Rozhovor s filosofem Rémim Braguem

Gianni Valente

Současný francouzský myslitel Rémi Brague (1947) je profesorem středověké křesťanské, židovské a arabské filosofie na pařížské Sorbonně a na Univerzitě Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. Společně s filosofy Pierrem Manentem a Phillipem Capellem, skladatelem Thierrym Escaichem a básnířkou Nathalií Nabertovou patří ve Francii ke Kroužku  katolických intelektuálů. Sám se však mezi „intelektuály“ příliš nehrne, neboť prý má – podle vlastních slov – „více chlupů na své hrudi než na hlavě“. V říjnu loňského roku mu byla spolu s americkým jezuitou Brianem E. Daleym udělena cena Nadace Josepha Ratzingera. Benedikt XVI. na adresu obou oceněných prohlásil, že zejména v dnešní době “potřebujeme právě takové osobnosti, které skrze osvícenou a žitou víru činí Boha blízkého a věrohodného dnešnímu člověku“. 

V brněnském nakladatelství CDK vyšla loni Braguova kniha O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších (originál 2008). Obsahuje sedm kapitol, v nichž autor hovoří o poznání Boha a paradoxech víry, o hříchu člověka a o spáse. Hned v  první kapitole Brague koriguje velice rozšířené a zavádějící generalizace o judaismu, křesťanství  a islámu, vykládaných často symetricky jako „tři abrahámovská náboženství“nebo jako „náboženství knihy“. Obě biblická náboženství, judaismus a křesťanství, spojuje Stará smlouva („zákon“), islám Starou ani Novou smlouvu neuznává. Z hlediska islámu byli Mojžíš a Ježíš autentičtí proroci a muslimové, ale jejich žáci a následovatelé jim svěřenou nauku zcela zfalšovali. Islám také nezná pojem Smlouvy Boha s lidmi, která se v křesťanské perspektivě završuje Božím vtělením v Ježíši Kristu. 

Pro myšlení profesora Bragua  je při jeho zcela mimořádné erudovanosti charakteristická pružnost a neakademičnost. Zároveň s  pozitivním výkladem často velice obtížných pojmů dokáže pohotově a trefně polemizovat s běžně zakořeněnými představami, které podle jeho slov „plodí zmatek, zakrývají pravdu a znemožňují myšlení“. Po vydání knihy byl v jednom z rozhovorů dotázán, co se bude dít s naší epochou, která už nevěří ve hřích. V odpovědi mimo jiné čteme:„Věřit ve hřích? Ale to je hrůza! Křesťané ve hřích nevěří, věří v odpuštění hříchů.“ 

Bez nezbytného rozlišování se stále hovoří i o „naší„židovsko-křesťanské civilizaci“ nebo o „křesťanských hodnotách“, na nichž stojí a s nimiž padá Evropa. Před dvaceti lety, v roce 1992, vyšla jiná Braguova  kniha, Evropa, římská cesta (česky 1993), která je dnes už téměř klasickým dílem a která dokumentuje z originálního a moderního hlediska podíl Říma a „římskosti“ na rozkvětu evropské civilizace. V ní francouzský filosof zavedl rozlišení mezi křesťany a „christianisty“,které má  pro dnešní úvahy a diskusi o smyslu a poslání starého kontinentu patrně ještě aktuálnější význam než v době svého vydání. (jfm)

                                                 ***

Pane profesore, tvrdíte, že křesťané jsou lidé, kteří věří v Krista, zatímco „christianisté“ jsou ti, kdo obdivují a hájí křesťanství, křesťanskou civilizaci. 

Pojem „christianisté“ nepůsobí moc povedeně. Ale nijak nelituji, že jsem s ním přišel. Jednak proto, že jej považuji za vtipný. A také proto, že lidi nutí přemýšlet o tom, co opravdu chtějí. Ti, kdo obhajují hodnotu křesťanství a jeho pozitivní roli v dějinách, mi jsou pochopitelně sympatičtější než ti, kdo tuto roli popírají. Nechci nikoho odrazovat. Naopak, dokonce bych si přál, aby „christianistů“ bylo ve Francii víc. Ne proto, že jde o „objektivní spojence“, ale zcela jednoduše z toho důvodu, že to, co říkají, je pravda. „Christianistům“ proto patří dík. Jenom bych jim rád připomenul, že křesťanství se nezajímá o sebe, ale zajímá se o Krista. A dokonce ani samotný Kristus se nezajímá o sebe sama. Zajímá se o Otce, jejž oslovuje jedinečným způsobem „Otče“, a zajímá se o člověka, jemuž přináší nový přístup k Bohu. 

Dá se říci, že s určitým ideologickým a kulturním zhodnocením křesťanství ve Francii znovu nastává sblížení, které se už objevilo v období Action française? 

Action française mohla mít po první světové válce svou přitažlivost pro autentické a inteligentní křesťany, jako byl například Georges Bernanos. Ale základní intence hnutí byla čistě nacionalistická. Francie byla zformována církví. Stoupenci  Action française o sobě tvrdili, že jsou katolíky, protože chtěli být stoprocentními Francouzi. Jejich hlavní myslitel, Charles Maurras byl žákem Augusta Comtea, obdivoval řeckou jasnost a římský pořádek. Říkal o sobě, že je atheista, ale katolický. Církev byla podle něj zárukou proti „židovskému jedu Evangelia“. V podstatě šlo o tu nejhorší formu modlářství, o snahu zapojit Boha do služeb národního kultu sebe sama. A není důležité, jde-li o jednotlivce nebo o národ, to nic na věci nemění. Modlám je vždy třeba přinášet živé oběti, jako byli mladí lidé vraždění u Verdunu a jinde. 

Někteří lidé církvi vyčítají, že určité pravdy hájí málo výrazně. Jaký obraz církve by se jim líbil?

Podle nich musí církev „hájit jisté hodnoty“ a nedělat kompromisy, pokud jde o morální pravidla. Ale oni sami je dodržují? Není tomu tak vždycky. Přejí si organizaci s pevnou linií, se správně zvoleným číslem jedna v čele. Často si nakonec sám kladu otázku, nejde-li jim o církev podle vzoru někdejší KSSS.

Hodně se diskutuje o křesťanských kořenech Evropy a, obecněji,o kořenech západní civilizace. Co si myslíte o způsobu, jakým je tento vztah vnímán a vykládán? 

Křesťanství nemá v sobě nic západního. Přišlo z Východu. Naši předkové se stali křesťany, přijali náboženství, které jim předtím bylo cizí. Kořeny? To je směšná představa. Proč se na sebe dívat jako na rostlinu?  Ve francouzském argotu se planter („zasadit“ se)  znamená udělat velkou hloupost nebo rupnout u zkoušky. Kdyby někdo na těch kořenech trval stůj co stůj, můžeme společně s Platonem prohlásit, že jsme stromy zasazenými obráceně: naše kořeny nejsou v zemi, ale v nebi. Jsme zakořeněni v něčem, co je stejně jako nebe všude, co je neuchopitelné, co uniká jakémukoli přivlastnění. Na takový mrak se prapor vyvěšuje těžko. 

A na rozdíl od rostlin jsme jako živočichové pohybliví. Křesťanství se neobrací pouze k Evropanům. Je misionářské. Vychází z přesvědčení, že každý člověk má právo slyšet křesťanské poselství, že každý člověk je hoden toho stát se křesťanem.

Vy svých studiích a knihách jste popsal nepopiratelný vztah mezi křesťanstvím a evropskou civilizací. Jakým způsobem se tento vztah vytvořil?

Evropskou křesťanskou civilizaci vybudovali lidé, kteří si vůbec nekladli za cíl vytvořit nějakou „křesťanskou civilizaci“. Za ni vděčíme lidem, kteří věřili v Krista, ne v křesťanství. Vezměme takového papeže Řehoře Velikého. To, co vytvořil – například gregoriánský chorál – kráčí dále stoletími. Jistě, byl přesvědčen o tom, že konec světa je již blízko. A tedy i o tom, že žádná „křesťanská civilizace“ s ohledem na krátkost času nikdy nenastane. Přál si jen ve světě, než ho opustí, udělat pořádek. Stejně jako doma uklízíme před odjezdem na prázdniny. Kristus nepřišel proto, aby budoval křesťanskou civilizaci, ale aby spasil lidi všech civilizací. To, čemu říkáme „křesťanská civilizace“, není nic jiného než  pobočné, kolaterální účinky, jež měla víra v Krista na civilizace, které se objevovaly na její cestě. Věříme-li v Kristovo vzkříšení a ve vzkříšení každého člověka v Něm, potom vidíme všechno jinak a jednáme ve všech oblastech důsledně. K tomu, abychom si toto uvědomili, a také k tomu, abychom to dokázali promítnout do skutečnosti, je zapotřebí mnoho času. A právě vzhledem k tomu jsme nejspíš stále ještě na úplném počátku křesťanství.

Při výkladu o cestě evropské civilizace jste použit formulace o „druhotnosti“. Co přesně tím máte na mysli?

Jde možná o poněkud nemotorný výraz, ale na nic lepšího jsem nepřišel. Chci jím jednoduše říci, že Nový zákon přichází po Starém zákonu a Římané po Řecích. Nejenom v čase, ale také v tom smyslu, že ti, co přicházejí po někom, se cítí závislí na těch, kdo je předcházeli a kdo pro ně představovali vzor. Stejně jako všechny civilizace konali Římané dobré i zlé věci. Ale je jim třeba přičíst k dobru, že se ve vztahu k Řekům dokázali uznat za kulturně nižší a že pochopili, že jejich historickou úlohou bylo rovněž šířit kulturu, která nebyla jejich vlastní. Napsal jsem toto: být „druhotný“ znamená vědět, že to, co předáváme, nepochází z nás samotných a představuje něco obtížného, křehkého a provizorního. Zahrnuje to mezi jiným poznatek, že žádná dějinná stavba nemám v sobě nic definitivního; musí být stále revidována, opravována a reformována.

Občas bývá odhalován „styl obscénního života“ Západu a křesťanské pravdy jsou doporučovány jako lék, protijed  proti nihilismu a relativismu, které způsobily nemoc Západu. Co si myslíte o tomto druhu uvažování?

V podobných úvahách se skrývá část pravdy. Kdyby byly zcela mylné, nikoho by nepřitahovaly. Je pravda, že jsme nemocní. Je možné pojmenovat nejznepokojivější symptomy „relativismu“ a „nihilismu“. Jistě je na nich i něco dobrého: znemožňují intoleranci. Nelze umírat nebo vraždit kvůli tomu, v co věříme pouze relativně nebo v co nevěříme vůbec. Bohužel je také pravda, že nihilismus neumožňuje ani žít. Velice dobře si to uvědomoval už Rousseau: ateismus lidi nezabíjí, ale znemožňuje jim se narodit. K potírání relativismu a nihilismu není třeba křesťanství. V podstatě není vůbec třeba je potírat: zničí se zcela samy, stejně jako parazitická rostlina končí tím, že zadusí strom, ze kterého žije, a umírá zároveň s ním. Bylo by křesťanství dobrým protijedem proti tomuto jedu? Zde si kladu dvě otázky. Jednu zásadní, druhou čistě pragmatickou. 

Můžete je blíže vysvětlit?

Tak především, máme právo činit z víry nástroj? Dokonce si sám sobě kladu otázku, je-li vůbec správné hovořit o křesťanství jako o christian-ismu. Příponu -ismus si lze zde vykládat mylně, jako kdyby šlo o označení teorie, jak tomu je u ostatních slov končících na –ismus: liberalismus, marxismus, atd. Svatý Augustin někde říká: To, co je u křesťanů křesťanské, je Kristus. Být křesťanem znamená být v kontaktu s osobou. A je jasné, že proměnit osobu na nástroj nelze. Moje druhá otázka je zcela hloupá: je dovoleno používat víru jako nástroj, je něco takového vůbec možné? Připouštím, že ano. Ale ne v tom smyslu, jak to činí někteří američtí fundamentalisté, kteří kvantifikují pozitivní účinky náboženství na výkonnost manažerů! Už dříve jsem psal, že víra účinkuje pouze tam, kde zůstává vírou a nepředstavuje kalkul.

Co vás nejvíc zarazilo v diskusi o kořenech Evropy?

 V diskusi o zmínce o křesťanských kořenech Evropy jsme měl chuť poslat „christianisty“, i jejich odpůrce někam. Začněme u odpůrců. Říkal jsem jim: chceme-li dělat dějiny, potom je třeba nazývat věci jejich pravými jmény a říci, že jsou dvě náboženství, která vtiskla Evropě její podobu, judaismus a křesťanství, žádné jiné. Proč se omezovat na mluvení o náboženském a humanistickém dědictví? Jednoho profesora dějin takováto odpověď neuspokojila a na okraj k tomu červeně poznamenal: „Příliš vágní, upřesněte to!“  Co mi vadí, je stav ducha, o kterém to vypovídá. Jde o typicky ideologické přání popírat skutečnost a přepisovat minulost. A popírání skutečnosti musí nakonec nutně dospět k její likvidaci. A teď řeknu ještě něco ke „christianistům“: skutečnost, že minulost byla taková, jak byla, ještě neznamená, že se jí musí nutně podobat i budoucnost. Bude se jí podobat pouze a jen tehdy, budeme-li nyní jednat tak, abychom vtiskli budoucnosti tvar. Budoucnost nepřichází sama od sebe, ale je dílem lidské aktivity. Je dobré si položit otázku, zda víme, má-li naše civilizace ještě v sobě chuť žít a jednat. A zda by nebylo lepší jí vrátit tuto chuť – namísto obehnávání všemi možnými druhy bariér. K tomu je však třeba čerpat ze samotného zdroje života, ze Života věčného. 

Svatý Augustin odpověděl těm, kdo se jej ptali, proč se vzkříšený Ježíš nezjevil také svým nepřátelům, aby odstranil veškerou pochybnost o pravdivosti Vzkříšení, že pro Ježíše „bylo důležitější učit své přátele pokoře než vyzývat své nepřátele pravdami“. Co by Augustin dnes řekl těm, kteří hovoří o křesťanském svědectví v pojmech výzvy?

Nemylme se v tom, co chce křesťanský Bůh. Není to to, co bychom chtěli my. To, co On chce, není zničit své nepřátele, natož aby si přál je poslat do pekla. Zcela naopak, chce je osvobodit od toho, co způsobuje, že jsou jeho nepřáteli, od falešného obrazu, který si o Něm učinili: od obrazu tyrana, jemuž je třeba se podřídit. Kristus ukřižovaný a setrvávající na kříži představuje přesný opak podobného monstra. Bůh je svoboda. V důsledku toho se také zajímá pouze o naši svobodu. Chce ji uzdravit, což znamená, že začíná tím, že ji respektuje. Problémem pro Boha je ukázat člověku prostředky umožňující uzdravit jeho zraněnou svobodu a svobodně se rozhodnout pro život, proti všem pokušením smrti, která v sobě život nese. Ty prostředky teologové  nazývají „ekonomií spásy“. Smlouvy, církev, svátosti, atd. tvoří součást této ekonomie. Role civilizací je nezbytná, ale nejde o totéž. A jejich prostředky jsou zcela odlišné: musejí uplatňovat přinucování, fyzické nebo sociální. V naší epoše by bylo třeba znovu zopakovat to, co papežové říkali císařům Západu v jedenáctém století, v období kolem gregoriánské reformy: nejste pověřeni spásou duší, spokojte se s tím, že budete vykonávat co nejlépe své povolání, a vaším povoláním je zajistit vládu míru. 

                                                                                                                    (2004)

Rémi Brague:  O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. Z franc. Přeliožila Pavla Doležalová.  Brno, CDK 2011,  170 s. 

Rozhovor s autorem je převzat z internetového serveru http://www.30giorni.it/articoli_id_5372_l4.htm. Přeložil Josef Mlejnek.

Mírně kráceno vyšlo v příloze Katolického týdeníku Perspektivy 2/2013.