EURO 51-52/2012

Banky lze zachraňovat různě a Češi o tom vědí své

Každý, kdo si dá tu práci, zjistí, že český bankovní systém je v současné Evropě do značné míry unikátní. Díky převaze domácích depozit nad úvěry, jež jsou denominovány v korunách, nikoli v eurech nebo ve švýcarských francích, relativně nezávisí na financování zvenčí. Zároveň je skoro celý zvenku ovládaný. (Takových systémů existuje v našem regionu vícero, nicméně ty jsou závislé na externím financování.) A do třetice všech zvláštností: Česko prožilo necelou dekádu před vypuknutím světové finanční krize vlastní bankovní krizi, která byla v Evropě v poměru k HDP do té doby jednou z nejdražších od druhé světové války. S čištěním bankovních bilancí tedy máme hořkou zkušenost starou sotva půl generace. A za tu cenu také jeden z nejzdravějších bankovních sektorů, na nějž dohlíží integrovaná supervize České národní banky (ČNB).

Předpokládat, že se v Česku bude líbit záměr bankovní unie, je s vědomím výše uvedeného naivní. Zvláště když se ČNB ukázala být velmi bdělou. Češi dokonce hrozili, že bez zvláštního oprávnění pro národní regulátory ve vztahu k dcerám ovládaným zahraničními matkami na jednotný bankovní dohled v EU nepřistoupí. Český vztah k Evropě je sice mnohdy schizofrenický, ale tady byla ostražitost namístě. Ztráta kontrolních práv národního regulátora a servírování bankovní unie po dávkách (salámovou metodou, řečeno slovy viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla, na snímku), to nejsou bagatelní záležitosti.

A že jiné země z regionu jsou mnohem "akomodativnější"? Kdo nemá samofinancující bankovní systém a závisí na přílivu peněz od matek k dcerám, což je většinová situace u nových členů v regionu, nemůže ani poštěkávat, může jen doufat.

Přípravy summitu o bankovním dohledu skončily tak, že Češi dostanou v "recitálu" uspokojivou formulaci pro své požadavky.

Dohoda nádavkem vybavuje na základě francouzskoněmeckého kompromisu Evropskou centrální banku pravomocí kontrolovat jen finanční ústavy s celkovou bilanční sumou nad 30 miliard eur, případně ty, jejichž aktiva překračují 20 procent HDP příslušné členské země. A to je cenný počin.

"Salám" se ovšem bude krájet dál. Pořád nevíme, jak bude fungovat "resolution trust", tedy orgán intervenující v bankách, které jdou ke dnu a na jejichž záchranu nemají velmi zadlužené státy dostatečný fiskální prostor. A jak bude vypadat pojištění vkladů? To zdaleka nejsou triviální otázky.

Banku lze zachraňovat různě a Češi o tom vědí své. Můžete ji rekapitalizovat otevřeně, přímou kapitálovou injekcí z veřejných zdrojů, pokud soukromé nestačí (a že nebudou stačit, to je jasné), a tím fakticky vytěsnit dosavadní akcionáře. To je standardní praxe odpovídající reorganizaci podle většiny insolvenčních zákonů, které jsou postaveny na principu, že stávající akcionář (společník úpadce) nemůže dostat nic, pokud nebyl plně uspokojen poslední věřitel či držitel dluhopisu. Jinou možností je, že intervenční fond poskytne peníze nějaké obdobě konsolidační agentury, která vykoupí aktiva padající banky za netržně vysokou hodnotu, a banku rekapitalizuje skrytě. Může to udělat případně i sám.

Rozdíl v obou přístupech je obrovský.

V prvním případě dostává nový akcionář (fond) přímou kapitálovou účast a kontrolu a zároveň celý potenciální výnos z následné privatizace. Ve druhém případě získá předražená aktiva, která prodá se ztrátou, zatímco majetková účast "starých" akcionářů zachráněné banky zůstává nedotčena. Vyspělé země naposledy během asijské krize roku 1997 tvrdě tlačily mnohé státy, které jí byly postiženy, do první, "učebnicové" formy řešení.

Češi peníze ze zahraničí při krocení své bankovní krize na přelomu tisíciletí nepotřebovali. Vše "zvládli" z národních rozpočtů.

Cenou za krizi byl pak skokový nárůst zadluženosti veřejného sektoru. V řešení převládal odkup aktiv za netržně vysoké ceny, akcionáři rozhodně neplakali. Fakticky se tak na českou společnost rozložily náklady na "bankovní socialismus".

Bude extrémně zajímavé sledovat, jak se s rekapitalizací bank vypořádá Evropa. Udržovat se ve stavu bdělosti je pořád namístě.