Státní zástupci se dlouhá léta domáhali posílení nezávislosti na politicích. Poražená vládní koalice je v tom aspoň slovně podporovala. Nástrojem ochrany proti svévoli politiků mělo  být přijetí nového zákona o státním zastupitelství.

To vše je zapomenuto. Ministryní spravedlnosti se stala dlouholetá předlistopadová prokurátorka Marie Benešová, socialistka, spřažená s velkým kapitálem, která otevřeně tíhne k zachování poměrů, na které si kdysi zvykla. Byly to přece přímo idylické časy, kdy ministr spravedlnosti byl skutečným nadřízeným a prokurátoři navíc podléhali orgánům KSČ. V souladu s příslovím „starého psa novým kouskům nenaučíš“ hledí paní exprokurátorka nevlídně na novinky, prosazované střední generací státních zástupců, již nezatížených myšlenkovými stereotypy, vytvořenými ve službě starému režimu.

Situace v resortu nebyla dobrá již před jejím příchodem, mimo jiné též proto, že v některých jeho koutech se vliv polistopadových politických změn příliš neprojevil. Leckde působí stejní lidé, kteří se v období normalizace podíleli na potlačování základních práv a svobod svých spoluobčanů, většinou bývalí členové KSČ. Nejvýraznějším skanzenem „starých struktur“ ve státním zastupitelství  je Nejvyšší státní zastupitelství ČR a Vrchní státní zastupitelství v Praze. Na obou kdysi paní exprokurátorka působila a někteří „staří osvědčení soudruzi“ mezi státními zástupci v ní vidí oporu. Vrchní státní zastupitelství v Praze by si zasloužilo rozehnání z výše uvedených důvodů a také kvůli zakořeněným pracovním návykům některých státních zástupců, které kdysi úřadu vynesly pověst „vrchního státního zametačství“ (co takhle dát si v práci panáka whisky?)

Vláda v demisi, která nevzešla z voleb a nezískala důvěru poslanců, by měla být pokorná a dělat jen udržovací kroky. Vidíme i v jiných případech, že prezidentská vláda se podle toho nechová, řídíc se pravidlem „po nás potopa“, upozorňujíc rozdáváním drobných dárků ze státního rozpočtu na úkor zadlužování státu na vlídnou tvář prezidentovy strany SPOZ.

Paní ministryně Marie Benešová vzorem pokory určitě není a nikdy jím nebyla.  Jedním z jejích prvních kroků bylo stažení návrhu zákona o státním zastupitelství a rozhodnutí nechat jej přepracovat. Samo stažení snad tak velkou pohromou není, protože k jeho projednání by stejně do rozpuštění Sněmovny nedošlo. Ale rozhodnutí nechat jej zásadně přepracovat je projevem ničím neopodstatněné neúcty k jeho tvůrcům a také nezpůsobilosti učit se novému pohledu na věci. Příprava zákona trvala několik let. Prošel mnoha odbornými diskusemi, na nichž se upřesňovaly sporné body. Posléze jej projednala Legislativní rada a vláda jej postoupila k projednání Parlamentu, kde by jistě došlo na jeho doladění. Nad tím  vším ale nakonec zvítězil konzervativní názor bývalé prokurátorky, která by možná nedokázala vysvětlit, proč nikde jinde v Evropě nemají obdobu našich vrchních státních zastupitelství, odřezávajících nejvyššího státního zástupce od základních článků soustavy, a proč naopak snad ve všech evropských státech funguje speciální úřad pro potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské kriminality.

Hrozí nebezpečí, že další kroky ministryně Marie Benešové budou směřovat k destabilizaci státního zastupitelství, na jejímž konci bude nahrazení některých vedoucích státních zástupců lidmi, kteří budou vyhovovat jejím normalizátorským představám. Není patrně náhodou, že se v těchto dnech „obul“ bulvár do pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Týdeník Týden uveřejnil v 38. čísle z 16. září 2013 hned dva články, které škodí její důvěryhodnosti. A v článku „Mračna nad Bradáčovou“ Marka Přibila (zjevně autorizovaném) přímo cituje nevraživé  výroky paní exprokurátorky na její adresu. Vyčítá jí, že v poměru k bombastickému nástupu jsou její výsledky nepatrné. Vrchní státní zastupitelství se prý zmítá v dusné pracovní atmosféře, která pramení z nedůvěry Lenky Bradáčové k starším a déle sloužícím státním zástupcům Její vinou pak odcházejí z vedoucích funkcí uznávaní odborníci (rozuměj: předlistopadoví prokurátoři, převážně bývalí členové KSČ, někdejší kolegové Marie Benešové). Marek Přibil se vůči Marii Benešové na tomto místě zachoval neeticky: uvedl, že se v této souvislosti vyjádřila, že se na VSZ s těmito lidmi jedná „jako s méněcennou rasou“, ale při autorizaci článku vzala svá slova zpět: „práskl“ na ni vyslovení výroku, který kupodivu sama považovala za nevhodný.

Pro Týden se paní exprokurátorka vyjádřila nevlídně také o nejvyšším státním zástupci Pavlu Zemanovi, jemuž vyčítá, že mu vadí stažení zákona o státním zastupitelství.  

Pravomoci ministra spravedlnosti vůči státnímu zastupitelství jsou zákonem velmi přísně vymezené a značně omezené. Veřejné hodnocení nejvyššího státního zástupce mezi ně nepatří a jeho podřízených už  vůbec ne. Vůči vrchním státním zástupcům nemá paní ministryně ani kousek pravomoci.  O slabosti svého postavení vůči státnímu zastupitelství jistě dobře ví. Vždyť není daleko doba, kdy ve sporu s exministrem Pavlem Němcem vyjádřila přesvědčení, že není jejím nadřízeným. Ale Marie Benešová i v minulosti proslula pavlačovostí, která ji nakonec dostala před soud, a nedá se od ní očekávat, že jí bůh s úřadem také nadělí zdrženlivost. Můžeme se mimo to domnívat, že v příkrém náhledu na Lenku Bradáčovou hraje roli také mezigenerační ženská řevnivost. Ke všemu její výroky pro bulvár mají do objektivního hodnocení daleko.

„Bombastický nástup“ Lenky Bradáčové byl přece věcí náhody, která jí přivedla do cesty Davida Ratha. Další příčinou  rámusu kolem jejího jmenování byl zuřivý zákulisní boj některých politiků a „kmotrů“ proti záměru Pavla Zemana ji do této funkce prosadit. V žádném případě nešlo o výsledek jejího cíleného úsilí o přitažení pozornosti ke své osobě, takže poměřovat její pracovní výsledky okolnostmi jejího nástupu do úřadu je nepřiléhavé.

Mimochodem: v té době, kdy byla Lenka Bradáčová v ohnisku pozornosti médií, podstatná část veřejnosti netušila, že existuje Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Ivo Ištvan byl zcela neznámou osobou. Dnes je nejvíce sledovaným státním zástupcem. Zastínil nejen Lenku Bradáčovou, ale i Pavla Zemana. Ale ani on o popularitu neusiloval, přišla mu sama s nevděčným úkolem, který si nevybral. A domnívám se, že ho vůbec nepotěšila.

Popis situace na Vrchním státním zastupitelství v Praze, který Marie Benešová Týdnu podala, se z velké části shoduje se skutečností. Přirozeně tam musí docházet ke generačním  a světonázorovým třenicím. Navíc část osazenstva je z minulosti zvyklá na „vládu měkké ruky“ a náročnost Lenky Bradáčové ji tísní. Připouštím současně, že někteří z mladých státních zástupců, které si paní vrchní státní zástupkyně přivedla, jsou mepřiměřeně sebevědomí. Nejlepším řešením vztahové situace by skutečně bylo rozpuštění úřadu a rozptýlení jeho zaměstnanců napříč soustavou. Je ale jisté, že podrývání autority vrchní státní zástupkyně neodpovědnou ministryní  situaci nezlepší, pouze Lence Bradáčové ztíží práci. Zpochybňovat vedoucího pracovníka a současně od něho požadovat výkony je zřejmě nesmysl.  Marie Benešová  v tomto případě jedná v rozporu se posláním resortního ministra.

Ke každému z předchůdců Lenky Bradáčové byly nějaké připomínky a byli odvoláváni jeden za druhým. Zejména odchod jejího přímého předchůdce Vlastimila Rampuly proběhl dosti dramaticky. Nemyslím, že současná vrchní státní zástupkyně nápadně vybočuje z řady ve špatném slova smyslu. Její konflikt s vedením protikorupční policie byl sice nešťastný, ale na druhé straně se úřad pod jejím vedením zbavil pověsti „vrchního státního zametačství“.

Má-li ministryně spravedlnosti věcné poznatky o tom, že se Lenka Bradáčová ve funkci neosvědčila, je její povinností situaci řešit, ovšem prostředky, danými zákonem. Sama ji bez návrhu nejvyššího státního zástupce nemůže odvolat z funkce, musela by se s ním domluvit. Samostatně by mohla využít pouze svou pravomoc nejvyšší kárné žalobkyně a poslat vrchní státní zástupkyni před kárný soud. Kárnou žalobu by ovšem musela napsat tak, aby před soudem obstála. To je ale velmi obtížné, o čemž se na vlastní kůži přesvědčil bývalý ministr Jiří Pospíšil. Vyvoláváním dojmu ve veřejnosti, že se „pod pražskou vrchní státní zástupkyní kýve židle“ nevyřeší vůbec nic, pouze vyslovuje tužbu „mstitelů Davida Ratha“ a škodí.

Časté střídání vedoucích úřadů ničemu neprospívá, naopak vyvolává destabilizaci a znejisťuje pracovníky. Bylo by proto špatné, kdyby se nakonec „starým ještěrům“ (terminus technicus Marie Benešové) z Vrchního státního zastupitelství v Praze podařilo s pomocí exprokurátorky Marie Benešové vypudit z úřadu Lenku Bradáčovou, která není ve funkci ještě dost dlouho na to, aby stihla úřad změnit k obrazu svému.