Alain Besançon

(Recenze na knihu: Timothy Snyder, Terres de sang. L’Europe entre Hitler et Staline. Gallimard 2010, název anglického originálu Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin. )

Přestal jsem se už pozastavovat nad tím, že čtenářský zájem o knihy tohoto druhu není příliš velký. Veřejnost má už dost všech těch příběhů vyvražďování, protože vyvolávají nepříjemné pocity hrůzy, protože se obracejí do minulosti a protože jejich aktéři i oběti jsou téměř všichni již mrtvi. A je tu ještě jeden důvod: vytvořilo se obecné schéma, doxa, od kterého nemá nikdo chuť se odchylovat. Představme si řadu do sebe zapadajících kruhů, která má podobu terče. Uprostřed se nachází nejčernější skvrna, chápaná jako absolutní zlo: Hitler a Šoa. Ostatní soustředné kruhy se postupně stávají stále světlejšími a získávají podobu zla relativního.
Schéma knihy Krvavé země takové není. Její autor, Timothy Snyder je mladý americký historik, který studoval v Oxfordu. Učí na univerzitě v Yale, kde vede Katedru dějin střední a východní Evropy. Aby se mohl zabývat svým tématem, naučil se všechny jazyky tohoto regionu. Zabýval se horou archivních dokumentů a svědectví. Čistě odborně řečeno, jde o dílo výjimečné kvality.
První Snyderovou zásluhou je, že dokázal své téma přesně vymezit prostorově a časově.

V prostoru a v čase

Rozprostírá se mezi východní německou hranicí a místy, kam nejdále dosáhl postup nacistických armád na území SSSR. Zahrnuje tedy Polsko, baltské země, Bělorusko, Ukrajinu, Moldavsko a část Ruska. To jsou bloodlands, krvavé země.
V čase. Začíná rokem 1933, nástupem Hitlera k moci, a končí Stalinovou smrtí v roce 1953.
Snyder tedy zaujímá pokud možno pozitivistický přístup. Otázka, již (si) klade, se omezuje na zjištění: kdo zabil koho? Kolik bylo mrtvých a jak byli zabiti?
Neplete se do politické filosofie. Ponechává stranou historickou analýzu nacismu a komunismu. Ve svém zjišťování se soustřeďuje na evidence, zřejmostní fakta, podobně jako při správně vedeném vyšetřování trestného činu, jehož důkazy inspektor a attorney předloží porotě.
To je obhajitelné, ale jedna nesnáz tu je: přehlíží se vše, co se stalo mezi říjnem 1917 a jeho výchozím bodem, rokem 1933, jinými slovy se tím odděluje dosti dlouhý časový úsek prvních patnácti let bolševické režimu, která nejsou o nic méně krvavá. Lenin a Trockij jsou tak ponecháni zcela stranou. V této optice je odpovědnost jasně přenesena na soudně zodpovědné osoby, tj. na Hitlera a na Stalina. Tato kniha nepředstavuje reflexi o obou totalitarismech dvacátého století. Závěry si máme učinit sami. Snyder se vyhýbá častému užívání slov nacismus a komunismus. Bere v úvahu pouze to, co se odehrálo na území bloodlands v době zákonné odpovědnosti Hitlera a Stalina. Ti, kdo neznají dějiny nebo je chtějí ignorovat, toho využijí k vyvinění Lenina a Trockého a ostatních zločinců z této generace a budou nahrazovat komunismus „stalinismem“.
A ještě jedno omezení: Snyder nepočítá válečné ztráty ve vlastním smyslu. Čtyři miliony německých a deset (?) milionů sovětských mrtvých nejsou vzaty v úvahu. Zemřeli pod jejich prapory. Zůstávají tak mrtví civilní, muži, ženy, děti, kteří neměli být zabiti. Jsou to „nevinní“, a je o nich třeba říci, že byli zavražděni.

Pekelné moře

Nyní se ponořme do pekelného moře. Snyder střídá konkrétní svědectví, která výrazně oživují jeho líčení a statistické rešerše. Bez popsaných skutečností by číslům nikdo nevěřil a bez čísel by si nikdo nedokázal představit plný rozsah toho, co se stalo. Důvěřuji autorovi a číslům, která uvádí, nemám prostředky, jak si je ověřit. Blíží se těm, která uvádějí nejspolehlivější historikové. Snyder se po pečlivém zkoumání zpravidla rozhoduje pro nejnižší odhad. Pro celkových čtrnáct milionů mrtvých.
Věc hodná zaznamenání, Hitler a Stalin vcházejí ex aequo. Každý sedm milionů mrtvých. Kvantitativně není třeba činit rozdíl.
Rytmus „masových vraždění“ (Snyder upřednostňuje tento výraz před „genocidou“, která zavdává důvody ke sporům) časově nekoinciduje.
Stalin vraždí nepřetržitě, se zrychleními a případnými uvolněními, Hitler začíná systematicky vraždit později. Před válkou pohubil poměrně málo lidí, pohyboval se v řádu desítek tisíc. Jeho teror započal 1. září 1939 vpádem do Polska a trval až do posledních dní v květnu 1945. Je snadnější vyvražďovat v době války, když jsou všude mrtví a když se pozornost soustřeďuje na válečné operace.
V řetězci vraždění rozlišuje Snyder důležité body. Nejdříve je to Holodomor, přesně naplánovaný hladomor na Ukrajině v letech 1932-1934. Měl za následek čtyři miliony mrtvých. Snyderovo líčení je ohromující o to víc, že toto vraždění se nestalo součástí evropského povědomí. A jeho stop byly zahlazeny do té míry, že nevešlo ani do povědomí ruského, dokonce ani do povědomí ukrajinského.
Po hladomoru následoval velký teror let 1938-1939. Je lépe znám na Západě, protože mezi nějakým sedmi sty tisíci obětí bylo hodně komunistů, nejvyšších kádrů z Leninova období, hýčkaných západním pokrokářským míněním. Slávu tomuto teroru zjednal Arthur Koestler. Metoda kvót, podle níž každá oblast musela zajistit určité procento „nepřátel lidu“, na něž v polovině případů čekala poprava, a druhá polovina byla určena k deportaci, byla známa později.
Potom to byli vězni ze sovětské armády. Z pěti milionů, které zajala Wehrmacht, zahynuli tři okamžitě po zajetí. Když byly dva miliony přeživších zajatců osvobozeny, Stalin je okamžitě deportoval do táborů, takže se o tomto vraždění už nemluvilo.
Následuje Holocaust. Ze všech vražedných akcí je nejlépe zdokumentovaný a nejlépe udržovaný v paměti. Snyder přináší teorii, se kterou jsem se nikde nesetkal. Hitler, jehož patologický antisemitismus byl starou známou věcí, začal s vyhlazováním dost pozdě. Ve skutečnosti až tehdy, když pochopil, že jeho plány na Blitzkrieg v Rusku vzaly za své. Mezi svými plány měl mimo jiné v úmyslu nechat pomřít hlady třicet milionů Židů a ne-Židů z okupované zóny. Když nemohl být tento „vyhladovující plán“ uskutečněn, navrhl vůdce svému lidu náhradní vítězství: Šoa. Pět a půl milionu obětí.
A je tu ještě jedno vraždění, o němž vím málo a které Snyder zkoumá do detailů. Po celé délce sovětských hranic žilo etnicky odlišné obyvatelstvo, Poláci, Bělorusové, Baltové, Němci, Korejci, Číňané atd. V letech 1938 až 1941 byli vražděni nebo deportováni. Po stotisících.
Čísla jsou abstraktní. Jsou vágní, a když končí nulou, jsou ještě abstraktnější. Snyder nám s literárním talentem sděluje svoji emoci. Každý milion, to je pokaždé „jeden milion brát jeden“, nevinný ukrajinský rolník, nevinná malá židovská dívka, nevinný dělník, a nebojím se říci nevinný komunista sebraný v rámci plnění kvóty, každý z nich se svým jedinečným životem, umírající hladem, zastřelením, udušením, pověšený na šibenici. Tato kniha nás nenechává lhostejnými
Jak jsem již řekl, Snyder postupuje od zločinů a od stop, které zanechaly, mrtvoly, kostnice, společné hroby, kde si lidé jsou rovni. Nebuduje svoji knihu od příčin, jimiž jsou nacismus a komunismus, ale od následků, od společných hrobů, od popela krematorií, od slzí dětí a matek, od beznaděje. Nicméně není možné se vyhnout reflexi a vysvětlovat události počínaje příčinami, a Snyder se jí nezříká.

Vysvětlení

Zde je pět vysvětlení, která mi přicházejí na mysl:
Zavedené běžné pojetí, které jsem uvedl na počátku, je neudržitelné. Obraz terče s absolutní černí nacismu a Šoa, po němž následují odstíněné vzdálenější kruhy, v nichž je zlo relativním, tj. komunismus nebo komunismy, tento obraz je falešný.
Ale to v žádném případě neznamená, že je třeba zahrnout pod jeden neodlišující pojem (příklad: totalitarismy) nacismus a komunismus. Neexistuje mezi nimi jednota. Jde o dva odlišné jevy, mezi nimiž existovaly vzájemné vlivy, výpůjčky, konflikty, ale podstatný rozlišení trvá, dokonce i tehdy, když se metody a nástroje jeví jako identické. Je třeba je srovnávat, ale nikdy je nelze ztotožňovat.
Pro označení těchto dvou směrů, formací bylo použito značení „ďábelský“. Toto slovo často a spontánně vychází z úst obětí. A skutečně, rozvinutí zvrhlosti a krutosti jako by přesahovalo naši představu o tom, čeho je lidstvo schopno. Stejně tomu je s podlidským rozvinutím hlouposti, stupidity. Komunistická myšlenka stejně jako myšlenka nacistická spočívají jedna jako druhá na systémech nadpřirozeně nejapných, hloupých, které byly nicméně schopny rozložit i vzdělané mozky. V řadách SS bylo více lidí s doktorským titulem než v pravidelných složkách Wehrmachtu. Leninismu se s veškerou vážností vyučovalo na západních univerzitách. Ale jestliže ďábel existuje, je třeba vědět, že jde o dvě formy satanismu, a že jsou vzácní ti, kdo bojovali proti oběma současně.
Zapomínání je přirozené. To se dalo pozorovat i při jiných příležitostech. Ti, kdo přežili Verdun, neměli chuť vyprávět o tomto pekle druhým, protože ti by je nechápali, a protože oni sami, aby mohli přežít, to nechápali dobře. Zapomnění zakryje všechno. Je třeba vynaložit značné úsilí, abychom si v paměti zpřítomnili, co se stalo, a je také zapotřebí morálního úsilí k tomu, abychom to sdělili druhým ve formě svědectví obžaloby. Židé si to vzali jako své poslání. Ostatní se poddali přirozenému sklonu zapomínat.
Oba směry učinily potřebná opatření, aby zakryly své zločinné akce. Přísné tajemství zakrývalo okolí míst, kde se hromadně vraždilo, a stopy byly pečlivě zahlazovány. Nicméně stopy existovaly, byly více nebo méně známy, něco se o nich tušilo, a oba režimy se více nebo méně úspěšně snažily přinutit svůj lid k účasti na zločinu. Ale bylo to neužitečné/neúčinné, protože se tyto zločiny udržovaly samy, úměrně tomu, nakolik byly přirozeně nepravděpodobné. Dějiny bloodlands byly završeny v mé generaci. A potom se jinde objevily jiné bloodlands. Byly uchovány proto, že byly nepravděpodobné, neuvěřitelné, nemyslitelné. Bylo zapotřebí vstoupit, dotknout se, aby se mohlo uvěřit, a potom…

Commentaire, 142/ Été 2013, s..425-427.
Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. Vyšlo v revue Kontexty 5/2013

České vydání:


Timothy Snyder, Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Z angličtiny přeložila Petruška Šustrová. V roce 2013 vydalo nakladatelství Paseka.
Žádejte u svých knihkupců.


Alain Besançon (25. dubna 1932) je současný francouzský filosof a historik idejí žijící v Paříži. Od roku 1996 je členem Francouzské akademie, v minulosti byl ředitelem Vysoké školy sociálních studií (EHESS) a hostujícím profesorem na řadě západních univerzit. Je členem redakce časopisu Sešity o ruském světě od jeho založení v roce 1961. Eseje a články publikuje ve čtvrtletní revue Commentaire, kterou založil Raymond Aron. V redakční radě časopisu působí Besançon od roku 1986. Z jeho obsáhlého díla uveďme alespoň několik titulů: Myšlenkové kořeny leninismu (1977), Falzifikace dobra, Solovjov a Orwell (1985), Zakázané obrazy, duchovní dějiny ikonoklasmu (1994), Trojí pokušení v církvi (1996), Neštěstí století: komunismus, nacismus a jedinečnost Šoa (1998, česky 1999). V roce 2008 mu vyšel první román Emil a lháři, v roce 2010 se objevil soubor jeho literárních studií Láska a náboženství. Pět osob hledajících lásku. Svá velká ruská témata shrnul v kritickém pojednání Svatá Rus (2012), vloni vydal knihu Americký protestantismus: Od Kalvína k Billymu Grahamovi. Českou republiku navštívil v roce 1991: v Praze se tehdy zúčastnil konference o zločinech komunismu.

Nakladatelství CDK v Brně vydalo v roce 2013 pod názvem Svoboda a pravda obsáhlý výbor Besançonových esejů.