Některé  příběhy obžalovaných jsou neuvěřitelné, a přesto bývají pravdivé. Časté jsou situace, v nichž se jeden obviněný zachraňuje přehazováním viny na druhého. Představa, že by se pravý pachatel dobrovolně přihlásil k odpovědnosti za skutek, za který již byl pravomocně potrestán někdo jiný, mi dosud připadala nesmyslná, ale skutečnost předběhla mou představivost. V současnosti mám takové případy před očima hned dva.

O jednom se kdysi mluvilo  jako o „vraždě olešnické stařenky“. Skutkovou podstatou bylo pobodání staré ženy dětmi ve věku 11-17 let. K útoku došlo, když jim oběť nechtěla dát peníze.  Nebožačka, ponechaná bez pomoci, pak za několik dní zemřela v nemocnici na zánět plic.

Případ měl nesmírný mediální ohlas a veřejnost se dožadovala exemplárního trestu. Jenže z počátku se zdálo, že nedojde uspokojení: děti nejsou trestně odpovědné a mladistvému lze uložit pouze poloviční trest. To by ovšem krvelačným divákům TV Nova a čtenářům Blesku nestačilo. Orgány činné v trestním řízení tehdy pružně vyhověly společenské poptávce. Zneužily 11letého chovance dětského domova, který dosvědčil, že „dospělák“, jenž zhůvěřilé děti vezl na místo činu, jim dal během cesty pokyn, aby stařenku v případě odporu zabily. Řidič pak byl odsouzen za vraždu, při které měl jako vražedného nástroje použít děti.

Aniž bych se pouštěl do podrobností, soudím, že zde došlo k hrubému justičnímu přehmatu, tedy k nespravedlivému odsouzení. Hrůzný čin se skutečně stal, ale bez návodné účasti odsouzeného, který měl být sice potrestán za neposkytnutí pomoci, nikoli za vraždu.

Rozsudky byly později zrušeny ústavním nálezem. Svědek, jenž odsouzeného „udělal“, byl po letech po prvé slyšen před obecným soudem, kde dle mého názoru pravdivě uvedl, že policii lhal. Soud ale uznal jeho výpověď za účelově pozměněnou a rozsudek ponechal v platnosti. Naděje odsouzeného na spravedlnost zhasla.

Lidé, kteří se dostali za mříže a neztotožnili se s trestem, často propadají zoufalství, zvláště, jsou-li odsouzeni k vysokým trestům. Jak známo, zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Zmíněný odsouzený patří mezi ně. Když výsledek projednání jeho věci Ústavním soudem ČR obecný soud spolehlivě „zneškodnil“, a ministerstvo spravedlnosti odpovídalo na opakované podněty spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona výroky  o neprolomitelnosti rozhodnutí ministra, odsouzený se pokusil vyvolat obnovu procesu, aniž by mohl soudu předložit nové, dříve neznámé důkazy. Samozřejmě neuspěl. Soudci si ovšem neúspěšný pokus zapamatovali.

Pak mu znova svitla naděje. Do věznice přibyl nový vězeň, který se před jiným nechal slyšet, že to byl ve skutečnosti on, kdo zavezl děti na místo činu, a odsouzený „sedí“ za jeho čin. Pokud by to skutečně takto řekl, měli bychom ve věci dvě zájmové osoby: odsouzeného, který byl za službu „taxikáře“ potrestán a podezřelého, který by mohl být pravým pachatelem.

Odsouzený nepřišel s nově příchozím do přímého styku, ani ho nezná z dřívějška, informaci dostal pouze zprostředkovaně, nicméně  na základě tohoto důkazu typu „jedna paní druhé paní  povídala“ opět vyvolal řízení o povolení obnovy. Obecné soudy si s ohledem na dřívější neúspěšný pokus s novým návrhem velké starosti nedělaly: proběhlo sice dvoustupňové řízení, ale na obou stupních byla žádost v neveřejném jednání zamítnuta.

Přesto se po čase na odsouzeného opět usmálo štěstí.  Po šesti letech odmítání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, podávaných spolkem Šalamoun, ministerstvo najednou ukázalo odsouzenému přívětivou tvář. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek podal stížnost pro porušení zákona proti nepovolení obnovy a jeho úředníci to podali jako jistý projev vstřícnosti k spolku Šalamoun. Spolek Šalamoun ale o zmíněném řízení o povolení obnovy vůbec nevěděl. Následně ani nemohl podat podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Napadená soudní rozhodnutí si obstaral až po obdržení vyrozumění o ministrově rozhodnutí. Text stížnosti neobdržel, takže netuší, jaké porušení zákona ministerští úředníci objevili. Nezbývá, než se zúčastnit veřejného projednání stížnosti pro porušení zákona, které již bylo Nejvyšším soudem ČR nařízeno, a teprve takto si zjednat jasno.

Skončí-li projednání této stížnosti pro porušení zákona neúspěchem, další již v téže věci nebude možné podat. Odsouzený je vzorný vězeň, takže má naději, že v r.2014 může dosáhnout podmíněného propuštění. Dožil by však s cejchem vraha. Spravedlnosti by se mu nedostalo.

V tomto případě pouze jeden ze dvou možných pachatelů byl zatím pravomocně odsouzen. V jiném příběhu muž přepadl na odlehlém místě ženu. Povalil ji na zem, zbil a oloupil o značnou hotovost, pak utekl. Policie vytipovala pachatele, který se k činu doznal. Usvědčovala ho také pachová stopa. Ale doznání ještě v přípravném řízení odvolal a nadále trval na své nevině. Soud ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.

O několik let později se dostavil na policii  jiný muž a doznal se, že na stejném místě a ve stejnou dobu přepadl popsaným způsobem stejnou ženu. Jeho doznání bylo bohaté na usvědčující podrobnosti. Protože pachatel zřejmě neměl možnost nastudovat si trestní spis ze staršího řízení a uváděl podrobnosti, jež mohl znát pouze pachatel, zapadající do výpovědi přepadené ženy, soud mu uvěřil. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Zde tedy máme dva odsouzené k jednomu trestnému činu, nepochybně spáchanému jednou osobou, ve stejnou dobu, na stejném místě a ke škodě stejné ženy. Z logické úvahy vyplývá, že takový stav nemůže reálně nastat. Soudci mají ale svou logiku, která připouští, že to možné je. První z odsouzených se totiž pokusil dosáhnout povolení obnovy procesu s ohledem na to, že za jeho údajný skutek byl pravomocně odsouzen někdo jiný. Obnova procesu ale nebyla povolena, protože původní rozsudek se opíral o dostatečné důkazy, které nebyly v novém řízení vyvráceny. Pokud laskavému čtenáři zůstává nad soudcovskou logikou rozum stát, není sám.