aneb Faux pas Jana Mládka

Lidová moudrost praví, že když dva dělají totéž, není to totéž. Každý do svého konání vnese svou osobnost a výsledek může být až překvapivě jiný. Velmi to platí pro obor lidské činnosti, který se nazývá politika. Pomineme-li snad pouze různé tyrany, kteří jsou si do podstaty problému podobni jak vejce vejci a je jedno, jestli vraždí pouze pro své osobní potěšení nebo kvůli "vyšším cílům".

V demokracii tak máme politiky, kteří vesměs mluví o tom, že jim srdce bije pro spravedlnost, ale jak jí dosáhnout, v tom se již mohou lišit diametrálně. Problém západní společnosti, tj. euroamerické civilizace, je jasně definovaný. Je jím ztráta konkurenceschopnosti vyrábět běžné věci denní spotřeby. Protože je dnes spousta oblastí, kde jsou mzdy velmi nízké, ať už již v tolik zmiňované Číně, nebo v Indii či celé jihovýchodní Asii, dovážíme prakticky všechno. Globální ekonomika, o které se dnes a denně popíší stohy papíru, vytlačila z euroamerického prostoru běžnou výrobu spotřebního zboží krátkodobé životnosti. Schopnost rozvojových ekonomik vyrábět stále složitější výrobky za levnější cenu, je rovněž známá.

Důsledkem výše uvedené skutečnosti ztráty konkurenceschopnosti je pokles výkonnosti euroamerické ekonomiky. Citelně se to projevuje zejména v Evropě, která nyní dlouhodobě vykazuje buď malé přírůstky či dokonce recesi, jako naše republika. Tím je podvázána zaměstnanost a nezaměstnanost tak ve většině zemí Evropy neklesá, pokud přímo neroste. Velká nezaměstnanost je zejména u mladé generace, kde ve státech jako Řecko či Španělsko je bez práce až 50% mladých lidí po škole. Tato situace samozřejmě vede k tomu, že se mladí lidé postižení vysokou nezaměstnaností radikalizují a roste společenské napětí. Na pocitech frustrace tak úspěšně parazitují nové i staronové politické proudy. I u nás je neklesající podpora komunistů částečně způsobena ekonomickou situací. Vlády se proto horečně snaží o to, aby se v Evropě "nastartoval" růst. Stále častěji se i na celoevropské úrovni oživují ideje o tom, že je nezbytné omezit rozpočtové škrty a přejít k "rozpočtové expanzi".

Nejlepším domácím příkladem je právě skončený sjezd ČSSD v Ostravě. Po měsících tvrdé kritiky politiky Nečasovy vlády, zejména kritiky růstu daní, představila ČSSD svůj plán na řešení ekonomické recese v Česku. Vůbec nepřekvapuje, pokud je hlavním cílem hospodářské politiky ještě větší zvýšení daní, než jaké z nouze realizovala Nečasova vláda. Bohuslav Sobotka již otevřeně přiznal, že se po případném nástupu ČSSD k moci rozhodně nechystá snížit DPH na původní hodnoty, jak ještě před nedávnem sliboval. Hlavní podíl příjmů na "rozpočtové expanzi" se má stát zvýšení přímých daní, a to plošně u všech firem z 19 na 21 procentních bodů, u některých odvětví (banky, energetika) dokonce na 30%. Daňová progrese z mezd má ze současných cca 20% hrubé mzdy vzrůst až na 38%. Jan Mládek, údajný ekonomický expert ČSSD, se vyjádřil jasně i o soukromnících, pracujících jako tak zvaní OSVČ. Nazval je "parazity" a i tam by rád nějakou tu miliardu vzal. Je toto opravdu ona nová, prozápadněji orientovaná sociálně demokratická politika, kterou se ČSSD neustále ohání při své cestě "vpřed"?

A zde je třeba jasně pojmenovat jednu nezanedbatelnou skutečnost. Zvýšení DPH, které realizovala pravicová vláda v uplynulých třech letech, bylo vynuceno hrozbou dalšího enormního zvýšení deficitu státního rozpočtu. Možná se to zdá někomu jedno či jako malichernost, ale mít deficit sice hrozivých 100 mld. Kč je lepší, než deficit 160-180 mld. Kč bez onoho zvýšení DPH. U zvýšení přímých daní, o kterém uvažuje ČSSD, se však nechá jako s jistým příjmem počítat pouze u daně z příjmů, která se počítá z přiznaného základu mezd. U daní z příjmů právnických osob bych na to, že vyšší sazba přinese do státní kasy vyšší příjmy proporcionálně, nevsadil ani korunu. Spíše se dá očekávat stagnace z výběru těchto daní a navíc to může u řady společností vést k rozhodnutí přesídlit někam jinam.

Je však velmi poctivé si přiznat, že úsporná politika nevyhrává parlamentní volby. Právě volby v Itálii ukázaly, že politici spojení s úsporami, dopadli jak sedláci u Chlumce a hlasy brali populisté kolem bývalého premiéra Silvio Berlusconiho, nová uskupení anarchistického směru a levice. Skutečnou příčinu zaostávání euroamerické civilizace za novými ekonomikami tak nelze pomocí voleb vyřešit. Vždy se najdou politici, kteří budou voliče přesvědčovat o tom, že "zdroje jsou", přeloženo do srozumitelné češtiny tak, že je ještě dost lidí, které je potřeba oškubat a přerozdělit získané prostředky "svým voličským skupinám".