Květy menšího zla
17.09. 2012
Josef Mlejnek jr.
Český rozhlas
Poté, co se zásadní vládní zákony, o daních a církevních restitucích, zasekly v parlamentu při pokusu zdolat senátní veto, objevily se též různé spekulace o pravých motivech rebelujících skupinek uvnitř vládní koalice.
Ty samozřejmě, jak to tak bývá, vysvětlují své konání čistě ideově, avšak pohled do zákulisí odhaluje motivy skrytější a veskrze utilitární. Jedna z verzí dokonce hovoří o tom, že skupina kolem poslance ODS Marka Šnajdra hodlá svým odporem vůči zvýšení daní pouze vyhandlovat beztrestnost v případu elektronických zdravotních knížek IZIP.
Není záměrem tohoto fejetonu rozplétat složitá pozadí těchto případů. Drtivá většina politických požadavků je však bezesporu motivována nějakým účelem, a halena buď ideově, nebo pomocí zástupného, sice falešného, leč jaksi přijatelnějšího praktického důvodu.
Představme si tedy následující, čistě hypotetický příklad: skupina poslanců, jimž hrozí trestní stíhání kvůli nějakému nezákonnému „odklonu“ peněž daňových poplatníků, přednese premiérovi následující ultimátum: Buď se stopy našeho zločinu pečlivě zametou, nebo se rozluč s tím, že by prošly církevní restituce.
Co má premiér v podobné situaci dělat? Nechat skupinku takříkajíc odstíhat, s tím, že si tak položí vládu a s ní pohřbí i restituce? Ale, na druhou stranu, nestojí napravení historické křivdy, spáchané komunistickým režimem, za pár lumpů ponechaných na svobodě, byť i v pozici vážených veřejných činitelů?
Na první pohled zatím vše vyhlíží jako sice drsná a nevábná, leč stále celkem jednoduchá matematika. Ale každé rozhodnutí má své důsledky, které se množí a vzájemně ovlivňují a proplétají. Jak třeba zařídit onu beztrestnost pro politicky vlivné korupčníky? Jednoduše tak, že vláda dokáže mít dlouhé prsty i tam, kam by její ruka vůbec neměla dosáhnout: v policii a státním zastupitelství.
Dilema se zauzluje. Z jednoduché podoby restituce za cenu deseti neodstíhaných do výběru mezi státem vracejícím zabavený majetek ale zároveň s politickou mocí zhoubně prorostlou do policie i justice - a státem s nezávislou policií a justicí, ale neschopným prosadit narovnání s církvemi.
A těžkým volbám nemusí čelit jenom politik. Podobné dilema mohou řešit i představitelé církví, neboť si musí položit otázku, stojí-li jim restituce vůbec za to, pokud by je měli přijmout – obrazně řečeno – ze špinavých rukou. A ani v jejich případě se nejedná o nějakou čistě morální spekulaci, jde též o úvahu hodně praktickou.
Pokud se totiž postupně provalí další korupční aféry spojené se stávající vládní garniturou, pak bude veřejnost i církevní restituce ještě o to víc vnímat jako něco nepoctivého – i kdyby celý proces jejich schvalování i všechny důvody pro ně byly čisté jako lilium. Navrácený majetek pak bude k ničemu, poněvadž v církvích mnoho lidí nezůstane, nebo, přesněji řečeno ti, kdo v nich dnes jsou, postupně vymřou a nikdo nový nepřijde.
Normálně se výše popsané strategii říká „volba menšího zla“ a ve svém životě ji často praktikuje skoro každý člověk. Všichni se pak nechápavě diví, proč je všude tolik korupce a jiných nepěkných jevů. Na počátku dominového efektu, končícího rozkradenými miliardami, však může často stát jen několik zdánlivě skoro nevinných a dobře odůvodněných „menších zel“. Zvláště politici si z teorie menšího zla učinili pravé dogma, jde vlastně o jedinou ideu, s níž současná česká politika reálně pracuje. Otázka „Už jsi dnes spáchal nějaké pořádné menší zlo?“ neodbytně visí jako netopýr ze stropu každého stranického sekretariátu.
Volbě menšího zla se v životě nevyhne asi nikdo. V prostém občanu však zpravidla zanechá minimálně jizvu, ve veřejném životě jsme ale svědky jevu, jenž by se dal pomocí parafráze Hannah Arendtové označit jako banalita menšího zla.
___________________________________________________________________________________
Wag the Dog
Wag the Dog