Brněnská   radnice   připravuje   systém  rezidenčního  parkování,  kdy  za
symbolický poplatek by na území města mohli zaparkovat jen místní. Ostatním
by  nezbylo než splnit sen ekologistů a začít dojíždět na kole či hromadnou
dopravou. Druhou možností by bylo parkovat někde v poli na okraji Brna nebo
používat  parkovací domy v ceně 30-40 korun za hodinu. Naštěstí stát odmítl
poskytnout  bezplatně k této akci pozemky na území Brna. Je bezvýznamné, že
podobný  systém  parkování  pro  vyvolené funguje v Praze. Buď se v hlavním
městě  oběti rezidenčního parkování nechávají bez odporu šikanovat nebo tam
mají málo snaživé a nápadité advokáty.

Potřebnost  zřízení  rezidenčního  parkování  má  odůvodnit  městem nedávno
zpracovaná  Strategie  parkování  ve  městě Brně, podle které zde chybí 132
tisíc  parkovacích míst. Při jejím bližším zkoumání zjistíme, že se jedná o
statistické  fabulace úředníků a absurdita tohoto revolučního tvrzení plyne
z nemožnosti odpovědět na prostou otázku: „A kde v současnosti parkuje těch
132 tisíc přebytečných automobilů?“

V  prvé  řadě  zastupitelé již dávno měli udělat pořádek v záboru veřejného
prostranství  a  uvolnit  tím  plochy  k parkování. Na ulicích se nacházejí
různé  bedny,  skládky  materiálu….  Také  zábor komunikací při prováděných
opravách  trvá  ze  strany  městských  firem neúměrně dlouho, skoro jako za
socialismu.

      Na   parkovacích  místech  stojí  nádoby  na  odpad,  což  mimochodem
provokuje  vytváření  divokých  skládek  přímo na ulici. Některé místa Brna
vypadají a z hlediska hygieny jsou stejně nebezpečná jako zákoutí Bombaje.
Zcela   běžné  je  také  získávání  parkovacích  míst  svévolnou  instalací
mechanických  zábran  a  zneužívání  vyhrazeného  parkování  pro postižené.
Nezapomínejme,  že vyhrazené parkování blízko středu města přijde zhruba na
30.000  korun za rok. Přitom není jisté, zda bylo zřízeno rozhodnutím úřadů
(nebo  si  někdo  vystřihl  z  plechu  značku  a  kyblíkem  barvy namaloval
parkovací místo), zda nárok trvá, zda nezanikl v souvislosti s odstěhováním
či  úmrtím.  Pokud  existence  vyhrazeného  parkování  nebude ověřitelná na
webových  stránkách  města,  z  velkou pravděpodobností je lze považovat za
podvod.  Podle  neoficiálních  údajů  z  ministerstva  dopravy  je  v Česku
množství parkovacích míst pro zdravotně postižené třikrát vyšší než v celém
Německu,  které  má  ovšem  skoro  osmkrát více obyvatel. Je otázka, zda se
nepodobáme  Řecku,  kterému se tak rádi vysmíváme za přebujelý a zneužívaný
sociální systém.

Věci  by  pomohlo,  kdyby  úřady  měly  vyhrazené  parkování (určitě ne pro
soukromá  vozidla  svých zaměstnanců jak je tomu například u Povodí Moravy,
s.p.  na ulici Dřevařská) pouze do konce pracovní doby. Mimo pracovní dny a
v  době  od  17:30  do  7:30 parkovací plochy mají sloužit všem občanům. Na
území  Brna  se  také  nacházejí  vhodné proluky, na kterých by po dohodě s
majiteli  mohl magistrát zřídit dočasná parkoviště (například roh Koliště a
Milady Horákové, proluka mezi Kolištěm u Vlhkou u křižovatky s Cejlem).

Je  směšné  číst ve Strategii parkování ve městě Brně o tom, že prominentní
systém  má  vzniknout  kvůli  tomu, aby nedocházelo k divokému parkování na
přechodech  pro  chodce,  chodnících,  v  křižovatkách  a  na zeleni. Místo
okamžitého   trestání  pachatelů  se  má  institucionalizovat  diskriminace
mimobrněnských  řidičů. Městská policie s nedovoleným parkováním v podstatě
nic  nedělá.  Čtyři  odtahová  auta  (dvě  města, dvě pronajatá) ani jejich
posílení  o další dvě vozidla nic neřeší. Po městě by mělo neustále kroužit
20  či  30  týmů  rozdávajících pokuty a hlavně provádějících odtah. Jedině
okamžitým  trestáním  i  drobných přestupků zákona jde zlepšit bezpečnostní
situaci  ve  městě  a  motivovat  majitele  automobilů  k zřízení vlastních
parkovacích stání. Není pravda to co tvrdí zpracovatelé Strategie, že hustá
zástavba  bytových  a  rodinných domů neumožňuje budovat vlastní parkování.
Lidé  mají  vjezdy,  dvory,  předzahrádky,  ale  proč  by se namáhali když,
konšelé na úkor někoho jiného vše zařídí.

Jestliže  se  právo  rezidenčního  parkování  má  vztahovat  jen na osoby s
trvalým  pobytem,  bydlištěm  či  místem  podnikání  ve  městě  Brně, jde o
naprosto zcestnou ideu. Úředně zapsaný trvalý pobytu vůbec neznamená, že se
dotyčná  osoba  na  daném  místě zdržuje a také jí nedává žádné oprávnění k
nemovitosti  ani  k  obci.  Snad  kromě  práva  volit a být volen do obecní
samosprávy a platit poplatek z odpadů. V podstatě se jedná o technický údaj
udávající  příslušnost  k soudu a finančnímu úřadu. Lidé mohou mít formálně
uvedený  trvalý  pobyt  po celém Česku přitom bydlí v Brně. Buď se nechtějí
přehlásit  nebo ani nemohou, protože jim nedají svolení pronajímatelé bytů.
Naopak  ti,  kteří  se v místě  trvale zdržují, bydlí zde nebo pracují, tak
nebudou  moci  zaparkovat.  Rezidenti,  kteří mají trvalý pobyt v Brně, ale
nebydlí  zde,  tak  se  zajisté  výsady  parkování  nevzdají a svoji výsadu
prodají  jiným. Ostatně celý systém rezidenčního parkování je jedním velkým
korupčním  korytem,  kam  se vyvolení mají přijít obsloužit. S rezidenčními
kartami  to  dopadne  stejně jako s výjimkami pro vjezd do středu Brna a na
pěší zónu. U nich není zřejmé kdo a proč jej jejich držitelem.

Není  důvod,  aby  trvalý  pobyt,  či  v úředních dokumentech zapsané sídlo
provozovny  nebo firmy vytvářelo jakýsi „blízký vztah“ k danému místu, bylo
důvodem  pro  zvýhodňování  jedněch  a  diskriminaci  ostatních.  Nárok  na
parkování  není  žádným  základním lidským právem. Argumentace, že je třeba
zvýhodnit  obyvatele  s  trvalým  pobytem v Brně, protože zde platí daně je
lichá.  Velká  města  získávají  podle rozpočtového určení daní vyšší podíl
daňového příjmu na obyvatele než malé obce. Ad absurdum, tedy spíše ti co v
Brně  nebydlí  by  měli  mít  přednost v parkování jako kompenzaci za větší
daňový příspěvek pro město Brno.

Systémem  rezidenčního  parkování  by  se  vytvořila  nepřiměřená nerovnost
občanů,  které  nejde  ospravedlnit  racionálními důvody a dosavadní soudní
rozhodnutí se tímto stěžejním problémem zabývaly pouze okrajově.

Vyvolení  rezidenti  získávají  větší  šanci  zaparkovat, i když nikoliv na
konkrétním  místě,  ale  pouze  v  určité  oblasti.  Ostatně,  takto  je  i
odůvodňován  záměr  zřídit  rezidenční  parkovací zóny. Jak už bylo řečeno,
vyhrazené  parkování  za  rok  stojí  v  průměru  30.000 korun za rok a pro
rezidenty by bylo k mání za nějaký směšný poplatek několika stokorun. Podle
zákona  o  dani z příjmu se zdaňují i nepeněžité požitky, resp. rozdíl mezi
cenou  obvyklou  a  cenou zvýhodněnou. Toto zná každý, kdo používá služební
mobil,  automobil či pobírá zaměstnanecké výhody. Z tohoto plyne, že „zisk“
budou muset rezidenti přiznat k dani.

Rezidenční   parkování   přehrává  problém  a  náklady  na  bedra  daňových
poplatníků.  Precedens  může  i  v  malých obcích vést k absurdním scénkám.
Místní  rodák  přijde  obecní úřad a řekne: „Starosto, koupil jsem si auto.
Nemám  kde  parkovat. Dělej s tím něco. Podívej se na Brno, zřiď rezidenční
zóny.“  Jakoby parkování bylo novým základním právem, které je obec povinna
naplnit. Ovšem jenom pro občany s tím správným zápisem v občanském průkazu.
Řešením  je,  aby  si  každý,  kdo  pociťuje  potřebu, koupil za plnou cenu
vyhrazené  parkování.  Ostatně  hlavní  zásadou  uplatňovanou ve Vídni (jak
ostatně  v  Strategii uvádí její autoři) je, že město není povinno zajistit
parkování  pro soukromá vozidla a obyvatele. Dále je nutné donutit majitele
nemovitostí zřídit parkování na vlastních pozemcích. Autoři Strategie vůbec
nepočítají   s  individuální  odpovědností  lidí,  pouze  akceptují  jejich
neochotu  vyvinout  nějaké úsilí. Brněnští byrokraté si v případě parkování
vybrali  místo  postupného,  složitého  a  konfliktního kultivování poměrů,
cestu Velkého čínského skoku.