Národní galerie a Jiří Fajt: prof. Pavel Preiss píše ministrovi kultury Danielu Hermanovi
Jana Dědečková

Foto: J. Dědečková


Po nejnovějších výstřelcích generálního ředitele Národní galerie v Praze Jiřího Fajta se rozhodl napsat své mínění o celé záležitosti ministrovi kultury také prof. Pavel Preiss. Ve svém otevřeném dopise se sice stylizuje do pozice starce nad hrobem, ale jak mohu sama s radostí dosvědčit, těší se i ve svých osmaosmdesáti letech pozoruhodné vitalitě a duševní svěžesti. Lépe než cokoliv jiného to dokládá jeho zatím nejnovější dílo, monumentální dvousvazková monografie Václav Vavřinec Reiner, kterou na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Academia.

 

 

Připomínám jenom pro pořádek, že prof. Pavel Preiss odborně publikuje déle než šedesát let. Pozornost laické veřejnosti upoutal v roce 1967, když vydal pozoruhodnou monografii o jednom z nejzajímavějších malířů na dvoře císaře Rudolfa II., knihu Giuseppe Arcimboldo. Definitivně mu  vynesla proslulost znamenitá a kdysi absolutně nesehnatelná syntéza Panoráma manýrismu, Kapitoly o umění a kultuře 16. století,  vydaná v roce 1974. V oblasti dějin umění a kultury znamenal v roce 1981 metodologický přelom jeho na pramenech založený a přitom s velkým intelektuálním přesahem napsaný a s dokonalou znalostí kontextu podaný portrét barokního mecenáše Boje s dvouhlavou saní, František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Ke šporkovskému tématu se ostatně prof. Preiss znovu vrátil v roce 2003, kdy vydal tuto monografii znovu, podstatně modernizovanou a rozšířenou, pouze pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Dodnes neztratila svůj význam ani další velká syntetizující Preissova kniha, Italští umělci v Praze. Renesance, manýrismus, baroko, vydaná v roce 1981. A tak bych mohla pokračovat výčtem jeho početných prací o barokní kresbě, grafice a obrazárnách, mnoha katalogů a nesmírného množství časopiseckých studií.

 

Stručný výběr z nejdůležitějších knih prof. Pavla Preisse uvádím jenom na okraj, abych pisatele následujících řádek poněkud plastičtěji představila i nezasvěceným čtenářům. Patrně se příliš nezmýlím, pokud prohlásím, že prof. Preiss je v současnosti světově asi nejproslulejším žijícím českým historikem umění. V Národní galerii v Praze působil od roku 1961 až do svého odchodu do důchodu a k situaci v ní je oprávněn se vyjádřit jako snad nikdo jiný. Jsem hrdá na to, že prof. Preiss patří také ke stálým, věrným, ale také kritickým čtenářům Virtually. Jeho dopis ministrovi kultury České republiky Danielu Hermanovi ve formátu .pdf je ZDE. Nakonec jenom drobnou vysvětlivku pro mladší a socialistických reálií neznalé čtenáře: „paxteriéři" se přezdívalo členům organizace kněží kolaborujících s československým komunistickým režimem, hnutí Pacem in terris. Přepis dopisu prof. Preisse následuje:

 

 

*          *          *

 

Praha, 10. prosince 2014

 

Slovutný pane ministře,

 

            Svého času jste mne prostřednictvím svého sekretariátu pozval ke schůzce, ale těsně před smluveným termínem jste vítězoslavně vyhlásil své rozhodnutí uvést Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze. Mé slyšení se tím stalo bezpředmětné a moje dcera mě omluvila pro indispozici. Nelhala, protože jsem pociťoval opravdu znechucení tak hluboké, že mě neopustilo doposud. Celý proces byl zajímavým zážitkem. Svého času bylo možno provést přehlídku sevřeného šiku Fajtových vyznavačů ve zdánlivě neskutečné sestavě. Představovala konsensus procházející všemi barvami politického spektra. Na jedné straně stálo několik osobností, kterých jsem si vážil a vážím si jich dosud. Na druhém konci téhož spektra se ale objevovaly i přímo zločinecké typy, některé dokonce stigmatizované soudním rozhodnutím. Jediné, co je spojovalo, byla volná či pevnější příslušnost k obci takřečených intelektuálů, kteří i při různém politickém označení, možno i pravicovém, jsou vždy kouskem své bytosti levicovými anarchisty. Proto jsem se vždy bránil tomu, abych byl mezi intelektuály zařazován. Správný intelektuál totiž vždy vzplane, zaslechne-li slovo „změna“. Zaslechne-li, že Národní galerie je těžký parník, okamžitě přijme názor, že jde o loď uvíznuvší na písku, a dozví-li se, že galerie je spící princeznou, kterou třeba pohádkově oživit, už se třese na zachránce, který tuto krásku políbí.

 

            O schopnosti Jiřího Fajta stát se generálním ředitelem Národní galerie v Praze jste byl všestranně poučen a informován odbornými kruhy, místy přerušovanými rykem divoženek. Nemůžete a nebudete se tedy moci vymlouvat na neinformovanost o skutkové povaze, až se na Vás sesypou důsledky Vaší pštrosí politiky. A ty již přicházejí. Šik někdejších věrných, které spojovaly různé zájmy na vystřídání vedení Národní galerie, se však, jak se zdá, již po prvních činech Jiřího Fajta v roli generálního ředitele značnou měrou drolí a zmenšuje. To, co jim mohlo dojít již dříve, dochází naplnění, a důsledky se již zřetelně rýsují. Nejde jen o způsob a techniku „vládnutí“ Jiřího Fajta, ale jest již zřejmé, že jde o případ zjevné nekompetentnosti a programové neznalosti, která je Jiřímu Fajtovi vlastní při všech jeho akcích. Tyto akce jsou provázeny zákonitě trojčlenkou: (1) naprosté nerespektování jakéhokoliv uvážlivého rozpočtu, vedoucí k jeho dalekosáhlému překročení, (2) rozkol se všemi spolupracovníky obviňovanými z podílu na neúspěchu akce včetně všeho, co souvisí s rozpočtem, (3) nedodání zásadního vědeckého výstupu, česky řečeno výstavního vědecky pojatého katalogu. To je poznatek zcela banální, neboť se stále opakuje táž historie. Poslední případ, který to názorně ilustruje, je publikace Europa Jagellonica, ohlášená v plánu nakladatelství Academia na předminulý rok, tj. již dávno po skončení příslušné výstavy v Kutné Hoře. Byl jsem s Národní galerií v Praze pracovně spjat po čtyři desetiletí a pouze z oblasti starého umění, na které se profesně soustředím, pořádala galerie vždy s odstupem několika let velké výstavy mezinárodního dosahu, u nichž katalog v několika jazykových mutacích vycházel s naprostou pravidelností v den otevření. Jak mohlo toto uniknout všem, kteří na adresu galerie přednášejí zcela bezobsažné kritiky? Nepřipomínám nic nového, všechny tyto skutečnosti Vám byly již předloženy a nemohl jste o nich nebýt informován. Na otázky související s některými z nich jste dokonce i odpověděl. Dotaz týkající se nevydaného katalogu kutnohorské výstavy jste zodpověděl přímo s dětskou naivitou, totiž tak, že přece byl vydán průvodce výstavou, a to, nastojte, dokonce s řadou barevných reprodukcí. Dovolil bych si připomenout, že o rozdílu mezi průvodcem a vědeckým katalogem výstavy musí být poučen student prosemináře v prvním semestru. Chápu ovšem, že to nebylo látkou vyšší školy ministrantské, jak se právem přezdívalo litoměřickému učilišti založenému jako líheň paxteriérů. Že se ovšem tento záměr mnohdy nevydařil, patří již do bohovědné látky o zázracích. Co ale k tomu dodat: čo bolo, bolo, terazky ste ministrom.

 

            Z televizní relace jsem se dozvěděl, že generální ředitel Jiří Fajt předložil svou koncepci, jejímž posuzováním se bude Ministerstvo kultury České republiky zabývat do konce tohoto roku. Poněkud mě udivilo, že koncepce nebyla vyžádána již před nástupem ředitele do funkce, jak by se snad zdálo být logickým požadavkem. Vyrozuměl jsem z toho, že veškeré kroky generálního ředitele se tudíž činí bez ujasněné a ministerstvem schválené koncepce. Odborník žasne, laik se diví. Jsem stařec šourající se k dovršení osmdesátého devátého roku života. Mohu si proto osobovat právo dívat se na svět stařecky zdětinštělýma očima a mimo jiné nevidět císařovy nové šaty, ale jen poněkud ztučnělou nahotu. Celý život jsem si dopřával privilegia říkat svobodně, co si myslím. Strávil jsem kvůli tomu mimo jiné tři roky a tři měsíce ve vojenských táborech nucených prací zvaných Pomocné technické prapory. Proto závěrem profecie zestárlého slepého mládence. V almarách Jiřího Fajta již mnohé šramotí a troufám si říci, že ještě tu a tam vypadne nějaká ta kostra. Akademickému věhlasu Jiřího Fajta, který jste nazval přidanou hodnotou, možná přibudou další stíny a vrásky. Jsem poněkud zasvěcen a snad i znám v akademických kruzích svého oboru, tj. dějin umění, zejména malířského od 16. do 18. století. Byl jsem krátce i hostujícím profesorem vídeňské univerzity a mám dosti široké mezinárodní konexe. O tom, co jsem se dozvěděl z náznaků a někdy též ze srdečného smíchu po dotazech na berlínskou kariéru Jiřího Fajta, se nebudu šířit. Jedno je však jisté: neonová akademická aureola pomrkává a pohasíná. Netýká se to ovšem pražské půdy. Jako hrdému, prvorepublikově vychovanému Čechovi, se mi příčí hovořit o „té české kotlině“ nebo „tom českém rybníku“, ale mnohdy se opovržlivému přízvuku při zmínkách o této oblasti nemohu zcela ubránit.

 

            Pane ministře, rozhodl jste. Navzdory všemu, co jste se dozvěděl a musel uvážit. Chápu, že házet zpátečku by znamenalo značné narušení ješitnosti. Ale budete se muset přece jenom rozhodnout, zda se hodláte nadále účastnit soutěže o titul nejhoršího ministra kultury České republiky, soutěže, kde konkurence je velice silná. Zničení Národní galerie, ústavu trvajícího přes dvě století, by bylo výkonem, který by Vám tuto prioritu jistě zaručil.

 

 

S pozdravem

 

 

 

Prof. PhDr. Pavel Preiss, DrSc.

 

 

 

Vážený pan

Mgr. Daniel Herman

ministr kultury České republiky

Maltézské nám. 1

118 01 Praha 1

 

 

Na vědomí:

Uměleckohistorická společnost v českých zemích

Základní odborová organizace Národní galerie v Praze

Česká tisková kancelář

Svižné veršíky, moc pěkné 50

Svižné veršíky, moc pěkné 50 na 50...

dnes jsme se dočetli, že

dnes jsme se dočetli, že Národní galerie koketovala s KB stran sponzoringu, ve výši 4 miliony Kč, přičemž jeden milion měl být určen na vylepšení platu pana Fajta.
Je to škoda, protože jak víme od soudců a politiků, čím vyšší plat, tím vyšší nezávislost a menší ochota k uplácení ....cha-cha.

PS. ...tak se již těším, jak nás paní Dědečková příště potěší svým příspěvkem, pod názvem " jak ředitel o milion přišel " ........

Ten dopis je síla. To by bylo

Ten dopis je síla. To by bylo pěkné,,kdyby se takovýmito věcmi zabývalo naše tzv. veřejnoprávní medium místo toho, co jeho vlastníci považují za důležité.

Je-li, jak jsem vyrozuměl z dopisu, pan ministr z ministrantské líhne paxteriérů, nelze se divit rozhodnutí o instalaci toho, koho instaloval.

Holt platí: NE, nebude líp, rozhodně ne po nejbližších 8 let.

Zřejmě je pan profesor Preiss

Zřejmě je pan profesor Preiss moc starý a moudrý na vysedávání v kavárnách.

Bohatýrský stařec! A velmi

Bohatýrský stařec!

A velmi pěkný barokní jazyk. Děkuji, paní Dědečková.

___________________________________________________________________________________