Přednost mívají krvavé záběry dopadů kriminality vůči lidem „zámožným“ („well-off“) ze strany „chudých vrstev nebo menšin“. – Takto formuluje ředitelka zpráv požadavek externímu fotoreportérovi v losangeleské komerční televizi ve filmu z prostředí komerčních médií Slídil (Nightcrawler) amerického režiséra Dana Gilroye. Zadání drastické (důraz je položen na krvavost záběrů), formulované nicméně s úzkostlivou korektností (jakékoli upřesnění „menšin“ je nežádoucí; už tady působí autocenzura)! A fotoreportér se činí …

Film líčí vzestup Loua Blooma, kameramana, který jde za šokujícími záběry doslova přes mrtvoly. Herec Jake Gyllenhaal, excelující v hlavní roli, před natáčením hladověl tak dlouho, až mu začaly svítit oči podobně jako kojotům na okraji Los Angeles, kteří se jednu chvíli na plátně také mihnou … Nabízí se slovo „hyenismus“. Jenže kam se hrabou šelmy na lidské technologie! Lou (který je zpravidla první na místě činu, neboť po nocích odposlouchává policejní vysílačky) záhy pochopí, že pro „lepší“ záběr je třeba scénu naaranžovat – tu po dopravní nehodě mrtvolu poposunout, onde přeorganizovat interiér domácnosti zaskočené střelbou … A co teprve, když se otevře možnost – „stopením“ klíčových informací a jejich následným přesně načasovaným vypuštěním – chod věcí (spolu-)režírovat! Rodí se sólokapr rozměrů přímo obludných …

Divák si snad vzpomene na román Pierrea Boullea Fotograf (česky 1967, neplést se stejnojmenným filmem ze života Jana Saudka). Celoživotní ctižádostí Boulleova hrdiny bylo zachytit exkluzivně atentát na francouzského prezidenta.  Závěr románu je nezapomenutelný (ba přímo prorocký): Teroristka zápasí na zemi s prezidentem, stranou odletí dýka. Zatímco fotografovy ruce se zaobírají fotoaparátem, jeho noha – jaksi sama od sebe – přikopne dýku zpátky k teroristce … Knižní obdobou naznačujeme směr, kudy se zhruba dále ubírá děj Gilroyova filmu Slídil a kam za určitých okolností může směřovat vývoj masmédií obecně … 

Ernest Hemingway přišel o medaili a měl soudní oplétačky za to, že v létě 1944 si, ač akreditovaný novinář/válečný reportér, opatřil výzbroj a souběžně s armádami oficiálními táhl na Paříž v čele tlupy jakýchsi vlastních soukromých žoldnéřů (válka pro něj skončila v pařížském hotelu Ritz, který se svou suitou okupoval řadu týdnů). Hemingwayovi, který využil/zneužil válečné zmatky k produkci drastického materiálu, alespoň ještě šlo o jeho hlubší (nejenom žurnalistickou, ale přímo spisovatelskou) reflexi. Dnešní mediální dravce typu Gilroyova bezskrupulózního Loua Blooma se svítícíma očima reflexe nezajímá. Chtějí jen a jen krvavé záběry! 

To, že se zmenšuje (dle některých snad postupně zaniká) střední třída (lidí „well-off“, tedy zámožnějších), je velkým příběhem současné doby. Kriminalita chudých vrstev či menšin v něm ovšem hraje roli bagatelní, ano nulovou. Toto celosvětové drama dnes reflektují spíše odborná periodika (např. před časem specializované číslo časopisu Foreign Affairs, do něhož přispěl i slavný Francis Fukuyama a přimlouval se za robustnější instituce v demokratických společnostech). Masmédia bývají při vší reportérské drastičnosti omezována autocenzurou. Jak pravil Raymond Aron, publikum od médií především chce, aby mu potvrdila jeho hotový názor (tedy v daném případě: kdo za krizi střední třídy takříkajíc „může“). Pokud se snad tu či onde objeví nová fakta, která by daný (nevyslovený, leč o to víc respektovaný) obecný, „lidový“ výklad zpochybnila, není jejich uplatnění v masmédiu dokonce ani žádoucí. I to je ve filmu Slídil názorně ukázáno. Při vší úspornosti běží o film pozoruhodné hloubky, který nutí diváka dále přemýšlet o mediálních mechanismech …