Na penězích záleží
Marek Loužek

 

Před sto lety se narodil Milton Friedman. 

Když na přelomu tisíciletí vznikla společná evropská měna, komentoval jeden z nejznámějších ekonomů, Milton Friedman, že euru dává nanejvýš patnáct let života. Slabá mobilita práce v Evropě, omezené fiskální transfery, jazykové bariéry a zkostnatělý sociální stát nejsou podle něj optimální měnovou zónou. Do naplnění Friedmanova proroctví se pomalu blížíme. Ačkoli na to, jak dlouho ještě euro vydrží, se názory liší, začíná být stále jasnější, že tu nebude navěky. Friedmanovy předpovědi jsou však prorocké i v jiných oblastech. Proč byla Friedmanova ekonomie revoluční a proč se z něj máme stále co učit?

 

Plodný život

 

Milton Friedman se narodil 31. července 1912 v New Yorku. Studoval na Chicagské univerzitě a Kolumbijské univerzitě. V letech 1935-37 působil ve Výboru pro národní zdroje federální vlády USA a podílel se na přípravě studie o rozpočtech domácností. V létech 1937-41 byl asistentem Simona Kuznetse v Národním radě pro ekonomický výzkum – soukromé badatelské instituci založené v roce 1920. V roce 1938 se žení s Rose Directorovou.

 

V roce 1946 Friedman nastoupil na katedru ekonomie Chicagské univerzity, kde byl jmenován mimořádným profesorem. V roce 1948 se mění jeho profesura na řádnou. Profesuru v Chicagu Friedman spojil s angažmá v Národní radě pro ekonomický výzkum. Až do roku 1977 přednášel Friedman na Chicagské univerzitě, poté s univerzitou spolupracoval v oblasti výzkumné. Stal se senior fellow Hooverova ústavu na Stanfordské univerzitě.

 

V 50. až 70. letech vydává Friedman svá nejznámější díla – "Eseje o pozitivní ekonomii" (1953), "Teorie spotřební funkce" (1957) a "Monetární historie Spojených států v letech 1897-1960" (1963). Kromě nich publikuje i řadu děl populárních, které dosáhly miliónových nákladů. V roce 1976 získává Nobelovu cenu za ekonomii – za přínos k analýze spotřeby, peněžní historii a teorii a za výzkumy v oblasti stabilizační hospodářské politiky. Milton Friedman umírá 16. listopadu 2006.

 

Peníze jsou klíčové

 

Milton Friedman se stal nejvlivnějším ekonomem druhé poloviny dvacátého století. Za svou největší teoretickou inovaci sám Friedman považoval teorii spotřební funkce, která vyvrátila keynesiánské pojetí spotřeby. Zatímco John Maynard Keynes předpokládal, že ať má člověk jakýkoli (i třeba náhodný) příjem, vždy ho z velké části spotřebuje, Friedman ukázal, že spotřeba lidí se odvíjí od jejich dlouhodobých celoživotních příjmů (a bohatství) a je proto daleko stabilnější, než tvrdili keynesiánci.

 

Jednou z nejvlivnějších Friedmanových vědeckých prací je monumentální "Monetární historie USA v letech 1897-1960" (1963), kterou vydal společně s Annou Schwartzovou. V ní zjišťuje, že peníze hrají v ekonomice mimořádně důležitou roli. Inflace je vždy peněžním jevem. Jediná instituce, která má v rukou klíč k inflaci, je centrální banka. Klíčová věta, že na penězích záleží (money matters), postupně mezi ekonomy zcela převládla.

 

Friedman rehabilitoval roli měnové politiky, které keynesiánci do té doby příliš nedůvěřovali. Keynesiánci v 50. a 60. letech 20. století spoléhali na rozpočtovou politiku. Friedman upozornil, že rozpočtová politika není příliš účinná, protože schodky vytlačují soukromé investice (přes vyšší úrokovou míru), takže celková poptávka v ekonomice se nemění. Jediné, co může ovlivnit celkovou poptávku, je měnová politika.

 

Fakt, že na penězích záleží a že měnová politika ovlivňuje celkovou poptávku, však neznamená, že by Friedman doporučoval její aktivní používání. Naopak byl přesvědčen, že centrální banka má vytknout stabilní pravidlo (např. růst peněžní zásoby o 4 % ročně) a toho se stále držet. Vyhlazování hospodářských cyklů pomocí měnové politiky by předpokládalo, že centrální banka ví, kdy přesně přijde v ekonomice oživení či útlum a jak na ně reagovat. Protože centrální bankéři tyto informace nemají, je lepší, když se drží spíše stranou.

 

Nebezpečí inflace

 

Je zásluhou Friedmana, že výkony centrálních bank se za posledních třicet let zlepšily. To se projevilo na cenách: inflace na Západě klesla a je výrazně stabilnější. To výrazně zlepšilo základ pro finanční transakce. Ti, kteří si peníze půjčují nebo je půjčují a kupují či prodávají majetek, mají mnohem méně starostí než dříve - tehdy museli vždy s vyšší inflací počítat.

 

Inflaci přirovnává Friedman k alkoholismu. Když alkoholik začne pít, nejdříve se dostavují příjemné efekty, ty špatné se dostaví až druhý den ráno, kdy se probudí s kocovinou. Podobně když nějaká země začne s inflačním dobrodružstvím, zdají se být počáteční účinky pozitivní: množství pracovních míst se zvětšuje, obchod kvete, téměř každý je šťastný. Ale poté, co zvýšené výdaje začnou zvyšovat ceny, dostaví se kocovina.

 

Jakýkoli je její bezprostřední zdroj, inflace je nemocí, nebezpečnou a někdy osudnou nemocí, která – není-li zastavena včas - může společnost zničit. Inflace může přinést i nástup autoritářských režimů. Hyperinflace v Rusku a Německu po první světové válce připravily pozice pro nástup komunismu a fašismu. Podobně hyperinflace v Číně v polovině dvacátého století předznamenala nástup komunismu.

 

Paralela mezi alkoholismem a inflací platí rovněž o léčbě. Léčba alkoholismu je zdánlivě jednoduchá: přestat pít. Ale léčbu je těžké podstoupit, protože tentokrát se nejprve dostavují negativní efekty a pozitivní přicházejí až později. Podobně když centrální banka sníží růst množství peněz v oběhu, nejdříve vyvolá recesi, stoupne nezaměstnanost a pokles cen se dostaví až později.

 

Když Friedman analyzuje roli peněz, doporučuje, aby byla stanovena spíše pevná pravidla než úřady se silnými kompetencemi (centrální banka). Nemá důvěru k nalévání peněz do ekonomiky. Kdyby dnes viděl zoufalé pouštění peněz do ekonomiky, které provádějí západní centrální banky ve snaze vymanit ekonomiku z recese, asi by kroutil hlavou. Bál by se, že takové počínání vyvolá dříve či později inflaci.

 

Kapitalismus a svoboda

 

Zatímco knihy "Svoboda volby" či "Kapitalismus a svoboda" proslavily Friedmana po celém světě, jeho vědecké práce četl jen málokdo. To ale neznamená, že neměly smysl. V rozhovoru v roce 1999 to Friedman řekl jasně: "Kdybych nedělal serióznější práci, nebyl bych kvalifikován dělat ani tu zábavnější. Nerozuměl bych problémům a nebyl bych schopen psát ty samé věci, kdybych neměl zázemí, které člověku poskytuje vědecká práce."

 

V knize "Kapitalismus a svoboda" (1962) vysvětluje Friedman, že klasický liberál považuje člověka za nedokonalého tvora. Velkou tragédií úsilí o centralizaci moci podobně jako úsilí o zvýšení rozsahu vládních zásahů je, že za ním stojí většinou lidé dobré vůle, kteří budou jako první litovat jeho důsledků. "Hlavní zdroj námitek proti svobodnému hospodářství spočívá v tom, že tento úkol plní dobře," argumentuje Friedman. "Poskytuje lidem to, co si přejí, a nikoli to, o čem si nějaká zvláštní skupina myslí, že by měli dostat."

 

Ač liberál, Friedman připouští, že neomezená svoboda je nemožná. Jakkoli anarchie jako filozofie může být přitažlivá, ve světě nedokonalých bytostí je neschůdná. Lidská svoboda se může navzájem dostat do konfliktu a pokud k tomu dojde, musí být svoboda jednoho člověka omezena, aby bylo možné zachovat svobodu druhého. Jak jednou řekl soudce Nejvyššího soudu, svoboda zvednout pěst je omezena blízkostí kolegovy brady.

 

Nicméně lidé zašli daleko za tuto hranici. Dnes je naléhavou potřebou omezení rušit a ne je dále rozšiřovat. Friedman prorocky kritizuje sociální stát od kolébky až po hrob. To, co potřebujeme, není mohutný, přebujelý a neakceschopný stát blahobytu. Stát by měl být "malý", ale silný ve smyslu, že by měl efektivně vykonávat jen omezený počet těch funkcí, které mu náležejí a bez nichž se společnost neobejde.

 

Friedman je mimořádně poučný v analýze války i světové hospodářské krize. Výsledek války měl zrcadlově obrácený dopad na veřejné mínění, než měla krize: krize přesvědčila veřejnost, že kapitalismus je chybný, zatímco válka ji přesvědčila, že centralizovaná vláda je účinná. Oba závěry byly mylné. Krize byla způsobena omylem vlády, nikoli soukromým sektorem.

 

Svoboda volby

 

Ekonomové byli podle Friedmana káráni, že propagují jednostranný egoismus. To je však omyl. Jak ukazuje ve "Svobodě volby" (1980), vlastní zájem není krátkozraké sobectví. Je to všechno, co člověka zajímá, čeho si cení, jaké sleduje cíle. Vědci toužící posunout hranice své vědy, misionáři toužící obrátit pohany na pravou víru, filantrop toužící přinést úlevu strádajícím – všichni sledují své zájmy, jak je chápou.

 

Friedman varuje, že škody sociálního státu jsou ohromující. Hlavním zlem, které tyto programy způsobují, je narušení struktury naší společnosti. Oslabují rodinu. Oslabují motivaci pracovat, šetřit a inovovat. Omezují proces akumulace kapitálu, omezují naše svobody. Ani rovnost před Bohem ani rovnost v možnostech nejsou v konfliktu se svobodou určovat si svůj způsob života. Naopak. Rovnost a svoboda jsou druhé strany téže základní hodnoty – že každý jednotlivec by měl být považován za konečný cíl.

 

Socialisté prosazují jiný pojem – rovnost ve výsledku: každý by měl mít stejnou životní úroveň anebo stejný příjem, měl by ukončit závod ve stejný čas. Rovnost ve výsledku je v jasném rozporu se svobodou. Pokus dosáhnout takovéto rovnosti byl hlavním zdrojem růstu státu a státního omezování svobody. Život není spravedlivý. Je pokušením věřit, že vláda může napravit to, co příroda pokazila. Ale je také důležité si uvědomit, že za mnohé vděčíme nespravedlnosti, kterou tak odsuzujeme.

 

Friedman se vypořádává i s námitkou, že kdyby neexistovala záchranná sociální síť, neměli by někteří lidé co jíst. To zní na první pohled logicky. Jenže kdyby stávající sociální programy neexistovaly, mnoho lidí, kteří jsou dnes na nich závislí, by se stalo samostatnými jedinci. Společnost upřednostňující rovnost – ve smyslu rovnosti ve výsledku – před svobodou skončí tak, že nebude mít ani rovnost ani svobodu.

 

Na námitku, že trh není dokonalý, odpovídá Friedman: dokonalost není z tohoto světa. Vždy bude existovat druhořadé zboží a podvodníci. Celkově však za předpokladu, že se nezabrání trhu v jeho funkci, bude trh chránit spotřebitele lépe než alternativa státního mechanismu, který postupně nahrazuje trh. Soukromý podnik, který udělá chybu, zkrachuje; státní úřad pravděpodobně dostane vyšší rozpočet.

 

Díky svým politickým spisům se stal Friedman proslulý nejen v ekonomických kruzích, ale i v nejširší veřejnosti. Byl zván do televizních debat, aby hodnotil ekonomické kroky prezidenta či volebních kandidátů. Upozorněním na roli peněz v ekonomickém vývoji, vášnivou obhajobou lidské svobody a důmyslnou kritikou státního intervencionismu je Friedman aktuální i dnes.

MF Dnes 31.07.2012

škoda, že se toho konce eura

škoda, že se toho konce eura tento velikán (zemřel r.2006) nedožil.....takhle budou pohřební hostinu organizovat Draghi, Monti, Lagardeová, či charizmatický van Rompuy, samozřejmě za povytaženého obočí našeho (v té době asi už bývalého) váženého pana prezidenta!!!
Pokud se Friedman nemýlil, tak na to mají ještě několik let, takže nás ( a hlavně sebe) mohou ještě nějakou chvíli ohlupovat.....

SCHICO..my katolíci říkáme

SCHICO..my katolíci říkáme "..každý jsme před Bohem sám..."

Ježíš řekl: Ale ty, když bys

Ježíš řekl: Ale ty, když bys se modlil, vejdi do pokojíka svého a zavra dveřw své, modli se k Otci svému, kterýž jest skrytě, a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně.

Na co tedy církev katolická se svými přeplácanými chrámy, modloslužebnými oltáři, šaškovitými mundůry a hlavně nataženou paží.

SCHICO...když jsem byl v

SCHICO...když jsem byl v určitém tzv. "telecím" věku, tak jsem se takhle ptal, na co to ta církev má....ale nyní to vidím jinak...katolické kostely a bohaté oltáře...to je znak dlouhodobé prosperity...před několika lety jsem byl na pohřbu v evangelickém kostele...a přišel mi strašně chudý...bez ústředního topení..bez třpytících se oltářů...to u nás v katolickém kostele teploučko a při kázání se "neklepe kosa" , a dobře se rozjímá...

Vážený SCHICO 1. Měl jste si

Vážený SCHICO

1. Měl jste si vzít teplé spodní prádlo
2. Mělo Vás hřát vědomí, že spíše projde velbloud uchem jehly (podle jiného překladu "lano") nežli bohatec do království nebeského.

S pozdravem

Šach: Člověk je tvor

Šach: Člověk je tvor společenský. Křesťanské komunity mají slavnou tradici již od dob prvotních křesťanů. Pane Hrbku, přijďte mezi nás do CČSH. Ve společnosti bratrů Klause, Paroubka a mnoha dalších se před vámi otevřou netušené obzory nového poznání.

Vážený Šachu, výběr je

Vážený Šachu,

výběr je bohatý:

homo socialis
homo politicus
homo oeconomicus
homo faber
atd.

ale především
homo demens

S pozdravem

Nevím, jak to souvisí s

Nevím, jak to souvisí s obsahem článku.

..velmi to

..velmi to souvisí...Friedmann podporoval rozvoj individuality...a v tom našem katolickém je to také...

Schico myslí asi jiného

Schico myslí asi jiného Friedmana....???? Friedmann ( s dvěmi N) byl asi nějaký německý církevní hodnostář??? Ale to už se od Schica asi nedozvíme......

Že by katolické ovečky byly

Že by katolické ovečky byly prototypem individuality, to se neodváží tvrdit ani teologové. Ale když myslíte ...

SCHICO..měly by se o to

SCHICO..měly by se o to snažit..určitě se to ne všem a ne vždy daří...dále právě proto je tady ta nutnost pevného a propserujícího správce víry...římsko-katolické církve...Svaté církve obecné..ze které vzešlo řada jiných chuchvalců, chaotů a odnoží...

Pozoruhodný názor. Nad

Pozoruhodný názor. Nad individualitami tedy musí bdít nějaký správce notabene prosperující a pevný. O tu jeho prosperitu se zřejmě musí postarat ty ovečky - individuality. S tím se jděte bodnout.

Šach: Na besedě v aule VŠE

Šach: Na besedě v aule VŠE položil jeden student M. Friedmanovi otázku: Co říkáte tomu, že v rovníkové Africe žijí v odloučení od civilizace domorodci, kteří se pokládají za šťastnější, než jsme my? M.F. mu odpověděl: Proč tam nejste s nimi?

výborná odpověď.:-))

výborná odpověď.:-))

"Socialisté prosazují jiný

"Socialisté prosazují jiný pojem – rovnost ve výsledku: každý by měl mít stejnou životní úroveň anebo stejný příjem, měl by ukončit závod ve stejný čas."

Nepřeháněl Friedman /nebo Loužek/? Pochybuji, že by třeba Pehe souhlasil s tím použitým slůvkem KAŽDÝ! Nejde socialistům o zmírnění sociální nespravedlnosti?

Poslední věta otevírá

Poslední věta otevírá zajímavý problém: co je to vlastně ta "sociální nespravedlnost"?
Není to náhodou v dnešní Evropě módní okrádání pracovitých ve prospěch lenochů? Vždyť právě to nejvíc deformuje sociální vztahy a vytváří jakousi zpotvořenou morálku, která praví nemakej, on se o tebe stát postará! To je přece proti veškerým zkušenostem předků, kteří tuto zkušenost vyjádřili slogany jako "Bez práce nejsou koláče" nebo "Kdo nepracuje ať nejí". Ti dobře věděli, že když přestaneme makat všichni, ani stát ani nikdo jiný se o nás nebude mít z čeho postarat.

Pan ředitel zamyšleně

Pan ředitel zamyšleně pronesl: Tak "... když centrální banka sníží růst množství peněz v oběhu, nejdříve vyvolá recesi, stoupne nezaměstnanost a pokles cen se dostaví až později." ... Pokud skutečně dojde k poklesu cen, tento pokles je pouze krátkodobý. I při měnové restrikci - což je velmi nepravděpodobný jev, nanejvýš se může jednat o žbrždění (jak říkal můj pan profesor) růstu měnového agregátu - musí vbrzku dojít k nárůstu cen, což je trvalá tendence všech ekonomik. Je také objektivně daná nedostatkem zdrojů v ekonomice, například už jen proto, že část profitu je trvale neutralizována uložením do rezerv.

Pan doktor Vlach jenom dodal, že článek je sice pouze na popularizační úrovni, ale každý odstaveček poskytuje námět na vlastní zamyšlení. (a urychleně zkontroloval adresu, poskytnutou panem Hrbkem; pak už s ním nebyla řeč a jen četl)

(zaznamenal Saturnin)

Pokud se skutečně chcete něco

Pokud se skutečně chcete něco pořádně dovědět, tak jděte na

http://www.mises.cz/clanky/ekonomicky-nepravidelnik-x-milton-friedman-24...

S pozdravem

BTW: Něco pro pana Kalouska

„Žádná vláda nechce přijmout odpovědnost za inflaci, dokonce i když není příliš vysoká. Vládní úředníci vždy najdou nějakou výmluvu – chamtivé obchodníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní. Není pochyb o tom, že obchodníci jsou chamtiví, odbory jsou silné, spotřebitelé jsou marnotratní, arabští šejkové zvýšili ceny ropy a počasí je často špatné. Všechno toto může vyvolat vysoké ceny u jednotlivých výrobků, ale nemůže to vyvolat všeobecný růst cen. Může to vyvolat dočasné zvýšení nebo snížení inflace. Ale to všechno nemůže vyvolat stálou inflaci, a to z jednoho prostého důvodu: žádný z předpokládaných viníků nevlastní tiskařský lis, kterým by mohl tisknout kusy papíru, které nosíme po kapsách.“