Koza Sylvie jako obětní zvíře?
Josef Mlejnek

Hra Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila. Děj Albeeho dramatu je poměrně prostý. Stejně jako se Kafkův Řehoř Samsa v Proměně jednoho dne probudí znehybnělý v hmyzí existenci, veleúspěšného amerického architekta středního věku Martina potká to, že se zamiluje do kozy. Nejde tedy o satiru na uvolněné americké mravy v sedmdesátých letech minulého století, nebo dokonce o snahu prosazování zoofilie jako nového životního stylu ve světě zformovaném moderním relativismem do té míry, že je v něm cokoli dovoleno ještě dříve, než se z toho stává déja vu. Ani nejde o dovozování falešných principií ad absurdum. Martin se v průběhu představení svěřuje s tím, že navštěvoval nějaký terapeutický kroužek, jehož účastníci se snažili od své zoofilní úchylky osvobodit, ale on na rozdíl od nich chápe svoji situaci - podobně jako zmíněný Samsa (Sám jsa) - jako něco přirozeného, „daného“. Jméno kozy, Sylvie, odkazuje v textu hry k milostné písni ze Shakesparovy hry Dva kavalíři veronští, ale Silvia se také dle legendy jmenovala matka zakladatelů věčného města, vestálka, jež počala oba syny v rozporu se svým posláním, chlapci pak vyrůstali s vlky a odkojila je vlčice. Transgresí máme v tomto příběhu hned několik. Mohli bychom pak Albeeho hru chápat také jako zpochybnění „zákonů obce“: jsou její zvyklosti ustaveny jenom proto, aby byla zajištěna vláda řádu nad chaosem? Ale nejblíže pravdě je patrně vyšinutí, vymknutí moderního jedince nejen ze sociálních vazeb, ale také a především z instinktivních prapodstat jeho existence, po němž si jeho hlubinná čidla hledají identifikaci naslepo. Člověk se nerozhodne pro to nebo pro ono, ale posunou se v něm geologické vrstvy.


Vítu Venclovi se při jeho dramaturgickém výkladu Albeeho díla podařilo udržet v rukou všechny konce jedné absurdní hole a podpořili ho v tom i herci. Martin Polách jako Martin je poněkud usedlý introvert, bystrý a zároveň bezbranný. Přímo protiklad protřelého a cynického přítele a kolegy ze studií Rosse (Martin Stránský), který přichází natočit s ním rozhovor o jeho vítězném projektu při lukrativní zakázce. Oba hrají se vší vážnosti a zároveň se vší upřímností - tím nemá být řečeno, že hra musí být prosta komického napětí, naopak, oba rozehrají hned v úvodu přímo znamenitý skeč. Diváci se spontánně smějí, ale smích vyúsťuje v úlek, jaký pociťujeme ve chvíli, kdy nám znenáhla mizí pevná půda pod nohama. Ross Martinův absurdní problém „správně“ nepochopil a řeší jej jako pouhý malér. Nejvýraznější postavou na scéně je však Markéta Tallerová v roli Martinovy manželky Stevie. Když se dozví o manželově maléru, cítíme, jak v ní všechno vře, a že je jen otázkou vteřin, kdy se vše vybije navenek. Zlomenost, výčitky, štítivé hysterické reakce, ale nikdy není u postavy narušena rovnováha mezi nitrem a povrchem. V představení nehraje pasivní roli ani interiér bytu Martina a Stevie, ale postupně se proměňuje k obrazu zničených vztahů - Stevie ničí nábytek, rozbíjí nádobí, vázy, takže nakonec nezůstane kámen na kameni, kniha vedle knihy. Příjemně překvapil Tomáš Váhala v roli Billyho, syna Stevie a Martina, s nímž oba jednají spíše jako s nedospělcem, ne-li přímo jako s dítětem, a jenž je homosexuál. Jeho vstupy nebo repliky nepostrádají vnitřní sílu a naléhavost, obzvlášť v dialogu s otcem téměř na konci hry.


Jde Stevie v zoufalém závěrečném aktu pouze o mstu? Patrně na prvním místě. Ale možná rovněž, soudě podle zaklínání (nebo zvláštního zaklínacího tónu v hlase Stevie), jde o rituální oběť, odkazující k předhistorickým nebo raně historickým dobám, kdy tajemné lidské viny odnášela (v obojím smyslu slova) zvířata. Aby se porušený obraz mohl alespoň zčásti vrátit zpět.

Divadlo Františka Xavera Šaldy (Liberec) - Edward Albee: Koza aneb Kdo je Sylvie? Překlad Jiří Josek. Režie Vít Vencl. Scéna a kostýmy Jitka Kotíková. Psáno z reprízy 27. dubna 2012.


Vyšlo v Divadelních novinách 12/2012

Milá Kačenko, teď jde už jen

Milá Kačenko, teď jde už jen o to ohlídat si pana manžela, aby se vám nezamiloval do kozy či jiné čtvernožkyně.:-)

Katko, něco podobného si

Katko, něco podobného si ovšem myslí i ta paní Stevie v Albeeho hře, takže pozor. Mimochodem, v Praze hrají Kozu už nějakých sedm let v Činoherním klubu - v hlavních rolích E. Vášáryová a J. Kukura. Vřele doporučuji.

Milá Katuško, nesuďte herce

Milá Katuško, nesuďte herce podle zevnějšku, ale podle toho, co umějí. A pan Kukura toho umí na divadle opravdu hodně. Nevím, jestli mu role architekta Martina v Albeeho Koze pasovala, ale vypořádal se s ní znamenitě.

___________________________________________________________________________________