Metaři
Pavel Landa

Díváte se na boční zeď kostela Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu v Praze, kde káže sám veliký páter Halík, značný problém to pražského arcibiskupa a možná i skoro celé biskupské konference, neboť prý jedna věc je kněz Halík a jiná Halík občan, čemuž lze vzdorovat jen nesnadno. Káže ladnými pohyby rukou a měkce vtíravým hlasem přivádějícím do vytržení shromážděné studentky, které tu jsou ve své vlastní akademické farnosti jako doma, což je nejspíš také jeho vynález, ale nám o okouzlené dívky a proslulého píšícího kazatele dnes věru nejde. Jsme tady kvůli něčemu úplně jinému. Kvůli vozíkům u paty zdi. Patří metařům. Parkují tu spořádaně, nikdo nemůže pranic namítat, vždyť nevadí provozu a nevadí nikomu, ostatně jako nikomu nevadí jejich vozkové (říká se osobám tlačícím vozíky vozkové? Určitě ne vozíčkáři, to jsou dnes invalidé). Postávají tu se svými vozíky tiše, jak tiše a takřka nepozorovaně se pohybují po ulicích, nešetří kroky třeba pro jediný nedopalek cigarety, nehubují na veřejnost a mohli by, na obecenstvo, kterému upadne od ruky úplně cokoli a kdekoli, mlčky tlačí své vozíky – a kam teď zmizeli?

    Jen několik kroků odtud a po pár schodech jsou vstupní dveře do Národní knihovny České republiky, které tak ale nikdo neříká. Odedávna je to Univerzitní knihovna, studenty zvaná též Univerzitka. Za neokázalými dveřmi vůbec nesvědčícími o tom, že za nimi je pečlivě uložena moudrost věků, za těmito dveřmi alespoň v padesátém roce našeho století, kdy byl onen snímek pořízen, jste ze všeho nejdřív narazili na bufet. Dvě menší místnosti, kdy v té první bylo už tenkrát okénko, nebo to byl pult?, a za ním hodná paní, která vám prodala svačinu. Patnáct deka bramborového salátu, housku a potom kafe. Sortiment byl nepochybně bohatší, ale já měl vždycky, den co den, patnáct deka bramborového salátu, housku a potom kafe. A v téhle přední místnosti u dvou stolků tichounce jedlo a pilo kávu šest metařů, dvě dámy a čtyři pánové.

    Bylo fascinující pozorovat příchozí. Ani ne tak studenty, které zajímali jen oni sami, každého pouze každý z nich, proto se také odebrali obdivovat se do vedlejší místnosti, ale zřetel si především zasloužili úctihodní páni akademici, typičtí badatelé ve vědách humanitních, omšelí jak rukou psané lístky v lístkovém katalogu . Vstoupili, zaznamenali přítomnost mých šesti metařů, lehce se uklonili na pozdrav a metaři ho stejně beze slov opětovali. Bůhví, kde vetchý páni vědátoři sebrali onu úctu, neboť očividně nešlo o pouhou zdvořilost, kdepak, jako kdyby snad měli ještě v živé paměti nedávné časy, kdy se z profesora či docenta mohl stát metař v několika málo minutách, takže kdoví, jak to může být dneska ... Po vzájemném tichém pozdravu usedali se svou kávou ke zbývajícím dvěma stolečkům a konečně v tomto bufetu vznikla situace, jaká by musela nadchnout každého sociologa nebo pravověrného sociálního demokrata: v mlčenlivé atmfosféře by musel zaznamenat vzácnou symbiózu osob, na jejichž inteligenci klade společnost požadavky vpravdě minimální, a osob, od nichž se očekávají skvostné perly co výdobytek pilné práce duševní. Spolu tu svačí, na nějakých pětadvaceti metrech čtverečních a v míru.

    Tož taková byla Univerzitka. Jaká bude po všech rekonstrukcích? A třeba v novém domě? A bez metařů?

___________________________________________________________________________________