V demokratickém právním státě se má občanům dostat rovného zacházení ze strany orgánů vynucování práva. Samozřejmě to neplatí doslovně, protože zákonná omezení vytvářejí různé nerovnosti. Přesto se zdá samozřejmé, že případy dvou obžalovaných s téměř shodným proviněním a doprovodnými okolnostmi činu, souzených stejným soudcem, by měly ze soukolí justiční mašinerie vypadnout s přibližně stejným trestem.

V příběhu, o němž budu vyprávět, je ale mezi uloženými tresty značný rozdíl, ač skutkové děje se jeden druhému podobají, jako by byly „psány přes kopírák“. V obou případech na počátku všeho bylo opilecké jednání  pozdějších odsouzených, za které se jim dostalo brutální odvety. Oba byli napadeni rozhněvanými protějšky: Milana skosila rána teleskopickým obuškem do hlavy, Jiřího dobře mířená rána pěstí do obličeje s vyražením dvou zubů, navíc jej kousl protivníkův pes. Oba se ocitli na zemi, zpanikařili, báli se o život. Milanovi se podařilo vstát a ve snaze znemožnit další údery obuškem se vrhl útočníkovi na tělo. Bohužel si vzpomněl, že má v kapse nůž… Protivník skonal v sanitce.  Jiří zůstal ležet vystaven kopancům a obtěžován psem. Bohužel si vzpomněl, že má v ledvince legálně drženou pistoli… Protivník skonal na místě, pes v boudě.

Oba muži byli odsouzeni za vraždu k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. S rozsudky se nespokojili a oba se rozhodli  podat ústavní stížnost. Podle zákona ji musí podat advokát.

Milanův advokát propásl procesní lhůtu, takže Ústavní soud odmítl stížnost projednat jako opožděně podanou. Milan je bezmocný a nezbývá mu než se smířit  s desetiletým trestem.  Jiřího advokát vypracoval skvělou ústavní stížnost a podal ji ve lhůtě. Ústavní soud zrušil rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k novému posouzení. Výsledkem byla změna právní kvalifikace ze zločinu vraždy na zločin zabití (dostal se do našeho trestního práva s novým trestním zákoníkem č.40/2009 Sb., platným od 1. ledna 2010) a snížení trestu na šest let. Zlepšení osudu proti Milanovu je o to výraznější, že odsouzený za prosté zabití může žádat o podmíněné propuštění již po odpykání jedné poloviny trestu, zatímco při kvalifikaci vraždy až po dvou třetinách.

Milan se bez svého zavinění dostal do svízelného postavení. Stát mu zákonem vnutil službu advokáta při podání ústavní stížnosti, ale vypořádání s následky jeho selhání mu velkoryse přenechal.  Zákonodárce s takovou situací nepočítal, proto vrácení lhůty pro podání ústavní stížnosti není možné. Advokát sice vrátil honorář a byl potrestán advokátní komorou, ale to Milanovi v jeho trápení nepomohlo.

Do hry v této fázi vstoupil spolek Šalamoun. Vyslovil názor, že stát, který vnutil odsouzenému službu advokáta, by měl z jejího  selhání vyvodit důsledky, tedy zpřístupnit Milanovi jako částečnou náhradu dobrodiní jiného opravného prostředku. V té době jsme ještě neznali spis Jiřího, nicméně mínili jsme stejně jako později soud, že by v Milanově věci byla  na místě  změna trestní kvalifikace z vraždy na zabití s přiměřeným snížením trestu.


Nejjednodušší cestu ke spravedlnosti pro Milana jsme viděli v milosti prezidenta republiky. Václav Klaus nám ale nevyhověl. Proto jsme již 29. 6. 2009 předložili ministryni Daniele Kovářové podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, který jsme pak aktualizovali ještě za jejího působení, pak po návratu Jiřího Pospíšila do čela ministerstva a znova po nástupu Pavla Blažka. Ministři přicházeli a odcházeli, ale odmítavé odpovědi psala s odvoláním na pověření ministrem stále stejná referentka Ilona Jakůbková.

S trestní věcí Jiřího jsme se shodou okolností seznámili přibližně v době nástupu Marie Benešové do čela ministerstva. Byl to skutečně objev: do konečného rozsudku v Jiřího věci se dostalo stejné hodnocení případu, jaké jsme opakovaně uplatnili v Milanově případu. Povzbudilo  nás to, abychom 18. 8. 2013 oslovili novou ministryni další  aktualizací podnětu v Milanův prospěch, jejíž odůvodnění jsme opřeli o upozornění na nápadnou shodu obou případů a nespravedlivou rozdílnost uložených trestů. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěrečnému rozsudku nad Jiřím na základě pokynů Ústavního soudu, troufáme si tvrdit, že výměra jeho trestu je spravedlivější než původních 10 let, které kdysi oběma odsouzeným vyměřil jejich společný soudce.

Marii Benešovou jsme oslovili náhodou, protože byla ministryní právě v době, kdy jsme se dostali ke spisu Jiřího. Do pohybu nás uvedlo seznámení s jeho kauzou, nikoli změna v osobě ministra.

Odpovědí byl dopis z 26.9.2013, opět napsaný nepostradatelnou Ilonou Jakůbkovou, která nám údajně z pověření paní ministryně oznámila její záporné rozhodnutí a poučila nás, že změna v osobě ministra není důvodem ke změně dřívějšího rozhodnutí ministerstva.

Ze srovnání obou výše zmíněných kauz je zřejmé, že se Milanovi stala křivda, proti které se díky zmarnění příležitosti podat ústavní stížnost nemohl bránit. Vzkazu tedy rozumím tak, že paní ministryni spravedlnosti nevadí dobře viditelná nespravedlnost.

Je ale možné, že jí křivdím. Není totiž vůbec jisté, že ve věci skutečně rozhodla, ač podle trestního řádu nikdo jiný není oprávněn. Praxe je značně vzdálena od pravidel, nastavených zákonem.

Na ministerstvo přišlo za poslední rok zhruba tisíc podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona, ale dříve jich bývalo až dva tisíce. Téměř všechny odcházejí k přezkumu na státní zastupitelství, protože ministerstvo nemá na jejich vyhodnocení dostatečnou kapacitu. Vracejí se s doporučujícím nebo záporným stanoviskem, které není pro ministra závazné. Pak se jich ujmou úředníci malého oddělení, v jehož čele stojí Jiří Balzer, počítačově negramotný pohrobek normalizace, bývalý člen KSČ, který působí na ministerstvu již 35 let. Úředníci vyberou podněty, jimž podle jejich názoru má být vyhověno a připraví ministrovi stížnosti k podpisu. Počet vybraných odvisí od toho, jak silně ministr vnímá ostudnost výskytu nespravedlivých rozsudků, a kolik se úředníkům uráčí zpracovat. Ministři Němec a Kovářová podávali ročně kolem dvou set stížností, zatímco Jiří Pospíšil vystačil se stovkou a Pavel Blažek jich za rok svého úřadování  podal devadesát čtyři. Pokles počtu podávaných stížností by byl v pořádku, kdyby za panování skrblických ministrů došlo k výraznému zlepšení úrovně trestního řízení. To se ale zřejmě nestalo.

Vypracované stížnosti pro porušení zákona putují k podpisu na ministrův stůl. Nepřísahal bych na to, že je ministři úplně všechny před podpisem přečtou. O navržených k zamítnutí se dovídají z hromadných seznamů, které sice dostanou k podpisu, ale do podrobností je určitě nezkoumají. Současně úředníci samostatně, leč „z pověření“ nic netušícího ministra, rozešlou předkladatelům vyrozumění o zamítnutí jejich podnětu, které neobsahuje žádné odůvodnění. Franz Kafka by celý systém lépe nevymyslel.

Znění dopisu Ilony Jakůbkové z 26.9.2013 dokresluje výše uvedené údaje. Je celý napsán v 1. osobě množného čísla, což odpovídá kolektivnímu rozhodování a odpovědnosti. Ale ze zákona rozhoduje a odpovídá pouze ministr, jemuž mají úředníci pokorně sloužit. Čili dopis je důkazem, že si úřednické nicky přisvojují pravomoc ministra, která jim nepřísluší.

Praxe vyvrací také upřímnost  tvrzení z 26.9.2013, že „změna v osobě ministra spravedlnosti není důvodem k přehodnocení konečných stanovisek k podnětům k podání stížnosti pro porušení zákona“. Odchod Daniely Kovářové a návrat Jiřího Pospíšila byly pro Jiřího Balzera a Ilonu Jakůbkovou popudem, aby upozornili staronového ministra na balík stížností pro porušení zákona, podaných ministryní Danielou Kovářovou na konci jejího mandátu. Ministr pak jednu z nich stáhl, zbylé označil při návštěvě Nejvyššího soudu ČR za „kontroverzní“. Ostatní pak zvládli nezávislí soudci: mimo stížnosti ve prospěch radního Martina Langmajera (ODS) všechny ostatní zamítli.

Ale i kdyby nebylo trapného počínání Jiřího Pospíšila, nemohl bych poučení Ilony Jakůbkové přijmout. Právo podat stížnost pro porušení zákona je osobní pravomocí ministra a způsob, jakým s ní smí nakládat, není blíže určen. Pokud se tedy ministr rozhodne přehodnotit podnět, již dříve zpracovaný úředníky, je to  jeho právo.

Protože všechny zamítavé dopisy spojuje podpis Ilony Jakůbkové, smysl sdělení z 26.9.2013 chápu tak, že její mínění subalterní úřednice je nezvratitelné. Nicméně právní a mravní odpovědnost za rozhodování o osudech odsouzených, dotčených podněty, nese výhradně ministr. Pokud se tedy Marie Benešová ztotožňuje s rozhodnutím podřízené o aktualizaci podnětu ke stížnosti pro porušení zákona v Milanův prospěch, přebírá odpovědnost za její poklesek a zasluhuje si označení „ministryně nespravedlnosti“.