Národní galerie a Jiří Fajt: dvě komise a několik otázek
Jana Dědečková

     Ministr kultury jmenoval svůj poradní sbor pro Národní galerii v Praze a designovaný ředitel téže instituce dostal vztek. Asi tak by se dala nejlépe popsat situace kolem Národní galerie v Praze v posledních týdnech. Novým fenoménem  v této „neverending story“ je takřka neuvěřitelná nabubřelost a velkohubost posledního veřejného tiskového prohlášení Jiřího Fajta (ZDE). Dění okolo Národní galerie v Praze pečlivě sleduji, ale s podobnou sbírkou nehorázností jsem se od jara 2010 až dosud nesetkala. K textu, jímž okomentoval skutečnost, že ministr kultur Jiří Balvín ustavil svůj poradní tým pro Národní galerii v Praze, se ještě vrátím podrobněji. Začněme však malým srovnáním.


Dvě grémia

    S myšlenkou odborného týmu, který by ministrovi kultury garantoval kvalifikované posouzení situace kolem Národní galerie v Praze, přišel v září 2010 ministr kultury Jiří Besser. Považoval za vhodné ustavit takový orgán po mimořádné ostudě, spojené s výběrovým řízením z jara 2010, které údajně vyhrál Jiří Fajt a které musel ministr Besser kvůli zjevné manipulaci zrušit. Komise ministra pro otázky galerií zřizovaných Ministerstvem kultury ČR (měla teoreticky v působnosti také Moravskou galerii, ale pokud vím, nikdy se jí nezabývala) měla jako odborné grémium zamezit opakování podobného skandálu a zaručit, že rozhodování o Národní galerii v Praze bude nadále pod veřejnou odbornou kontrolou.

     Ministr Besser zveřejnil složení této komise a nechal o její činnosti vydávat pravidelné zprávy. Jeho nástupkyně, ministryně Alena Hanáková, jednak měnila složení této komise, aniž by o tom informovala veřejnost, jednak přestala o zasedáních komise informovat na webových stránkách ministerstva kultury. Jiří Balvín velmi rozumným způsobem komisi obměnil, otevřeně řekl, k jakému účelu je zřízena (ZDE), a její složení opět po čtyřech letech představil veřejně. Komise pracuje ve složení:

1) prof. PhDr. Tomáš Vlček, CSc.
2) doc. Ing. Jiří Patočka, CSc., vedoucí katedry Arts managementu, VŠE
3) doc. Ing. František Drozen, CSc., katedra obchodního podnikání a komerčních komunikací, VŠE
4) PhDr. Ondřej Hubáček, Ph.D., katedra etnologie, Etnologický ústav UK
5) PhDr. Magdalena Juříková, ředitelka Galerie hl. m. Prahy
6) Mgr. Jiří Jůza, Ph.D., ředitel Galerie výtvarného umění Ostrava
7) prof. PhDr. Vojtěch Lahoda, CSc., ředitel Ústavu dějin umění AV ČR
8) doc. PhDr. Michaela Ottová, Ph.D., Ústav dějin umění FF UK
9) prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc., Masarykova univerzita v Brně
10) doc. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D.
11) PhDr. Michael Zachař

     Sluší se dodat, že původně měla tato komise dvanáct členů, ale ředitel Západočeské galerie v Plzni dr. Roman Musil na členství rezignoval. Jeho žena Helena Musilová je totiž ředitelkou Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze a dr. Musil se cítil být ve střetu zájmů.

     Pro ty, kteří se situací kolem Národní galerie v Praze nezabývají tak dlouho jako já, musím dodat, že prof. Tomáš Vlček je bývalým dlouholetým ředitelem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Doc. Ottová je nejen pracovnicí Ústavu dějin umění FF UK v Praze, ale současně také předsedkyní Uměleckohistorické společnosti, nejvýznamnějšího profesního sdružení historiků umění v zemi. Ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě dr. Jiří Jůza je nyní také předsedou Rady galerií ČR, a prof. Lubomír Slavíček, někdejší ředitel Národní galerie v Praze a dlouholetý předseda Uměleckohistorické společnosti, v současnosti předsedá skupině pro umění a uměnovědy v Akreditační komisi ČR a z toho titulu je člověkem, který má rozhodující slovo ve věci vysokoškolské výuky dějin umění v České republice. Jde tedy o komisi složenou nejen z prvotřídních odborníků, ale také z volených zástupců odborné veřejnosti. Mnozí členové komise mají vlastní bohaté zkušenosti s fungováním veřejných galerií v České republice, a další pak s právním rámcem jejich činnosti a s ekonomickými možnostmi jejich financování.

     Svou představu o podobném grémiu měl ovšem doc. Jiří Fajt. Nazýval jej garanční radou a ve tiskovém prohlášení o něm píše: „má mít pět členů a jejím úkolem je sloužit jako mediátor mezi galerií a ministerstvem. Jinými slovy má umožnit odstínit NG i MK od parciálních zájmů a vytvořit podmínky k transparentnímu a odborně erudovanému projednávání budoucí koncepce a dlouhodobé strategie NG, které jsem přislíbil předložit k veřejné diskuzi do šesti měsíců po nástupu. Na ustavení Garanční rady se mnou ministerstvo od té doby nijak nespolupracuje.“  Doc. Jiří Fajt na rozdíl od Jiřího Balvína svou představu o personálním obsazení tohoto grémia nezveřejnil, ale v dokumentu, který rozeslal a který má redakce Virtually k dispozici, navržené členy vyjmenoval:

1) Prof. Dr. Vojtěch Lahoda (ředitel Ústavu dějin umění AV ČR)
2) Prof. Dr. Milena Bartlová (UMPRUM a FSV UK Praha)
3) Ing. Radek Špicar (ředitel Aspen Institute a znalec neziskového sektoru)
4) Ing. Jan Světlík (ředitel Vítkovice Holding a filantrop)

     V této sestavě jsou dva historikové umění, prof. Vojtěch Lahoda a prof. Milena Bartlová. Není v ní však nikdo, kdo by měl jakoukoliv zkušenost s fungováním příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR v současném právním rámci, respektive nikdo, kdo by v posledních patnácti letech působil v kterékoliv české či zahraniční veřejné sbírkotvorné instituci. Jakou odborností pro posuzování činnosti Národní galerie v Praze se pak může vykázat ing. Radek Špicar, tedy kromě toho, že spolu s doc. Jiřím Fajtem působil ve správní radě Vysoké školy uměleckoprůmyslové a v roce 2010 mu dělal, společně s Milenou Bartlovou, křoví jako člen komise při zmanipulovaném a posléze zpackaném výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze? Ing. Jan Světlík jistě může usednout v klubu mecenášů Národní galerie v Praze, ale do její odborné činnosti je schopen kvalifikovaně hovořit asi stejně, jako já o obchodních strategiích ve strojírenství. Neklesejme ovšem na mysli: jedno místo, které by třeba mohl obsadit někdo, kdo chodu podobné instituce rozumí, ponechal pan Fajt velkoryse k obsazení panu ministrovi.

     Personální záměry doc. Jiřího Fajta nutně vzbuzují obavy i jinak. Ve svém tiskovém prohlášení se pan Fajt nepochlubil, že už má jasnou představu o obsazení pozice finanční ředitelky Národní galerie v Praze a své budoucí pravé ruky. Podle jeho záměru by se jí měla stát paní ing. Hana Černochová, bývalá generální ředitelka Letiště Praha. Tuto funkci zastávala paní Černochová v době, kdy byl předsedou představenstva a prezidentem Českých aerolinií někdejší ministr obrany a volební manažer ČSSD Jaroslav Tvrdík, a Letiště Praha opouštěla spolu s ním. Podle důvěryhodného zdroje přitom již Jiří Fajt požádal ministerstvo kultury, aby mu umožnilo pro ing. Černochovou nalézt speciální finanční řešení, neboť by prý do Národní galerie v Praze tato dáma „za tarifní peníze rozhodně nešla“. K tomu lze dodat jediné: v takovém případě Národní galerii v Praze Bůh žehnej!


Čtyři otázky pro Jiřího Fajta

     Ve světle výše zmíněných informací vyznívá neobyčejně ironicky klíčová věta Jiřího Fajta z jeho výše citovaného tiskového prohlášení: „mám silný dojem, že veřejně deklarované cíle Balvínova grémia slouží pouze k zastření úkolu jiného a hlavního (...) všemi prostředky zajistit petrifikaci současného rozložení mocenských struktur a klientelistických vazeb, které se v minulosti kolem NG vytvořily a které se mým příchodem mohou cítit ohroženy.“  Od politiků jsem zvyklá na různé stupně drzosti, ale přiznávám, že Jiří Fajt tentokrát dokázal překonat i mé nejdivočejší představy. Tuto neuvěřitelnou formulaci si dovolí vyslovit či napsat člověk, který servilním způsobem šaškoval v okruhu nohsledů někdejšího středočeského hejtmana Davida Ratha a byl proto v odborných kruzích předmětem nezastíraného posměchu?! Muž, jehož – slušně řečeno – nadstandardní vztahy s galeristou Janem Třeštíkem, pravomocně odsouzeným za pokus o nelegální vývoz díla Pabla Picassa, vzbuzují ty nejčernější obavy?! Muž, který se nechal jmenovat ředitelem Národní galerie v Praze ministryní v dvojí demisi za prapodivných okolností a bez jakékoliv opory v mínění nějakého odborného grémia?!

     Laik by si mohl myslet, že se pan Fajt jenom mýlí ve své roli. Generální ředitel Národní galerie v Praze je prostě a jednoduše podřízeným ministra kultury. Nevzpomínám si, že by snad Jiří Besser  konzultoval složení své komise pro Národní galerii v Praze s prof. Milanem Knížákem, a nemám dojem, že by se ministryně Alena Hanáková ptala ing. Vladimíra Rösela, co si myslí o tom, že do této komise kooptuje více než devadesátiletou Medu Mládkovou.  Prof. Knížák a ing. Rösel ovšem ctili subordinaci a respektovali právo ministra kultury ustavovat a obměňovat poradní orgány dle vlastního uvážení. Jiří Balvín šel v tomto ohledu vstříc odborné veřejnosti, jestliže členy grémia i jeho zadání v předstihu zveřejnil. Mohla bych to tedy chápat jenom jako ryzí drzost a nekompetentnost pana Fajta, ale obávám se, že tomu tak není. Celé jeho veřejné prohlášení má totiž evidentně jeden hlavní cíl: odvést pozornost od krajně problematických stránek jeho nedávného a současného působení. Právě proto je třeba položit panu doc. Jiřímu Fajtovi veřejně několik otázek:

* Proč byla výstava Europa Jagellonica v Kutné Hoře v létě 2012 podle odborníků extrémně nákladná, víc než dvojnásobně dražší než srovnatelné projekty? K tomu je třeba se tázat, co pan Jiří Fajt jako kurátor výstavy učinil, aby snížil náklady, když se nejméně tři měsíce před zahájením výstavy, přesně řečeno nejpozději od konce února 2012, ukazovalo, že plánované výdaje výstavy Europa Jagellonica v Kutné Hoře nejsou pokryty smluvně zajištěnými příjmy. Jaká byla jeho role  ve chvíli, kdy Galerie Středočeského kraje (GASK) přijímala finanční závazky výrazně nad rámec příjmy krytého rozpočtu, což skončilo v září 2012  dluhem více než deset milionů Kč? A konečně: jaká byla jeho role v době, kdy tento dluh zaplatilo ministerstvo kultury z prostředků Všeobecné pokladní správy způsobem, který je v této chvíli předmětem vyšetřování Policie ČR a interního šetření ministerstva kultury?

* Kde je vědecký katalog výstavy Europa Jagellonica, slibovaný na tiskových konferencích už na jaře 2011, který měl, i když přihlédneme k možným technickým komplikacím při výrobě, vyjít nejpozději v červenci 2012? U podobného projektu je vědecký katalog základním výstupem, nezbytným standardem, který z výstavy činí odbornou záležitost. Je prosinec 2013 a po katalogu výstavy Jiřího Fajta Europa Jagellonica nikde ani vidu, ani slechu.

* Podle údajů Práva z 2. srpna 2013 je Jiří Fajt „od roku 2008 hlavním editorem devítisvazkového knižního projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, který pod záštitou spolkového ministerstva vydává prestižní nakladatelství Deutscher Kunstverlag.“ První tři svazky této edice měly vyjít v roce 2012, další v roce 2013. Kde jsou? Na knižní trh zatím nedorazil ani jeden.

* V rozhovoru pro Právo z 10. července 2013 řekl Jiří Fajt o svém jmenování: „Pro mě to ale až tak velké překvapení nebylo, vždyť první „testovací“ rozhovory se vedly již na podzim loňského roku.“ S kým na podzim 2012 pan Fajt vedl tyto „testovací rozhovory“? V té době přece řídil  Národní galerii v Praze řádně zvolený generální ředitel, který právě finišoval s přípravou mezinárodně nejúspěšnější výstavy roku 2013 v České republice, expozice „František Kupka, Cesta k Amorfě“. V té době navíc nebyly žádné příznaky toho, že by tato instituce  selhávala po programové či ekonomické stránce, ani žádné jiné relevantní důvody pro to, aby kdokoliv uvažoval o odvolání Vladimíra Rösela.

     Na tyto otázky by měl Jiří Fajt veřejně odpovědět dříve, než bude znovu napadat odborníky mnohem povolanější než je on sám, a vydávat další nabubřelá tisková prohlášení. Měl by to učinit také proto, že se v soukromé korespondenci se mnou od podpory jeho jmenování ostře distancují někteří politici, kteří byli ještě letos v létě považováni za jeho důrazné zastánce. I jim totiž zřejmě začíná docházet, že pan Jiří Fajt opravdu nepředstavoval pro Národní galerii v Praze a pro jejich angažmá v politice to nejlepší řešení.


Řešením je změna

     Schválně jsem vybrala jen otázky zcela aktuální, a to pouze takové, které logicky vyplývají z veřejných zdrojů. Ve skutečnosti by se jich dalo položit mnohem víc, a nemuseli bychom jít příliš hluboko do minulosti, která je všeobecně známá. Neptám se třeba na úlohu galeristy Jana Třeštíka při jmenování Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie v Praze dne 4. července 2013, o níž kolují fantastické zvěsti.  Otázky, které lze klást čistě na základě veřejně dostupných informací, totiž samy o sobě stačí, aby výrazně přispěly k pochybnostem o jeho schopnosti odpovědně a kvalifikovaně řídit jakoukoliv veřejnou instituci.

       Obraz, který o sobě Jiří Fajt s oblibou vytváří, totiž renomovaný zahraniční odborník, který se vrací do staré vlasti, aby jí nezištně pomohl, se v jejich světle vytrácí. Na jeho místo přichází Jiří Fajt, muž podivných kontaktů a člověk, který soustavně neplní své veřejně deklarované pracovní závazky, ať už je to v Kutné Hoře, nebo v Lipsku. Ve skutečnosti se jeví jako kurátor, který necítí sebemenší odpovědnost za ekonomické parametry svých projektů a bez rozpaků se podílí na vytváření mnohamilionových dluhů veřejných institucí. Navíc přinejmenším v případě projektu Europa Jagellonica figuruje Jiří Fajt jako kurátor, který není schopen dotáhnout ani svůj nejdůležitější projekt posledních let do podoby standardního odborně relevantního výstupu. Svými vlastními výroky se navíc poslední dobou Jiří Fajt stále častěji představuje jako někdo, kdo se evidentně cítí mnohem lépe na stranických sekretariátech, než před odborným grémiem.

     V této chvíli se podle mých informací zástupci politických stran, které mají šanci vytvořit budoucí vládní koalici, rámcově dohodli na pojetí kultury jako veřejné služby a na myšlence přechodu klíčových národních kulturních institucí z právní formy státních příspěvkových organizací na veřejnoprávní subjekty. Je to ve shodě s praktickými kroky, které podniká ministr Jiří Balvín a se zadáním, které nyní plní jeho komise pro Národní galerii v Praze. Pokud se tento krok podaří, přinese obrovskou a nesmírně žádoucí změnu pravidel hry. Národní galerie v Praze se jako jediná z příspěvkových organizací ministerstva kultury od roku 1936 opírá a z majetkoprávních důvodů i nadále musí opírat o vlastní zřizovací zákon. Má tedy nejlepší šanci stát se vzorem i pro transformaci ostatních srovnatelných institucí. Chápu, že představa této transformace musí být pro Jiřího Fajta noční můrou. Plně rozumím jeho snaze diskreditovat komisi, která se během roku nebo roku a půl může velmi snadno transformovat ve skutečnou správní radu, již bude generální ředitel Národní galerie v Praze odpovědný. Není těžké pochopit motivy, které ho k jeho útoku vedly, neboť jeho opora v české odborné veřejnosti je ve skutečnosti minimální a kvalifikovaná správní rada znamená s největší pravděpodobností jeho neslavný konec v čele jakékoliv podobné instituce.

Vážená paní Dědečková,

Vážená paní Dědečková, obdivuji Váš zápal ve "věci" Národní galerie a moc Vám za Vaši aktivitu a úpornou práci děkuji. Doopravdy.

Jsem zvědav na vyjádření pana Doc. Jiřího Fajta, Zmr k otázkám, které mu adresujete.

(domnívám se, že zákon o státní službě, tak důrazně požadovaný bruselí - o přání českého ouřednictva nemluvě - nastolí konečný pořádek / endlösung a Vaše jedovaté dotazy utlumí. Myslím to "upřímně")

___________________________________________________________________________________