Maciej Ruczaj: Všechno tančí na hraně života


Tadeusz Gajcy - dvaadvacetiletý básník - svůj poslední verš načmáral na papírovou tašku, opřený o některou barikádu. „Zdechlinka křupavá / čerstvá a voňavá“ - hořký nekrolog pro oběti výbuchu obří německé nálože v ulici Kilińského. A asi i pro celou Varšavu, směřující během horkých srpnových dnů povstání k nevyhnutelnému krvavému konci. Opustit předsunuté stanoviště v činžáku v ulici Przejazd ho ale ani na okamžik nenapadne. O dva dny později - 16. srpna 1944 - je už také mrtvý. Slovy o dekádu staršího Czesława Miłosze byl „vyzvednutý do rudého nebe / na štítu exploze“. Tělo zahrabané pod sutinami bylo nalezeno až po válce.


Polský básník Tadeusz Gajcy (1922-1944) a vyrůstal jako příslušník první generace narozené v Polsku, které získalo po více než sto dvaceti letech nezávislost. Na gymnáziu psal básně podobné těm, jaké píší gymnazisté všude na světě. Pak však přišel „rychlokurz dospívání“ v podmínkách „naplňující se apokalypsy“. Gajcy maturuje už tajně - po kapitulaci Varšavy koncem září 1939 a uzavřeni všech středních a vysokých škol. Dospívá i Gajcyho poezie. Natolik, že si mladý student se dvěma útlými básnickými sbírkami z let 1942 a 1943 vybojuje místo v panteonu polské poezieOkupovaná Varšava byla od začátku války jedním z nejděsivějších míst Evropy. Jako první velkoměsto zažila hrůzy kobercových náletů, které připomínaly každý den ohořelé trosky budov. Byla centrem vyhlazovacího plánu namířeného proti polským Židům. A také hlavním místem realizace německé strategie likvidace polské inteligence. Jak válka pokračovala, narůstal také zcela chaotický a necílený teror: deportace do koncentračních táborů či popravy náhodných chodců přímo na ulici mohly zastihnout kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Varšava byla také - slovy historika Timothyho Snydera - „centrem ozbrojeného odporu proti Němcům v okupované Evropě“. Město, a především jeho mladí lidé, tak žili dvojí - či dokonce trojí život. Dny trávili fyzickou prací v továrnách (jiná než manuální práce byla pro podlidi zapovězena), večery na tajných přednáškách tajných univerzit, z nichž vybíhali udýchaní do tmy, která skrývala jejich třetí život členů konspiračních organizací působících v rámci struktur tzv. „Podzemního polského státu“. Žili rychle, milovali rychle, psali rychle a rychle umírali. Tu neuvěřitelnou atmosféru horečnatého, vyčerpávajícího života balancujícího v každé vteřině na tenké hranici mezi existenci a nicotou shrnul Gajcyho přítel Andrzej Trzebiński ve svém Zápisníku: „Všechno tančí na hraně života…“
Umění a národ
: to byl název časopisu, ve kterém Gajcy otiskl své první básně v roce 1942. Bylo to jedno z několika stovek ilegálních periodik vydávaných v okupované Varšavě. Za dva roky a dva měsíce existence časopis vyšel šestnáctkrát a v jeho čele se vystřídali čtyři šéfredaktoři. Nebylo to bezpečné povolání. Skladatel Onufry Kopczyński zemřel v táboře Majdanek - bylo mu dvacet sedm. Básník Wacław Bojarski podlehl ve dvaadvaceti letech následkům střelných zranění po odbojové akci ve věku dvaadvaceti let. O rok méně bylo Andrzeji Trzebińskému, bojovnému spisovateli, který spřádal sny o sjednocení střední Evropy, tak aby byla schopná čelit svým nepřátelům ze Západu a Východu. Byl zastřelen během veřejné masové popravy na ulici Nowy Swiat - dnes hlavní varšavské nákupní třídě. Poslední šéfredaktor, Tadeusz Gajcy, se dožil dramatického završení existence okupované Varšavy: povstání, které vypuklo 1. srpna 1944 a které přineslo totální zničení města a smrt dvou set tisíc jeho obyvatel. On sám zemřel 16. srpna 1944. Slovy o dekádu staršího Czesława Miłosze byl „vyzvednut do rudého nebe / na štítu exploze“. Jeho tělo pohřbené pod sutinami bylo nalezeno až po válce. „Byla jím dána zkušenost smrti, zatímco jejich duše toužili po životě, dobrodružství, Bohu a pravdě“ - napsal o Gajcyho generaci básník Zbigniew Herbert. První zkušeností Gajcyho poezie je prožitek konce světa, explodující v apokalyptických obrazech poemy Přízraky. Pro Gajcyho je však válka především morální zkoušku. Právě proto, že všechny morální pravidla zdánlivě ruší. Boj vedeme především sami se sebou: se svým tělem, vědomím a svědomím. Jiný nepřítel - druhý člověk - se v jeho básních skoro neobjevuje. Naopak nesmírně silný je pocit hrůzy, neschopnost ztotožnit se s rolí toho, který zabíjí. Gajcyho lyrika není válečnou poezii, nenajdeme v ní nikde chválu levného, snadného vlastenectví. Jeho poezii nelze ani srovnávat s expresionisty či s Remarquem. Válka nejsou u něj pouze gigantická jatka, která lidi zbavuje lidství a mění v dobytek určený na porážku. I když je válka noční můra, který boří všechny jistoty, neruší absolutní platnost mravní volby jednotlivce. Neruší základní hodnoty, které se rozhodl bránit. Když 1. srpna 1944 přichází rozkaz, dostavuje se - beze zbraně - ke svému oddílu. Józef Reich, v té době dvanáctiletý židovský chlapec, zachráněný později povstalci vyprávěl: „Jeden voják byl obzvláště hodný, zpíval různé písničky a pořád nám dodával naděje. Když odcházel účastnit se pouličních bojů, nevzal si s sebou žádnou zbraň. Můj otec se ho zeptal, proč to dělá. Odpověděl, že pušky nestačí pro všechny, avšak je správné, aby s nimi šel.“


Vybrané a upravené části doslovu k výboru básní Tadeusze Gajcyho Zády opřen o věčnost, který k sedmdesátému výročí Varšavského povstání vydalo v překladu Josefa Mlejnka nakladatelství
MAKE*detail ve spolupráci s Polským institutem v Praze, v roce 2014.
ŽÁDEJTE U SVÝCH KNIHKUPCŮ!


Přízraky

I.


Znáš tu zemi s krápníky zčernalých horkých svící
praskající kdysi pryskyřicí - vrzající dnes blanitými křídly
olbřímích netopýrů.
Znáš tu zemi,
v níž potoky vzdechů
plují spálené květy a kosti luční a lesní zvěře.

Tam, kde rovinná krajina
spásala úsměvy vísek
a dlouho u úst kvetly louky vlídné jako flétny -
sestupují do sirných
a uhelných jezer březové háje.
Utichly v mrtvém ovzduší letních žalmistů hlasy,
když z dřímajících střech prudce vyrazil rudý tulipán,
z nějž opadávají hořící plátky.

Města zprohýbaná jako lastury z černozemních pobřeží,
o něž třepí se ozvěna a nechává unášet větrem -
hle, pouliční lampy leží zkroucené jak šneci
a věže stékají k zemi jak chladnoucí cihlový stalaktit.
Zemská kůra svrašťuje se, s lesy propadá a praská,
podzemní lomoz z rozsedlin drtí nízké nebe,
sluneční západy zejí nad zemí jak otevřená zkrvavená ústa
a černé slunce umenšilo se do tvaru lidského srdce.

Ryby ve zfialovělých řekách vynořují se břichem vzhůru,
zjevují se geometrická stigmata na bezcitném nebi,
a to je zlá předzvěst,
neboť u srdcí zvonů již visí netopýři
a příznaky morového povětří
putují jako oblaka nad světem.

Ptáci, jaké nikdo nezná, za šumění dlouhých rostlin
padají do dlaní požáru jako do sítě listí.
Bloudící zemské jablko otáčející se dvojnásob rychle
sdírá sypkou srst z borovic obručí jasu.
Trhá se bublající nebe
a zlou prázdnotu zestonásobuje,
prázdnotu s nitrem s plamene.

V plameni vpadlém a skelnatém říkají - smrt.

Přivřené oči požárů, z nichž tečou slzy jako katedrály -
slzy vystlané vřesem, měkké a zvláštně tiché -
jsou to smuteční barvy vetřené v motýlí křídla,
a jsou to tóny bolestné hudby.

Smrtelný déšť se spustil z vysokých svící,
zvířata bez pána děsí mezi nocí a dnem,
slepnou zřítelnice lidí máchnutím perutí
nebeských ptáků prodchnutých zlem.
A domy se hroutí lehce, domy, v nichž přebýval člověk
šeptem oslovující hřbitovní rovy u hranic.
Lidé s voskovými tvářemi a s očima plachých laní
čekají na olivovou ratolest a možná
na ratolest obyčejného zpěvu.

Natékají zcuchané drny,
škvíří sfouknuté knoty svící,
noci schoulené pod křídly olbřímích netopýrů
kolébají zemi.

Tuto zemi.

___________________________________________________________________________________