Národní galerie: jak dál po Jiřím Fajtovi? (2.) aneb Festival trapností začíná
Jana Dědečková

„Vzhledem k specifickým povahovým vlastnostem Jiřího Fajta se ještě můžeme dočkat nějakých rituálních tanečků a takřka určitě nevídaného festivalu trapností,“ napsala jsem v pondělí 22. prosince 2014. Večer téhož dne ministr kultury Daniel Herman zahájil sérii rituálních tanečků, když se vehementně zastal Jiřího Fajta v pořadu České televize Hyde Park (ZDE) Jádro pudla však tkví v tom, že vedle nového a zjevně protizákonného návrhu sponzorské smlouvy o drobném přilepšení k Fajtovu žebráckému platu se vynořují také další zajímavé okolnosti, které jsou předmětem zájmu orgánů nepodléhajících ministerstvu kultury.

Ze závažných důvodů soudím, že se během několika týdnů dočkáme ministrova obrácení z Šavla v Pavla, jeho prozření a jeho výmluv, že nebyl dostatečně informován. V přísném slova smyslu bude pan ministr patrně mluvit pravdu, protože se všemi detaily svého počínání ho Jiří Fajt pravděpodobně vskutku neseznámil. Na druhou stranu však pan ministr měl k dispozici dost a dost dokumentů a svědectví, která ho informovala, že dosazení Jiřího Fajta do čela Národní galerie opravdu není rozumný čin. Pan ministr obdržel veřejná varování např. od Uměleckohistorické společnosti, odborové organizace Národní galerie, od čtyř bývalých generálních ředitelů této instituce, a dokonce i od členů výběrové komise, kterou si svolala ministryně Alena Hanáková, aby se nakonec na její mínění ostentativně vykašlala. Byl tedy víc než dobře informován o problematické stránce svého rozhodnutí a výmluvy, že nevěděl o některých konkrétních detailech, prostě neobstojí. Nicméně, pan ministr je lidovec a tak situaci sám pravděpodobně ustojí. V této souvislosti by mě pouze zajímalo, jak silná motivace musí být aby přiměla člověka tak dbalého na vlastní důstojnost, jako je Daniel Herman, ze sebe veřejně a vědomě dělat šaška.


Předčasný silvestrovský šprým pana ministra



Podívejme se na celou aféru kolem návrhu sponzorské smlouvy podrobněji. Jiří Fajt si dosud zřejmě neuvědomil, že je - a to dobrovolně, nikdo ho tomu nenutil - českým státním úředníkem. Možná si tak sám nepřipadá, ale je jím úplně stejně, jako kterýkoliv jiný ředitel státní příspěvkové organizace. Zítra je Silvestra, zkusme si tedy na chviličku představit, jak by tento zlepšovák působil jinde ve státní správě. Může to být dobrý námět pro inspiraci i mimo resort kultury.

Představme si třeba takového ředitele krajského katastrálního úřadu kdekoliv v Čechách či na Moravě. Jeho zaměstnavatel ho vypraví na krátkou pracovní stáž do zahraničí, do bývalé NDR, řekněme třeba do Saské Kamenice (Chemnitz), dříve Karl-Marx-Stadtu. Stálé místo mu tam sice nenabídnou, ale přijme ho jeho tamní kolega a náš ředitel fiktivního krajského katastrálního úřadu se dozví, že jeho saský protějšek pobírá několikanásobek jeho platu. Cítí se tím pochopitelně dotčen, neboť práce, kterou vykonává on, je přece stejně náročná a odpovědná, jako ta, kterou vykonává jeho německý partner.

Bohužel, v české státní správě, podobně jako v té německé, existuje soustava tarifních platů a ta ani při nejlepší vůli neumožňuje, aby náš pan ředitel dostal tolik, co jeho východoněmecký kolega. Náš pan ředitel má ovšem štěstí: jeho úřad sídlí v historické budově, chráněné památce, do které zatéká. Najde se sponzor, třeba některá banka, která je ochotná (nepátrejme proč) opravu střechy památkově chráněné budovy - to je konec konců kulturní účel - zaplatit. Přičinlivý pan ředitel si tedy zkusí vyjednat, aby mu tato banka přispěla v rámci sponzorského příspěvku také na jeho ubožácký plat speciálními měsíčními odměnami zhruba ve výši jeho tarifního platu včetně sociálního a zdravotního pojištění. Celá záležitost se provalí.

Náš pan ředitel nejprve všechno popře. Když posléze zjistí, že další zapírání není pod tíhou důkazů možné, bude se bránit tím, že chtěl - samozřejmě až poté, co budou uspokojeny jeho nároky - touto cestou přilepšit také ostatním zaměstnancům. Jak dlouho takový ředitel dokonce i v České republice přežije ve funkci, co myslíte? Když se ovšem takový neúspěšný pokus provalí ve státní příspěvkové organizaci ministerstva kultury, kdo se takového ředitele veřejně zastane? No přece pan ministr Herman! Snad s tím měl opravdu počkat až na Silvestra, pokud možno těsně před půlnocí.


Manažeři a spisovatelé



Vraťme se však zpět do Národní galerie. Zdá se, že členy nejvyššího vedení Národní galerie posedla předvánoční spisovatelská horečka. Hned několik zaměstnanců Národní galerie mi poslalo dvě kouzelné ukázky předvánočních přání. Poté, co jsem se přesvědčila o jejich autenticitě, je zveřejňuji níže, aby neupadla zapomnění. Po pravdě řečeno, bizarnější vánoční přání jsem ještě nečetla. Autorkou prvního, mírnějšího a snad lidsky pochopitelnějšího, je ekonomická ředitelka Národní galerie Hana Černochová. Ve formátu PDF je její dopis ZDE, přepis připojuji

* * *

Od: Cernochova Hana <cernochova@ngprague.cz>
Datum: 22. prosince 2014 19:11
Předmět: informace a přání
Komu:


Vážené kolegyně a Vážení kolegové,

nebývá mým zvykem, že bych reagovala na mediální výstupy týkající se mé osoby. Nicméně po posledních zprávách cítím potřebu se vyjádřit. V páteční Mladé frontě byla uvedena lživá informace, která mne spojovala s nákupem pozemků za 4 mld. Kč na Letišti Praha.

Na letiště (prosím neplést s ČSA) jsem nastoupila v lednu 2005, tedy v době, kdy už problém s pozemky pro výstavbu vzletové dráhy existoval. Po změně vlády i výměně ministra, kdy p. Šimonovského vystřídal p. Řebíček, se změnil postoj k požadavkům Penty, vlastníka zmiňovaných pozemků. Požadavky na zaplacení vysoké ceny jsem odmítala.

V r. 2007 jsem rezignovala, protože jsem se nechtěla vystavovat nejrůznějším tlakům a osobním rizikům - tak jak jsem tehdy uvedla: z osobních důvodů. Pozemky od Penty koupilo letiště za 4 mld. až za působení mého nástupce p. Dvořáka. Osobně bych takový obchod neuzavřela a nadále bych prosazovala vyvlastnění nebo výstavbu kratší verze dráhy, což byla řešení, která netěšila ani Pentu a ani čelné politické reprezentanty. Z nich už dnes téměř nikdo v politice nepůsobí.

Těší mne, že letiště v tu dobu dosahovalo rekordních počtů cestujících, že nová obchodní politika fungovala, dařilo se nám jinými dopravci včas nahrazovat výpadky u ČSA, které již v tu dobu začaly obchodně upadat a dařilo se nám dosahovat historicky nejvyšších zisků, k datu mého odchodu mělo Letiště téměř 2 mld. Kč na bankovních účtech. Těšilo mne i to, že změny v komfortu a službách ocenili cestující v mezinárodní anketě (20 mil. cestujících hodnotilo letiště světa podle 80 kritérií) a vyhlásili Prahu jako nejlepší letiště střední a východní Evropy - před Vídní a jinými velkými letišti regionu. Byl to úspěch celého vedení a všech zaměstnanců.

K těmto časově vzdáleným událostem se vracím jen proto, že mne znáte krátce. Spolupracujeme spolu a neměli byste ztratit základní důvěru v moje profesní schopnosti i korektnost mých činů. S mnohými z Vás jsem se už stačila potkat a částečně i poznat - byť většinou jen pracovně. Znám metody diskreditačních kampaní, zažila jsem si jich dost na letišti, v NG jsem je nečekala. Na letišti jsem byla terčem různých zájmových skupin. Letišti hrozila ztráta v řádu miliard korun kvůli nevýhodným smlouvám a bylo těžké i osobně riskantní zachraňovat peníze státního podniku. O dalších okolnostech, jako že syna jsem v nejtěžších vyjednávacích obdobích měla raději v zahraničí, nemluvě. Když bych si to nezažila, sama bych si to nedokázala představit. Diskreditační kampaně zpravidla více vypovídají o osobách/osobě a zájmech stojících v temném pozadí a operujících zcela mimo legální rámec s nečistou osobní motivací. Do tohoto temného a špinavého prostředí není radno vstupovat a je lépe tam nechat vstoupit profesionální složky státu.

Nikdy jsem neměla ráda mediální sebeprezentace manažerů, neboť se domnívám, že za manažera musí mluvit výsledky. Nicméně dnes to poruším a dovolím si vyslovit svůj pohled na věc. Pokud by státem vlastněné firmy dosahovaly srovnatelných výsledků, stát by měl podstatně více peněz nejen na kulturu, ale i mzdy lidí, kteří jí zasvětili svůj pracovní život.

Ráda bych Vám ještě poděkovala za pomoc, radu i podporu, které jste mi poskytovali od mého nástupu. Velmi jsem to potřebovala a potřebuji a vážím si toho.

Chtěla bych Vám popřát příjemné, klidné a šťastné svátky. Ať nadcházející rok přinese jen vše dobré a radostné Vám i všem Vašim blízkým, Národní galerii a kultuře vůbec.

Těším se na spolupráci a zdravím, dnes z dovolené z Brna

Hana Černochová


* * *

O celé aféře s Letištěm Praha nevím nic a vědět snad ani nechci. Pokud však čtu tento text, pak přemýšlím o jediném: proč paní Černochová pracuje v Národní galerii a proč něco takového píše zaměstnancům pod stromeček? Ale budiž. Je to její svaté právo a chce-li se tímto způsobem obhajovat, nechť tak činí.

To dopis Jiřího Fajta, rozeslaný 22. prosince 2014 v 18:53 hod., to je jiný kalibr! Umná směsice nepříliš skrývaných vyhrůžek, nesmyslných osočení a dodatečně hledané obhajoby odborně obtížně obhajitelných rozhodnutí prozrazuje tři důležité věci. Za prvé: panu Jiřímu Fajtovi zřejmě v mládí dostatečně důrazně nevštípili zásadu, že lhát se nemá. Za druhé: Jiří Fajt nemá ani elementární představu o tom, jak ve světě i v České republice fungují grantové systémy. U člověka, který aspiruje na vědeckopedagogickou hodnost profesora, je to na pováženou. A konečně za třetí: ani po šesti měsících ve funkci si Jiří Fajt neuvědomuje, že je státním úředníkem a že i pro něj platí český právní řád.

Text, který přikládám, je dokladem hluboké lidské neslušnosti doc. Jiřího Fajta. Prozrazuje mnoho z jeho mentality, patrně víc, než si pisatel připouští. Obávám se zcela vážně, že by mu měl věnovat pozornost profesionální psycholog. Neuvěřitelná míra Fajtovy sebestřednosti, přeceňování vlastního významu a schopností, obrovské a prakticky vůbec neskrývané pohrdání kolegy a spolupracovníky, úporná snaha obviňovat všechny kolem sebe a dokonalá neschopnost postřehnout vlastní chyby, to vše svědčí spíše o nezpůsobilosti ke skutečné týmové práci, o pramalém manažerském talentu a o minimálních vlohách k řízení jakékoliv instituce. Rozhodně to není dopis, který bych chtěla dostat od zaměstnavatele pod stromeček. Na druhou stranu si stále intenzivněji kladu otázku, která by mě dříve asi nenapadla: tuší vůbec Jiří Fajt, jak neuvěřitelně je pro zaměstnance Národní galerie směšný například ve chvíli, kdy píše o řízení projektů a zmiňuje nutnost, aby byl „jejich harmonogram a rozpočet pečlivě kontrolován a důsledně dodržován“? Kde bere tu smělost právě on, jehož legendární rozpočtovou nekázeň u velkých výstavních projektů, dosahující řádu desítek milionů Kč, opakovaně pokrýval český stát? A to je jenom jeden drobný příklad za všechny. Čím dříve Jiří Fajt ve funkci skončí, tím lépe nejen pro Národní galerii, ale také a především pro české daňové poplatníky.

Fajtův dopis ve formátu PDF je ZDE, přepis následuje:

* * *

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

dovolte mi osobní komentář k událostem posledních dnů.

Sami víte, že jsem se na začátku prosince t. r. rozhodnul odvolat z funkcí tři ředitele sbírek, každý z nich si však s sebou nese jiný příběh. Funkce ředitelů sbírek je jedna z nejnáročnějších pozic v Národní galerii (dále jen NG), neboť právě jejich prostřednictvím se naplňuje poslání naší instituce v oblasti sbírkotvorné a při zpřístupňování uměleckých sbírek veřejnosti. Současně zejména sbírky se svými kurátory jsou nositeli zásadní vědecko-výzkumné a badatelské činnosti. Nezbytnou součástí takovéto práce je spolupráce s ostatními muzei a galeriemi doma i v zahraničí, což vyžaduje republikové a mezinárodní profesní renomé a dokonalou jazykovou vybavenost jejich vedení. Neoddělitelnou podmínkou je schopnost práce organizační, manažerské a výkonné, schopnost řídit velké projekty nejen co do obsahu, rozpočtu a času. Nutná je i schopnost nalézat rovnováhu mezi odborně a badatelsky objevnými a současně pro veřejnost i atraktivními výstavami, doprovázenými vydáváním prodejných monografií a katalogů. Naprosto zásadní u každého vedoucího pracovníka je osobnostní integrita, loajálnost vůči instituci, kolegům a vedení. Z výše uvedeného je zřejmé, že při takto nastavených kritériích není snadné v takovéto pozici obstát.

Pět měsíců jsem pečlivě a nezaujatě pozoroval a hodnotil nejen dosahované výsledky sbírek, stav badatelských výstupů všech kurátorů a ředitelů, jejich profesní kontakty, schopnost koncepční práce a pracovní nasazení - podtrženo tedy schopnost naplnit moje očekávání. Ředitelé zpracovávali řadu podkladů, ze kterých byla zjevná velká rozdílnost úrovně materiálů, ať už koncepčních, tak i informačně-analytických. Stejně zjevná byla i rozdílnost informací a podkladů pro rozhodování vedení. O nezávislý názor na hodnocení vedení sbírek jsem požádal i hlavního kurátora Adama Budaka, se kterým se v názoru na personální obsazení sbírek zcela shodujeme.

V případě vedení sbírky umění 19. století jsme uzavřeli dohodu s paní ředitelkou Šárkou Leubnerovou, která rozvázala pracovní poměr s NG na vlastní žádost. Odešla tak tedy z vedení sbírky, ale rád s ní budu nadále profesně spolupracovat na současném badatelském grantu „Tkadlík“, v budoucnosti případně i na jiných projektech.

Sbírka moderního umění je klíčová pro každou galerijní instituci našeho typu. Výstavy pořádané sbírkou vzbuzovaly v poslední době doložitelně jen minimální návštěvnický zájem. Tyto výstavy zajišťovali většinou externí autoři-kurátoři, interní kurátoři dostávali jen malý pracovní prostor ke svému uplatnění. Dokonce výstavy s vysoce nadstandardní mediální podporou a četnými lektorskými akcemi skončily prakticky za nezájmu návštěvníků. Hlavním tématem Veletržního paláce, který od roku 2012 zaznamenal zvýšenou návštěvnost, tak byla paradoxně Slovanská epopej, tedy expozice Galerie hlavního města Prahy. Ta je ve Veletržním paláci však pouze dočasně a NG musí do budoucna připravit natolik návštěvnicky i odborně zajímavý program, aby byl i po jejím odchodu garantován rostoucí návštěvnický zájem.

NG vkládala nemalé prostředky i do publikací k výstavám Sbírky moderního umění, které ale
byly a bohužel stále jsou neprodejné díky málo atraktivnímu obsahu a vyšší prodejní ceně způsobené vysokými náklady na vydání. V jednom případě byla dokonce publikace s autorstvím paní ředitelky pod obsahovou i formální úrovní kvality ostatních publikací vydávaných NG. K mému nepříznivému hodnocení Heleny Musilové přispěla rovněž úroveň diskuzí nad připravovanými výstavními projekty. Ve zcela nepřipraveném stavu jsem tak kupříkladu nalezl výstavní projekt s rozpočtem kolem 12 mil. Kč. Půl roku před jeho plánovaným otevřením nebylo jasné, kolik uměleckých děl se má vůbec vystavit (jednou 100, o měsíc později 170 a to při stejné kalkulaci nákladů), nebyli oslovení ani sponzoři, neexistovaly dokonce ani podklady pro jejich oslovení. Nejhorší pro mne však byla skutečnost, že vedle renomované moskevské instituce se na výstavě měly podílet soukromé sbírky, v odborné veřejnosti prakticky neznámé, s provenienčně neověřenými uměleckými díly. V kombinaci s ruskou proveniencí jsem tento fakt považoval za nepřijatelnou nedbalost pracovníků veřejného muzea. Instituce našeho typu si nemůže dovolit vystavovat neznámá umělecká díla ze soukromých sbírek a tím je bez jistoty vlastního oveření legitimizovat. Povinnost prověřovat původ uměleckých děl v neveřejném vlastnictví je zcela základní pro každé veřejné muzeum, bez toho se NG může lehce zkompromitovat. Analogicky problematická byla i příprava dlouhodobé expozice ateliéru „Sekal“. Celých 10 týdnů trvala jen příprava zadání výstavy - libreto s popisem exponátů ve vlastnictví NG. Na vlastní výběrové řízení na architektonický návrh a celkovou dodávku fundusu ateliéru tak zbylo pouhých 5 týdnů. Akčnost a improvizace jsou sice důležité vlastnosti, nemohou se ale stát principem ředitelské práce. Takovýto způsob práce kompromituje celou instituci a její zaměstnance vystavuje nepřípustným stresům a napětí při následné realizaci. Všechny výstavní projekty, a to nejen moderní sbírky, vyžadují kvalitní přípravu, realistické harmonogramy, ale i kontrolu plnění jednotlivých fází. Projekty musí být také řízeny, jejich harnmonogram a rozpočet pečlivě kontrolován a důsledně dodržován.

Tyto svoje výhrady jsem záměrně nezvěřejňoval proto, že jsem nechtěl demotivovat ty zaměstnance, kteří na nepřipravených anebo ve zpoždění realizovaných projektech spolupracovali a častokrát je i víceméně úspěšně zachraňovali. Nechtěl jsem, aby tito kolegové moje kritická slova vztahovali na sebe, zejména když jsem dospěl k jednoznačnému závěru, že hlavní problém vězí ve vedení sbírky. K mým povinnostem pak náleží řešit příčinu tohoto stavu. Nezvratné přesvědčení, že spoluprací s paní ředitelkou Musilovou toho nemohu dosáhnout pak vyústilo v její odvolání. Důvody tohoto kroku jsem nechtěl veřejně komentovat zejména i s ohledem na její další profesní kariéru.

Součástí důvěry je samozřejmě dodržování dohod. Touto zmínkou se dostávám k třetímu případu, totiž ke změně na pozici vedení Sbírky starého umění. Již v červenci t. r. jsem za přítomnosti svědků a na návrh samotného ředitele dotčené sbírky Víta Vlnase uzavřel dohodu o ukončení spolupráce s tím, že tato dohoda bude neveřejná do doby otevření výstavy „Benediktýni“. Druhým požadavkem ředitele sbírky bylo pokračování jeho pracovního zařazení v projektu NAKI „Benediktýni“ po celý rok 2015. Posledním bodem naší dohody bylo, že odchod kolegy Vlnase bude kultivovaný, klidný a vzájemně mediálně koordinovaný. Skutečnost, že Vít Vlnas odmítnul po zahájení výstavy dohodu z léta realizovat a mediálně tuto událost líčil jako překvapení se zjevnou douškou zneuznání, mne zcela ohromila, zvláště za situace, kdy naše dohoda má písemnou podobu stvrzenou dne 11. 7. 2014 podpisem Víta Vlnase. Nicméně k ukončení jeho působení ve vedení sbírky mám své jasné důvody, které se v žádném případě nevztahují pouze k jeho někdejší usilovné snaze zůstat v čele NG.

Po třináctileté pauze v Německu mne totiž velmi nepříjemně překvapil celkový stav Sbírky starého umění, v jejímž čele jsem sám v 90. letech stál, zejména pak dlouhodobých expozic. Sbírkovou prezentaci v klášteře sv. Anežky jsem nalezl ve stavu, v jakém jsem ji připravil ještě před odchodem do zahraničí. Dlouhodobá expozice ve Šternberském paláci s řadou skutečných uměleckých skvostů je nezajímavá, o čemž svědčí i její nízká návštěvnost, zachraňovaná pouze díky cizincům - držitelům Prague Card, kde však finanční podíl pro NG činí jen 40 Kč, takže výnosy jsou zcela mizivé.

V NG se stalo špatným zvykem všechno negativní vysvětlovat nedostatkem financí. Platí to však bezvýhradně? Samozřejmě nikoliv. Může snad být nedostatek peněz důvodem toho, že neexistují rozšířené popisky ve velké části expozice? Že texty v audioguidech jsou nezáživné? Může být nedostatek peněz skutečným důvodem toho, že běžný návštěvník nalezne skvosty sbírky, jako Dürerovu Růžencovou slavnost nebo početná díla Lucase Cranacha st., v nejmenší zastrčené místnosti v přízemí a nedozví se o nich prakticky nic? Na druhé straně o umělecké sbírce z majetku rodiny Kolowratů se dozví mnohé na velkých vstupních panelech... Ke sbírkovým prezentacím starého umění ve Šternberském paláci i v klášteře sv. Anežky České byly vyprodány průvodce. Na podzim t. r. byly zajištěny peníze na jejich dotisky, přičemž jsem zjistil, že k expozici ve Šternberském paláci není připraveno nic, co by bylo možné nechat vytisknout. Na čem tedy sbírka tak usilovně pracuje? Vysvětlení je podle mého soudu jednoduché. Finanční zainteresovanost ředitele sbírky v několika grantech současně, byť jsou často mimo odpovídající profesní kvalifikaci Víta Vlnase, zaujetí vlastními krátkodobými výstavními projekty a pedagogickou činností musejí nutně rozptylovat pozornost. Pak se nelze divit, že dlouhodobé expozice coby základ veřejné služby poskytované NG jsou soustavně zanedbávány. Z tohoto stavu sbírky činím zodpovědného jejího ředitele, a nevidím proto jiné řešení nežli to, na němž jsme se v létě t. r. s Vítem Vlnasem shodli.

Uvědomuji si, že zveřejněním některých z řady vážných důvodů, které mne v posledku vedly k odvolání kolegů, vyvolám sebeobhajovací reakce, což je přirozené a lidsky pochopitelné. Každý z nás má potřebu a snahu prezentovat ty pozitivní věci a spíše potlačovat nebo hledat důvody mimo sebe pro to, co se nepodařilo nebo nedaří. Přes všechny výše uváděné výtky směřující k vedení sbírek se však snažím vnímat i pozitivní výsledky ve sbírkách. Při vyhodnocení profesních schopností i lidských vlastností obou ředitelů a při vědomí jejich omezené schopnosti moje záměry a potřeby podporovat, převážila nutnost personální obměny. Za NG nesu odpovědnost před zřizovatelem, veřejností i Vámi a vnímám ji velmi vážně. Abychom obstáli v současnosti a zejména při plnění budoucích úkolů a záměrů, musím vytvořit dobře fungující tým, ve kterém bude existovat nejen přirozená spolupráce, ale i profesní a lidský respekt a vzájemná důvěra. Každá míra kompetencí pak musí být vyvážena příslušnou odpovědností. Jedno bez druhého nikdy nemůže fungovat.

U žádného z obou kolegů nechci vyloučit, že mohou obstát v podmínkách jiné instituce či v jiném prostředí. Moje třináctilelá zahraniční zkušenost je však taková, že při výměně vrcholového vedení dochází vždy k dohodě o budoucí spolupráci či nespolupráci, a pokud nové vedení dospěje k závěru, že s někým nechce spolupracovat, tato či tento netrvá na tom, že musí v instituci zůstat. Nakonec příchody a odchody přece přirozeně náleží k životu vrcholových manažerů. A všichni zúčastnění jsou si vědomi, že úspěšných výsledků lze dosáhnout pouze tam, kde si spolupracovníci profesně rozumějí a mají k sobě profesní i lidský respekt a důvěru.

Závěrem mi dovolte ještě několik poznámek k rozpoutané mediální kampani, která ostatně nejspíše s výše zmiňovanými událostmi kauzálně souvisí a jejímž neskrývaným cílem je diskreditace mojí osoby i mých spolupracovníků. K mému velkému podivení připomíná totalitární praktiky dob minulých, kdy špehování, odposlouchávání a všemožné omezování osobní svobody bylo povýšeno na základní pilíř udržení mocenských struktur. Jinak tomu bohužel nebylo ani v tomto případě, na jehož počátku stojí hackerským útokem napadená galerijní počítačová síť.

K samotnému odměňování top managementu bych rád uvedl, že hned od začátku svého působení jsem se rozhodl, že nenavážu na v galerii zavedenou „šedou zónu“ odměňování vedení této instituce. To spočívalo v tom, že se členové vrcholového vedení instituce formálně zapojovali do většiny grantů a projektů a uzavírali si v nich smlouvy na „práci“ s jediným cílem, totiž aby se mohli nechat honorovat - a to mnohdy v řádech statisíců. Takováto řešení považuji za neadekvátní, ba dokonce jsem přesvědčen o jejich nestoudnosti. Své rozhodnutí, že navýšení příjmů vedení nepůjde na úkor veřejných rozpočtů, resp. na úkor ostatních zaměstnanců NG, proto považuji za správné. Hledání možných, a to výlučně legálních a transparentních způsobů řešení tohoto letitého problému jsem diskutoval i s vedením ministerstva kultury s cílem vytvořit odpovídající platové podmínky i pro další spolupracovníky. Ukazuje se, jak bylo prozřetelné společné rozhodnutí s panem ministrem prozatím nezajišťovat finanční zdroje cestou sponzorské spolupráce, neboť tento způsob financování, zcela běžný v zahraničí a u nás praktikovaný v oblasti školství (tzv. corporate chairs), bude teprve vyžadovat širší společenskou diskusi a konsensus. Podle mého přesvědčení se tak mohou stát předmětem kritiky výhradně špatná rozhodnutí, nicméně hledání cest a jejich vyhodnocování je běžnou náplní práce manažerů.

Téma platů v NG jsem vždy považoval a považuji za zcela základní. Hodlám mu i nadále věnovat mimořádnou pozornost - špičkoví odborníci přece musejí být nadstandardně odměňováni. Jsem velmi rád, že se mi podařilo s ministerstvem kultury nad rámec vládního rozhodnutí o plošném navýšení platů státních zaměstnanců o 3,5 % vyjednat dorovnání našich mezd snížených v roce 2011 na základě rozhodnutí někdejšího vedení. Jsem přesvědčen, že za podpory ministerstva budeme schopni vytvořit podmínky pro další růst platů, který jste, doufám, pocítili již nyní. Vzhledem k dobrému hospodářskému výsledku NG v t. r. jsem odsouhlasil i výplatu mimořádných odměn zaměstnancům ve výplatě za měsíc prosinec. Pevně věřím, že Vaši nadřízení objektivně zhodnotili výsledky Vaší práce.

A na konec mi dovolte poděkovat za Vaši práci pro NG. Vážím si podpory od řady z Vás
a ubezpečuji Vás, že je pro mne osobně nesmírně cenná a že se vynasnažím nezklamat Vaše
očekávání.

S úctou,

Jiří Fajt

* * *


A jak dál po Jiřím Fajtovi?


Jednu výhodu pomalu končící půlroční epizoda Jiřího Fajta ve vedení Národní galerie přece měla: nesmírně snížila laťku pro jeho nástupce. Na přechodnou dobu bude jistě stačit, když pověřený ředitel (a jiné řešení si v této chvíli těžko umím představit) bude znát právní rámec fungování státní příspěvkové organizace, zákony, jimiž se v České republice řídí muzejnictví, a bude mít elementární míru empatie a alespoň nějaké vlohy k řízení instituce. Bude to muset stačit, protože jak jsem již napsala minule, uchazeči o dlouhodobé a koncepční řízení Národní galerie se bez výrazného odborného mandátu a reprezentativního výběrového řízení do jejího čela bezprostředně po Jiřím Fajtovi nijak nepohrnou.

Doufejme také, že si Fajtův nástupce najde jako odborného náměstka někoho, kdo ovládá český jazyk, zná české kulturní prostředí a kontext, ví cosi o vývoji umění v Čechách a na Moravě, alespoň tuší něco o dějinách Národní galerie, o jejím majetkoprávním vývoji a sbírkách, a především: cítí se být s touto institucí spjat. Současný šéfkurátor Národní galerie totiž nesplňuje ani jednu z těchto podmínek. O místu pro Adama Budaka však až napřesrok.

ředitel ČRo Duhan nám

ředitel ČRo Duhan nám vítězoslavně oznamuje : .......že rozhlas bude hospodařit s vyrovnaným rozpočtem 2,2 mld. Kč........(sic)
PS. ...mno, ještě aby šel na cizí peníze do ztráty ??.....to si snad dělá srandu ???

Vřelé díky paní Dědečková za

Vřelé díky paní Dědečková za Váš příspěvek.
Při jeho čtení se mi vybavil skutečný příběh z firmy, z doby kdy všichni vedoucí byli povinně (většinou dobrovolně) členy KSČ.
Mistr napsal na své dělníky odměny v hotovosti (tehdy se říkalo šeky). Šel s nimi do firemní pokladny a tam za ně vybral peníze. Peníze si ponechal. Na výplatní pásce (tehdy to bývala opravdu nudle) dělníci zjistili, že k normální mzdě byli za obětavou práci navíc odměněni mimořádnou odměnou kterou ale nedostali.
Samozřejmě bylo pak jednoduché zjistit jak to doopravdy bylo. Mistr při vysvětlování svého počínání řekl: "Chtěl jsem jim zlepšit pracovní prostředí. Nosí si z domova svačiny a tak jsem jim spořil na ledničku".
I když byl člen KSČ, byl sesazen z funkce mistra a stal se soustružníkem. V KSČ zůstal, to nešlo jen tak sám vystoupit.

___________________________________________________________________________________