Klasický učebnicový pohled ekonomů říká – a bylo to respektováno po celá staletí – že je rozpočtový deficit státu zlo a nezodpovědnost. Platí i to, že čím větší deficit, tím větší zlo. Zde může ekonom skončit a eventuálně připustit, že sice existují výjimky jako války, ale je třeba připomenout, že ty většinou způsobují naprostý rozvrat financí státu a vedou k vysokým inflacím, které likvidují peněžní systém.  Často je následkem i rozvrat politický a společenský.

Vlády moderního světa, zejména po II. světové válce, i bez válek často vytvářejí deficit, žijí na dluh. Že deficit je dluhem, který někdo někdy bude muset splatit, je triviálním výrokem. A tady začíná problém.

1. Covid-19 není ani světovou válkou, ani válkou občanskou. Je tato podivná nemoc dostatečným důvodem vzniku, v minulosti neznámého rozměru státního deficitu? Odpověď ekonoma je jednoznačná: nikoli. Epidemie této nemoci vyvolala nabídkový šok, zesílený vládou přikázaným zastavením ekonomiky. Protože vláda ekonomiku zastavila, profinancovává ji (nesmyslně nezodpovědně a – protože platí z cizího – neadekvátně velkoryse). A to i při vědomí toho, že se zastavením ekonomických aktivit snižují rozpočtové příjmy státu. Bludný kruh se tím dává do pohybu.

2. Ekonomické subjekty – jednotlivci, rodiny, firmy (i stát) – mají na své výdaje méně a měli by se tomu přizpůsobit. Je toho dnešní zhýčkaná společnost schopna? Nepřijala zhoubnou myšlenku, že už to neplatí? Nepřeměnila se ve společnost nároků? Nedošlo – už dlouhou dobu trvajícím a politiky stále více obhajovaným – nárůstem sociálních výdajů státu k přerušení vazby výkon – odměna – spotřeba, na které je lidská společnost založena? Neobnažila to právě tato epidemie?

3. Na tom, že lidé spoří a zadlužují se, je založen celý moderní bankovní systém. Jednotliví lidé sice dělají chyby, ale přesto vnímají dlouhodobý časový horizont svého života. Vědí, že půjčku budou muset splácet, vědí, že jí případně budou muset splácet jejich potomci. To se týká i jednání racionálně fungující firmy, která má jasně definovanou vlastnickou strukturu. Netýká se to státu.

Stát není stejně se chovajícím subjektem. Kuvajtský emír možná – vzhledem k dlouhodobosti trvání jeho dynastie – takto uvažuje. Čínský komunistický vůdce asi také, i on má – i když z úplně jiných důvodů – dlouhodobou jistotu svého politického postavení. Demokratický politik však má čtyřletý volební cyklus a – jakkoli může být spořádaným člověkem (v zacházení se svými vlastními penězi) – jako politik o státních financích uvažuje nevyhnutelně krátkodobě a krátkozrace. Jen do příštích voleb.

4. Klasické ekonomické myšlení bohužel ve 30. letech minulého století zpochybnil John Maynard Keynes. Tehdejší velkou krizi interpretoval poptávkově (jako deficit agregátní poptávky), a proto žádal, aby tento deficit vyrovnával stát svým vlastním deficitem, svým zadlužováním se. Od té doby vlády mají sklon považovat každou krizi za poptávkovou a za povel k rozhazování peněz a ke státním deficitům. Koronavirová krize není krizí poptávkovou (není demand-driven). Dnešní krize není důvodem k poskytnutí neomezené platinové platební karty paní Maláčové.

5. Zastavení ekonomiky znamená, že je ekonomický výkon naší země (měřeno např. hrubým domácím produktem) nižší. To musíme přijmout – na spotřebu, investice i na státní výdaje máme v roce 2020 méně než v roce 2019. To znamená, že musíme změnit, přizpůsobit, své chování. Nebo žít z úspor. Nebo se jako jednotlivci promyšleně zadlužit. Na počátku 90. let bylo mé jméno spojeno – mylně – s utahováním opasků, ale já tehdy trval pouze na tom, že musíme žít v souladu s existujícími možnostmi. Nesliboval jsem větší, volnější opasky. Teď si každý (či spíše většina z nás) opasek utáhnout musí. Hlavně by si ho ale měla utáhnout vláda a někteří její členové.

6. Žijeme v éře zdůrazňování tzv. předběžné opatrnosti. Bráníme se – nehrozícímu – globálnímu oteplování, ale co kdyby? Nosíme povinně málo účinné roušky, o kterých víme, že jimi koronavirus SARS-Cov2 snadno prochází. Nutí nás nosit lyžařské a cyklistické helmy, i když jsme to dříve nedělávali. Mnozí víme, že helmy tohoto typu oslabují pozornost k rychlosti jízdy na lyžích či kolech a že proto počet zranění spíše zvyšují (nikoli snižují).

Naopak chybí propagace předběžné opatrnosti v zacházení s penězi (a vlastními příjmy). Jak je možné, že tolik lidí žije bez peněžních rezerv? To je daleko horší než nemít na lyžích helmu. Rozpočtovou opatrnost (tedy helmu) nemá ani naše vláda.

Vraťme se ke klasické ekonomii, podle níž je deficit státního rozpočtu zlo a v historii častý důvod k výměně vlády. Je-li k dispozici nějaká jiná.

Václav Klaus, Mladá fronta DNES, 16. října 2020