše, ať již se ucházel o funkci místopředsedy Nejvyššího soudu ČR nebo později předsedy Vrchního soudu v Praze.

Nevyšel ale pokus přimět Helenu Válkovou aspoň k poodhalení jejích záměrů stran jmenování Jana Sváčka. Paní ministryně zachovává perpetuum silentium a nenechává se tlačit časem. Ať rozhodne jakkoli, bude to rozhodnutí pečlivě uvážené.

___________________________________________________________________________________