Národní galerie a Jiří Fajt: poslanci Stropnický, Herman a Pecková v roli užitečných idiotů?
Jana Dědečková

    Včera večer přinesl Deník (ZDE) zprávu o podivuhodné politické iniciativě: „'Znepokojují nás kuloární informace o tom, že by ve vedení NG mohla opět nastat změna a Jiří Fajt by se funkce neměl od ledna ujmout,' řekl ČTK Jiří Pospíšil (ODS), člen Vědecké rady Národní galerie. 'Pozvali jsme Jiřího Fajta na pracovní jednání. Jsme přesvědčeni, že má jasnou představu o tom, jakým způsobem by se měla NG dále ubírat a jak ji přeměnit na moderní otevřenou, pro veřejnost atraktivní a mezinárodně uznávanou instituci,' uvádí se v dopise, který dále podepsali poslankyně Gabriela Pecková (TOP 09) a dva poslanci, o kterých se spekuluje jako o možném příštím ministrovi kultury – Martin Stropnický (ANO) a Daniel Herman (KDU-ČSL).“ 

     Teprve včera jsem napsala, že se doc. Jiří Fajt zřejmě cítí výrazně lépe na stranických sekretariátech, než před kvalifikovaným odborným grémiem. Pan docent dokázal moje slova potvrdit mnohem rychleji, než jsem si vůbec uměla představit.  Sluší se v této souvislosti připomenout titulek Lidových novin z 25. července 2013: „Politika do Národní galerie nepatří, soudí kunsthistorik Jiří Fajt“. Uplynulo jen pár měsíců a proti odborně nezpochybnitelnému grémiu ministra kultury, zastupujícímu prakticky celou uměleckohistorickou odbornou scénu, v zájmu doc. Jiřího Fajta vystupují čtyři poslanci. Jaký lepší důkaz o pevnosti přesvědčení a pravdomluvnosti pana docenta si lze představit?


Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž...

     Chtělo by se ptát, kde byli zmínění poslanci, když ministryně Alena Hanáková odvolávala generálního ředitele Národní galerie v Praze Vladimíra Rösela. Učinila tak totiž po dvou výstavách dalekosáhlého mezinárodního významu, které sama zahajovala. Expozice František Kupka: Cesta k Amorfě,  doprovázená katalogem, do něhož jednu z hlavních statí napsala Brigitte Leal, ředitelka sbírek Centre George Pompidou v Paříži, byla první výstavou od roku 1988, na kterou se na Hradčanském náměstí i v tuhé zimě stály fronty. Vzpomínka na krajinu, kterou jsem nikdy neviděl, pak v prvních čtyřech měsících letošního roku představila znamenitým způsobem (to ví každý, kdo viděl její reprízu letos v létě v Plzni) v Národním muzeu současného umění v jihokorejském Soulu české umění první poloviny 20. století a učinila pro propagaci České republiky v jedné z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa víc, než se podařilo všem ostatním kulturním institucím za dlouhá léta. Kde byli tito experti, když ministryně Hanáková pod smyšlenou záminkou odvolávala člověka, který za rok a půl udělal pro mezinárodní renomé Národní galerie v Praze první poslední?

     Chtělo by se také ptát, kde byli dnešní poslanci Pospíšil, Pecková, Stropnický a Herman ve chvíli, kdy vyzýval nynější ministr Jiří Balvín svou předchůdkyni Alenu Hanákovou, aby ve dvojnásobné demisi a bez jakékoliv odborné opory generálního ředitele Národní galerie nejmenovala. Chtělo by se ptát, kde tito čtyři byli, když proti Fajtovu jmenování veřejně protestovala Uměleckohistorická společnost i odborová organizace Národní galerie v Praze. Ale nechme toho!

     Poslanci mají nezadatelné právo psát dopisy. Poslanci mají nezadatelné právo ignorovat mínění Uměleckohistorické společnosti, odborové organizace Národní galerie v Praze i členů odborného grémia, které si ministryně Hanáková sama svolala a které jí nedoporučilo ve výběru nového ředitele pokračovat. Ministryně Hanáková se tehdy rozhodla všem navzdory: proti mínění odborné veřejnosti i proti veřejným vyjádřením svého nástupce. Rozhodla se, zdánlivě jen o své újmě, za obskurních okolností doc. Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie v Praze jmenovat. Budiž, bylo to její právo.

      Poslanci však bez ohledu na stranickou příslušnost nemají právo ignorovat porušování zákonů a podporovat nominaci člověka, který opakovaně přivedl řadu českých výstavních institucí do těžkých finančních problémů. Nemají právo ignorovat skutečnost, že se doc. Jiří Fajt v součinnosti s Josefem Šťávou, jednatelem společnosti Diag Human SE, pokusil posílit postavení společnosti Diag Human SE v soudních sporech o vymahatelnost výsledku rozhodčího řízení z roku 2008, které hrozilo České republice ztrátou deseti až jedenácti miliard korun. Nemají morální právo podporovat někoho, za jehož ekonomickou nerozvážnost zaplatila Česká republika jenom loni dluhy ve výši 10 mil. Kč z prostředků Všeobecné pokladní správy, a to za značně nejasných  okolností.


Několik otázek třem poslancům

     Položila jsem včera veřejně několik otázek doc. Jiřímu Fajtovi a s napětím na ně očekávám veřejnou odpověď. Otázky, týkající se nevydaného katalogu výstavy „Europa Jagellonica“  a toho, že zatím nevyšel žádný ze čtyř svazků příručky „Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa“, jejichž vydání bylo avizováno na roky 2012 a 2013 a jejichž editorem měl být Jiří Fajt, jsou důležité spíše z odborného hlediska. Vzhledem k situaci však nyní musím stejným způsobem položit několik otázek mnohem obecnějšího rázu. Jsou to otázky, které se týkají nás všech, každého daňového poplatníka v České republice. Nezbývá mi proto, než je nyní adresovat našim voleným zástupcům – signatářům výše zmíněného bizarního dokumentu. Tak tedy:

* Vědí paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman, že doc. Jiří   Fajt byl v letech 1995­ až 1998 statutárním zástupcem generálního ředitele Národní galerie v Praze? Vědí, že v březnu 1997 musela Národní galerie v Praze zastavit výplatu záloh na mzdy, protože už na ně neměla? Vědí, že kontrola ministerstva financí, probíhající od prosince 1998 do března 1999, zjistila účetní nedostatky v hospodaření Národní galerie v Praze v období od 1. ledna 1995 do 30. června 1998 v celkové výši 615.563.430,­- Kč? Vědí, že v květnu 1999 byla Národní galerie v důsledku špatného účetnictví a nedodržování předepsaných standardů včetně nedodržování pravidel pro nakládání se státními dotacemi povinna zaplatit zpět do státního rozpočtu přes 68 milionů Kč? Vědí paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman, že pan doc. Jiří Fajt byl za tyto katastrofální výsledky bezprostředně spoluzodpovědný? Všechny tyto skutečnosti lze snadno a rychle zjistit z veřejně dostupných informačních zdrojů.

* Vzpomínají si paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman, že od 16. února do 21. května 2006 se v Obrazárně Pražského hradu uskutečnila výstava
„Karel IV. ­ císař z Boží milosti“, jejímž hlavním kurátorem byl Jiří Fajt? Tuší, že celkové náklady, které Správa Pražského hradu na tuto výstavu vynaložila, dosáhly cca 71 milionů Kč?  Výnosy ze vstupného, z prodeje upomínkových předmětů apod. činily přibližně tři miliony Kč. Okolo sedmi milionů Kč získali organizátoři výstavy od  sponzorů. Vědí paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman, že po výstavě „Karel IV. ­ císař z Boží milosti“ zůstal Správě Pražského hradu k úhradě deficit ve výši cca 61 milionů Kč? Mimochodem, doc. Jiří Fajt fakturoval během přípravy výstavy Správě Pražského hradu celkem 1.982.496,­- Kč, což byl v té době zhruba dvojnásobek odměny kvalifikovaného kurátora srovnatelné výstavy.

* Vědí paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman, že po výstavě  doc. Jiřího Fajta „Europa Jagellonica“, která se uskutečnila od 19. května do 30. září 2012 v Galerii Středočeského kraje (GASK), zůstaly nekryté závazky ve výši přesahující 10 mil. Kč? Vědí, že tento dluh uhradilo dne 16. října 2012 Ministerstvo kultury České republiky mimořádnou dotací ve výši 10,3 mil. Kč, udělenou mimo grantové řízení a bez zjevného důvodu Středočeskému kraji z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa? Tuší paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman alespoň to, že okolnosti udělení této dotace jsou v současnosti předmětem šetření Policie České republiky, protože je důvodné podezření, že byla udělena v rozporu se zákonem?

* A konečně: vědí paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman, že dne 21. října 2012 spolupodepsal pan doc. Jiří Fajt spolu s jednatelem společnosti Diag Human SE Josefem Šťávou návrh smlouvy mezi společností Diag Human SE a šesti příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury České republiky? Tato smlouva ve své podstatě zpochybňovala platnost mezinárodní dohody o nezabavitelnosti uměleckých děl, zapůjčených v rámci mezistátní kulturní výměny, která je v civilizovaném světě základním předpokladem realizace velkých mezinárodních výstavních projektů. V případě, že by návrh smlouvy, signovaný pány Šťávou a Fajtem, některý z oprávněných zástupců oslovených státních organizací podepsal, mohla tato smlouva posílit postavení společnosti Diag Human SE v soudních sporech, které tehdy tato společnost vedla proti České republice o vymahatelnost pohledávky ve výši 10 až 11 miliard Kč. Na okraj podotýkám, že v téže době začaly (podle sdělení doc. Jiřího Fajta samotného, učiněného pro deník Právo) politické rozhovory o jeho případném dosazení do čela Národní galerie v Praze. Národní galerii v Praze přitom tehdy řídil, a to přinejmenším při pohledu zvenčí ekonomicky i programově velmi úspěšně, v řádném výběrovém řízení vybraný generální ředitel, ing. Vladimír Rösel.

     Po aktivitách doc. Jiřího Fajta zůstaly v průběhu posledních osmnácti let v Národní galerii v Praze, na Správě Pražského hradu a v Galerii Středočeského kraje dluhy ve výši několika desítek milionů Kč. Chci věřit, že se tři zmínění poslanci pod otevřený dopis, citovaný v úvodu, podepsali pouze na základě osobního šarmu pana doc. Jiřího Fajta, z politické nezkušenosti a z nedostatku relevantních informací. Pokud však měli veškeré v předchozím textu uvedené informace a přesto se rozhodli výše zmíněný dopis podepsat, pak Bůh s námi a zlé pryč, protože v takovém případě beze zbytku naplnili slavnou definici užitečných idiotů. Na druhou stranu: všechna výše uvedená fakta jsou veřejně dostupná a troufám si tvrdit, že v odborných kruzích také všeobecně známá. Paní Gabriela Pecková, pan Martin Stropnický a pan Daniel Herman by tedy měli vyčinit svým asistentům, že špatně odvádějí svou práci, jestliže je nevarovali před hrozící blamáží.

      Mimochodem: v této souvislosti se naskýtá jedna zajímavá otázka, na kterou však opravdu nemohou odpovědět Gabriela Pecková, Martin Stropnický a Daniel Herman. Tři zvláštní okolnosti se sešly v jeden čas jak čarodějnice z Macbetha na ponurém vřesovišti: nečekaná dotace na úhradu dluhu Galerie Středočeského kraje z prostředků Všeobecné pokladní správy (16. 10. 2012), podpis doc. Jiřího Fajta pod dokumentem, který mohl zlepšit postavení společnosti Diag Human SE v soudních sporech s Českou republikou (21. 10. 2012), a začátek zákulisních jednání o případném dosazení doc. Fajta do čela Národní galerie v Praze (podle jeho vlastního svědectví podzim 2012). Je to opravdu jen shoda okolností, nebo spolu tyto události hlouběji souvisejí? Existují indicie, které napovídají, že že tato časová shoda nemusí být náhodná. Příště se jim budu věnovat podrobněji.


Nevynechala jsem někoho?

     Možná jsi, milá čtenářko či milý čtenáři, postrádala či postrádal jedno jméno, které lze mezi signatáři dopisu také nalézt: poslance Jiřího Pospíšila. K tomu musím dodat, že to nebylo opomenutí, ale záměr. Hlas poslance Jiřího Pospíšila lze v této věci beze všeho ignorovat. Z důvodu evidentního střetu zájmů by totiž ohledně Národní galerie v Praze měl poslanec Jiří Pospíšil zachovávat hluboké mlčení. Pan poslanec Pospíšil je nepochybně dobře informován o většině veřejně známých kauz doc. Jiřího Fajta, ale jedná ze svého soukromého hlediska účelně, protože koná ve vlastním zájmu.

     Snad už se za čtyři roky, kdy se tomuto tématu věnuji, trochu orientuji v problematice Národní galerie v Praze. Přesto mě ještě tu a tam dokáže něco zaskočit. Byla jsem upřímně šokována, když jsem zjistila, že je poslanec Jiří Pospíšil členem Vědecké rady Národní galerie v Praze. To je závažné selhání toho, kdo ho do této rady jmenoval, ať už to byl prof. Milan Knížák, nebo ing. Vladimír Rösel. Jako člen správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových a faktický ředitel Muzea Kampa je totiž Jiří Pospíšil ve věci Národní galerie v Praze, od níž si „jeho“ muzeum pravidelně vypůjčuje exponáty pro své nejatraktivnější výstavy, ve zcela zjevném střetu zájmů. Mohu to ilustrovat názorně.

    Pokud vím, tak letos na jaře muselo vedení Národní galerie v Praze podle několika na sobě nezávislých svědectví vynaložit značné úsilí, aby zamezilo zapůjčení nejslavnějšího obrazu Gustava Klimta na českém území do Muzea Kampa. Aby nedošlo k omylu: Národní galerie v Praze vycházela Muzeu Kampa maximálně vstříc a pro výstavu Gustava Klimta půjčila řadu důležitých exponátů. V tomto konkrétním případě však šlo o velmi rozměrný a současně mimořádně dobře zachovalý obraz, jemuž při transportu a změně klimatických podmínek hrozilo nebezpečí vážného poškození. Poslanec Jiří Pospíšil byl s touto skutečností dobře obeznámen. Přesto se v komerčním zájmu Muzea Kampa prostřednictvím ministryně Aleny Hanákové na Národní galerii v Praze  nevybíravým způsobem domáhal zapůjčení tohoto obrazu. Zájem Muzea Kampa u něj v té chvíli rozhodně převážil nad veřejným zájmem na zachování co nejlepšího fyzického stavu jednoho z nejslavnějších obrazů v českém státním majetku.

     Podle mých informací rozhodla teprve návštěva ministryně Hanákové přímo v galerii a názorná přednáška restaurátorů před dotyčným obrazem. Až ta prý ministryni přesvědčila, aby od dalšího nátlaku na vedení Národní galerie v Praze upustila. Nepochybuji o tom, že by doc. Jiří Fajt v podobném případě nechal odborné hledisko stranou a vlivnému poslanci Jiřímu Pospíšilovi rád vyšel vstříc. Teď se lze jenom ptát, jaké další výhody na úkor ostatních vypůjčitelů či fyzického stavu uměleckých děl ze sbírek Národní galerie v Praze mu doc. Jiří Fajt ještě slíbil, aby si zajistil jeho přízeň. Z toho důvodu je však zcela zbytečné brát na názory Jiřího Pospíšila v této věci jakýkoliv zřetel.


Proč ten nečekaný zájem o Národní galerii v Praze?

      Ani poslanec Jiří Pospíšil doopravdy není tím podstatným hybatelem v celé kauze, i když si svou polívčičku jistě také rád přihřeje. Stejně jako doc. Jiří Fajt je i pan poslanec Pospíšil navzdory veřejným proklamacím jenom ochotným nástrojem ve hře, v níž jde o cosi zcela jiného. V pozadí celé kauzy jsou zájmy, které s vlastní činností Národní galerie v Praze snad ani nesouvisejí. Budoucnost Národní galerie v Praze je většině aktérů na straně pana doc. Jiřího Fajta naprosto lhostejná. Vše se ve skutečnosti točí kolem jednoho speciálního oprávnění, které má pouze Národní galerie v Praze a žádná jiná veřejná galerie v Čechách, dokonce ani Galerie Středočeského kraje ne.

     V uplynulých letech jsem shromáždila větší množství dokumentů, než jsem zatím mohla či považovala za vhodné ve svých článcích o Národní galerii v Praze použít. Svědčí nejen o nevybíravých zákulisních metodách, ale v posledních dvou letech také o důležitých ekonomických zájmech v pozadí snahy dosadit doc. Jiřího Fajta do čela Národní galerie v Praze.  Klíčem je  nenápadné razítko, které návštěvník Národní galerie v Praze nikdy neuvidí, ale které dobře znají celníci. Na toto razítko nyní Národní galerie v Praze doplácí, aniž by jakkoliv souviselo s podstatou jejího poslání, s jejími výstavami či stálými expozicemi, s jejími sbírkami a službou veřejnosti.

     V této chvíli nejde o nic menšího, než o to, zda budou o Národní galerii v Praze rozhodovat historici umění, nebo politici, vědomě či nevědomky zastupující obchodníky s uměním a jejich zájmy. Proto je nesmírně důležité, aby se její transformace na veřejnoprávní instituci a s ní i veřejná kontrola jejího fungování stala v oblasti kultury vysokou prioritou této i příští vlády. K tomu může dopomoci jen soustavný a vytrvalý tlak odborné veřejnosti. K tématu se ráda vrátím. Neměla jsem v úmyslu příliš podrobně se Národní galerii v Praze napříště věnovat, ale ve světle posledních událostí začínám věřit, že i pokračování bude zajímavé. 

Privatizace státu. Nic

Privatizace státu. Nic víc.

Občanská lupara na to.

Jestli veřejnoprávnost NG

Jestli veřejnoprávnost NG bude stejná jako veřejnoprávnost České, tedy JEJICH, televize, tak potěš tašku.

Pozoruhodné je, že každý, kdo chce ochránit své soukromé kšefty a kšeftíčky, se ihned začne ohánět politickými tlaky a většinou tak velmi úspěšně mate naivky.

___________________________________________________________________________________