Miloš Doležal: Noc getsemanské zahrady


několik epizod z příběhu číhošťského zázraku a mučednické smrti P. Josefa Toufara

Miloš Doležal

 

Třetí neděle adventní, 11. prosince 1949. Při dopolední bohoslužbě v v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie se ve chvíli kázání osmačtyřicetiletého faráře Josefa Toufara podivuhodně rozkývává dřevěný oltářní křížek a zůstane stát nakloněn a zkroucen, s mírným převisem, směrem ke kazatelně. Záhadný úkaz vidělo dvacet svědků. Při prvních výsleších ve Valdicích 1. a 2. února 1950 popisuje sám Josef Toufar tyto chvíle dosti podrobně: „Dne 11. 12. 1949 jsem kázal přede mší na téma ´Uprostřed Vás stojí, kterého neznáte.´ Toto kázání, jakož i mše se konaly v kostele v Číhošti v dopoledních hodinách /začátek v 9 hodin/. V uvedeném kázání jsem zdůrazňoval, že sv. Jan vytýkal Israelitům tvrdost jejich srdcí a protože se blíží narození Krista, abychom se dobře připravili k vánoční sv. zpovědi a přijímání. Že Krista nemáme hledat nikde, že zůstává zde u nás ve Svatostánku. K zakončení kázání jsem provedl slovní rekapitulaci svého proslovu a s posunkem levé ruky směrem ke Svatostánku jsem pravil tato slova: „Zde ve Svatostánku je náš Spasitel...“ /další slova, která jsem říkal, si již nepamatuji./ V tento okamžik se kříž, který je postavený na Svatostánku, začal pomalu kývat ze strany na stranu ve vychýleném úhlu asi 45 stupňů. Já sám jsem tento jev neviděl. Po kázání proběhla normálně mše jako v jiný svátek. Při této události jsem ani na jednom z posluchačů nepozoroval byť sebemenší údiv anebo jiné pohnutí. Z kostela jsem odcházel domů na faru asi v půl 11 hodině dopoledne. Tentýž den jsem strávil na své faře a neměl jsem žádnou návštěvu. Zdali jsem odpoledne odešel na návštěvu k Trtíkovům, se kterými se velmi často stýkám, se nepamatuji. Pamatuji se však zřetelně, že tento den mi nikdo neoznámil, že kříž s tělem Kristovým se v době mého kázání pohyboval. Druhý den, t. j. dne 12. 12. 1949 ráno v 7. 30 hodin jsem šel z kostela domů na faru a na cestě mne potkal místní kovář Václav Pospíšil z Číhoště a řekl mi: Velebný pane! Vy nevíte, co se stalo včera v kostele? Já jsem mu odvětil: To nevím, a tvářil jsem se překvapeně. On řekl: Vy nevíte, že včera při Vašem kázání se v kostele pohyboval kříž? Já jsem mu řekl: Kdy to bylo? On řekl: Když jste ukázal na Svatostánek, naše máma /Růžena Pospíšilová z Čihoště/ se podívala a viděla, jak se pohybuje kříž ze strany na stranu. K tomu ještě dodal, že pohyb kříže viděl náš Venda /Václav Pospíšil/, naše Máňa /Pospíšilová/ a Milada Lebedová z Čihoště. Když mi kovář toto sdělil, byl jsem rozrušen a domníval jsem se o sobě, že snad jsem nehodný a že toto bylo znamení pro mě. Kovář byl vystrašený a plakal, při čemž se mu chvěl hlas a říkal, co to asi bude znamenat. Já jsem odešel ihned na faru k snídani a potom jsem šel do kostela na modlitbu, při čemž jsem se podíval jen zběžně na kříž, který měl svou polohu pootočenou směrem ke kazatelně. Odtud jsem odešel do školy vyučovati náboženství. Po poledni jsem odcházel vyučovati do školy v Hlohově a na cestě jsem se zastavil u Jana Trtíka, varhaníka z našeho kostela, se kterým jsme o případu hovořili. Dohodli jsme se na tom, že musíme býti velice opatrní proto, že nemáme jistotu, zdali tvrzení rodiny Pospíšilovy je pravdivé. Když jsem potom do Hlohova přišel, nikomu jsem se o věci nezmínil. Večer, když jsem se vrátil z Hlohova, navštívil mě na faře Václav Trtík   - a řekl mi, že pohyb kříže viděl též František Černohub, domkář z Čihoště. Již se nepamatuji, jakým způsobem jsem uvedenému člověku odpověděl, ale protože mi to říkal on, jako od věrohodné osoby, začal jsem tomu věřit. Tento den jsem rovněž nikomu o věci nehovořil a byl jsem ihned po škole neustále doma na faře. Mimo Václava Trtíka mě ten den již nikdo nenavštívil. V následujících dnech mně ještě několik lidí z Čihoště řeklo, že jev s křížem vidělo.“

SNB ohledává místo „činu“

Ve středu 21. 12. přijel místo ohledat náčelník stanice SNB v Ledči František Goldbricht s vrchním strážmistrem Josefem Žáčkem. V Číhošti byli již v neděli 18. 12., ale protože P. Toufar byl ve Zbýšově, ohlásili se na středu. Goldbricht v roce 1968 vypovídal: „Vyhledal jsem faráře Toufara a ptal jsem se ho na věc. On mi řekl, že nic neviděl, stejně tak kostelník a že on sám se to dozvěděl od věřících. V kostele jsem se souhlasem faráře sejmul křížek z oltáře a prohlížel si ho. Je třeba však dodat, že ještě před sejmutím jsem pozoroval, že je nějak nepatrně vychýlen do strany. Vychýlení však bylo skutečně nepatrné. Když jsem křížek sejmul, všiml jsem si, že vychýlení je způsobeno špatným nasazením kříže na hřebík v podstavci. Křížek jsem si bedlivě prohlédl, ale žádnou stopu, která by svědčila pro to, že na něj bylo něco upevněno, jsem neviděl. Bylo mi hned jasné, že o žádný ,zázrak' jít nemůže a jestli se křížek hýbal, někdo pomocí nějakého mechanismu to musel provádět. Šel jsem se potom podívat i za oltář, ale ani tam jsem nic zvláštního nenalezl. Způsob rekonstruovaný později orgány StB neodpovídal skutečnosti. My jsme potom se Žáčkem vyslechli ty osoby, které hýbání křížku viděly a všechny nám potvrdily, že k tomu skutečně došlo. Protože jsem celou věc pokládal za záležitost politickou, ohlásil jsem událost na Krajskou správu StB do Jihlavy a předsedovi ONV Konopkovi. Jihlavská StB se však věcí dlouho nezabývala, pověst o zázraku se velmi rychle šířila a do Číhoště začalo jezdit čím dál tím více aut se zájemci o zhlédnutí kostela. Vím, že po tom s. Konopka volal telefonicky na StB do Jihlavy, jestli se tomu neučiní přítrž, že musíme sami, rozumí se my z Ledče, udělat nějaký zásah.“

 

Pro ticho na zasněžený hřbitov

P. Toufarovi se nakonec přihlásilo devatenáct svědků různého věku, povolání, sociálního zázemí i vzdělání. Dvacátému svědku, žáku ledečské měšťanské školy Jaroslavu Kovářovi, ze strachu zakázala v prosinci 1949 vypovídat jeho matka, a tak o svém vidění pohybu křížku svědčil až v roce 1968. Výpovědi se zaprotokolovaly. Postupně se o úkazu v Číhošti hovoří v celém okolí. Začínají se sjíždět duchovní, bohoslovci, řeholníci, křesťanští laici, autobusy se zájezdy, zvědavci a čumilové. Na faře se dveře netrhnou. P. Toufar je z návštěv a opakujících se dotazů tak vyčerpaný, že utíká pro nádech ticha na nedaleký zasněžený hřbitov.  

 

Buď budou zavřeni svědci nebo já

Na vánoční svátky 1949 přijíždí z Hradce Králové domů do Kynic, patřící do číhošťské farnosti, bohoslovec Jan Zmrhal: „O tom, že někteří lidé viděli při mši svaté 11. prosince  v čihošťském kostele naklánění křížku, jsem se dověděl v semináři dopisem z domova i od pana faráře. Když jsem potom přijel domů, jezdilo už do Čihoště dost cizích lidí. Pan farář si stěžoval, že návštěvy jej žádají o prohlídku kostela a výklad, co se stalo, co lidé viděli při mši a jaký on na to má názor. To jej tak zaměstnává, že nemá čas se oholit, v klidu pomodlit či připravit se na kázání. Nikdy jsem od něho neslyšel, že to pokládá za zázrak, a právě tak neměl žádné vysvětlení. On nebyl nikdy řečník takového typu, že by dokázal přivést posluchače do stavu nějaké extáze, mluvil vždy klidně. Protože to viděli lidé spíše středního a mladého věku, ženy i muži, vylučoval momentální sugesci. Aby nemusel s každou návštěvou do kostela, domluvili jsme se na vyhotovení popisu celé události a jeho vyvěšení v kostele. Dohodli jsme se na textu a jednoduchém náčrtku naklánějícího se křížku. Úhel naklánění jsme odhadli podle vyjádření těch, kteří to viděli. Uvedený popis jsem vyhotovil já, zarámovali jsme jej a pověsili. Text tohoto nápisu byl potom v tisku zneužíván jako propagandistická záležitost zázraku pro větu, že ´naklánění křížku nelze vyložit přirozeným způsobem.´ Je pravda, že to nebylo šťastné vyjádření. Výstižnější by bylo, že v tomto konkrétním případě to neumíme vysvětlit, ale to nás tehdy nenapadlo. Nápis byl pořízen výhradně k účelu šetřit čas pana faráře. Už o Vánocích měl pan farář obavy, že státní orgány celý případ nenechají bez povšimnutí. Zvláště když se potom mezi lidmi začalo říkat, že to má znamenat konec komunismu. Vzpomínám si, jak říkal: Buď budou zavřeni ti, kdo to viděli anebo já. Ale já jsem jeden a jich je devatenáct, takže se mnou to budou mít snazší. Jeho úvaha se zanedlouho potvrdila.“

Estébák jako poutník

Příslušník jihlavské StB Václav Dáňa v lednu monitoruje situaci přímo v Číhošti a v „převlečení“ za zbožného poutníka navštěvuje číhošťský kostel. V roce 1963 vypověděl: „Někdy v prosinci 1949 zaslal orgán, který zpracovával z hlediska StB okres Ledeč nad Sázavou zprávu o tom, že v kostelíku v Číhošti se během kázání faráře Toufara několikrát pohnul kříž nad oltářem. Zpráva obsahovala další podrobnosti a na jejím základě jsem poslal informativní zprávu tehdejšímu útvaru 701 A. Na základě dalších poznatků jsem v lednu 1950 osobně prováděl zpravodajské šetření v Číhošti a zúčastnil jsem se společně s dalšími návštěvníky v kostelíku výkladu Toufara o tzv. zázraku. O tom jsem rovněž zaslal zprávu příslušnému referátu. Celkem jsem zaslal asi 3 – 4 zprávy. Konkrétní instrukce, jak v daném případě postupovat, jsem nedostal. Celý případ pak likvidovali orgánové z Prahy a aniž přihlédli k našim opatřením a návrhům, způsobili zatčením faráře Toufara značný rozruch na celém okrese. Vzpomínám si, že referent pro věci církevní při KNV Jihlava s. Souček mne několikrát žádal, abychom jako StB provedli opatření ve věci číhošťského zázraku proto, že Číhošť se stala celonárodním poutním místem, a protože jsme bez souhlasu útvaru 701A nemohli provést jakékoliv opatření, řekl mi, že v dané záležitosti bude intervenovat u tehdejšího předsedy státního úřadu pro věci církevní s. Čepičky. Brzy na to byl případ realizován.“

Významný doplněk obsahuje závěr jeho výpovědi: „Před prosincem 1949 nebylo prováděno rozpracování faráře Toufara, ani jiná agenturně operativní činnost v souvislosti s ním. Podobná opatření nebyla prováděna ani pokud jde o kostelníka, který byl faráři Toufarovi naprosto oddán.“ 

 

Noc getsemanské zahrady

V noci z 27. na 28. ledna nemohl P. Toufar spát. Protože jeho neteř Marie spávala ve světnici pod jeho pokojem, slyšela, jak celou noc prochodil po místnosti, od dveří k oknu, ze kterého byla ve tmě vidět silueta kostelní věže, a modlil se růženec. Když se ho ráno zeptala: „Strýčku, co jste to chodil v noci?“ vyhrkly mu slzy: „Já jsem holka nemohl vůbec spát, taková úzkost a strach se mě zmocňovaly.“ – „Čeho byste se strýčku bál, vždyť jste nic neudělal.“

 

Sobota 28. 1. 1950

Ani jeden pokus o zatčení P. Toufara se v lednu jihlavským estébákům nepodařil. Ke slovu se tedy dostávají „zkušenější“ kolegové z Prahy, kteří vstupují rázně do celého případu. Z výpovědi Bohumila Košaře: „Tehdy, pokud si vzpomínám, byl do věci zainteresován s. prezident republiky Gottwald a Čepička jako ministr spravedlnosti a zároveň předseda státního úřadu pro věci církevní. Proto někdy v lednu 1950 vydal velitel StB Závodský veliteli II. sektoru Josefu Čechovi příkaz k realizaci faráře Toufara a zahájení vyšetřování celé věci. Příkaz k zatčení faráře Toufara byl ponejprv poslán KV StB Jihlava, ale později přišla zpráva, že se jim zatčení Toufara nepodařilo provést, neboť Toufar byl střežen věřícími z Číhoště. Za této situace dostali jsme od velitele StB Závodského příkaz provést zatčení Toufara za každou cenu, s dalším pokynem, že zatčení Toufara máme provést jak chceme, ale bez Toufara se nesmíme vracet. Dále nám podotkl Závodský, že nesmí při zatčení Toufara dojít k žádnému incidentu s místním obyvatelstvem a že jestliže se něco takového stane, že nás nechá přísně potrestat.“

K zatčení venkovského kněze se připravilo dvanáct tajných policistů. Tři z Prahy (Bohumil Košař, Vladislav Hofmann a Robert Skerl) a devět z krajské zprávy StB Jihlava (náčelník František Zita, Václav Valtr, Josef Svoboda, Alois Pokorný, František Houzar, Josef Konecký, Josef Solař, Bohuslav Růžička a Karel Havránek). Celá akce však měla vážnou trhlinu – nikdo z nich neměl v ruce zatýkací rozkaz P. Toufara. Bylo jim to jedno. 

 

Číslem 8016 ve Staré Vsi

Večer z 28. na 29. ledna 1949 odváží auto P. Toufara do trestního ústavu Valdice u Jičína. Pravděpodobně s ním jeli přes Ledeč a Kolín, kde byla sjízdná silnice. P. Toufara umístili do cely na samém konci chodby budovy, oddělené od hlavní části trestnice. P. Toufar netuší, kde se nachází. Odevzdává svoje osobní věci. Klíče od fary a kostela, cibulové hodinky, koženou peněženku s 216 korunami, občanskou legitimaci, průkazku na zlevněné jízdné ČSD a různé lístky – podací lístek z pošty v Leštině z 16. ledna, kdy posílal balíček s jídlem do hradeckého semináře Jindřichu Vackovi, korespondenční lístek, který dostal od svých zahrádeckých žáků Karla Poláčka a Miloslava Koláře, leták diecézní katolické charity a seznam na nákup.  V děsivě promrzlých valdických zdech bude po následující čtyři týdny, tedy 28 dní / 672 hodin trápen a sadisticky ubíjen k smrti, neboť žádný podvod „nesestrojil“. 

 P. Josef Toufar se stává číslem 8016. Za několik týdnů nebude mít ani jméno, ani číslo. 

 

Rychle vyšetřit, velký proces v Číhošti a přísně potrestat

30. ledna se v Praze koná zasedání PÚV  KSČ, které doporučilo, aby se vyšetřování číhošťského zázraku „urychleně skončilo a provedlo exemplární potrestání.“ Stalo se tak na příkaz prezidenta republiky Klementa Gottwalda, který žádal: „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat.“ Jak měl politický proces s P. Toufarem vypadat, na tom se za necelý měsíc, 22. února 1950, usnesla církevní komise ÚV KSČ a doporučila „uspořádat jednak soudní proces v Číhošti (v něm zkompromitovat tajemníka pražské nunciatury de Livu tak, abychom mohli žádat jeho odvolání), jednak ve vhodné době velký proces, který odhalí organizovanou protistátní činnost celého katolického kléru.“

Alexej Čepička v roce 1963 na dotaz rehabilitační komise ÚV KSČ po účasti prezidenta Gottwalda v číhošťském případu žoviálně odpověděl: „Nato přišla porada nebo co a soudruh Gottwald se začne smát a povídá: Tak vyhrabali takovéhle haraburdí a je zde snaha, a že takovouhle habaďůrou, a dále řekl, že si s tím lehko poradíme. Byl zájem, abychom se dozvěděli, co to je a za druhé abychom se snažili nějakými opatřeními zatarasit kněžím cestu. No a v té době existovali v bezpečnosti pracovníci, kteří se specializovali na ty církevní otázky. Já vím, že pravděpodobně přímo od soudruha Gottwalda, že byl dán pokyn, aby bezpečnost po tom šla. Protože potom mě navštívili tito pracovníci v národní frontě a chtěli od nás poznatky, které jsme měli my po naší linii, a tak nám řekli, že to začínají rozpracovávat a že nám výsledky sdělí. /.../ A tehdy také přímo jaksi soudruh Gottwald  naléhal, aby to bylo uděláno hodně brzo, dokud je to živé.“

 

Mácha a jeho pohůnci

Vyšetření číhošťského zázraku svěřily špičky KSČ sedmičlenné instruktážní skupině StB pod vedením Ladislava Máchy, do níž patřil: Stanislav Cvíček, Stanislav Řezníček, Václav Hrabák, Miloš Hrabina, Josef Zikmund a Václav Němec. Nejstarší z nich byl šestatřicetiletý Zikmund, nejmladší pětadvacetiletý Hrabina. Mladí soudruzi, „nadržení“ na boj proti klerikálním „podvodníkům“. Jednalo se o novou skupinu, určenou k provádění instrukcí a k inspekci personálu právě vznikajících KV StB. Bylo jim sděleno, že je na krátký čas zaměstná nečekaný případ, „vyšetřování vážného politického a protistátního aktu, a byli proto urychleně odesláni do valdické věznice. S přesným úkolem seznámil Máchu velitel StB Závodský: Zajistit Toufarovo doznání, aby jeho pozdější výpovědi při veřejném přelíčení demaskovaly církev jako podvodnou organizaci a skrze vatikánské „ústředí“ jako nástroj imperialismu.

 

To jim neumíte dát na prdel?

Příslušník instruktorské skupiny StB Stanislav Cvíček, který pořizoval záznam výpovědí P. Toufara z vedlejší místnosti na cívky, v roce 1968 vypověděl: „Mácha se tehdy vyjádřil, že Závodský prohlásil na Máchovy námitky, že vyšetřování je obtížné: A to jim neumíte dát na prdel? tento výrok pronesl před námi přede všemi. Mácha také při této poradě, kdy nás seznamoval o výsledcích jednání v Praze, zastával názor, že skutečně budeme muset postupovat daleko tvrději a i za použití násilí dosáhnout přiznání. Do této doby byly výslechy prováděny v celách pro vyslýchání, ale nyní začal Mácha provádět výslechy v celách, kde byli duchovní vězněni a možná, že v celách v nižších patrech.“ 

 

Serete se s tím

Jednomu z nejambicióznějších příslušníků StB, štk. Josefu Čechovi, zástupci velitele II. sektoru, v sobotu 11. února na chodbě útvaru v Praze Mácha řekl, že má před sebou zatvrzelého třídního nepřítele, kterého bez jakýchkoliv operativních poznatků tak lehce morálně nezlomí. Čech mu odpověděl, že si vyslechne číslo 8016 sám a rozjel se proto do Valdic. V roce 1952 v dopisu kádrovému odboru MNB uvedl, co bylo jediným cílem jeho vyšetřování: „Všem nám bylo jasné, že jde o mechanické zkonstruování pohybu křížku a šlo jen prakticky o to, aby se Toufar přiznal, že jest původcem této protistátní záležitosti a vysvětlil zkonstruování mechanismu. Sám osobně jsem navštívil a vyslýchal Toufara, který zarputile zapíral a trval na ´zázraku´. Podle mého tehdejšího i dnešního názoru šlo jen o systematický usilovný výslech, pod kterým by musel bez jakéhokoliv fyzického nátlaku Toufar doznat svoji zločineckou činnost.“

Vratislav Lukšan však dopověděl Čechovo „účinkování“ onu neděli 11. února: „Do Valdic zcela mimo program přijel škpt. Josef Čech, vynadal Máchovi, že se s tím serou, zašel k Toufarovi do cely a tam Toufara zbil. Toufar poté přestal vůbec mluvit, neodpovídá ani na pozdrav.“

Neděle 12. února proběhla bez výslechu a bez mimořádných událostí. V pondělí ráno se z víkendu od rodin vrátila odpočinutá instruktážní skupina vyšetřovatelů a pro P. Toufara znamenal Máchův příjezd začátek nového, ještě většího utrpení.

Mácha na nedatovaném opisu uvádí: „Dne 13. 2. 1950 byl vzat znovu k výslechu 8016. Při zahájení výslechu se snažil popřít i to, co před tím přiznal. Po marné snaze uvést ho na správnou cestu byl dán do temnice.“

 

Obnažené tlučené tělo

V roce 1968 o mučení P. Toufara vypovídal bývalý strážný vězeňské služby František Samec: „Pokud se týká Toufara, pamatuji se, že byl několikrát umístěn v suterénu v samovazbě. Pamatuji se bezpečně, že vůči Toufarovi bylo vyšetřovateli StB v jednom případě použito násilí. Toho jsem byl sám svědkem. Toufar byl v suterénu v korekci a tam u něho byl jeden vyšetřovatel. Během mé služby však přišel do cely druhý vyšetřovatel a právě jak vcházel do cely, tak jsem měl možnost do cely nahlédnout. Viděl jsem Toufara svlečeného do půl těla, tj. hořejší část obnaženou. Vyšetřovatel stál poblíž něho. Po příchodu druhého vyšetřovatele zavřel za sebou dveře a pak jsem krátce nato z této cely slyšel zvuky, jako když je někdo bit gumovým obuškem, tj. pendrekem. V tom směru jsem si zcela jist, že to bylo bití pendrekem a podle množství a charakteru úderů bych řekl, že Toufara tloukli oba dva. Jak dlouho vyšetřovatelé Toufara tloukli nevím, já to slyšel po celou dobu, co jsem se zdržoval v suterénu.  Bití se mi jevilo jako dosti silné. Mám dojem, že následujícího dne po tomto bití byl Toufar zbit ještě jednou.  /.../ Říkalo se, že má chodidla tak ztlučená, že mu otekly i nárty. Vzhledem ku stravě a vzhledem k tomu, že vyšetřovanci za celou dobu co já ve Valdicích sloužil se vůbec nedostali na vycházku, byl jejich fyzický i psychický stav dosti špatný.“

 

Poslední dějství, poslední týden

18. a 19. února je sobota a neděle. Soudruzi estébáci odjíždějí do tepla svých domovů a ke sváteční bábovce. Ve valdické kobce leží padlé, zbité tělo kněze plné podlitin a zaschlé krve, moči a špíny. Má tak rozbité nohy, že nemůže pořádně vstát ani popocházet. On, který pěšky v zimě v létě obcházel celou zahrádeckou a číhošťskou farnost. Začíná poslední dějství, ještě celý jeden týden Toufarova křižování.  ¨¨

Estébák Cvíček z instruktážní skupiny o kritických hodinách vypověděl: „Mácha v době nepřítomnosti Hrabáka a Hrabiny si vzal k výslechu Toufara a někde v temnici ve sklepení valdické věznice jej surově zbil. Krátce nato, co byl Toufar Máchou surově zbit, se tento doznal. K tomuto však musím dodat, že výpověď Toufara, že by se doznal, jsem já nikdy neslyšel, ani jsem ji neslyšel přes cívku v nahrávacím zařízení, ačkoliv vždy, když šlo o důležitý výslech, musel jsem být k dispozici a provést nahrávku celého takového důležitého výslechu. Cívky z této akce jsem přesně evidoval, označoval jsem je názvem Stará Ves 50 s poznámkou archivovat.“

Estébák Hrabák v roce 1951 vypověděl: „Toufar doznání, které učinil s. Máchovi, zase odvolával a vymlouval se na to, že nemohl vydržet týrání, proto si toto přiznání vymyslel. Po tomto mém výslechu si Toufara zase vzal Mácha a snažil se z něho vynutit doznání bitím, přičemž poukazoval na to, že velitel státní bezpečnosti mu to dovolil.“

O valdickém dni 21. února 1950 Mácha napsal:  „V úterý pak ve čtvrtém týdnu byl vzat Toufar znovu k výslechu a protože začal vyvádět, jako kdyby nastala u něho duševní porucha, dali ho soudruzi zpět do korekce. Viděli jsme, že není možné rozumným způsobem Toufara vyslýchat a proto podle usnesení a na základě pokynů, které jsme dostali, přikročil jsem já, soudruh Němec, s. Řezníček a ještě soudruh, na jehož jméno si nemohu vzpomenout (pravděpodobně Zikmund), k ostřejší formě výslechu, kde Toufar dostal napřed pár pohlavků a potom gumovým obuškem přes zadek a na šlapky. Ostatní dva soudruhy, kteří jej původně vyslýchali, jsme nechali stranou a to z toho důvodu, kdyby zmoudřel, aby znovu jej mohli vyslýchat jako mírnější a shovívavější orgánové. Při této příležitosti jsem zjistil, že měl na sobě modřiny, které pocházely od výprasku, který dostal od soudruhů z vězeňské stráže v noci.“

  

Středa 22. února: Odnesli ho na celu

Estébák Hrabina v roce 1963 vypověděl: „Pamatuji si přesně, že do věznice jsme se vrátili v odpoledních hodinách 22. 2. Po příchodu na ubytovnu jsme se od někoho z naší skupiny dozvěděli, že si s. Mácha vzal k výslechu Toufara a že v současné době ho má v temnici. Neprodleně jsme se odebrali do temnice, kam vešel o něco dříve Hrabák než já, byla to ovšem velmi krátká doba v rozmezí 10-15 kroků. Po mém vstupu do temnice jsem viděl, pokud si vzpomínám, otřesnou scénu – Mácha byl rozohněn, vlasy měl rozcuchány, byl rudý v obličeji a mlátil hlava nehlava Toufara, pokud si vzpomínám, měl Mácha v pravé ruce pendrek. Toufar v té době ležel na nějaké lavici, nebo podobném předmětu, zavázané oči, byl vyzut, nohy měl opuchlé. V týrání Toufara Mácha pokračoval i po našem příchodu, přestože s. Hrabák i já jsme se Máchy ptali, co blbne. Pak nevím již kdo, zavolal strážné, kteří doslova vyvlekli Toufara z temnice a museli ho odnést na jeho celu. /.../ Mácha v době naší nepřítomnosti použil tzv. karlovarské polévky, tj. dával Toufarovi abnormálně přesolenou stravu a odmítal mu podat pitnou vodu. K samotnému ztýrání Toufara Máchou pak dodávám, že ten den tj. 22. 2. 1950 Mácha Toufara týral nejméně 2-3 hodiny před naším příchodem, což bylo jednak patrno ze vzhledu Toufara a jednak ze skutečnosti, že Mácha vyslýchal ten den Toufara od skončení polední přestávky. K tomuto poznamenávám, že v době, kdy jsem přišel do temnice, kde Mácha týral Toufara, měl již Toufar značně opuchlé nohy, tj. chodidla. Dále k tomu dodávám, že Toufar naříkal a sténal bolestí. Mimo to bylo patrno, že Toufar je v dezolátním stavu a druhý den tj. 23. února 1950, kdy jsem spolu s Hrabákem prováděl výslech Toufara, bylo možno si udělat celkovou představu o rozsahu týrání Toufara Máchou, protože Toufar se nemohl nejenom sám pohybovat, ale nemohl ani pořádně sedět a velmi těžce mluvil.“

 

Tloukl jsi stejně jako já - netloukl jsem

Při vyšetřování VVP v Táboře v roce 1968 došlo ke konfrontaci Máchy a Řezníčka. Na otázku, kdo všechno se účastnil fyzického násilí vůči faráři Toufarovi 22. 2. Mácha odpověděl: „Násilí, které označuji jako exekuci, jsem se na Toufarovi zúčastnil já, Řezníček a Němec, možná též Zikmund. Toufara jsme tloukli všichni tři.“ Řezníček reaguje: „Toto tvrzení odmítám, já jsem přišel k výslechu tebou prováděném na výzvu Zikmunda až ke konci a žádného násilí vůči Toufarovi jsem se nezúčastnil.“ Mácha: „Trvám na svém, tloukl jsi Toufara stejně jako já.“

Druhá konfrontace soudruhů estébáků se uskutečnila mezi Máchou a Václavem Němcem. Mácha znovu tvrdil, že se „exekuce“ spolu s ním účastnil také Němec. A Němec odpovídá: „Kategoricky odmítám tvrzení, že bych tloukl faráře Toufara při výslechu, který jsi s ním prováděl. Tím jsem si zcela jist.“ Mácha: „Trvám na tom, že jsi se účastnil výslechu se mnou a že jsi Toufara také tloukl.“ Němec: „Trvám rovněž na svém a toto tvrzení odmítám, já jsem Toufara netloukl.“

 

Do Číhoště na rekonstrukci

Ve dnech 24. až 26. února 1950 se konalo zasedání ÚV KSČ, které mělo projednávat také další postup v církevní politice. Ambiciózní Josef Čech, zástupce náčelníka politického zpravodajství StB, který vedl akci Číhošť, vypovídal o náladě ve straně před tímto zasedáním: „V té souvislosti byl jsem předvolán k ministru vnitra Noskovi a byl přítomen rovněž Jindřich Veselý s tím, že se máme dostavit i k s. Gottwaldovi. K tomu však nedošlo, nýbrž se s. Gottwaldem bez mé přítomnosti projednali celou záležitost Číhoštského zázraku ostatní jmenovaní a mně pak bylo tlumočeno, že Gottwald nařídil zázrak urychleně objasnit a z toho vzešla další direktiva, aby do zasedání ÚV bylo zde doznání faráře Toufara a provedena filmová rekonstrukce. Byl to pro nás hrozný rozkaz, protože bylo málo času. V první fázi existovala verze jak na státní tak na veřejné bezpečnosti, že zázrak spočíval v tom, že věc byla domluvena mezi farářem a kostelníkem. Farář kázal a za oltářem kostelník hýbal příslušným mechanismem, který ovládal křížek nad svatostánkem. V duchu této verze přistoupili jsme k realizaci případu tak, že nejprve byl vzat do vazby kostelník. Při výsleších popíral, že by na tzv. zázraku se nějak podílel. Nebo měl o něm vědomost. Na tomto prakticky setrval, takže verze o účasti dvou lidí na zázraku padla. Podotýkám, že jsme si nedokázali jinak provedení ´zázraku´ představit. Farář rovněž účast na zázraku´ nepřiznával. Skutečnost, že farář Toufar byl rovněž vzat do vazby, aniž by proti němu bylo formálně zahájeno trestní stíhání a vyžádán souhlas prokurátora odpovídá té době, kdy se to takhle nezákonně dělalo. Když padla verze s kostelníkem, trval zájem na urychleném vysvětlení případu, přičemž cílem bylo, aby farář Toufar vystoupil se svým doznáním na tiskové konferenci, když někdo z vyšetřovací skupiny mně oznámil, že farář se doznal, organizoval jsem z Prahy filmování rekonstrukce a poslal tam technickou skupinu v čele s Bokrem.“

 

Obludné divadlo v kostele

Noc z 23. na 24. února 1950. Černý tudor projíždí zasněženou Vysočinou.  Cesta z Valdic u Jičína do Číhoště trvá v zimním nečase tři až čtyři hodiny. Vpředu řidič se spolujezdcem, který popíjí čaj z termosky. Na zadním sedadle zhrouceně leží osmačtyřicetiletý kněz s oteklou tváří, který má na nohou narvané bačkory, na nártu rozstřihnuté, aby se do nich jeho opuchlé nohy vůbec vešly. Paradoxem je, že estébáci je bez dovolení vzali valdickému bachaři Táborskému. Dva rozsvícené světlomety metají žluté kužely po sněhu, až se před nimi konečně objeví cedule s nápisem obce: Číhošť. Soudruzi zastavují a čekají, až si pro ně do tmy přijdou s baterkami kolegové, kteří již „operují“ ve vsi. 

Je po půlnoci a pražští příslušníci StB soudruzi Bohumil Košař a Stanislav Cvíček právě přivezli z valdické věznice na filmovou rekonstrukci kněze Josefa Toufara. Dobitého po brutálních výsleších, těžce a sípavě dýchajícího, podivně zkrouceného a držícího se za břicho. V rozsvíceném kostele se pohybovalo kolem dvaceti příslušníků StB, specialistů z technické skupiny, ubytovaných v ledečském Hotelu Koželužna. Ostatně ti už v kostele „pracovali“ druhou noc a stále se jim nedařilo sestrojit onen podvodný mechanismus gum a pér, kterým 11. prosince 1949 údajně vychyloval kříž sám Toufar. Teď jim byl do kostela přiveden či spíše přinesen „hlavní viník, kejklíř a strůjce církevního podvodu“.  Jenže namísto ramenatého venkovského kněze uviděli lidskou trosku. Příslušník StB Košař v roce 1968 vypověděl: „Nemohl na kazatelnu ani vylézt a musel být podpírán. Toufarovi musela být každou chvíli otírána tvář, neboť neustále krvácel z úst a krev mu vytékala z koutků.“ Toufara posadili do lavice, navlékli do bílé alby, vyvlekli pět dřevěných schůdků na kazatelnu a donutili, aby jim ukázal kněžské kazatelské gesto. V kostelní lodi vše na 8 mm film točil filmový pracovník StB Jaroslav Černý, který za čas získá výhodné zaměstnání ve filmových ateliérech na Barrandově. 

Toufar v těch chvílích už nemohl ničím vzdorovat. Po osmadvacetidenní tortuře se ocitl na samém konci života. Snad z posledních sil poznával vnitřek číhošťského chrámu. Právě tady, v číhošťském kostele, kde před pár týdny kázal svým farníkům, kteří teď nic netušíce spí ve svých domech: „Drazí v Kristu! Přičiňme se a prosme Boha, aby byl rok 1950 nám ku povstání, a proto žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít. Vložte do toho dnešního děkovného chvalozpěvu ´Bože, chválíme Tebe´ celou svou pokornou a kajícnou duši.“   

Fragment z číhošťského nočního natáčení je pak vestřižen do nechvalně známého propagandistického filmu Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Když ho Toufarovi farníci viděli v roce 1950 a pak v 90. letech (i několikrát a zpomaleně), nemohl nikdo na těch záběrech Toufara poznat. Už to nebyl srdečný venkovský farář živé, nestudené tváře, ale kdosi neznámý s výrazem štvané zvěře. Vytřeštěný pohled, znatelné podlitiny na lících a kolem nosu, sotva pozvednutá ruka, trup v šokové strnulosti. Záběry kněžských rukou, které tahají za podvodné drátky, a postavy, která vystupuje na kazatelnu, už nepatřily P. Toufarovi, ale bývalému faráři Církve československé husitské v Hostivici Vladimíru  Průšovi.

 

Nepodobal se ani člověku    

Ještě tu noc odveze tudor jako nějaká přízračná pojízdná rakev Josefa Toufara do Valdic. Cestou mu praskne žaludeční vřed, svíjí se bolestí a upadá do bezvědomí. Estébáci s ním musí zastavit a omýt jej vodou u lesní samoty nedaleko Ledče. (Pamětnická výpověď Václava Trtíka: „Auto zastavilo u samoty mezi Hradcem a Nezdínem. Neznámý muž z auta požádal obyvatele domu, manžele Hoskovcovy, o kbelík vody. Když mu ho natočili a muž s ním odešel, vyběhl pan Hoskovec za ním v obavě, aby mu kbelík neukradli. V autě na zadním sedadle zahlédl bezvládné, zhroucené tělo, ve kterém poznal patera Toufara. Dva muži ho omývali hadrem.“) Nedostatečná a nevčasná zdravotní pomoc v betonové valdické kobce a zbrklý převoz do pražské vládní kliniky jsou posledním dějstvím Toufarova života. 

Ze zdravotnické dokumentace víme, že pacient byl veden pod jménem Josef Zouhar a umístěn na pokoji č. 312 v bývalém Borůvkově sanatoriu, v té době prominentním Státním sanatoriu v Praze v Legerově ulici. Přijal 25. 2. ve 14. 30 hod intravenózní infuzi, v 18.00 hod první transfuzi a v 18.30 byl operován. Operace trvala necelé dvě hodiny a účastnil se jí MUDr. František Maurer, MUDr. Bohumil Špaček, anesteziolog MUDr. Sonenschein, zdravotní sestry Marta Bussinowová, instrumentářka Růžena Mladá a estébáci Věra Kantorová a Bohumil Košař. 

MUDr. Bohumil Špaček v roce 1968 svědčil: „Poznal jsem, že jde u něho o pokročilý zánět pobřišnice. Kontakt s pacientem nebyl dobře možný, na otázky nereagoval přiměřeně a jeho stav bych označil jako praekomatosní. Při této prohlídce jsem dále zjistil, že má rozsáhlé krevní podlitiny na zádech a na hýždích a na stehnech a dále také na ploskách nohou. Tyto krevní podlitiny zřetelně vystupovaly, ale přesto na mě působily dojmem, že jsou poněkud staršího data. Pokládám za nutné zdůraznit, že pokud jsme se k operaci rozhodli, při stavu pacienta jsme příliš na její úspěch nevěřili, přesně řečeno byli jsme si vědomi jejího velkého rizika. Když se stav pacienta poněkud upravil, přikročili jsme k operaci. Operaci jsem prováděl já, asistoval asi dr. Maurer. Během operace byl v místnosti přítomen orgán bezpečnosti.“

 

27 roušek Růženy Mladé

Zdravotní sestra - instrumentářka Růžena Kozlová-Mladá: „Pacient měl na pažích, a to mezi lokty a ramenem, modřiny a působilo to dojmem, jako kdyby mu někdo v těch místech utahoval paže nějakým škrtidlem. Pak měl modřiny v obličeji, které působily starším dojmem. /.../ Operace na mne působila strašným dojmem a to z toho důvodu, že pacient měl v břiše velkou spoustu tekutiny, s čímž jsem se před tím nikdy nesetkala. Mám stále před očima to velké množství roušek, které jsem spotřebovala na vysoušení břišní dutiny.“ V 90. letech pro ÚDV upřesnila: „Pacient měl přes stehna jakési pruhy jako modřiny a stejně přes paže. /.../ Atmosféra při operaci byla napjatější, nemluvilo se, což bylo neobvyklé. /.../ Roušky měly rozměr 70 x 70 cm. Byla jsem upozorněna operatérem, že roušky musím počítat z toho důvodu, aby se nějaká nezapomněla v dutině břišní. Dnes si ještě pamatuji, že jich bylo 27.“

Oblečena jako zdravotní sestra operaci přihlížela, ale neasistovala příslušnice StB Věra Hlaváčková - Kantorová: „Když Toufarovi při operaci rozřízli břicho, tekly z něho téměř litry zelenkavé vody.“ 

 

Po gestapáckých metodách: hlava utrápená na bílém polštáři

Po operaci byl P. Toufar převezen na pokoj. Estébačka Kantorová seděla u jeho lůžka až do jeho smrti. Hlídala tep a dávala pozor, pokud nebyl přítomen lékař ze sanatoria. Jak dojemná péče. Kromě ní seděl na pokoji další příslušník StB Jaroslav Rotsch a po místnosti neustále nervózně popocházeli Hofman a Skerl. Zdravotní sestra Růžena Kozlová-Mladá, která P. Toufara naposledy viděla, když mu do pokoje nesla pití, mi po letech řekla: „Na bílém polštáři bezvládně ležela velká utrápená pohmožděná hlava s vyceněnými rozbolavělými ústy, fialovými až modrými vně i uvnitř, snad od genciánové tinktury. Na pokoji byl přítomen muž v civilním obleku, který stál u okna v nohou postele.“

Příslušnice StB Věra Hlaváčková-Kantorová, která přežila nacistický koncentrační tábor Terezín, v roce 1952 vypověděla: „Když jsem přišla do pokoje jako údajná ošetřovatelka, viděla jsem, že má Toufar na celém těle velké krevní podlitiny a bylo úplně jasné, že byl zmlácen asi takovým stylem, jako si pamatuji na krevní podlitiny z koncentračního tábora./.../ Mácha používal množství gestapáckých metod. /.../ Pak také přijel do nemocnice, kde pobíhal jako šílený a měl hrůzu z toho, že Toufar zemře. Když jsem se později zajímala o to, jak s Máchou bylo za tento jeho čin naloženo, dozvěděla jsem se od s. Košaře, že Mácha byl přeložen z ´trestu´ do školského oddělení, kde školil nové kádry.“

V šedesátých letech dostane Ladislav Mácha za svoje služby ve státní bezpečnosti příkladné hodnocení: „V kolektivu se projevuje jako veselý a snášenlivý soudruh. Byl přímé a otevřené povahy, s dobrým společenským vystupováním.“ 

 

25. 2. 1950

Venkovský kněz z Vysočiny P. Josef Toufar dodýchal 25. února 1950 kolem 20.30 hod ve věku nedožitých osmačtyřiceti let na přísně střeženém nemocničním pokoji č. 9 v luxusním státním sanatoriu. Mimochodem – za devatenáct let bude na stejném pavilonu, na popáleninovém oddělení, umírat Jan Palach. Hlaváčková – Kantorová si v roce 1968 vybavila okamžiky před posledním vydechnutím P. Toufara: „Mám dojem, že Toufar, který se po operaci z narkózy úplně neprobral, pronesl před smrtí nějaký výrok, ale jak zněl, už nevím.“

Estébák Robert Skerl v roce 1951 vypověděl o následujících dějích: „Když se setmělo, přijelo nákladní auto z KV StB a Toufara jsme na něm s Košařem převezli do patologického ústavu na Albertově. Dostal jsem rozkaz, abych Toufara hlídal do pitvy, aby nebyl odvezen či zaměněn.“ 

Ani po smrti nedává umučené tělo P. Toufara estébákům spát.  Bojí se, že bude jako důkaz svědčit proti nim. Chvíli patřilo „Zouharovi“, chvíli bezejmennému a teď je „Zouhalem“. Skerl s Košařem zůstávají u dveří prosektury až do rána. 

Dr. Vavřík z patologie Ústavu pro soudní lékařství si zapisuje: „Bylo sem telefonicky sděleno okr. prokuraturou v Praze, že má být neprodleně provedena soudní pitva mrtvoly neznámého muže, který zemřel dne 25. II. t. r. v Borůvkově sanatoriu, a dále, že má být zařízen jeho úřední pohřeb. Dále sděluje, že v ústavě pro soudní pitvu má být zařízeno, aby mrtvola nebyla spatřena zaměstnanci nebo třetími osobami vůbec, i toto bylo zařízeno.“

Pitvu těla „neznámého muže“ provádí v pondělí 27. února prof. MUDr. Jaroslav Tesař a prof. MUDr. František Hájek. Na pitevně je přítomen také estébák Jaroslav Rotsch.

 

Převoz neoblečené mrtvoly do Ďáblic

Bezprostředně po pitvě začali estébáci urychleně řešit, co provedou s mrtvým tělem. Dr. Vavřík z Okresního trestního soudu a estébák Košař se odebrali do Vyšehradské ulice, kde sídlila filiálka Pohřební služby hl. města Prahy. Vavřík tam objednal pohřeb žehem neznámého muže, zemřelého v státním sanatoriu s tím, že mrtvola je dosud v soudní pitevně. Přesto, že oba naléhali a žádali brzký termín kremace, bylo jim úředníkem pohřební služby sděleno, že to může být nejdříve 3. března v 8 hodin ráno a to bez obřadů. Vavřík do úředního ohlášení napsal: „Více jsme nemohli naléhat, aby věc nebyla nápadná. Účet za kremaci bude zaslán přímo k soudu.“ Zároveň se Košař s Vavříkem domluvili, že mrtvé Toufarovo tělo bude střeženo v pitevně a před převozem bude rakev zapečetěna. Během krátké chvíle škpt. Čech rozhodl, že se nebude čekat na kremaci, ale tělo P. Toufara bude bez prodlení zahrabáno v zadním traktu ďáblického hřbitova. Úkolem doprovázet pohřební auto byli pověřeni Robert Skerl a Bohumil Košař.

 

Na mrchovišti s chcíplým slonem a šaškem

P. Josef Toufar byl pohřben pod jménem Josef Zouhal. Píši pohřben, ale ve skutečnosti bylo jeho tělo v provizorní rakvi spuštěno do šachty mrchoviště v rohu krchova s chcíplým slonem. K tomu v roce 1963 vypověděl Vratislav Lukšan: „Sám Čech mi říkal, že je Toufar zahrabán společně se slonem, který pošel buď v zoologické zahradě, nebo v cirkusu.“ 

Možnosti načerno zahrabat pošlého cirkusového slona a pomoci tím svým známým u cirkusu by odpovídalo jedno z bývalých zaměstnání estébáka Skerla, který na ďáblickém hřbitově „operoval“ – než nastoupil k StB, pracoval jako pomocník v jatkách a krmič zvířat a šašek v cirkusu Busch.  

 

Veřejné křivé obžaloby mrtvého

V den, kdy je tělo P. Toufara zahazováno vápnem, tedy v pondělí 27. února, jednalo předsednictvo ÚV KSČ, na kterém k církevním otázkám referoval Alexej Čepička: „Po změněné situaci v případu Číhoště se ukládá, aby propagačně bylo tohoto případu co nejvíce využito. V souvislosti s tzv. zázrakem má být pranýřován iniciátor – Vatikán a biskupové, přičemž vlastní útok má být zaměřen na de Livu. Vyvrcholením této kampaně bude prohlášení de Livy za personu non gratu tak, aby musel opustit území republiky.“

Církevní šestka navrhuje, aby původně chystaný monstrproces s P. Toufarem a premonstrátskými opaty Tajovským a Machalkou byl s oběma opaty projednán později a samostatně, a bylo schváleno, že bude zahájena masivní propagandistická kampaň, která odhalí „podvodné“ pozadí pohybu křížku.

Na ONV v Ledči sepisují soudruzi Konopka, Sláma a Jiráček, kteří patřili mezi první hybné páky celého falešného obvinění P. Toufara, červenou tužkou memorandum a neštítí se přitom mluvit o Kristu a kříži: „Farář Josef Toufar zorganizováním svého ´zázraku´ v Číhošti hrubě zneužil náboženského cítění drobného lidu našeho kraje a zneuctil symbol lásky k bližnímu propagované Kristem, kříž, z něhož si udělal pouhou loutku uvázanou na drátku. Odsuzujeme toto jednání a prosíme, aby takoví lidé jako farář Toufar byli po zásluze odsouzeni.“

 

Epilog ze stalinských Čech

20. července 1954 přijíždí prašnou silnicí do Zdeslavic u Číhoště, kde žije Marie Pospíšilová-Toufarová, neohlášeně černý tudor. Paní Pospíšilová zrovna v kočárku na kraji vsi uspává malého syna. Z auta vystupují dva příslušníci StB, soudruzi Šimek a Sirotek (z oddělení pro styk s veřejností z Vnitřní zprávy MV), a ptají se, kde ve vsi najdou Marii Pospíšilovou. Paní Pospíšilová se jim s úzkostí představí a oni jí na cestě předají koženou náprsní peněženku a cibulové hodinky po strýčkovi se zprávou, že byl v roce 1950 následkem prasknutí žaludečního vředu operován, že tento zásah zůstal bez výsledku a pacient zemřel. Pohřeb proběhl v Praze - Ďáblicích. A že bude v nejbližší době vedeno u civilního soudu pozůstalostní řízení. Manžel paní Pospíšilové, který ke skupince přišel, k nim rázně pronesl: „To v tom máte pěkný bordel, když nám to oznamujete skoro po čtyřech letech!“ Marie Pospíšilová pak musí podepsat potvrzení sepsané narychlo na kousku papírového sáčku: „Potvrzuji, že jsem 20. 7. převzala od orgánů MV 1 hodinky z bílého kovu (kapesní) a jednu koženou náprsní tašku s různými potvrzenkami, které patřily mému strýci, zemřelému knězi P. Josefu Toufarovi. Zdeslavice, Pospíšilová.“

Ledečskému církevnímu tajemníkovi Jiráčkovi pak oba členové StB odevzdávají Toufarův úmrtní list, jeho občanskou legitimaci ke skartování a klíče od fary a kostela, které měl při zatčení u sebe. Nařizují mu, aby zabavený Toufarův motocykl, který mezitím používal tajemník OV KSČ, a psací stroj, využívaný MNV v Číhošti, byly dány k dispozici soudu ve věci pozůstalostního řízení.

Poručík Sirotek v Praze druhý den napíše do zprávy: „Tímto lze považovat případ po stránce oficielní za uzavřený a s. Košařem uložen v archivu MV.“ 

Počítali, že na věčné časy.

Pohyb křížku

Nakonec zbývá otázka kardinální – jak to bylo se samotným pohybem křížku v číhošťském kostele 11. prosince 1949.  Víme zcela jistě, že P. Toufar ani nikdo z lidí kolem farnosti hybatelem nebyl. Místo v prosinci 1949 podrobně ohledal náčelník stanice SNB v Ledči nad Sázavou František Goldbricht s vrchním strážmistrem Josefem Žáčkem a konstatoval: „Křížek jsem si bedlivě prohlédl, ale žádnou stopu, která by svědčila pro to, že na něj bylo něco upevněno, jsem neviděl. /.../ Šel jsem se potom podívat i za oltář, ale ani tam jsem nic zvláštního nenalezl. Způsob rekonstruovaný později orgány StB neodpovídal skutečnosti.“ Podobně o absenci jakéhokoli mechanismu v kostele 11. prosince 1949 hovoří nejen svědkové pohybu křížku, ale také řada dalších farníků, přítomných na bohoslužbě v onu adventní neděli či v následujících dnech.

Při vyšetřování v roce 1968 o zdroji pohybu křížku „dumal“ bývalý ministr spravedlnosti a generální sekretář ÚAV NF Alexej Čepička: „Je samozřejmé, že my jako SÚC i KSČ jsme měli zájem na politickém využití případu. /.../ Že by byl Číhošťský zázrak nastrojen orgány StB však nevěřím.“

Názor na pohyb napsal také Vratislav Lukšan, člen sektoru politického zpravodajství StB a redaktor deníku zpráv ministra: „Už delší čas se i na MV hovořilo o tom, že celý případ Číhošť byla provokace StB. Nevěřím tomu z mnoha důvodů. Jednak církevní ilegality bylo tehdy tolik, že orgánové doslovně nevěděli, kam jít dříve. Bylo by naprosto nesmyslné vyrábět tak krkolomnou akci, jejíž legenda je pro mne nepředstavitelná. Rovněž věru nevím, který z orgánů církevního referátu by to byl schopen vymyslet a provést. Stejně tak je třeba odmítnout i Čepičkovu fantazii, které jsme se posmívali už tenkrát, že v tom má prsty Vatikán. /.../“ Je ale pravda, že při dedukcích i orgánové StB uvažovali, jestli Toufar nepoužil takové zařízení. Nasnadě tu byl nápad, že snad využil stěrač. Ale při pokusech ani nejsilnější autobusový stěrač nebyl s to pohnout autentickým křížkem.

A samotný P. Josef Toufar prohlásil při kázání 18. prosince 1949: „Zatím můžeme konstatovat čistě jen věc. Že Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si býti vědom svého posvátného úřadu. Je to pro náš kostelíček veliká milost Boží, kterou si Bůh vyvolil. Hlavně, aby si každý dal do pořádku své srdce a duši a pak se nemusí báti ani zlého a milost a láska Boží budou s  námi stále.“

 

                                                   ***

Ukázky z knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara, kterou s předmluvou českého primase Dominika kardinála Duky na podzim roku 2012 vydala Nová tiskárna Pelhřimov, 

(Tyto upravené a krácené ukázky vyšly v revue Kontexty 4/2012.)

 

___________________________________________________________________________________