Margaret Thatcherová a význam roku 1979
Hynek Fajmon

Revue Politika 4/2013

Nedávné úmrtí bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové oživilo diskusi o její politice a vlivu na světové události v poslední čtvrtině 20. století a na počátku století současného. Patřím k těm lidem, kteří si myslí, že její význam byl mimořádný, a to nejen pro samotnou Británii nebo Evropu, ale pro celý svět.

Historici jsou posedlí touhou periodizovat dějiny a pokoušejí se tímto způsobem lépe zprostředkovat a vysvětlit veřejnosti, v jaké době vlastně žijeme. Já se tohoto historikova „údělu“ budu držet, protože se v mnoha směrech osvědčil. Umožňuje srozumitelně vysvětlit přelomové epochy v dějinách i úlohu mimořádných osobností na jejich utváření. Do této kategorie osobností Margaret Thatcherová nepochybně patří. Definitivně se to potvrdilo v okamžiku, kdy se Británie rozhodla své první premiérce vystrojit státní pohřeb dle vzoru Winstona Churchilla. Daná skutečnost byla potvrzena i mediálním ohlasem této události po celém světě.

Rok 1989 by nebyl možný bez roku 1979

Začnu jednoduchou tezí, která zní následovně: Rok 1989 by nebyl možný bez roku 1979. Velká část historiků 20. století se dnes shoduje v tom, že rokem 1914 končí tzv. dlouhé 19. století a že 20. století je tzv. krátké století, které se odehrálo mezi lety 1914–1989. S touto periodizací v zásadě souhlasím; klíčovým přelomem poslední doby je nepochybně rok 1989 respektive ještě roky 1990 a 1991, kdy padl komunismus ve střední a východní Evropě, rozpadl se Sovětský svaz, zanikla Varšavská smlouva a RVHP, sjednotilo se Německo a byla podepsána Maastrichtská smlouva se závazkem vybudovat společnou měnu euro. Těmito událostmi vznikla dnešní Evropa a dnešní svět, jak jej důvěrně známe.

Mám za to, že cesta k tomuto historickému přelomu by vůbec nebyla myslitelná bez roku 1979, respektive bez volebního vítězství Konzervativní strany vedené Margaret Thatcherovou v britských parlamentních volbách. Toto volební vítězství otevřelo cestu ke „konzervativní revoluci“, na jejímž konci byly události roku 1989. V tomto smyslu tedy tvrdím, že rok 1989 u nás by nemohl nastat bez roku 1979 v Británii. Ostatně tato vazba se netýká jenom nás. Nedávno vyšla v Británii kniha, která tvrdí, že skutečným přelomem nebyl rok 1989, ale právě již rok 1979. Důvodem má být skutečnost, že Thatcherová v Británii a Teng Siao-pching v Číně zahájili ekonomickou liberalizaci, která změnila svět. Přemýšlejme o tom, zda na tom není kus pravdy. Já bych řekl, že ano. V posledních desetiletích totiž má globálně zdaleka největší dopad skutečnost, že z bahna čínské kulturní revoluce se vynořila tržně orientovaná Čína a že z bahna britského socialismu se začalo šířit poselství svobody, privatizace a trhu.

Pro přehlednost si dovolím historické zásluhy Margaret Thatcherové rozdělit do dvou oblastí, které budu popisovat samostatně. První oblast tvoří její výkon jako demokratického politika ucházejícího se o podporu voličů. Druhou je pak její výkon coby klíčové osobnosti, která změnila běh historie. Tyto dvě oblasti se v realitě samozřejmě prolínají, ale pomohou nám lépe porozumět výjimečnosti Margaret Thatcherové.

Úspěšná politička

Podívejme se nejprve na oblast první: Jakých výsledků dosáhla Margaret Thatcherová jako demokratický politik ucházející se o mandát voličů? Skóre je následující. Do Dolní sněmovny nebyla zvolena dvakrát v roce 1950 a 1951. Potom ale opakovaně v letech 1959, 1964, 1966, 1970, 1974, 1974, 1979, 1983 a 1987. Tedy celkem devětkrát. V Dolní sněmovně působila od roku 1959 do roku 1992, tj. celkem 33 let. To samo o sobě není nic mimořádného. V britské Dolní sněmovně jsou tak dlouhé, prakticky celoživotní mandáty vcelku běžné. Počítejme však dál. V letech 1970–1974 byla ministryní školství, tj. celkem 4 roky. V roce 1975 byla zvolena vůdkyní Konzervativní strany, a to jako vůbec první žena v její historii. Do své funkce byla zvolena hlasy poslanců Dolní sněmovny zvolenými za Konzervativní stranu. Potom již následuje slavné vítězství konzervativců pod jejím vedením v roce 1979, kdy se stala poprvé premiérkou. Thatcherová přitom nebyla jen první ženou v čele britské vlády, byla rovněž první ženou v čele jakékoliv vlády v hospodářsky vyspělých státech známých tehdy pod zkratkou G7.

Další vítězství přišlo v roce 1983 a potom ještě jedno v roce 1987. Celkem tedy v parlamentních volbách zvítězila třikrát po sobě, což se v Británii ve 20. století nepodařilo nikomu. V úřadu premiérky strávila jedenáct a půl roku, což je rovněž rekord 20. století mezi britskými premiéry. Výkon Thatcherové v boji o moc položil základy pro možnost ovlivnit zásadním způsobem tvář Británie i světa v poslední čtvrtině 20. století. Bez mocenské pozice vybojované ve svobodných a stále se opakujících volbách by její politika nebyla vůbec myslitelná.

Proti „pochodu k socialismu“

Druhá oblast je ještě zajímavější. Musím zde opět zmínit čínského politika Teng Siao- pchinga, který mimochodem vládl ve stejné době jako Margaret Thatcherová a podědil po svých předchůdcích zruinovanou ekonomiku. Teng kdysi prohlásil, že „není důležité, zda je kočka černá nebo bílá, ale to, zda chytá myši“. S tím by Margaret myslím velmi souhlasila. Mimochodem ti dva si byli dost podobní a bez jakýchkoli velkých problémů se dokázali dohodnout na předání britské kolonie Hongkong pod čínskou správu po vypršení stoletého pronájmu.

Margaret Thatcherová byla výjimečná v tom, že zcela odmítla do té doby platný západní konsensus, a to ve všech oblastech počínaje hospodářskou politikou přes appeasement odborů a konče appeasementem Sovětů. Místo toho vsadila vše na jinou kartu, která se zdála být již dávno ohraná a zapomenutá. Byla to karta individuální svobody, soukromé iniciativy a svobodného podnikání. Odvolala se přitom na dva nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Friedricha A. Hayeka a Miltona Friedmana. S touto kartou nakonec uspěla.

Z historického hlediska vidíme ve 20. století proces, který slavný ekonom Josef Schumpeter (narozený u nás v Třešti) kdysi definoval jako „pochod k socialismu“. Friedrich A. Hayek hovořil v téže době, na konci druhé světové války, o „cestě do otroctví“. Podstatou tohoto procesu bylo politické přesvědčení, že moderní doba není zvládnutelná jinak než přesouváním rozhodování ze soukromé sféry do sféry veřejné. Toto přesvědčení bylo globálně dominantním myšlenkovým proudem a lišilo se pouze mírou a rychlostí svého zavádění. V SSSR se tento proces uskutečnil během několika málo let již před druhou světovou válkou, kdy sféra soukromá prakticky přestala existovat a sféra veřejná ovládla téměř všechno. V menší míře tento proces proběhl i v západní Evropě a dokonce i v USA. Byl to tzv. New Deal v Americe nebo budování „welfare state“ v západní Evropě po druhé světové válce.

Až do roku 1979 se zdálo, že „pochod k socialismu“ je nezadržitelný. Po vítězství Thatcherové však bylo všechno jinak, ačkoli ke změně samozřejmě nedošlo hned, nýbrž postupně. V okamžiku nástupu Ronalda Reagana do funkce amerického prezidenta nicméně bylo zřejmé, že dominantní myšlenkové schéma „pochodu k socialismu“ se začíná hroutit. Thatcherová s Reaganem se postavili proti rozpínavosti mezinárodního komunismu všude po světě a především v Polsku se jim podařilo získat strategickou iniciativu spojenectvím s odborovým hnutím Solidarita. Thatcherová také zásadním způsobem omezila moc odborů, čímž radikálně omezila další možnosti „pochodu k socialismu“ na domácí scéně. Konečně radikální snížení daní a program privatizace ukázal, že to myslí s podporou svobodného podnikání skutečně vážně. Kombinace těchto principů nakonec přivedla svět k roku 1989.

Privatizace jako princip

Podívejme se krátce na příklad privatizace. Právě tento princip byl radikálním rozchodem s „pochodem k socialismu“. I v demokratickém západním světě totiž od druhé světové války platilo, že firmy se znárodňují, a co jednou stát získal, už zpět do soukromého sektoru nepustil. Takový byl úzus v celé západní Evropě a znárodněný sektor hospodářství rostl. Jak se ale v britském případě ukázalo, právě tato část ekonomiky byla zpravidla nejvíce zpolitizovaná a ovládaná odbory.

Vlastnická kontrola těchto firem demokraticky volenou vládou fakticky neexistovala, neboť vláda byla nucena dělat to, co si v daném podniku přály odbory. A jejich přání byla jednoduchá: stále větší a větší platy pro zaměstnance bez ohledu na reálný výkon firmy. Pokud vláda a její management v dané firmě nezvyšovaly platy dle přání odborů, šlo se do stávky. Tato praxe měla přitom masovou podporu, a tak téměř celá 70. léta vidíme ve statistikách o prostávkovaných hodinách v Británii celosvětově rekordní hodnoty.

Výsledkem tohoto „odborového socialismu“ byl prudký pokles produktivity práce celého znárodněného průmyslu v Británii a následné zaostávání v mezinárodní konkurenci. Dobrým příkladem tohoto procesu je britský automobilový průmysl, který v 50. letech produkoval zdaleka největší objem osobních automobilů v Evropě, avšak v 70. letech se dostal do trvalé krize, která skončila jeho faktickým zánikem v 80. letech a nahrazením novými automobilkami, zpravidla ze zahraničí.

Jediným účinným řešením procesu zaostávání byla privatizace, protože dávala moc ve firmách skutečným vlastníkům, kteří usilovali o zisk a nikoliv jako vláda o „klid na politické scéně“. Právě „vlastnická revoluce“ je klíčem k pochopení thatcherismu. Ten popřel Schumpeterovu tezi, že modernita je zvládnutelná pouze „pochodem k socialismu“. Thatcherová ukázala, že státní vlastnictví je neefektivní, a proto musí být v co největší míře odstraněno. Jako efektivní se naopak ukázalo vlastnictví soukromé, kterému dala politickou podporu, a tím vytvořila program „lidového kapitalismu“ nebo také „vlastnické demokracie“. Praktické aplikace se tento program dočkal v Británii ve všech dosud znárodněných sektorech, přičemž asi největší politický úspěch zaznamenal program privatizace obecních bytů. Británie tedy za Thatcherové začala pochodovat opačným směrem, než jaký předpověděl Schumpeter. Bylo to čelem vzad od „pochodu k socialismu“ a naopak čelem vpřed ke svobodě, což minulý týden časopis The Economist ocenil titulkem „Margaret Thatcher: freedom fighter“.

Program privatizace se do konce 80. let stal jedním z největších britských exportních artiklů. Prakticky celá střední a východní Evropa začala v 90. letech tento program zavádět a realizovat. Postupně se připojily i státy bývalého Sovětského svazu a další státy po celém světě. Privatizace změnila politické paradigma globálního uvažování. Dnes už princip státního vlastnictví důsledně hájí pouze Severní Korea, neboť dokonce i Kuba začíná podporovat soukromé podnikání. Zkrátka všechno je najednou úplně jinak, než tomu bylo ještě před rokem 1979.

Budoucnost = kreativní destrukce

Tím se dostáváme zpět k našemu krajanovi Josefu Schumpeterovi, který je rovněž autorem teze o „kreativní destrukci“ jako základu kapitalismu. Dle této teze je příčinou dynamiky kapitalismu role soukromého podnikatele jako inovátora. Tato role přináší dle Schumpetera na jedné straně obrovskou dynamiku v hledání nových technologií, ale na straně druhé je příčinou nestability systému, protože řada podnikatelů se svým záměrem neuspěje a zkrachuje.

Margaret Thatcherová vsadila na roli podnikatele celou svou politickou kariéru. Snížila lidem daně a ze státního sektoru převedla privatizací do sféry soukromé obrovská aktiva. Prostor pro soukromou aktivitu se tím okamžitě otevřel a zbytek dokonali sami podnikatelé. Tato Schumpeterova teze je podle mého soudu stále platná. Ani dnes nám nepomohou státem řízená politika budování „vzdělanostní ekonomiky“, ale odstraňování překážek pro „kreativní destrukci“ prováděnou podnikateli. Touto cestou se musí vydat kdokoliv, kdo chce následovat politický odkaz Margaret Thatcherové.

Autor je historik a poslanec EP za ODS. Jeho kniha Margaret Thatcherová a její politika právě vychází jako e-kniha. Text byl přednesen na semináři Institutu Václava Klause „Margaret Thatcherová (1925–2013)“ konaném 23. dubna 2013 v Praze. Redakčně kráceno a upraveno.

Janyško,kde se ve vás bere

Janyško,kde se ve vás bere potřeba vyjadřovat se k věcem, o kterých má větší ahnung vaše kredenc než vy? Připomínáte už toho blba bachaře z komunistického kriminálu v padesátých letech, který komusi zabavil bibli proto, že v ní je dopis sv. Pavla Titovi.

S těmito slovy na rtech se

S těmito slovy na rtech se račte aspoň třikrát proplesknout doma před zrcadlem.

___________________________________________________________________________________