Mezi Pacifikem a Cortézovým mořem
Miroslav Zámečník

EURO 26/2012

Zbytek G20 by od unie, respektive eurozóny rád viděl nějaké řešení, které je schopno dlouhodobě uklidnit finanční trhy

Lídři "gé dvacítky", tedy devatenácti zemí a šéfů EU plus přizvaní hosté, si dali letos dostaveníčko v mexickém letovisku na samé špici poloostrova Baja California. Srovnáme-li Los Cabos s jeho celoročně ideálním prázdninovým počasím se současným stavem a vyhlídkami světové ekonomiky, kontrast by snad ani nemohl být větší.

 

Vůbec nemá cenu rozebírat samotné složení G20, proč zrovna ten nebo onen patří k vyvoleným a někdo jiný ne, anebo její legitimitu čistě z pohledu mezinárodního práva. Argentina nebo Jihoafrická republika jsou členy, ač mají HDP zhruba dvojnásobné než Česko. A je spousta zemí, které jsou ekonomicky těžší váhy, a nejsou zastoupeny vůbec, případně prostřednictvím EU. Klub je klub, někdo je pozván, někdo ne. Tenhle kumulativně představuje něco kolem 80 procent světového hrubého domácího produktu, takže relevantní bude. Zprávy nejsou povzbuzující.

 

Evropa se ve špatných novinkách koupe skoro pořád, politicky ostře rozdělená Amerika se připravuje na podzimní prezidentské volby a bojí se druhé recese, která by tentokrát mohla přijít z opačné strany Atlantiku. Kdysi dynamická Brazílie roste dneska pomaleji nežli Japonsko, které se snaží vyrovnat s loňskými katastrofami. Indie není schopna prosadit reformy, které by zpomalující ekonomiku znovu "nakoply". Čína se připravuje na složitou výměnu v klíčových mocenských pozicích uprostřed nejistoty z dalšího vývoje. Rusko má znovu Putina, který ovšem už nemůže počítat s podporou středních vrstev ve velkých městech, a stabilita jeho vládnutí visí na cenách ropy a plynu jako na rezavé skobě. Jižní Afrika má Jacoba Zumu, Argentina Cristinu Kirchner. V Mexiku s vládou válčící drogové kartely. Austrálie má klokany, ptakopysky a příliš mnoho ovcí. Snadné to v G20 nemá nikdo. Ač mimo, my si tady blahem také nechrochtáme.

 

Stalo se módou říkat, že tohle setkávání lídrů je naprosto k ničemu, jenomže dříve než dospějete ke stejnému závěru, zkuste se alespoň jedním přivřeným okem podívat na všechny dokumenty, které byly v rámci summitu publikovány. Ve své podstatě jsou dobrým obrazem komplexity dnešního světa a sahají od stability na trzích s ropou přes mezinárodní finanční architekturu a regulatoriku, klasickou koordinaci makroekonomické politiky až po boj s mezinárodním terorismem a transfer know-how v produkci potravin v zemích třetího světa. Kdo to má rád, bude se v tom "rochnit" týdny a ledacos se dozví, ale je naprosto vyloučené, že by kdokoli z šéfů pročetl alespoň manažerská shrnutí ze všech podkladů, jež byly pro summit připraveny. Přitom nelze říci, že by nešlo o lidi mimořádných schopností a kvalit, vždyť třeba zrovna takový Jacob Zuma, jihoafrický prezident, má podle momentálních odhadů asi dvacet potomků. Pravda, pravda, od vícero maminek.

 

Žerty stranou – asi nejlépe uchopitelné shrnutí toho, co je třeba podle G20 dělat a k čemu se kdo zavázal, poskytuje akční plán z Los Cabos pro růst a zaměstnanost. Nejpodstatnějším sdělením je, že v případě výrazného zhoršení globální ekonomiky se Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Čína, Německo, Jižní Korea, Rusko a Spojené státy zavázaly v případě potřeby koordinovaným způsobem stimulovat poptávku, přiměřeně okolnostem a možnostem. Čtyři, pět z nich jsou těžké váhy. Asi se to bude hodit.

 

Kromě toho jsou docela užitečným čtením dokumenty shrnující plnění dříve přijatých "národních závazků". Uvozovky používám proto, že faktická vymahatelnost toho, co jednotliví členové přislíbili pro dobro svých zemí i celé planety udělat, je velmi omezená. Nicméně podávají – mimo jiné – fascinující obraz (ne)schopnosti jednotlivých zemí identifikovat vlastní problémy, zasadit je do globálního kontextu a hledat odpovídající řešení.

 

Samozřejmě že kromě churavé Evropy klíčovou pozornost Západu upoutává Čína, jednak vahou své ekonomiky, která je z hlediska nominálního dolarového HDP (loni 7,3 bilionu dolarů) druhá za Spojenými státy (15, 1 bilionu dolarů), ale z hlediska obratu zahraničního obchodu je s nimi srovnatelná. Čínská politika fixního kurzu národní měny je již řadu let trnem v oku Američanů i Evropanů vzhledem k vysokým obchodní schodkům, které v obchodě s Čínou vykazují. V odečtu svých "úkolů" Číňané mohli (korektně) připomenout, že od července 2005 reálný kurz jüanu k americkému dolaru, tedy s přihlédnutím k inflačnímu diferenciálu, zpevnil o více než 30 procent. Tím dávají najevo, že námitky na podhodnocený kurz jsou neopodstatněné, a pokles přebytků obchodní bilance i běžného účtu platební bilance na 2,6, respektive 2,76 procenta HDP v loňském roce jim dává za pravdu (Čína měla loni v absolutní výši menší obchodní přebytek než Německo).

 

Číňané rovněž hlásí pokrok v budování alespoň základního celonárodního penzijního a zdravotního pojištění, což byly dosud dva faktory, které si vynucovaly vysokou mírou úspor čínských domácností. Dalším faktorem je postupná liberalizace úročení depozit, která byla dosud využívána jako nástroj "finanční represe" a podněcovala vynucený transfer zdrojů od domácností k preferovaným podnikům prostřednictvím polostátních bank. To dalo vzniknout v dějinách lidstva ojedinělé, a dodejme, že i nevyvážené struktuře ekonomického růstu, kdy hrubá tvorba kapitálu byla naprosto dominantním zdrojem vzestupu HDP a poptávka domácností stála na vedlejší koleji.

 

Číňané samozřejmě vědí, že přeinvestovaná ekonomika se jednoho krásného dne může svým tvůrcům odměnit spektakulárním pádem. Ostatně do Japonska a Jižní Koreje, které to zažily, je z Pekingu, co by kamenem dohodil. Pokud je pravda, co tvrdí Čínané, a sice že podíl konečné spotřeby na růstu HDP stoupl o deset procentních bodů ze 42 na 52 během jediného roku (!), je to nesporně úspěch. Číňany letos nikdo na G20 nijak zvlášť "nebuzeroval", při vybalancování globální ekonomiky svůj part hrají, jak dovedou, a svých starostí mají dost.

 

O nějakých úspěších nemohou mluvit představitelé unie, avšak i v současné neurotické době přece jen překvapila reakce předsedy Evropské komise José Barrosa, když si vyprošoval, aby EU někdo školil v tom, jak má zvládat svoje problémy. Je samozřejmě pravda, že "ne všechny země G 20 jsou demokraciemi, ale my ano", jak říká Barroso, jenomže pak je třeba hrdost nerozmělňovat očekáváním finanční výpomoci prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu od zemí, kde se kamenují cizoložnice nebo vyznává vedoucí úloha komunistické strany.

 

O strázních eurozóny, a možnostech Německa "táhnout" růst týdeník Euro píše na jiném místě, takže zde jen stručně: zbytek G20 by od unie, respektive eurozóny rád viděl nějaké řešení, které je schopno dlouhodobě uklidnit finanční trhy. Faktickou politickou nemožnost rychlého přechodu k fiskální a ekonomické unii vnímají jako slabost Evropy, která má potenciál, již vzhledem ke kumulativní ekonomické váze (o dvaapůl bilionu dolarů větší než USA), vrhnout nejen ji samotnou, ale i zbytek světové ekonomiky do stejných problémů, do jaké byla uvržena prasknutím derivátové a realitní bubliny před pár lety v USA.

 

Nezdá se, že by veškerá ujišťování o opaku byla v Los Cabos přijímána s porozuměním. Když už The Economist dá na titulní stránku obrázek potopeného tankeru s prosbou adresovanou německé kancléřce Angele Merkelové, zda by náhodou laskavě "nemohla znovu nahodit motory", je jasné, že se děje něco vážného. To jenom v Los Cabos skoro nikdy neprší a skoro pořád svítí slunce. V příštím roce bude summit v Sankt Petěrburgu, a tam je to s počasím skoro přesně naopak. Je na co se těšit.