Když klejete, nekoktáte!
Josef Mlejnek

 

Seidlerova Králova řeč v Brně a v Praze

O oscarovém filmu Králova řeč (2010) se můžeme dočíst, že byl natočen podle prý neuvěřitelné „skutečné události“, což je nemístná a poněkud zavádějící zkratka. Britsko-americký dramatik David Seidler, autor filmového scénáře, napsal svůj text nejprve jako divadelní hru, ta však byla dána do oběhu až v roce 2012. Nejde tedy, jak by se při současné inflaci podobných počinů mohlo zdát, o scénický remake původně filmového díla. Je však jasné, že se všechny případné inscenace budou v menší či větší míře k filmu vztahovat. Na filmy točené podle skutečných událostí jsme u nás pořád ještě trochu alergičtí, protože tak vznikaly v padesátých letech filmy sovětské, které navíc „vědecké“, jak napsal Egon Bondy, ale skutečnosti, natož pravdy v nich nebylo zbla. Bylo by však velkým zjednodušením, kdybychom měli Královu řeč chápat jako pouhou pohádku pro dospělé. Nejde jen o to, že klasická jednota času, místa a děje divadelního kusu se v tom základním překrývá se zaznamenanými dějinami a že se v ní podivuhodně – a díky druhotným historickým pramenům i autenticky – prolínají Dějiny s velkým D s osobními, „podpalubními“, dějinami jejich jednotlivých protagonistů. Ale především: „řeší se“ v ní jistý etický problém, a tím je zodpovědnost k roli krále tváří v tvář národu v ohrožení. K tomu je třeba podstoupit boj s vlastním handicapem a mít při něm odvahu souhlasit s neběžnými invenčními postupy, které povedou k jeho překonání. Téma je autorovi více než vlastní, neboť on sám se v mládí s vadou řeči obtížně a složitě vyrovnával. Ale v případě britského krále Jiřího VI. jde samozřejmě navíc i o jeho způsobilost přijmout nezastupitelné poslání ve chvíli, kdy se ony Dějiny s velký D děsivě zauzlují.

Královou řečí se u nás začíná trhat pytel: právě ji chystají uvést na scénu v Pardubicích, ale na jaře měla krátce po sobě premiéry v brněnské Mahenově činohře (režie Martin Stropnický) a v pražském Divadle pod Palmovkou (režie Petr Kracik). Obě inscenace jsou svou kvalitou na srovnatelné (vysoké) úrovni, pražské pojetí je více studiové, brněnské divadelně extenzivnější. Soumračnou atmosféru druhé půlky třicátých let navozují v Mahence modely letadel na průsvitném bílém pozadí. Rozevřené deštníky symbolizují patrně nejen pověstné ostrovní počasí, ale i množství lidí naslouchajících královu projevu. V Brně více aktualizují: tu šťastně (připomenutí Mnichova), tu méně šťastně, když vděčně zvolený představitel W. Churchilla (Zdeněk Dvořák) volá po odluce církve a státu, která je v ostrovní říši neproveditelná, neboť hlavou církve je sám král. V libeňském představení jsou okázalejší hudební předěly. Snad až příliš názorný je však kontrast mezi „vážnou“ hudbou a „zkaženým“ jazzem, který má patrně charakterizovat americký původ vyvolené ženy nekorunovaného krále Edvarda VIII., Bertieho staršího bratra Davida, a průvodní skandály. Ale pro umělecký úspěch inscenace je podstatné především to, jak se dokáže vypořádá se dvěma ústředními postavami – právě vévodou z Yorku Bertiem, pozdějším králem Jiřím VI., a jeho australským logopedem a terapeutem Lionelem Loguem. V obou inscenacích přistoupili představitelé Bertieho ke svým rolím velice zodpovědně, učili se přímo u logopedů, jak věrohodně koktat nebo zadrhávat a zajíkat se. Přesto bylo pojetí u obou herců dost odlišné. Divadlo nemůže na rozdíl od filmu pracovat v takové míře s detailem tváře, úst. Martin Sláma vede svou postavu více extrovertně, téměř až na hraně imitátorství, pokud jde právě o králův handicap, zatímco v gestech úspornější Martin Sláma hostující v Divadle pod Palmovkou se spíše jen zajíká, sveřepě zasekává. Oba jsou však ve chvíli, kdy je jejich Bertie v situaci kuřete, které se nemůže probít skořápkou, rovnocenně přesvědčiví. Je škoda, že stejná vyrovnanost nepanuje tak zcela u jejich spolu- a protihráčů v roli „doktora“ Lionela. Pražský divadelní „nosič“ postavy Dušan Sitek jí vtiskuje nezbytnou špetku ležérnosti, medi-cynismu, téměř až oprsklosti, již v důležitých okamžicích postrádá trochu prkenný Ladislav Frej v Brně. Jeho Lionel je moc „opravdový“ i ve chvíli, kdy se na něj provalí, že není vlastně doktor; Sitek lépe předvádí i Lionelův beznadějný amatérismus při konkursech, neboť se snaží získat herecké angažmá u některé ze stálých scén. Avšak vypjaté scény, když se „záložní“ následník trůnu s Lionelem hádá a chce nápravu své vady vzdát nebo když se mu naopak pomocí „neslušných výrazů“ (tak se eufemisticky v lepších kruzích říkalo kdysi slovům jako hovno nebo prdel) podaří konečně zlomit své prokletí, lze však bez výhrad označit za herecký dvojkoncert. V obou případech, v Brně i v Praze. „Když klejete, nekoktáte,“ konstatuje Lionel. To, že hned od počátku trvá na oslovování jménem, vlastně na „tykání“ s budoucím panovníkem, není u něj výrazem nějaké bytostné demokratičnosti nebo plebejského rovnostářství, ale nezbytný vstupní akt možného terapeutického úspěchu, při kterém má být z krunýře etikety, konvence a vytěsňujícího potlačování vysvobozen Bertie jako člověk. A jsou-li některé ony metody léčby extravagantní nebo se dokonce zdají být protismyslné? Ať si jsou, jen když fungují! Takové je podle všeho i post- postmoderní poslání Seidlerovy hry. Podle toho, jaký měla v Brně i v Praze úspěch – při obou premiérách po králově řeči k národu ze 3. května 1939, jíž hra končí, reagovalo obecenstvo potleskem vestoje – by se mohlo zdát, že v českých zemích snad „dozrel čas“ na obnovu monarchie...

 

Divadlo pod Palmovkou, Praha – David Seidler: Králova řeč. Překlad Jitka Sloupová. Režie Petr Kracik. Scéna Ivo Žídek. Kostýmy Samiha Maleh. Hudební spolupráce Viktor Kracik. Psáno z premiéry 19. dubna 2013.

 

Národní divadlo Brno, Mahenova činohra – David Seidler: Králova řeč. Překlad Jitka Sloupová. Režie Martin Stropnický. Scéna Adam Pitra. Kostýmy Siulva Zimula Hanáková. Hudba Petr Malásek. Psáno z premiéry 15. března 2013.

 

Vyšlo 15. května 2013 v Divadelních novinách.

tak už to na tom světě

tak už to na tom světě chodí......jsou vcelku běžné hry, či adaptace, o které se snad všechna divadla perou........ale o ty unikátní trháky, našeho "světového" dramatika, který se shodou legračních okolností, stal i naším prvním, polistopadovým prezidentem .....nestojí nikdo??!!
Kdyby něco z toho nastudovali alespoň ochotníci, třeba z Horní Dolní.....tak by Dáša mohla nárokovat tantiemy, .........ale takhle ani ťuk.

Mýlíte se, Petrofe, v Hradci

Mýlíte se, Petrofe, v Hradci hrají například, a s úspěchem, Žebráckou operu.Viděl jsem nedávno i "ochotníky", jak udělali velice aktuálně Vyrozumění. S Havlovými hrami je to podobné jako s těmi Ionescovými: buď se jako režisér trefíte, nebo spácháte vznešenou nudu. Králova řeč nemá zdaleka takový "koeficient obtížnosti" jako Inonescova ha Král umírá, ale když se udělá dobře, je lepší než nějaká hogo fogo zprcanina. S přáním méně kvapných soudů a lepšího odlišování politiky od umění JOM.

Paní katko, doufám, že se na

Paní katko, doufám, že se na mne nebudete zlobit, ale dovolím si Vám něco poradit. Nepište tady osobní věci, které mohou být okamžitě zneužity proti Vám.

Pokud si je však dokážete obhájit a pošlete případné kecaly tam, kam patří, není co řešit.

Není zač, katko, OK, jste

Není zač, katko, OK, jste jaká jste, pokud Vás baví sprcha, je to všechno v pohodě.

Co se týče Prahy, myslím si, že to nebyl dobrý tah od TOP 09.

katko, na ty Monology vaginy

katko, na ty Monology vaginy určitě běžte.....!!! Myslím, že není nad to, když si žena se svým tělem rozumí a zvláště, když jde o vagínu........
PS. ...doufám, že pak nám o tom budete vyprávět??

Rád vám, pane Janyško, věřím,

Rád vám, pane Janyško, věřím, že si s tím Nasránem, co máte v hlavě, bohatě vystačíte sám. Nevím jen, proč cítíte potřebu se s tím vytrubovat pod textem, který není o filmu.

Uložit

Uložit