Letos by se dožil sta let otec Vít Bohumil Tajovský, opat premonstrátského kláštera v Želivi. Narodil se 3. března 1912 v Klanečné u Havlíčkova Brodu a přes kruté životní peripetie se dožil požehnaného věku: zemřel na prahu nového tisíciletí 11. prosince 1999. Kristův svědek, martyros, což se do češtiny překládá jako mučedník, nikdy svého Pána nezapřel, ani když byl skutečně mučen. „Cožpak mučedníci, těm je hej, ti jsou v nebi a radují se s Pánem, ale my tady na zemi jsme na tom o něco hůř,“ povzdechl si jednou s humorem v dusivé normalizační atmosféře.

První zmínku vůbec o opatu Vítovi jsem vyslechl z úst svého otce. Od jara roku 1962 bylo jeho novým působištěm polesí Květinov na Havlíčkobrodsku. Když jsem o prázdninách téhož roku dorazil z Karlových Varů na Vysočinu, tak jsem se od něj dozvěděl, že u jednoho z hajných donedávna pracoval v lese bývalý politický vězeň z padesátých let, opat želivského kláštera, odsouzený v padesátých letech za protistátní činnost, při které měl prý mimo jiné zinscenovat tzv. číhošťský zázrak.Táta tomu pochopitelně nevěřil, jako volyňský Čech zažil praktiky „mládí světa“ na vlastní oči už v roce 1939. Třebaže v něm i po ztrátě víry zůstala neoslabena pravoslavná averze vůči katolicismu, „zázrak“ považoval za bolševikův švindl. I já jsem byl dlouho přesvědčen, že číhošťský zázrak byla záležitost estébácké manipulace, a to, že jej jako zázrak skutečný apostrofuje ve svém díle Jan Zahradníček, jsem chápal jako básníkovu daň vězeňské izolaci. Dnes to vidím poněkud jinak - u všech Božích znamení musíme umět dostatečně abstrahovat od našeho podvědomého požadavku spektakulárnosti a od jiných lidských, příliš lidských měřítek přenášených na našeho milého Pána Boha.

Nevybavuji si už přesně, kdy jsem se s otcem Vítem poprvé setkal. Určitě to bylo při některé z jeho mší v roce 1968. Podobně jako s Janem Zrzavým mne s ním seznámil dr. Zdeněk Výborný z petrkovských lázní. O velikonocích roku 1970 mne otec Vít pozval na pondělí do Želivi, vezl ho tam mladý inženýr Miloslav Fiala. Cestou jsme probírali problém, který mě právě tížil. Měl jsem chuť nechat studií na filosofické fakultě těsně před koncem, někam se zašít a počkat, až to blbnutí (prověrky, vyhazování lidí) přejde. Od tohoto úmyslu mne chvílemi odrazovala jediná věc: vděčnost vůči rodičům za to, že se o mne léta starali a že nám hodně pomáhali i nyní - byl jsem již ženatý, synu Josefovi bylo víc než rok. A koneckonců mohl bych také být podezříván, že jen zakrývám svoji lenost zdánlivě ušlechtilými úmysly. Oba mi domlouvali, čerstvý inženýr chemie přímo vehementně, ať to už nějak doklepu. Při kázání v zaplněném chrámu otec Vít oslovil tamní rodáky. Připomenul doby nedávno minulé a několikrát zdůraznil, že do budoucna nelze ve věcech víry slevovat a nechávat se zastrašit. Jeho kázání nepostrádalo vnitřní sílu a přesvědčivost. Brzy nato také už do Želiva opět nesměl.

Když jsem se někdy v říjnu 1971 zastavil u Reynků v Petrkově, nebyli doma, ale dům byl otevřený, neboť ho hlídal trochu samozvaný „majordomus“ Honza Kocman. Důvod jejich nepřítomnosti byl prostý: Daniel se ženil - on i jeho nastávající, Květa, rozená Medová si přáli, aby je sezdal Vít Tajovský. A to nebylo jednoduché, k tomu by museli mít v té době zvláštní povolení, ne snad od církevní, ale od státní vrchnosti, která nakonec nic nepovolila. Brali se proto v Praze u svatého Václava ve Vršovicích, neboť tamní duchovní správce si vzal celou věc na vlastní triko a Vít je mohl sezdat právě tam. V té době jsem už také pracoval v havlíčkobrodské okresní kultuře - staral jsem se o kina, počínaje stavem jejich technického vybavení, až po výplaty zaměstnanců, a svůj „úřad“ jsem měl hned vedle kanceláře okresního církevního tajemníka Jandy. Novomanželé byli na něj namíchnutí, protože jim „svatbu v kostele“ právě kvůli Vítovi znepříjemňoval. Paradoxně jsem se ho musel zastat. Neměl to z vlastní hlavy. Místo církevního tajemníka přijal jednoduše proto, aby si finančně přilepšil! Naivně se domníval, že půjde o stejně rutinní záležitost jako v mém případě u okresních kin. Na rozdíl ode mne ho čekalo velké rozčarování. „Oni jsou ti faráři velice inteligentní lidi, mají všichni vysokou školu. A já s nima mám jednat jako s blbečkama?“ svěřil se mi jednou Janda navztekaně. Otec Vít nad mými slovy jen pokyvoval hlavou, Květa, Daník i Jirka byli zlidšťujícími rysy okresního byrokrata překvapeni. Mám za to, že Vít prohlásil, že církev u nás čeká druhé kolo těžkých časů, aniž se stačila otřepat a zotavit z ran způsobených v minulém dvacetiletí. Jandu také brzy odvolali, postrádal ten správný třídně nesmlouvavý drive. Vystřídal ho jistý Josef Hoskovec, původem odněkud od Ledče, čiperný důchodce, který snad tajemníkoval už v padesátých letech, ještě za starých okresů a časů. Ten většinu pracovního času strávil u psacího stroje a smolil osvětářské vyprávěnky o temných rejdech Vatikánu. A bylo hůř. Tzv. státního souhlasu byl otec Vít úplně zbaven až později. Nějaký čas směl sloužil mše v Domově důchodců ve Věži, kam jsem také o nedělích docházel a kde o přestárlé a opuštěné lidi pečovaly sestry premonstrátky z východního Slovenska. O pár let později jsem se při jednom z „předvolání k podání vysvětlení“ brodského estébáka Slaniny zeptal, co proti otci Vítovi mají? V roce 1968 byl přece rehabilitován a všechna obvinění se ukázala jako lživá. Slanina tehdy vztekle odsekl, že pan Tajovský nebyl rehabilitován, ale pouze amnestován! Takže zločiny de facto spáchal a ty mu byly v „krizových letech“, neoprávněně, pouze prominuty. Patrně se stejným odůvodněním byl někdy v polovině sedmdesátých let oficiálně znovu vydán paskvil brodského udavače Bohumíra Fučíka s názvem Pod Melechovskou tvrzí s bolševickou verzí „číhošťského zázraku“ a opatova podílu na něm. Někdo mu tehdy radil, aby dal celou věc k soudu, ale on se tomu jen ironicky usmál. Když se v roce 1977 objevil na pohřbu Jana Zrzavého v Krucemburku (tehdy Křížová), který StB monitorovala jako nějakou cílenou protistátní akci, ve svém řeholním oděvu, tak mu výše zmíněný estébák hned druhý den za tu opovážlivost vyspílal a varoval ho, že ho příště už nechá zavřít. Otce Víta jsem často navštěvoval v jeho bytě u okresní nemocnice, v Hakenově ulici, také proto, abych se u něho vyzpovídal. Byl ze staré školy: Nesmlouvavost ke hříchu, shovívavost a velkodušnost k hříšníkům. Odcházel jsem od něj povzbuzen a odhodlán, a to nejen po zpovědi a rozhřešení. Pobavilo ho, když jsem mu jednou líčil, že jsem cestou k němu potkal „dva Jonáše“ - měl jsem to k němu z ONV a později z Okresní knihovny pár minut - shodou okolností se krajský církevní tajemník a neoblíbený hradecký generální vikář jmenovali stejně. Zdálky loba vypadali jako Laurell a Hardy.

V roce 1978 dorazil k Reynkům do Petrkova básník Zdeněk Rotrekl, který v té době pracoval na své knize Skrytá tvář české literatury nejen krásné. Byl jsem rád, že se s ním mohu setkat, protože jsem tehdy zpracovával několik hesel do neoficiálního Slovníku českých spisovatelů a mohl jsem s ním některá data konzultovat, a to včetně hesla Rotrekl. Básník se rozčiloval kvůli tomu, že kdosi z našich „katolických kruhů“ měl tehdy v úmyslu zažalovat Josefa Škvoreckého za vydání knihy Mirákl, kde měl údajně pošpinit památku vězněného básníka Jana Zahradníčka. Vpodvečer jsme se Zdeňkem Rotreklem vydali na návštěvu za otcem Vítem, básníkovým spoluvězněm z padesátých let. Zazvonili jsme u branky, a když se Vít objevil, nenapadlo básníka nic lepšího než na něj zahalekat: Odsúdený, hláste sa! V tu chvíli šel zrovna kolem někdo s vlčákem, který jako naschvál několikrát vyštěkl - patrně zareagoval na Rotreklův „povel“. Vtip se Zdeňkovi moc nepovedl, neboť asociace s vězeňskými útrapami, o nichž téměř nikdy nehovořil, byla u otce Víta patrně příliš silná: krom různých kratochvílí s bitím, otráveným jídlem, ledovou vodou, pouštěli na něj jeho trýznitelé rovněž rozzuřené psy. Chvíli trvalo, než se srovnal. U čaje jsme hovořili také o Miráklu. Jestli jsi knížku ještě nečetl, půjčím ti ji, hned jak se mi od někoho vrátí. O mně tam píše Škvorecký občas hrozné věci, řekl se smíchem, ale jinak je to dost legrace a pěkně se to čte. Při jedné ze společných návštěv ve Staré Říši jsme si prohlíželi fotografie - na jedné z nich byl někdo, kdo vypadal jako Josef Škvorecký s kolárkem. Jéje, to je Škvorecký, vykřikl jsem pobaveně. Škvorecký to byl, ale spisovatelův strýc Karel. Autor Miráklu měl všechny farářské drby patrně z první ruky.
S otcem Vítem jsem koncem sedmdesátých a na počátku osmdesátých let několikrát navštívil Karlovy Vary. Tehdy mu už dělal řidiče Honza Bárta, současný ledečský děkan. Poznal jsem ho ještě jako chlapce na mších ve Věži, kde ministroval. Byly to velice milé výlety, cestou jsme si povídali o všem možném, pamatuji si otcův bujarý smích, když došlo na nějakou „veselou historku“. Ve Varech jsme pak šli každý po svém. Já na návštěvu k bývalým kolegům. Otec Vít se nejspíš tajně setkával se svými premonstrátskými spolubratry, ale za normalizace bylo dobré, když o některých věcech vědělo co nejméně lidí. Až později jsem se dozvěděl, že profesor Karel Wendlik z karlovarského gymnázia, který učil matematiku a který nás měl také na tělocvik, byl jeho přítelem od dob, kdy jako kolegové spolu před rokem 1948 působili na gymnáziu v Humpolci.

Když jsem v roce 1980 vážně onemocněl a ležel několik měsíců v brodské nemocnici na neurologii, otec Vít mne navštěvoval a o nedělích mi tajně přinášel Tělo Páně. Když se mne pak později, již uzdraveného, estébáci ptali, proč otec Vít za mnou chodil, odpověděl jsem jim, že každý křesťan má obecně v popisu práce navštěvovat nemocné a že se koneckonců známe. Takhle to není, namítl estébák Bulant, pan Tajovský má své vyvolené, a neříkejte, že mezi ně nepatříte! Když jsem po všemožných peripetiích odešel v roce 1983 do Prahy, vídali jsme se s otcem Vítem méně často, skoro vůbec. Setkali jsme se na pohřbu krásnohorského pana faráře Karla Pecháčka, a tehdy mi řekl, že se za mne nepřestává modlit. (Kdykoli si toto setkání vybavím, vyhrknou mi slzy jako napravenému zločinci.) V Praze jsme se potkali 17. listopadu 1989 na Karlově mostě. Topil jsem tehdy v Nemocnici Pod Petřínem a byl jsem se projít a něco nakoupit před noční službou. Vylíčil jsem otci, co teď dělám, a on mi při loučení požehnal.

A požehnal mi ještě jednou, to když jsme ho s Milošem Doležalem navštívili krátce před smrtí. Byl už osláblý, lidský věchýtek, poznal nás podle hlasu. Nevím, patřil-li jsem mezi „vyvolené“ otce Víta Tajovského, ale on pro mne ztělesňuje čím dál zřetelněji Církev vítěznou, „triumfující“ výlučně a právě prostřednictvím svědků, martyrů, mučeníků, jako byl právě on. Když zemřel, modlili jsme se za něho, ale postupem času u něho modlitbu nahrazuje potřeba prosit o přímluvu. A nevidím důvod, proč bych jej nemohl prosit, aby se ve svém proměněném životě Kristova svědka za mne nepřestával u Boha přimlouvat. Kyrie eleison.

V Praze 12. června 2012
(Vyšlo v revue Kontexty 4/2012)

Poznámka: Zkrácená verze textu se objevila ve sborníku Bohumil Vít Tajovský, který edičně a redakčně připravili Aleš Palán a Jan Paulas. Představuje želivského opata, politického vězně a jednu z nejvýznamnějších postav českého duchovního života 20. století. Vydalo nakladatelství Cesta v Brně.