Páteční pitoreskní čin mladého muže, kdy s airsoftovou pistolí dokonale zesměšnil prezidentovu ochranku, vyvolá jistě ještě řadu diskusí. Možná rezignuje ještě někdo jiný než jen šéf prezidentovy ochranky. Možná se zdokonalí systém ochranky tak, aby skutečně k něčemu byla. To vše však řeší až následek, nejde k jádru věci - jak se stane, že někdo vezme zbraň (byť zatím jen maketu), počká, protlačí se davem a několikrát vystřelí. A to zřejmě nikoli z důvodů osobních zranění a vzájemných konfliktů, ale pouze pod dojmem mediálního obrazu.

Facebookový profil útočníka dává několik klíčů k motivům. Jedním z nejzřetelnějších je příklon ke komunistickému proudu české politiky (podle médií byl dokonce na pár měsíců letošního roku členem KSČM). Dalším je silný pocit sociálních nespravedlností, boj proti křivdám, kapitalistickému útlaku. Přesně z takových motivů vyrostlo v naší nedávné minulosti silné hnutí, které vedlo k nespravedlnostem z největších, k popravám, zlikvidování celých společenských skupin.

Jedním z úkolů vládnoucí elity je tlumit tyto vášně - v zájmu celé společnosti. A právě to se dnes evidentně nedaří. Nechybují jen ti vládnoucí, svůj díl mají všichni, kteří ve víře v novou, tentokrát definitivní revoluci uhlíky třídních a jiných nenávistí rozfoukávají. Oheň, který hrozí vzplanout, může sežehnout i je, což jim však nedochází.

Jistě, řekneme si - z klukoviny nedělejme takové dalekosáhlé závěry. Jenže jde o stanovení mantinelů normálního a obvyklého - a normálním začíná být násilí. Včera to byla airsoftovka, zítra už to může být nůž či pistole.

Situace se v lecčems podobá prvním letům první republiky. Až příliš se v několika detailech nabízí srovnání se dvěma atentáty prvních prvorepublikových čtyř let. Nejprve byl 8. ledna 1919 dvěma ranami z revolveru střelen první československý premiér Karel Kramář, a to když vycházel ze své kanceláře na Pražském hradě. Střelec, jímž byl radikální levičák Alois J. Šťastný, neuspěl jen proto, že střelil do míst, kde Kramář nosil peněženku, pouzdro na cvikr a přezku šlí.

Úspěchu naopak dosáhl 5. ledna 1923 devatenáctiletý Josef Šoupal, který jen pár měsíců předtím, než vystřelil dvěma ranami z pistole zezadu na ministra financí Aloise Rašína, vystoupil z KSČ. Po několika týdnech smrtelného zápasu Rašín následkům atentátu podlehl. Jak poznamenal Antonín Klimek, v obou případech útočil mladý muž názorově oscilující mezi revolučním socialismem a anarchismem.

V čem je to jinak

Polistopadová doba zaznamenala pokus o atentát na Jiřího Svobodu, tehdejšího předsedu KSČM. Oproti pátečnímu útoku na prezidenta byl tento veden skutečně s úmyslem zabít, když nikdy nezjištěný a nepotrestaný útočník zasadil 5. prosince 1992 známému režisérovi snažícímu se demokratizovat KSČM několik ran nožem. Svoboda se po operaci uzdravil, z předsednického křesla byl sesazen za půl roku, kdy jej vystřídal Miroslav Grebeníček.

V čem se shoduje doba před devadesáti roky s tou dnešní? V obou případech byla společnost výrazně otřesena a poznamenána rozpadem hodnot - ať již šlo o úpadek důvěry v autority či obecně o nárůst násilí ve společnosti. Tehdy šlo o jasný důsledek kataklyzmat světové války. O co jde v případě dneška? O důsledky kulturní revoluce probíhající na Západě od šedesátých let, jež nás dostihla po Listopadu? O důsledky znejistění společnosti v důsledku ekonomických potíží posledních let?

Shodný je rovněž pocit sociálně nejisté situace, byť se sociální zabezpečení a postavení i těch nejbídnějších vrstev dneška nedá ani zdaleka srovnat s tehdejším stavem. Každopádně pocit rozvírajících se nůžek, pocit, že se od sebe vzdalují světy "bohatých" a "chudých", mají obě doby rovněž shodný. Pohled na shody v podobě komunistické strany tehdy a teď je až zarážející - v obou případech jde o nominálně revoluční stranu, jíž však předsedají oportunisté, kteří pravými revolucionáři nejsou ani náhodou. Takové struktury pak přirozeně nemají dostatek přitažlivosti pro mladé radikály, kteří z nich odcházejí zklamáni a odhodláni k samostatným akcím.

Celá společnost si zahrává s ohněm. Nenávistí a zlobou, které nás prostupují ze všech stran, které vyhřezávají z internetových a hospodských diskusí a které se přelily i do jiných sektorů společnosti, se nikdy nic nevyřešilo, ba naopak. Největším úkolem všech - nejen prezidenta, vlády a stran, ale i rodičů, učitelů, mistrů ve fabrikách, novinářů, zkrátka všech, kdo mají nějaký vliv na své okolí, je nenávisti bránit a zmírňovat často nesmyslné pocity zloby a závisti. Jinak bude i jakákoli ekonomická a sociální reforma, pravicová i levicová, k ničemu.