Na druhou stranu zavádění této daně v jedenácti zemích EU (Belgie, Estonsko, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) se děje v rámci tzv. režimu posílené spolupráce, který umožňuje, aby se vybraná skupina členských zemí EU dohodla na hlubší integraci nebo spolupráci, než jaká se zavede plošně v celé EU. Tuto posílenou spolupráci lze považovat za určitou formu variabilní integrace, kterou ODS prosazuje na úrovni EU a kterou aktivně prosazuje britský premiér David Cameron. A v principu tedy není důvod těmto jedenácti státům v zavedení daně z finančních transakcí bránit.

 

Existuje ještě jeden úhel pohledu, a to zda zavedením daně z finančních transakcí není porušováno primární právo EU. To říká, že režim posílené spolupráce je možné použít jen tehdy, pokud jeho uplatnění nepoškozuje některou ze členských zemí, která se této spolupráce neúčastní. A to se v tomto případě děje a nemyslí si to jen Česká republika.

 

Zdá se tedy, že důvody torpédovat zavedení daně z finančních transakcí v jedenácti členských zemích převažují. Má ale ČR vystoupit proti opatření, které tyto státy považují za jeden z kroků, jak předejít dalším bankovním krizím? Byť česká vláda považuje tento způsob prevence za neúčinný?

 

Rozhodnutí české vlády, jak postupovat, odpovídá komplikovanosti situace. Dovolím si citovat z vládního stanoviska, které bylo Výboru pro evropské záležitosti předloženo k vyjádření: „Vláda ČR … se rozhodla o možném podání žaloby na rozhodnutí povolení posílené spolupráce, případně na finální směrnici. Žaloba bude Českou republikou podána, pokud ji podají i jiné členské státy. Pokud podá žalobu pouze jeden jiný členský stát, podpoří ho ČR ve formě intervence.“

 

Výbor pro evropské záležitosti tento názor podpořil. A pak, že neumíme dělat v evropské politice kompromisy.