Květy menšího zla
Josef Mlejnek jr.

Český rozhlas

Poté, co se zásadní vládní zákony, o daních a církevních restitucích, zasekly v parlamentu při pokusu zdolat senátní veto, objevily se též různé spekulace o pravých motivech rebelujících skupinek uvnitř vládní koalice.

Ty samozřejmě, jak to tak bývá, vysvětlují své konání čistě ideově, avšak pohled do zákulisí odhaluje motivy skrytější a veskrze utilitární. Jedna z verzí dokonce hovoří o tom, že skupina kolem poslance ODS Marka Šnajdra hodlá svým odporem vůči zvýšení daní pouze vyhandlovat beztrestnost v případu elektronických zdravotních knížek IZIP. 

Není záměrem tohoto fejetonu rozplétat složitá pozadí těchto případů. Drtivá většina politických požadavků je však bezesporu motivována nějakým účelem, a halena buď ideově, nebo pomocí zástupného, sice falešného, leč jaksi přijatelnějšího praktického důvodu. 

Představme si tedy následující, čistě hypotetický příklad: skupina poslanců, jimž hrozí trestní stíhání kvůli nějakému nezákonnému „odklonu“ peněž daňových poplatníků, přednese premiérovi následující ultimátum: Buď se stopy našeho zločinu pečlivě zametou, nebo se rozluč s tím, že by prošly církevní restituce. 

Co má premiér v podobné situaci dělat? Nechat skupinku takříkajíc odstíhat, s tím, že si tak položí vládu a s ní pohřbí i restituce? Ale, na druhou stranu, nestojí napravení historické křivdy, spáchané komunistickým režimem, za pár lumpů ponechaných na svobodě, byť i v pozici vážených veřejných činitelů?  

Na první pohled zatím vše vyhlíží jako sice drsná a nevábná, leč stále celkem jednoduchá matematika. Ale každé rozhodnutí má své důsledky, které se množí a vzájemně ovlivňují a proplétají. Jak třeba zařídit onu beztrestnost pro politicky vlivné korupčníky? Jednoduše tak, že vláda dokáže mít dlouhé prsty i tam, kam by její ruka vůbec neměla dosáhnout: v policii a státním zastupitelství. 

Dilema se zauzluje. Z jednoduché podoby restituce za cenu deseti neodstíhaných do výběru mezi státem vracejícím zabavený majetek ale zároveň s politickou mocí zhoubně prorostlou do policie i justice - a státem s nezávislou policií a justicí, ale neschopným prosadit narovnání s církvemi. 

A těžkým volbám nemusí čelit jenom politik. Podobné dilema mohou řešit i představitelé církví, neboť si musí položit otázku, stojí-li jim restituce vůbec za to, pokud by je měli přijmout – obrazně řečeno – ze špinavých rukou. A ani v jejich případě se nejedná o nějakou čistě morální spekulaci, jde též o úvahu hodně praktickou. 

Pokud se totiž postupně provalí další korupční aféry spojené se stávající vládní garniturou, pak bude veřejnost i církevní restituce ještě o to víc vnímat jako něco nepoctivého – i kdyby celý proces jejich schvalování i všechny důvody pro ně byly čisté jako lilium. Navrácený majetek pak bude k ničemu, poněvadž v církvích mnoho lidí nezůstane, nebo, přesněji řečeno ti, kdo v nich dnes jsou, postupně vymřou a nikdo nový nepřijde. 

Normálně se výše popsané strategii říká „volba menšího zla“ a ve svém životě ji často praktikuje skoro každý člověk. Všichni se pak nechápavě diví, proč je všude tolik korupce a jiných nepěkných jevů. Na počátku dominového efektu, končícího rozkradenými miliardami, však může často stát jen několik zdánlivě skoro nevinných a dobře odůvodněných „menších zel“. Zvláště politici si z teorie menšího zla učinili pravé dogma, jde vlastně o jedinou ideu, s níž současná česká politika reálně pracuje. Otázka „Už jsi dnes spáchal nějaké pořádné menší zlo?“ neodbytně visí jako netopýr ze stropu každého stranického sekretariátu. 

Volbě menšího zla se v životě nevyhne asi nikdo. V prostém občanu však zpravidla zanechá minimálně jizvu, ve veřejném životě jsme ale svědky jevu, jenž by se dal pomocí parafráze Hannah Arendtové označit jako banalita menšího zla. 

Wag the Dog

Wag the Dog

___________________________________________________________________________________