(1. epištola Korintským 15,19)

    Tento výrok apoštola Pavla je slovem do pranice. Proč bychom měli být ubozí, ba dokonce nejubožejší ze všech lidí, když si nedokážeme srovnat v hlavě, že by náš život mohl nějakým způsobem přesáhnout datum a čas, který bude jednou uveden v našem úmrtním listě? Není ta kritika přehnaná. Křesťanská víra má přece i jiné polohy než ty, v nichž se před námi otevírá „zásvětno“. Je zde obrovská oblast křesťanské etiky, ve které se může i nevěřící Tomáš osvědčit jako věrohodný Kristův následovník. Může nastavovat druhou tvář, jít s tím, kdo ho nutí jít jednu míli, míle dvě a na údery kamenem odpovídat chlebem. To samozřejmě může. Podíváme-li se do Bible, tak ovšem zjistíme, že tento učedník nic podobného nečinil. Jediné, čím na sebe Tomáš v kruhu Dvanácti upozornil, je právě a pouze jeho skepse vůči velikonočnímu svědectví o Ježíšově vzkříšení.

    Ony spolu totiž víra ve vzkříšení a způsob našeho jednání hluboce souvisejí. Kde sdílíme představu, že náš fyzický konec splývá s naším totálním koncem, tam se mnoho křesťanské etiky do našeho života nevejde. A má to svůj důvod. Ptáme se, proč bychom se měli nechat otloukat, zneužívat a vykořisťovat? Co je to za život, v němž člověk stále jen ustupuje, slevuje ze svých nároků a platí za pohodu druhých svou újmou. Žít v ustavičném odříkání, být od rána do večera bit a pak najednou bez jakéhokoli zadostiučinění přestat žít, na to může přistoupit jenom blázen! V podobenství O hřivnách říká Ježíš služebníkům, kteří spravují svěřený majetek s nasazením - a to s sebou vždycky nese i odříkání: „Služebníku dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím.“ A v reálném životě by to mělo být jinak. Tam by nad lidskou dobrotou a věrností jen štěkl pes?

    Apoštolovo slovo, které nás možná trochu popíchlo, není namířeno proti nám. Není to karatelsky zdvižený prst zpochybňující křesťanskou existenci toho, kdo o Ježíšově vzkříšení stejně jako Tomáš pochybuje. Pavel jím sleduje pravý opak. Chce dát všem nevěřícím Tomášům najevo, že jejich nasazení na poli křesťanské etiky není tak bezútěšné, jak se jim jeví. Kdo platí za svou dobrotu v tomto světě žebrotou, nemusí být nejubožejší ze všech lidí. Kristus zaplatil za tento svůj životní postoj dokonce smrtí a přesto vešel do slávy. Datum a čas uvedený v jeho pomyslném úmrtním listě se nestal limitou jeho života. Povaha jeho bytí zlomila závoru položenou mu do cesty Velkým pátkem. Zvěst o Ježíšově vzkříšení působí problém snad každému. Co člověk nechápe rozumem, toho se však může zmocnit vírou. A právě k té nás apoštol Pavel vede. Koho k ní dovede, ten má i ve své největší ubohosti nakročeno k vítězství.
                   

Emanuel Vejnar, evangelický farář