Národní galerie: dvojí jazyk Jiřího Fajta
Jana Dědečková

     I malá změna někdy dokáže úplné zázraky. Když jsem pátrala po stopách akademické kariéry doc. Jiřího Fajta v Německu, nastavila jsem si do vyhledávače němčinu jako preferovaný jazyk a nestačila jsem se divit. Na jednom z prvních míst se mi totiž objevil odkaz na rozhovor, který dal Jiří Fajt 18. dubna 2010, tedy pouhé čtyři dny po zmanipulovaném výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze. Pro zahraniční vysílání Českého rozhlasu ho zpovídala v Praze žijící německá novinářka Silja Schultheis. Celý rozhovor najdete pod názvem „Jiří Fajt – horký kandidát na ředitelské křeslo Národní galerie“  v originále ZDE. Podstatnou část bez jakýchkoliv úprav či vynechávek předkládám:

 

„Silja Schultheis: Pokud se pro vás ministr kultury Václav Riedlbauch rozhodne jako pro nástupce Milana Knížáka, jaké budou vaše první kroky, kde vidíte největší potřeby Národní galerie?

 

Jiří Fajt: O tom bych si musel především pohovořit s kolegy v Německu, neboť rozhodnutí samozřejmě nezáleží jen na mně. To by mělo být první. A kdybych se toho měl ujmout, musel bych dát dohromady také odpovídající tým. A to by přirozeně nebylo možné bez zahraničních kolegů. Tak bych si to představoval.

 

Silja Schultheis: Vy byste vyměnil personál?

 

Jiří Fajt: V každém případě. Domnívám se, že lidé, kteří jsou nyní ve vedení galerie, nic nedokázali. A výsledky neodpovídají mým představám. Takže bych nutně chtěl začít tím, že bych přizval odpovídající lidi a zahájil bych novou éru galerie s novým týmem.

 

 Silja Schultheis: Hovořil jste již nyní s berlínskými přáteli a kolegy o tom, zda by jim udělalo radost přijít do Prahy?

 

Jiří Fajt: Nezávazně. Mám jisté představy, ale nepatřím k těm, kteří rozdávají posty dříve, než to je skutečně reálné. To nedělám. Ale přirozeně mám již jisté představy – nejen v Německu, ale též ve Spojených státech. Mám také pár kolegů v newyorském Metropolitan Museum of Art, kteří již projevili určité odhodlání k tomu, aby také přesídlili do Prahy.“  

 

     Ta neuvěřitelná dávka intelektuálního snobismu a profesní slepoty bere dech. Národní galerie v Praze, pokud je mi známo, běžně zaměstnává zahraniční odborníky tam, kde to vyžaduje povaha sbírek a kde to umožňuje jejich specializace. Tým, o němž pan doc. Fajt s bohorovností sobě vlastní do celého světa vyhlašoval, že nic nedokázal, udělal pod vedením ing. Vladimíra Rösela jenom v loňském roce minimálně dvě výstavy s dalekosáhlým mezinárodním ohlasem: Rembrandt & Co., a František Kupka: Cesta k Amorfě. Na obou projektech se autorsky podíleli zahraniční odborníci. V případě výstavy Františka Kupky je spoluautorkou katalogu dokonce paní Brigitte Léal, náměstkyně ředitele a hlavní kurátorka Centre Georges Pompidou v Paříži, jednoho z nejslavnějších muzeí moderního umění na světě vůbec. Neznamená to však, že by Národní galerie v Praze měla mít tým složený ze zahraničních expertů. To je naprostý nesmysl.

 

     Těžiště sbírek Národní galerie v Praze spočívá v českém umění od středověku do současnosti. Právě tento soubor je naprosto jedinečný a nemá ve světě obdoby. Mimo území České republiky ostatně není důvod podobnou kolekci vytvářet. Právě k systematickému shromažďování domácího umění z českých zemí byla, pokud vím, před více než dvěma sty lety založena Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, základ dnešní Národní galerie v Praze. Navíc mě jeden z čtenářů Virtually před několika lety upozornil, že neoficiálně se pro Obrazárnu užíval název „národní galerie“ už ve 40. letech 19. století a že slovo „národní“ tehdy zahrnovalo etnické Čechy i Němce, státní příslušníky zemí Koruny české. 

 

     Odborníků na české umění je mimo Českou republiku minimum. Jak jsem byla navíc ujištěna, prakticky všichni úzce spolupracují s kolegy z Čech, protože bez českých sbírek a bez znalosti výsledků práce jejich kurátorů si tuto specializaci na slušné odborné úrovni nemohou udržet. Národní galerie v Praze představuje jeden ze symbolů národní identity, atribut suverénního českého státu. Představa, že do jejího čela bude jako výsadkové komando dosazena parta lidí z Německa a ze Spojených států, protože v České republice žádní odborníci na české umění nejsou, je prostě šílená. Ale Jiří Fajt to měl dokonale promyšlené. Stačí jen nahlédnout do jeho projektu z roku 2010 (ZDE):

 

     „Rokokový palác Kinských v samotném srdci pražského Starého Města je pro výstavní účely značně problematický. Z těchto důvodů a s ohledem k centrálnímu umístění je předurčen ke zřízení multifunkčního společenského centra NG s konferenčním, koncertním a divadelním sálem, se seminárními prostory pro workshopy a vzdělávací aktivity, reprezentativními prostory pro činnost Společnosti přátel NG a Klubu mecenášů NG, prodejnami, pohostinskými ubytovacími kapacitami, špičkovou restaurací atd.“

 

     Nejlépe situované výstavní prostory Národní galerie v Praze, kam chtěl Vladimír Rösel umístit světově proslulou sbírku moderního francouzského umění a reprezentativní výběr českého umění první poloviny 20. století, měl Jiří Fajt v úmyslu proměnit na nepochybně luxusní bydlení pro své zahraniční kolegy. Pro Národní galerii v Praze by to sice bylo neštěstí, ale z hlediska budování odborné reputace doc. Jiřího Fajta ve světě jinými prostředky než publikacemi a přednáškovou činností je těžko si představit lepší nástroj. Možnost na jeho pozvání bydlet takřka zadarmo v paláci Kinských, který je mimochodem národní kulturní památkou, a mít přitom k dispozici špičkovou restauraci v domě, tomu se těžko odolává! Taková nabídka osloví kdekoho. Vybraní hosté se po návratu do svých domovských destinací jistě nebudou o hostiteli vyjadřovat špatně. Reciproční pozvání pro velkorysého hostitele jistě přijdou a jeho neformální reputace v akademickém světě se bude utěšeně zlepšovat, aniž by musel být na světě třeba katalog jeho loňské výstavy Europa Jagellonica, který dosud nevyšel, ačkoliv výstava skončila již 30. září 2012.  A kdo to zaplatí? Čeští daňoví poplatníci prostřednictvím rozpočtové kapitoly ministerstva kultury. No, a když peníze ministerstva dojdou, tak stát dluhy zaplatí prostřednictvím Všeobecné pokladní správy. S tímto způsobem financování má přece doc. Jiří Fajt dobré zkušenosti!

Majitelé státu.

Majitelé státu.

Fuj, Kajane - bojujete dávno

Fuj, Kajane - bojujete dávno žluklé války.

Uložit

Uložit