Tuhle i onde čtu a slyším depresi a tzv. Havlovu blbou náladu vyvolávající litanii o tom, jak v naší republice všichni kradou, jak je korupcí všemi směry prolezlá a jak je všechno špatně. S polistopadovým  vývojem správy věcí veřejných je neoddělitelně spjata dlouhá řada korupčních afér konaná slizkými padouchy napříč celým spektrem naší stranické pravo - levé scény. Od lepkavého nánosu nelibě vonící špíny korupčnictví byla z pochopitelných důvodů uchráněna jen doposud relativně čistá strana komunistická. Ale i její představitelé na krajské a komunální úrovni oči temným pláštěm slepoty a nemohoucnosti pokryté měli a prapodivné rejdy pana doktora Ratha a jeho, zdá se, kriminálního gangu poněkud překvapivě přehlíželi radostně u korýtek státního penězovodu chrochtajíce. 

Jistě se slzou v oku vzpomínáte na již historicky velkolepou akci Čisté ruce, jejímž obrovským výsledkem bylo odsouzení mnoha vrcholných politiků napříč celým politickým spektrem, tedy jmenovitě ministra financí Zemanovy vlády Iva Svobody, nebo další podobné pokusy, jež byly v době nedávné naprosto dokonale završeny lítým bojem proti nepravosti stranických dinosaurů vedeným marketingovým projektem strana Věci veřejné, který se nakonec kuriózně sám stal symbolem korupce. Zcela určitě se opět objeví nový a nikým neohleděný chrabrý rytíř ztepilé postavy, tedy občany, či stranickými strukturami vygenerovaná osobnost, chrabrý rytíř, který znovu s takřka nadlidskou silou do boje proti korupci na bílém oři neposkvrněné morálky vyrazí, aby i on dopadl jako známý bavič českého národa, tedy bývalý ministr vnitra Radek John. Jsme totiž nepoučitelní a sranda se v naší hory sevřené kotlině šíří pohybem kruhovitým a cyklickým.

Jest korupce pouze jevem typicky českým, neb spíše úkazem celoplanetárním, jenž je neoddělitelně spojen s jakoukoliv formou silného státu a zejména se systémovou chybou ukrytou v hlubinné podstatě zastupitelské parlamentní demokracie? Nad touto otázkou se sice již dlouhá léta zamýšlím, leč jsa standardním Pepou Novákem, tedy zaťatou pravicí dělnické třídy, relevantní odpověď vzhledem ke své intelektuální nedostatečnosti bohužel nenalézám. Rád se však nechám poučit od jednoho z moudrých mužů stojících za vládním kormidlem naší země, od pana ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, jenž v souvislosti s údajně korupční kauzou CASA a obviněním bývalé ministryně Vlasty Parkanové prohlásil něco ve stylu, že všimné pro vyjednavače a deset procent pro nelegální financování politických stran je běžnou součástí politické kultury u našich sousedů v Rakousku.

Zaujala mne i teze dlouholetého manažera ODS, pana Janyšky, který celý systém parlamentní demokracie považuje za postavený na korupci. Pan Janyška tvrdí, že korumpováni jsou i sami voliči, neboť politické strany jim slibují tunelování státního rozpočtu v jejich zájmu. Informace, které jsem touto analytickou cestou získal z vrchu a dejme tomu i relativně ze spodu (doufám, že se pan Janyška neurazí), mne svádí k syntéze následujícího charakteru.

S mohutněním státního aparátu mohutní i korupce, neboť mohutní i státní penězovody a tedy i pokušení jednotlivých volených, či jmenovaných elementů státního aparátu. Čím je stát silnější, tím je legislativní smršť děsivější a svoboda občana menší a okleštěnější. Byrokratický aparát mohutní, kamarádi kamarádů si žijí nadstandardně a život běžného občana je stále více komplikován novými vyhláškami, novými příkazy, novými daněmi a podobně. Během studií v bájném věku mého jinošství mi bylo profesory na fakultě vtloukáno do hlavy, že existuje velký rozdíl mezi spíše pozitivistickými právními systémy kontinentální Evropy a těmi anglosaskými, které jsou mnohem více postaveny na právu přirozeném a soukromém. Mám stále více a více pocit, že i míra korupce je přímo úměrná  hegemonii právního pozitivismu a nedostatku toho, co například F.A.Hayek nazývá právem právníků. Odvážím se tedy na závěr prohlásit, že korupci lze úspěšně omezit pouze opravdovým zeštíhlením byrokratické státní struktury a zásadním omezením právního pozitivismu, což platí samozřejmě pro celou kontinentální eurounijní mocensko-státní strukturu. Nebo nahrazením demokracie demarchií, která je postavena na respektu evolučního vývoje spontánního řádu lidské interakce. 

A abych nezapomněl, z výčtu onoho nekalého počínání nelze opomenout ani  jistého předsedu ČSSD, jenž si z poslaneckých náhrad pořídil luxusní bydlení, což je třeba v anglosaském světě považováno za mrzké jednání, kvůli kterému poslanci skládají mandát, o jistém peru raději ani nemluvím...