Kontexty

(Divadelní Kontakt 2014 v Toruni)


Malebné někdejší středověké hansovní město Toruň na severu Polska se chlubí Mikulášem Koperníkem; jeho jméno nese mimo jiné i tamní univerzita, na níž po válce studoval filosofii básník Zbigniew Herbert. Od pádu komunismu ve střední a východní Evropě zde pravidelně v době kolem svatodušních svátků probíhá divadelní festival Kontakt pořádaný tamní první scénou, Divadlem Wilama Horzycy. Koncem letošního května se konal už dvaadvacátý ročník. Původně si festival kladl za cíl obnovit přerušené kontakty naší části kontinentu s ostatní Evropou a navazovat nové. To se mu po celá devadesátá léta dařilo nadmíru úspěšně - a v té době byl také pro české divadelníky a kritiky místem, kde mohli jako vítaní festivaloví hosté zhlédnout řadu skvělých představení, o kterých si předtím mohli při troše štěstí pouze číst. V posledních letech má dramaturgie soutěžního festivalu, na němž se vždy oficiálně udělovaly a dodnes udělují prestižní ceny, ambici zajistit především účast nejlepších scén ze zemí bývalého sovětského bloku či z bývalé Jugoslávie a umožnit jejich vzájemné srovnání. Při nesporných kvalitách ruského, polského nebo litevského divadla je z čeho vybírat a většinou bylo v sedmidenním maratónu (dvě divadelní představení denně, doprovodné plenérové akce, výstavy, uvádění knih, atd.) i letos na co se dívat. Program festivalu bývá většinou velice dobře poskládán tak, aby poskytl věrohodný obraz směrů, tendencí i trendů v současném divadelním dění v naší části kontinentu a zčásti i jinde v Evropě. Je pravda, že Kontakt v posledních pěti až deseti letech zkomorněl, neboť na rozdíl od devadesátých let, kdy jsme se mohli v Toruni pravidelně seznamovat s prací předních evropských scén poměrně nezávisle na tom, jak náročně byla vypravena jednotlivá představení, jsou dnešní finanční požadavky zahraničních divadel nepoměrně vyšší a možnosti pořadatelů hradit náklady se v některých letech dost drasticky snížily. Kontakt se od roku 2010 koná jednou za dva roky - v liché roky probíhá ve Vratislavi festival Dialog. Důležité je, že předložený vzorek má stále svoji vypovídací hodnotu - což nemusí být pro současné divadlo zrovna lichotivé. Každý ročník bývá uveden určitým mottem, které velice volně vystihuje společného jmenovatele i poslání jednotlivých představení. Témata festivalu jsou však určována velice volně, nelze je chápat jako přísné zadání. Síla a přesvědčivost jednotlivých výpovědí, jakož i umělecký „koeficient obtížnosti“ prezentovaných děl byly i letos různé, co se týče kvality, ale často také vzájemně těžko souměřitelné.

Případ Nekrošius

Renesance politického divadla způsobuje to, že se při hodnocení inscenací často nepoměrně více přihlíží k nedivadelním faktorům než k náročné práci s herci a ke komplexnímu zvládnutí velkých nadčasových témat. Ta ovšem neplují v olympské bezčasovosti, naopak, cenné je v neposlední řadě také to, jak je umělci dokáží propojit s naší časností, jak je do ní vtělí. A jak nás, diváky, vtáhnou do děje nebo „vytáhnou“ do roviny otázek nastolovaných v ději. V Toruni se po sedmi letech objevil slavný litevský režisér Ejmuntas Nekrošius s Dantovou Božskou komedií. V roce 2007 přivezl na Kontakt Goethova Fausta. Tehdy jsem napsal, že se samotářský Nekrošius soustředil na hlubinné korespondence mezi věcmi zjevnými a věcmi ukrytými pod prahem a že jeho svébytná divadelní poetika ve srovnání s dosavadními režijními opusy (Hamlet, Macbeth, Othello) ještě zvnitřněla, ale že se nestala nesrozumitelnou. Tehdy jsem také vyslovil obavu, že nenahlédneme-li ono vyjevování hloubky na povrch, může se nám stát, že nevidíme nic jiného než povrch a že ukotvený obraz vnímáme jen jako ornament. Nevím, jak tehdy v Toruni Nekrošiuse vnímala mezinárodní jury, každopádně hlavní cenu festivalu udělila nudné postmoderní baletní destilaci za studena, kterou z Monteverdiho mariánských Nešpor vykouzlil belgický režisér Alain Platel.
Nekrošius i v Božské komedii rozehrál celou škálu neotřelých výrazových a obrazných prostředků, podobně jako před sedmi lety ve Faustovi. Postavu Básníka nijak nespojil se známými Dantovými portréty nebo sochami - přísný pohled, orlí nos a skráně ověnčené vavříny, ale se svou vlastní představou poetického tvůrce. Totéž platí o postavě Vergilia, a rovněž Beatrice je ze všeho nejvíc typická litevská kráska. Režisér vysvětluje, že Božská komedie není román ani divadelní hra, proto její převedení do scénické podoby vyžaduje jiný styl práce. Je to spíš scénická opera než „hra činů“, činohra. Představení trvá čtyři hodiny, a to s vilniuskou scénou Meno Fortas přivezl režisér do Toruně pouze první dvě části, Peklo a Očistec. Ráj je na scéně přítomen od počátku v podobě velkého kulovitého útvaru připomínajícího zemský glóbus. V první části se postavy zavrženců nevšímavě plouží kolem, v Očistci se k němu vztahují ruce těch, kdo neztratili veškerou naději: když se v konci alespoň částečně pootevře, vychází z něj purpurem prosycený nevýslovný jas. V jednom z rozhovorů se Nekrošius svěřil, že smyslem, alespoň nepřímým, jeho práce s Dantovou velebásní, bylo lépe poznat Shakespeara, který z ní hojně čerpal. Jde o korespondence probíhající přes hory a po vodách celých staletí, a je jen naší bídou, že většinou musíme podobně jako u Fausta až dodatečně dohledávat, co bylo předlohou obrazu a na co v něm básník naráží. A je velice pravděpodobné, že nepřiznání si vlastní nepřipravenosti a nedostatečnosti, a to hlavně u kritiky, způsobilo rozpačité či chladné přijetí.
Litevský Nekrošiusův mladší kolega Oskaras Koršunovas přivezl s vilniuským Městským divadlem do Toruně Čechovova Racka. V řadě faktorů lze Koršunovase charakterizovat jako Nekrošiusův umělecký protipól - zdůrazňuji umělecký, neboť mezi uměním a neuměním nebo polouměním žádné skutečné póly neexistují. Na téměř prázdné scéně se strhující expresivitou a při netradičním a nekonformním výkladu postav Čechovova dramatu rozehrál - při excelentním hereckém obsazení - doslova smršť. Křičení, ano; ale ne vyřvávání, jak jsme tomu často svědky v našich divadlech. A ryze divadelní gesta, žádná teatrálnost. Kdyby letos do Toruně nepřijel Nekrošius (fyzicky tam skutečně nebyl přítomen, ale zastupovala ho jeho žena), byl by pro mne jednoznačným vítězem letošního Kontaktu Koršunovas. Jeho Racek také získal dvě ocenění za herecké výkony, samotný Koršunovas za nejlepší režii, připadla mu rovněž neoficiální Cena kritiků - zde jsem jí dal „politicky“ svůj hlas i já, a to proto, že mi bylo jasné, že Božská komedie se nechytá. Ale ani druhému vilniuskému tvůrci nebylo v Toruni souzeno zvítězit, skončil až na třetím místě. Nejspíš z toho důvodu, že Evropou stále obchází strašidlo politické korektnosti.

Dodatečně trestané Slovinsko

Druhé místo obsadila dramatizace prózy mladé autorky Mariny Krapiviny Město Stavanger a okolí (Pulp People) inscenovaná v lotyšské Rize významným ruským režisérem Konstantinem Bogomolovem, označovaným za „enfant terrible“ současného ruského divadla a za velkého antiputinovce před Hospodinem. Norské město Stavanger (u nás známé proto, že tamní fotbalový klub je občasným soupeřem českých mužstev v evropských pohárových soutěžích) v očích vzorku průměrné lotyšské rodiny či spíše rodin - na scéně připomínající akvárium se tísní nějakých sedm osm lidí - má být místem nedosažitelné hojnosti. Nad scénou běží titulky v angličtině glosující odehrávající se děj. Závěrečný titulek je příznačný: Mohlo by se v příběhu pokračovat, ale nemá to smysl. Hra má prý i ironicky líčit rozpad starých mezilidských vztahů a hledání nových prostřednictvím internetu. Problémy? Drogy, nezaměstnanost a chudoba, mezi dospělými se motá dítě s Downovým syndromem, ponorková nemoc. A místy se dokonce i zasmějeme. Každý si může říci: Jako u nás nebo u sousedů, nebo jako v nekončícím seriálu. Bylo by smutné, kdyby divadlo mělo suplovat „sociálku“. Nejen zvenku to však někdy tak vypadá, a zdaleka nejde jen o lotyšský vysněný Stavanger. Naprázdno v Toruni nevyšlo ani slovinské divadlo - chorvatskému režiséru Oliveru Frličovi se dostalo zvláštního uznání místní mutace Gazety wyborczej za „nejpronikavější poznání současnosti“ v představení nastudovaném v Lublani se slovinskými herci a nesoucím tajemný název 25 671. Nejde o kvazimystický počet vyvolených nebo o mimozemšťany ze sorokinovské fantasy, ale o „vyloučené“ jinojazyčné obyvatele Slovinska, kteří po rozpadu Jugoslávie neobdrželi slovinské občanství a žijí už celé čtvrtstoletí jako páriové občanstvím země nevybaveni podnes. Proč je neobdrželi? Protože je nechtěli. A nechtěli je alespoň v některých případech přijmout také proto, že v ostatních republikách bývalé federace měli své majetky a báli se, že o ně přijdou. Slovinské úřady mohly za tu dobu s nerozumnými obyvateli země naložit určitě rozumněji a šetrněji, ale Slovinsko to nyní nejspíš schytává od různých Frličů za to, že ustavení jeho státnosti se jako jediné ze zemí bývalé Jugoslávie obešlo bez krveprolití, že nemá svoji Srebrenici. Nenápadnou jazykovou manipulací se hovoří o tom, že uvedený počet lidí byl zbaven občanství, a že tedy šlo ne sice o etnickou, ale o administrativní čistku. Herci znázorňující v představení osudy „vyloučených“ (ve slovinštině to jsou izbrisani, vymazaní) dokazovali, že jejich umění pamatuje lepší role; horší bylo, když vojáci v uniformách připomínajících monarchii hulákali do obecenstva sloky drsně nacionalistické písně. Diváky před vstupem do sálu organizátoři představení požádali o vydání průkazů totožnosti, které mohly být - s jejich souhlasem - exemplárně zničeny, a ve prospěch nebohých obětí se po představení konala finanční sbírka. Ani jedno z toho se příliš nepovedlo. Průkazku si nechalo dobrovolně přestřihnout jen jedno nadšené děvče a ve zlotých se vybrala přibližně stejná částka jako rok předtím na festivalu v Nitře v eurech. Mimochodem, za šantáž a nevkus považuji i to, že při putování evropskými festivaly doprovází divadlo také „vyděděnecká“ rodina, kterou po představení ukazují jako cvičené medvědy.

Divadlo politické a multidisciplinární

Hlavní cenu si z Toruně odvezlo představení Blue Boy v režii Feidlima Cannona a Garyho Keagana z dublinského divadla Brokentalkers, vypovídající o násilí a krutosti v jednom z irských sirotčinců. Představení vzniklo v roce 2011, dva roky po tzv. Ryanově zprávě, která zdokumentovala otřesné skutečnosti, které se měly odehrávat - a také patřičně utajovat - v irských školách a sirotčincích od roku 1936. A protože školství a dobročinnost měla v Irsku po staletí v rukou katolická církev, je snadno na ráně právě ona jako hlavní viník. Nechci bagatelizovat utrpení dětských obětí. Z většiny reakcí veřejnosti mám ovšem často dojem, že církev zmíněné instituce snad ani nezřizovala z lásky k bližnímu a s vědomím nekonečné ceny každého lidského života, ale jen proto, aby se na dětech mohli vyřádit zvrhlíci všech odstínů. (A v případě irské církve jí má být upřena zásluha na tom, že po staletí decimovaným Irům pomohla postavit se na vlastní nohy.) Nikoho u nás nenapadne chtít zrušit skauty kvůli nedávné pedofilní aféře v jednom oddílu nebo český stát za situaci v současných „děcácích“, ale v případě církve se při podobných záležitostech hned ze všech stran ozývá voltairovské Écrasez l'Infâme!, zničte tu hanebnici, a v Polsku se korektní katolíci bijí nezištně v prsa svých provinilých předků. Irské divadlo si vysloužilo uznání za to, že je „politické a multidisciplinární“. Nic proti tomu, ale nemělo by to být nikdy na úkor umění. A v irském představení bylo divadla s vyšším koeficientem obtížnosti snad ještě méně než ve slovinské agitce. Dril při cvičení herců v maskách, navozujících dojem, že jde o děti, v odlidštěném prostoru ratejny sirotčince, vyprávění ze záznamu, projekce dokumentů. Na jednom z promítaných dokumentů vidíme kapelu složenou z chovanců sirotčince hrát při setkání anglické královny s americkým prezidentem, a kněz, který orchestr vede a hovoří o něm, vypadá zcela normálně - a normální také nejspíš byl. Na druhém dokumentu, někdy z počátku šedesátých let sestry vedou dívky na koupaliště a nedovolují jim ráchat se ve vodě jinak než zahalené - ony samy se ovšem také nekoupou v bikinách. Jeden z vyprávějících lituje, že nemohl prožít své dětství s maminkou, která jej počala i povila v nemanželském loži - v zemi panoval relativně ještě nedávno krutý mrav odebírat svobodným matkám děti. Kruté mravy má ale každá doba, tu naši nevyjímaje. Obávám se, že by dnes byl své matce - pravda, s jejím souhlasem - ještě daleko dřív.
Není nutné psát o všech festivalových představeních, ale nakonec alespoň zmíním Teatr Polski z Vratislavi se hrou Pawla Demirského Courtney Love v režii „kontroverzní“ Moniky Strzepkové. Výborní herci v dvojrolích paralelního příběhu Nirvany a jedné polské amatérské kapely s její marnou snahou prosadit se na prestižní festival nehráli na playback, ale naučili se během jednoho roku na své nástroje hrát: jako profesionálové i jako amatéři. Soubor divadla z Bydhošti dokázal ve druhé části Zimní cesty Elfride Jelinekové rozpoutat opravdové peklo vztahů nevztahů mezi pacienty psychiatrického oddělení. Za dramaturgický omyl organizátorů festivalu v letošním „vzorku“ se dá považovat režijní opus Oly Mafaalaniové a Ko van der Bosche z holandského Groningenu Fellini - rozvláčné a sentimentální představení, často za hranicí kýče, v němž spíše než herecké výkony zaujaly artistické, ale kvůli těm se chodí do varieté. Přes úspěch u diváků nebylo představení právo jménu ani odkazu velkého filmového tvůrce. A ještě jeden omyl letošního mě napadá, ale ten je spíše para-teatrální povahy: složení mezinárodní festivalové jury. V dobách zmíněné divadelní hojnosti mívala pět členů, v posledních letech pouze tři. Možná by nebylo od věci se časem vrátit k původnímu počtu.

Toruň, květen - červen 2014

!Vyšlo ve 4. čísle revue Kontexty)