Rozhovor s filmovým režisérem Davidem Vondráčkem o filmu Láska v hrobě

Režisér David Vondráček (1963) je autorem řady reportáží a dokumentů. Pro televizní společnost FEBIO natočil portréty filozofa Zdeňka Neubauera a zpěvačky Věry Bílé, pro Českou televizi portréty disidentů Jana Sokola a Dany Němcové. Dlouhodobě se věnuje mapování bílých míst moderních českých dějin. Z období tzv. třetí republiky objevně zpracoval téma nuceného vysidlování českých Němců a osidlování vylidněného pohraničí. Za film Zabíjení po česku obdržel cenu časopisu Respekt za nejlepší audiovizuální dílo roku 2010 a v Německu Mezinárodní cenu lidských práv Franze Werfela. V nakladatelství BVD vyšla o filmu stejnojmenná kniha, kterou jsem připravil k vydání a která také obsahuje můj obsáhlý portrétní rozhovor s autorem. Celovečerní sociální dokument o životě lidí na dně Láska v hrobě měl premiéru na MFF v Karlových Varech v roce 2011.Od té doby získal několik ocenění, letos v dubnu byl na festivalu nezávislého filmu RIFF v Římě ohodnocen jako nejlepší zahraniční snímek. Na přehlídce Finále Plzeň 2012 získal Zlatého ledňáčka za nejlepší český dokument. Distribuce  Lásky v hrobě se ujala Asociace českých filmových klubů, do českých kin by měl film přijít na podzim 2012. (jfm)

Proč ses ve svém posledním filmu zaměřil právě na bezdomovce? Šlo jen o nápad nebo jsi se nejprve setkal s konkrétními lidmi?

Často  se toulám po hřbitovech. Není na tom nic morbidního. Na náhrobcích lze sledovat chod dějin, i to, jak třeba obrozenská čeština přecházela do češtiny moderní. Olšany mají i židovskou část, má tam hrob Franz Kafka. Zhruba o dvě stě metrů dál jsem objevil zeď, za níž je bývalý německý evangelický hřbitov. Ten tam byl do roku 1945. Stačilo přejít přes křižovatku a v místě, kde byla zeď rozbořená, jsem prošel dovnitř. Všiml jsem si, že v jedné z hrobek zrovna někdo večeří. Bylo tam i rozvěšené prádlo. Řekl jsem si: co se to tu děje, tady žijí lidé! 

To si tam mohli jen tak žít?

Původní hřbitov byl zničen, protože po vyhnání pražských Němců po roce 1945 přestal de iure existovat. Až později jsem zjistil, že tam bezdomovce nechává žít Československá církev husitská, která po válce dostala tamní modlitebnu od státu.

Hlavní postavy filmu jsi objevil přímo tam?

S Janou a Honzou jsem se setkal hned napoprvé přímo na hřbitově. Z márnice a ostatních hrobek začali potom vylézat další obyvatelé hřbitova. Majitelé hřbitova věděli, že když bezdomovce nechají v těch hrobkách žít, tak že oni občas něco uklidí nebo posečou trávu. A že zabrání vandalům krást železo a měď. Ještě před šesti lety, a ve filmu je to vidět, tam byly otevřené rakve, všude se válely lidské kosti a lebky. Honza s oblibou bral některou z lebek do ruky, parodoval Hamleta a říkal Pít či nepít? Šlo o hrobky pražské německé patricijské elity, třeba stavitele Gräbeho. Řekl jsem si, že by bylo zajímavé zachytit životní styl lidi, kteří ještě nejsou úplně na samém dně. Posléze jsem také zjistil, že nekradou, ale jenom vybírají popelnice. A že si navzájem pomáhají. Z toho, co se najde v popelnicích, z prodeje nalezených časopisů, se dá žít tak, že člověk neumře hlady. Natočil jsem o nich reportáž, spíše o životě v hrobech, která se odvysílala.

Jaký měla ohlas?

Rozjely se za nimi desítky lidí, kteří jim nabízeli práci. Ale oni by nebyli schopni nést jakoukoli zodpovědnost, mít pracovní morálku, pravidelně pracovat a vydělávat. Byli spokojení se svým životním stylem. Mně i kameramanovi Honzovi Kadeřábkovi bylo mezi nimi docela dobře, za tou hřbitovní zdí představovali úplně jiný život. Postupně ve mně zrálo rozhodnutí zjistit, odkud jsou, proč žijí na hřbitovech, proč dopadli tak, jak dopadli, proč jsou z nich většinou notoričtí alkoholici. Prvotním záměrem bylo vytvořit hlubší portréty oněch lidí v protikladu k životnímu stylu lidí žijících v moderních novostavbách, které vyrostly kolem hřbitova. 

Měl to být kontrast mezi volností a životem utopeným v obstarávání?

Původně nám šlo spíš o sociální nepoměr. V těch novostavbách totiž žije i plno nových Rusů a s nimi jsme se také seznámili. Chtěli jsme ukázat život zazobané ruské rodiny a vzdušnou čarou nějakých  padesát metrů od ní život lidí v hrobech a zachytit životní styl jedněch i druhých. S touhle myšlenkou jsem začal natáčet.

 Jaký jste měli základní kapitál, získali jste někde finanční podporu?

Pokoušeli jsme se získat grant u Státního fondu české kinematografie, ale nic jsme nedostali. Také v Jihlavě se nám vysmáli; koho dneska zajímají bezdomovci? Určitě půjde o nějakou plytkou reportáž. Neměli jsme žádné prostředky. S kamerou, která se dnes dostane za tisíc korun, jsme ono hřbitovní společenství sledovali po čtyři roky. Natočili jsme zhruba šedesát hodin a zachytili asi šest nebo sedm portrétů různých lidí, neboť jsem se prvotně nezaměřil jen na Honzu a na Janu. Byl tam třeba bývalý číšník z pražské restaurace U synagogy. Nebo inženýr z ropovodu Družba, který se v Rusku rozchlastal, ale peníze domů posílal. Když se vrátil, zjistil, že manželka má v baráku někoho jiného. Rozvedl se, začal chlastat ještě víc, a nakonec skončil u života v hrobce. 

Co osud, to samostatný snímek?

Možná to tak mělo původně i být. Ale pak se Jana s Honzou sblížili, začali spolu v hrobce bydlet, imitovali v podstatě manželské soužití. Ve filmu je scéna, jak si do své domácnosti stěhují ledničku, i když tam není zaveden elektrický proud. Ale to už jsem o Janě věděl, že se živila jako prostitutka v Holandsku a že ji v dětství nejspíš zneužíval její otčím. Věděl jsem také, že Honzovi uhořel táta, vedoucí pošty v Orlickém Záhoří, patrně opilec. Jejich příběh mi přišel nosnější než příběhy ostatních obyvatel hrobů, jako archetyp. Proto jsem se nakonec soustředil jen na ně. Byli opravdu do sebe zamilovaní, a dokonce se chtěli i vzít, i když věděli, že je to nereálné. 

Možná i proto Láska v hrobě vůbec nevypadá jako dokumentární film, ale jako sklenutý hraný příběh?

Naštvalo mě, když si všichni mysleli, že chceme dělat novinářskou sociální kritickou reportáž, tak jsem si umanul, že  se pokusím o snímek, který by měl parametry filmového vyprávění. To se ostatně u dokumentů stává, že nakonec působí jako hraný film, ačkoli tam není nic smyšleného nebo stylizovaného a všechny osoby jsou autentické.

Honza a Jana se spolu rozjeli do Ostravy. Nedotovali jste jejich cestu?

Peníze na cestu získali tak, že Honza vyhrabal každý den z popelnic deset knížek a třicet časopisů, takže denně vydělal sto až dvě stě korun. Janě svitla naděje, že by mohla najít práci, a do Ostravy si jela pro potřebné doklady. Honza ji přesvědčil, aby pátrala i po své dceři. To bylo její největší životní trauma. 

Vy jste Janu zabírali i při jednání na úřadě, kde jí odmítli cokoli vydat.

I toto vypadá, jako kdyby šlo o hraný film podle předem daného scénáře. Podařilo se nám promluvit s jejím otčímem, který odpovídá na otázku, kde je její dcera. Na úřadě jí chladná a odtažitá úřednice vysvětluje, že jí nemůže nic dát, protože nemá rodný list, a všechno se pak motá v kruhu. Oproti hranému filmu se z dvaceti situací dá využít třeba jenom jedna, ale ta má pointu. Na diváka to pak působí tak, jako by bylo všechno promyšlené předem, se záměrem vytvořit podobenství. 

Sílu podobenství má právě ona pasáž, kdy se Honza modlí se svou umírající maminkou, za níž se rozjel do rodné obce.

On neviděl svou matku šest let, ani se nezajímal o to, co se s ní děje. Až na místě jsme zjistili, že jeho maminka umírá. A do poslední chvíle jsem nevěděli, jestli nám příbuzní umožní setkání Honzy s matkou. Ona byla věřící katolička a Honza si modlitby pamatoval z dětství.Víra však nebyla součástí jeho života. Ani v mezních situacích, kdy měl absťáky a mlel z posledního, necítil potřebu se vztahovat k Bohu. Ve filmu je vidět, že se maminka začíná modlit spontánně. Ze setkání matky se synem až mrazí nejen proto, že se oba vidí naposledy, ale i z toho důvodu, že nezáměrně odkazuje i k hledání životního smyslu. Modlitba Otčenáše má zde především proto své opodstatnění. Ale návrat ztraceného syna to není, nanejvýš jenom zčásti. Honza přece mamince lže, když jí tvrdí, že je šéfem hřbitovní správy, že dostává plat za to, že hlídá hřbitov. Nechce, aby se dozvěděla, že v Praze skončil jako poslední bezdomovec.  

Tvůj film postrádá sebemenší náznak moralizování i onen protivný dokumentaristický rádoby nadhled. Lidé jako Honza a Jana připomínají ptáky s přeraženými křídly, kteří už nikdy nebudou létat. Skoro každý jsme se v životě ocitli v situaci, kdy nám hrozilo, že dopadneme podobně jako oni. Motivovalo tě i toto?

Myslím si, že bych do svého filmu nevložil při všech svých starostech tolik vůle a energie vytvořit příběh takové síly, kdybych se sám neocitl v podobných situacích na hraně a neprožil si je na vlastní kůži. Měl jsem sám potíže s alkoholem a bez pomoci blízkých lidí bych patrně už nedokázal žít jinak, než žijí tito bezdomovci. Nebylo jim souzeno v jejich hřbitovní oáze dožít. Kvůli stavbě je ze hřbitova nakonec vyženou policisté. Hlavní hrdinka na ulici nevydrží. Upíjí se, chytají se jí nemoci, nikdo jí nepomáhá.

Je Honza ještě vůbec naživu?

Pokoušeli jsem se ho najít. Chtěl jsem, aby přišel na premiéru filmu. Slíbil, že se objeví, ale nakonec mu to nevyšlo. Žije někde ve Strašnicích v parku, Sám, má ve křoví jakýsi stan. 

Ví o Janě, že umřela? 

Ve filmu je záběr, kde říká, že by si rád koupil urnu s jejím popelem, ale nemá na to. Její popel rozprášili. Tušili jsme, že Jana nedopadne dobře, ale nečekali jsme, že to bude tak brzo. Její smrt nás všechny zasáhla. 

Nebylo jí pomoci?

Jakási snaha o pomoc tam byla, ale ona ji odmítala. 

 Lékařka po její smrti přece čte diagnózu. 

To není doktorka, ale pracovnice pohřební služby. Jana umřela na infarkt. Celkovým vysílením organismu. 

Jak se na svůj poslední film díváš ty sám?

Jednou jsem si vysloužil pověst televizního žurnalisty, což je pravda. Ale dovolím si tvrdit, že tenhle film má svůj existenciálně hlubinný rozměr.Vlastně jsem jím poprvé vystoupil z rámce televizní publicistiky. I to, co se odehrává v Zabíjení po česku je vlastně pořád jen publicistika. Není to však ještě film, kdežto toto, Láska v hrobě, to film je. 

(Vyšlo v příloze Katolického týdeníku Perspektivy č. 15/2012