Marie Benešová proti zákonu o státním zastupitelství
Zdeněk Jemelík

Přijetí nového zákona o státním zastupitelství, který  neměl připraven, slavnostně zvěstoval  populista Jiří Pospíšil již v předvolební kampani v r.2010,  jako jeden ze zázraků, jimiž hodlá  napravit všechny  zlořády v justici. Přípravy zákona se pak ujali hlavně státní zástupci. Jeho zrod provázejí trvalé porodní bolesti, jež zřejmě hned tak nevezmou konec. Po překážkách, které jeho přijetí kladl Petr Nečas, poslední pokus o jeho zardoušení spáchala stažením ze Sněmovny exprokurátorka Marie Benešová ve funkci dočasné ministryně nespravedlnosti. Dokonala jej předložením vlastní malé novely stávajícího zákona, jejíž přijetí by znamenalo zakonzervování čtyřstupňové soustavy státního zastupitelství a zejména by vedlo k odsunutí úvah o potřebě přijetí zcela nového zákona na řadu let.

 

Sotva se rozneslo, že vláda jeho přijetí zařadila do legislativního plánu na letošní rok, zdvíhá se znova odpor, u něhož – jak jinak – nemůže scházet neúnavná vyvolávačka rozbrojů Marie Benešová. Čerstvé je její vyjádření  k němu v rozhovoru pro server Česká justice ze dne 17. května 2014. Je zřejmé, že se chystá odpoovat přijetí vládního návrhu, patrně tedy jít proti vůli strany, která ji pomohla k poslaneckému křeslu.

 

Jako i v jiných předcházejících událostech její profesionální dráhy bude při tom těžit z klamného obrazu „jediné spravedlivé“, vytvořeného médii. Vyrostla do něj po Listopadu z postavení dlouholeté řadové prokurátorky okresní prokuratury, která až do té doby ničím nevynikala. Nebyla členkou KSČ, proto se jí otevřel prostor, uvolněný polistopadovou očistou prokuratury od nejhorších živlů. Puzena potřebou přesvědčovat svět o své skvělosti téměř od začátku svého působení ve státním zastupitelství na sebe přitahovala pozornost vyvoláváním rozbrojů, žlučovitostí, štvaním a vedením „válek přes obrazovku“. K jejím husarským kouskům patří malý podvod, který jí umožnil stát se poslankyní: vystoupila z ČSSD, aby za ni mohla zapsat na její kandidátní listinu jako uchazečka bez stranické příslušnosti.

 

Motivy jejího útoku na předlohu zákona o státním zastupitelství nejsou úplně jasné.  V úvahu přichází povolnost vůči velkému kapitálu, zjevná nejpozději od r.2005. Jejím ochráncům nemusí být vyhlídka na zvýšení účinnosti státního zastupitelství příjemná. Svou roli může hrát konzervativismus, přiměřený jejímu věku a individuální míře schopnosti přijímat nové podněty, který jí brání pochopit, že systém státního zastupitelství, v němž žila dlouhá léta, není efektivní. Ale mohou zde být i motivy ryze „živočišné“: nechuť k mladým lidem, kteří uvažují jinak než ona. Dokazují to narážky na „několik ambiciózních mladých státních zástupců“, na Unii státních zástupců, Lenku  Bradáčovou a Pavla Zemana, ke kterým se v rozhovoru čtyřikrát vrací, ač ostatní prvky obsahu se v něm neopakují. Ostatně antagonismus Marie Benešové a Lenky Bradáčové vyčnívá z jejích vystoupení častěji.

 

Potírá pak všechny charakteristické prvky nového uspořádání soustavy státního zastupitelství, jež návrh nového zákona obsahuje. Začíná odporem k centralizaci a posílení moci nejvyššího státního zástupce, ke kterému dojde zrušením nadbytečného článku vrchních státních zastupitelství. Zánik vrchních státních zastupitelství zásadně odmítá. 

 

Na tomto místě bych chtěl upozornit, že všechny evropské státy mají nějaký úřad, který je mostem mezi policií a trestním soudem a současně garantem zákonnosti trestního řízení. Nezáleží tolik na tom, že úřady nemají jednotné pojmenování, že někde se označují jako prokuratura nebo i jinak, a v německy mluvících zemích a v České republice jako státní zastupitelství. Jejich systémy vnitřního řízení se liší v detailech. Podstatné je, že všude jinde než v České republice jsou tyto úřady považovány za nástroj vykonávání vládní trestní politiky, a to jednotným způsobem na celém území státu. Pro názornost ocituji ustanovení platného francouzského zákona: „ Ministr spravedlnosti řídí výkon trestní politiky, stanovené vládou. Dbá o jednotný způsob výkonu trestní politiky na území státu. Za tím účelem vydává funkcionářům prokuratury obecné pokyny.“ Z toho se pak dále odvozuje povinnost prokuratury přizpůsobovat své jednání změnám v prioritách vládní trestní politiky. Vzhledem k tomu, že Francie je kolébkou prokuratury, uvedený citát a jeho porovnání s názory Marie Benešové stojí za zamyšlení.

 

Je zřejmé, že současná struktura řízení státního zastupitelství neumožňuje ministrovi spravedlnosti a jemu podřízenému nejvyššímu státnímu zástupci zajistit jednotný způsob fungování státního zastupitelství na celém území státu, protože ministr má vůči nejvyššímu státnímu zástupci pravomoc téměř nulovou a nejvyšší státní zástupce je od soustavy nižších státních zastupitelství odříznut zúžením pravomoci (mimo pracovníků NSZ)  na dva vrchní státní zástupce. Je zde porušena závazná zásada správného řízení korporací: soulad mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Nejvyšší státní zástupce odpovídá vládě za chod státního zastupitelství, ale nemá tomu odpovídající pravomoc.

 

Ostatně Marie Benešová cudně zamlčela, že hájíc zachování vrchních státních zastupitelství překáží nápravě nesmyslu z doby zániku federace. Vrchní státní zastupitelství v Praze nevzniklo jako výsledek úvah o efektivním uspořádání soustavy státního zastupitelství, ale prostým „přemalováním cedulí na vratech“ zrušené Generální prokuratury ČR, pro pohodlí bývalých prokurátorů, kteří  díky jeho vzniku mohli zůstat ve svých kancelářích. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vzniklo kvůli symetrii až v říjnu r. 1995 a jeho pracovníci jsou dodnes rozptýleni na třech místních pracovištích. Sami státní zástupci   v rozhovorech přiznávají, že ve stylech činnosti obou vrchních státních zastupitelství jsou určité rozdíly, které se promítají i do chování nižších stupňů, čili přípravné trestní řízení neprobíhá na celém území státu do důsledků jednotně.

 

Marie Benešová dále v rozhovoru šíří zdánlivě logickou námitku, že s vrchními státními zastupitelstvími by se měly zrušit i vrchní soudy. To ji ale usvědčuje z nepochopení rozdílů mezi strukturami organizace řízení v justici a ve státním zastupitelství. Vrchní soudy jsou soudy druhého stupně, tedy klasické odvolací soudy ve věcech, zahajovaných na 1.stupni na krajských soudech. Mimo rozhodování o odvolání nezasahují do rozhodovacích procesů nižších soudů. Nejvyššímu soudu ČR podléhají jako každý jiný soud druhého stupně pouze tím, že se musí podřídit jeho právnímu názoru, vyslovenému na základě dovolání nebo stížnosti ministra pro porušení zákona. U vrchních soudů, tedy u soudů 2. stupně, působí vrchní státní zastupitelství, která jsou úřadem 3.stupně, vykonávajícím dohled nad 2. stupněm státního zastupitelství a podléhající dohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Nalézt náhradní způsob obsluhy vrchních soudů vhodným státním zastupitelstvím po zrušení vrchních státních zastupitelství bude podstatně jednodušší a zejména nesrovnatelně levnější než zrušení vrchních soudů a související likvidace prvostupňových oddělení krajských soudů. To vše by vyvolalo potřebu přesunů stovek soudců a úředníků a mnoha tun spisů a velké finanční náklady. Na rozdíl od státního zastupitelství je soustava soudnictví uspořádaná účelně a není žádný věcný důvod pro její rozbourání. Zahajování prvostupňového trestního řízení u závažných zločinů na krajských soudech, osazených zkušenými soudci, je rozumné. „Dvoupatrová“ struktura krajských soudů je pouze podivná, nikoli nefunkční. Ostatně „dvoupatrový“ je např. i Federální trestní soud v Bellinzoně, takže nemáme absolutní výjimku.

 

Marii Benešové leží také v žaludku tzv. protikorupční speciál. Podezírám ji, že jí hlavně na něm vadí, že se obecně počítá s pověřením její oblíbené (sic!)Lenky Bradáčové jeho řízením.  Byla se na něj podívat na Slovensku, kde patrně s potěšením zjistila, že „ i nadále tam platí: vysoká rozpracovanost, minimální výslednost, je to hodně neefektivní a stalo se z toho bohužel politikum.“  Proti tomu namítám, že slovenský Úrad špeciálnej prokuratúry existuje pár let a každá nová věc potřebuje nějaký čas na záběh. Pokud by se Marie Benešová domluvila německy, mohla by se vydat na zkušenou např. do Vídně, kde působí obdobný úřad se spolkovou působností, začleněný do Vrchního zemského státního zastupitelství ve Vídni. Možná by odtamtud přinesla „zlepšovák“: Rakušané (podobně i Španělé) se nespoléhají na samospasitelnost znalosti trestněprávních předpisů a přímo zákonem určili, že ve „speciálu“ musí působit také několik finančních a ekonomických odborníků. Poučná by jistě byla i návštěva příslušných úřadů ve Spolkové republice Německo nebo kdekoli jinde v Evropě, protože specializované útvary státního zastupitelství či prokuratury, zaměřené na korupci a zvlášť závažnou hospodářskou kriminalitu, jsou běžné snad všude. K výjimkám patří Česká republika, trvající na právu jít bez ohledu na zahraniční zkušenosti svou sice špatnou, ale hlavně vlastní cestou.

 

Nicméně v zájmu objektivity přiznávám, že začlenění „speciálu“ do vnitřní struktury Nejvyššího státního zastupitelství považuji za špatný nápad kvůli tomu, že bude vystaveno jen vnitřnímu dohledu. V zahraničí je běžné, že tento úřad stojí mimo rámec ústředí. V našem případě by bylo odpovídající postavení srovnatelné s krajským státním zastupitelstvím, ovšem s celostátní působností.

 

Poměrně humorně zní požadavek, aby paní ministryně Helena Válková předložila vlastní návrh zákona, přestože je ve funkci pár týdnů a má již stanoven termín doručení předlohy k projednání vládě. V této situaci zahodit výsledky tří let práce a narychlo psát něco úplně jiného by bylo šílenství. Výsledek by pak určitě byl stejně trapný jako pověstná „silvestrovská“ novela stávajícího zákona o státním zastupitelství, vydaná Marií Benešovou. Ostatně paní exprokurátorka se jako ministryně na vlastní úplný návrh nového zákona nezmohla, i když úřad zastávala déle než půl roku.

 

V souvislosti s brojením proti připuštění přemístění státních zástupců VSZ při rozpuštění jejich úřadů až o dva stupně níže se paní exprokurátorka zlobí, že  „hlavně je to prolomení zásady, kterou jsme celý život uplatňovali, a totiž nezávislosti státního zástupce“. To je ovšem nesmysl. Jednak jde o řešení jednorázové situace, která se později nebude opakovat. Zejména však státní zástupce je advokát státu, jemuž musí sloužit podle jeho potřeb. Nemůže být nezávislý ve stejném rozsahu jako soudce, musí být pouze nestranný, poctivý a odborně na výši. Ani v zahraničních právních úpravách není zakotvena nezávislost státních zástupců, prokurátorů nebo jiných srovnatelných úředníků v pojetí Marie Benešové. Pojem „nezávislost“ se v nich nevyskytuje, naopak ve francouzském zákonu se v popisu vztahů mezi nižšími a vyššími prokurátory vyskytuje slovo „poslušnost“ (obéissance). Příslušníkům těchto profesí zákony přiznávají postavení úředníků (Beamte) se specifickým posláním. Z toho důvodu některé náležitosti jejich služebního poměru ani neřeší oborové zákony, protože je upravuje služební zákon.

 

Můžeme ale Marii Benešové věřit, že určitá část státních zástupců se obává přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Kromě toho, že se ptala na názor hlavně svých spřízněných duší ve státním zastupitelství, které přirozeně sdílejí její bludy, s velkou pravděpodobností narazila na neklid státních zástupců rušených vrchních státních zastupitelství, které  zákon vrhá do existenční nejistoty. Nemohou totiž počítat s tím, že se zopakuje historie z r.1994 a někdo vymyslí další nesmysl, aby se nemuseli pohnout z pohodlí svých kanceláří. Ostatně každá organizační změna vždy naráží  na odpor konzervativních jedinců. Bylo  by divné, pokud by se to v tomto případě neprojevilo. Říká-li Marie Benešová, že nový zákon podporují pouze členové Unie státních zástupců (významná menšina komunity) a další z loajality k Pavlu Zemanovi, ve skutečnosti připouští, že odpor proti němu není tak silný, jak se snaží prokázat. 

___________________________________________________________________________________