Marie Benešová, ministryně nespravedlnosti v demisi, vládla po celou dobu svého mandátu takřka neviditelně. Působilo to dojmem, že si uvědomuje přechodnost působnosti vlády a chce ministerstvo pouze udržovat v chodu, nepouštět se do velkých změn.

Mírné vzrušení vyvolalo pouze její rozhodnutí stáhnout z Poslanecké sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství. V prvé chvíli to vysvětlila obavami, že poslanci by v chaotické situaci konce volebního období neměli klid na řádné projednání návrhu. Později se zmínila o úmyslu zákon přepracovat. Ani to nebyl důvod k neklidu, protože na zákonu pracoval dále také nejvyšší státní zástupce.

Až nyní, možná několik dní před zánikem mandátu, se opakovaně „zviditelnila“ překvapivými úkony, ať již osobními nebo ministerského aparátu, za jehož nepřístojnosti odpovídá.

Údiv vyvolala podáním hned dvou stížností pro porušení zákona ve věci miliardáře Pavla Tykače. Jednou z nich se údajně pokouší umožnit obstavení části jeho majetku, druhou projevila nevoli nad tím, že soud neprojednal důkazy ve prospěch obžalovaného, které se na stůl soudců dostaly až po vyhlášení rozsudku. Jde o zvláštní rozhodnutí nejen sporností právních úvah, ale také nejasností její motivace k odvážnému vybočení z obvyklého způsobu vyhodnocení podnětů a k vyhovění hned dvěma žádostem v situaci, kdy  počet podaných stížností klesl z někdejších více než 200 podání ročně za působení ministrů Pavla Němce a Daniely Kovářové na současných 70.

Dříve než vyvolaný rozruch zcela utichl,  již paní ministryně upoutala pozornost veřejnosti prezidentovým odmítnutím  první žádosti o milost, kterou doporučila ke kladnému vyřízení v návaznosti na jeho rozhodnutí o převedení agendy milostí do pravomoci ministerstva. Prezident její návrh odmítl, protože nevyhovoval jím vyhlášeným podmínkám.  

Pak se rozhodla, že místo slíbené přepracované verze nového zákona o státním zastupitelství předloží vládě k projednání mírně zfušovanou novelu současného zákona, pocházejícího  z r. 1993, jehož koncepce je překonaná již řadu let.

Hodně hluku nadělalo zveřejnění pobuřujících údajů o celkovém rozsahu Klausovy novoroční amnestie. ČTK s odvoláním na informace od ředitele tiskového odboru ministerstva Roberta Schustera rozšířila  zprávu, že amnestií se dostalo na svobodu 19 tisíc odsouzených z výkonu trestu a milosti se dočkalo také 111 tisíc odsouzených k  podmíněnému trestu.

Číslo 19 tisíc vzbuzuje pochybnost. Podle údajů Vězeňské služby ČR se dostalo na svobodu asi 6.500 odsouzených. Vězeňská služba evidovala ke konci roku 2012 zhruba 7.500 odsouzených, kteří nenastoupili trest. Přiměřeně struktuře odsouzených ve výkonu trestu odhaduji, že z nich se  amnestie dotkla přibližně 2.500. Docházím k číslu 9 tisíc amnestovaných. Vzhledem k tomu, že odklady nástupu trestu se udělují jen výjimečně, není pravděpodobné, že by rozdíl 10 tisíc amnestovaných tvořily neodeslané příkazy k nástupu trestu.

Je-li číslo 19 tisíc pochybné, není záruka, že údaj o celkovém počtu amnestovaných podmíněně odsouzených je přesný.

Ministerstvo nespravedlnosti uvedlo tedy tímto způsobem veřejnost v omyl. Nejtrapnější na věci je skutečnost, že se zatím nenašel nikdo, kdo by vysvětlil, proč se tak stalo, a jak do budoucna podobné nepřístojnosti předejít.