Hned několik čtenářů mě včera odpoledne upozornilo na rozhovor, který pod názvem Jiří Fajt: Nevím, že by někdo zpochybňoval moji kvalifikaci (ZDE) připravil Fajtův věrný propagandista Peter Kováč. Přečetla jsem si tento text několikrát a s hrůzou jsem si uvědomila, že má designovaný generální ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt ve veřejném prostoru strašlivého nepřítele – Jiřího Fajta. Tolik věci na sebe ve vzteku vyžvanit naráz, to je umění. 

     Hned v titulku se Jiří Fajt dopustil zásadního omylu. Nikdo nezpochybňuje jeho kvalifikaci jako historika umění a kurátora velkých výstav, to je bez diskuse. Na druhou stranu by však bylo v české odborné veřejnosti nutno dlouho chodit s pověstnou svíčkou o polednách, abychom našli někoho, kdo by bez zaváhání označil Jiřího Fajta za zdatného a uvážlivého manažera. Přitom manažerská zkušenost a dlouholetá praxe je pro výkon funkce generálního ředitele jakékoliv srovnatelně velké instituce zcela zásadní. Ale titulek, to je jen nevinný začátek.

Zpověď zhrzeného spasitele

     Nikdo Jiřího Fajta nenutil, aby na sebe prozradil, že se ve snaze získat vytoužený post generálního ředitele Národní galerie v Praze scházel mimo protokol s politiky již na podzim loňského roku, tedy v době, kdy byl v této funkci Vladimír Rösel a finišovaly přípravy mezinárodně úspěšné výstavy František Kupka Cesta k Amorfě. Na otázku po nešťastném načasování jeho jmenování ovšem Jiří Fajt odpovídá: „Načasování nebylo optimální. Pro mě to ale až tak velké překvapení nebylo, vždyť první 'testovací' rozhovory se vedly již na podzim loňského roku.“  Opravdu? Když to tvrdí Jiří Fajt, pak je třeba brát jeho údaj vážně. Logicky se  potom naskýtá otázka: s kýmpak asi pan docent Fajt tyto rozhovory vedl? Odpověď v tomto případě dluží veřejnosti nejen on, ale také bývalá ministryně kultury Alena Hanáková a především její našeptávači.

     Nikdo také Jiřího Fajta nenutil, aby se pokoušel o denunciace, nad nimiž zůstává soudnému člověku rozum stát.  Doc. Fajt patrně trpí určitou formou stihomamu, protože jinak by nemohl veřejně prohlásit o současném zastupujícím řediteli Národní galerie v Praze:  „Vít Vlnas však již delší dobu tušil, že jeho kandidaturu zpochybňují nepřesvědčivé výsledky po boku Milana Knížáka a zvláště za Vladimíra Rösela. Proto využil dobrého známého v poradním sboru, kooptovaného dodatečně na základě přání Národní galerie, Lubomíra Slavíčka, jehož mise měla jasný cíl – rozložit komisi zevnitř a vytvořit nepřehlednou situaci, která by zpochybnila rozhodování ministerstva a přispěla tak k zachování status quo, tedy Národní galerie v čele s Vítem Vlnasem.“

     Toto Fajtovo prohlášení je kromě evidentní neslušnosti také nehorázně směšné. Prof. Vít Vlnas  byl mimo jiné hlavním kurátorem projektu Karel Škréta 1610-1674; Doba a dílo, návštěvnicky zdaleka nejúspěšnější výstavy starého umění posledních let, která byla podle znalců (to bych se opravdu neodvážila posuzovat sama) také vědecky objevná. Právě atraktivní výstavní program Národní galerie v Praze pod vedením Vladimíra Rösela pak představoval největší překážku pro jeho odvolání. Ministerstvo si proto muselo vypomoci bizarní záminkou v podobě odmítnuté koncepce, protože Rösel, ať měl jakékoliv chyby, dokázal Národní galerii v Praze během půl druhého roku doslova nabitým výstavním programem důstojně prezentovat na domácí i světové scéně. 

     Abych Jiřímu Fajtovi trochu osvěžila paměť, připomínám pouze výstavy, které vznikly v gesci Vladimíra Rösela a zaznamenaly významný mezinárodní ohlas. V Praze to jenom v roce 2012 byly výstavní projekty Rembrandt & Co. a již zmíněný František Kupka Cesta k Amorfě. K Röselovým zásluhám však patří také skvělá letošní prezentace českého moderního umění v Národním muzeu současného umění v jihokorejském Soulu, Vzpomínka na krajinu, kterou jsem nikdy neviděl, jejíž repríza je do poloviny srpna k vidění v Plzni (ZDE). Když k tomu připočítám návštěvnicky nejúspěšnější výstavu  umění v České republice roku 2012, Jakub Schikaneder, opravdu tomu ani při nejlepší vůli nemohu říkat nepřesvědčivé výsledky.

     Ale dobře. Připusťme, že dokonce i pro hloupý a – řekněme – faktograficky ne zcela podložený útok na přímého konkurenta mohu mít určité pochopení. Co však nemohu pochopit vůbec, to je Fajtův zběsilý osobní atak na notoricky slušného a proslule zdrženlivého prof. Lubomíra Slavíčka, někdejšího generálního ředitele Národní galerie v Praze. Prof. Slavíček  byl mimo jiné v letech 1995 až 2002 předsedou Uměleckohistorické společnosti a od roku 2010 je členem Akreditační komise České republiky a předsedou její stálé pracovní skupiny pro umění a uměnovědy (ZDE). Jeho odbornou autoritu a mravní integritu se, pokud vím, v posledních dvaceti letech neodvážil zpochybnit opravdu nikdo. Představa záludně pletichařícího prof. Slavíčka, rafinovaně vyslaného prof. Vlnasem, aby jako záškodník rozložil (prapodivně složenou) komisi ministryně a zabránil tak spravedlivému zvolení doc. Fajta do čela Národní galerie v Praze, proto patří do oblasti hodně absurdních představ. Jiná věc ovšem je, že prof. Slavíček je obecně známý také jako přísný a neústupný zastánce dodržování pravidel a profesních standardů, jimž příslušné grémium mohlo jen těžko vyhovět.

     Fajtovy výroky svědčí o nezvládnuté zlobě, frustraci a ublíženosti. Zřejmě ho nesmírně zaskočil rychlý a rázný veřejný odpor vůči jeho nelegitimnímu a přiznejme si, že také poněkud bizarnímu jmenování. Fajtova reakce je ovšem zcela nepřiměřená okolnostem. Na základě prakticky všech informací, které jsem nasbírala za poslední čtyři roky, kdy se věnuji problematice Národní galerie v Praze, soudím, že své odborné pověsti doc. Jiří Fajt útokem na prof. Lubomíra Slavíčka neposloužil ani v nejmenším. Text rozhovoru navíc svědčí také o Fajtově sklonu k zákulisním hrám (s kýmpak to asi hovořil loni na podzim o místě generálního ředitele Národní galerie v Praze?) a k cenzorským praktikám, které připomínají doby dávno minulé. To vyžaduje vysvětlení.

Mentalita anticharty

     Peter Kováč, vychovaný ještě v redakci předlistopadového Rudého práva, je starý praktik. Z jím vedeného rozhovoru proto žádným způsobem nevyčteme, že proti jmenování doc. Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze okamžitě veřejně protestovala nejen odborová organizace Národní galerie v Praze, (ZDE) ale také Uměleckohistorická společnost, nejdůležitější a nejreprezentativnější sdružení historiků umění v České republice (ZDE). Kdepak! Důmyslný Peter Kováč se obratně vyhne takto konkrétním údajům a konstatuje pouze, že Jiří Fajt jeho prostřednictvím „reaguje na kritiku části odborné veřejnosti“. Proč také dávat zvědavým čtenářům návod, kde hledat onu kritiku a jak se dostat k dalším informacím?

     Není to nic nového. Naopak, je to obvyklá praxe, které se i Jiří Fajt sám přidržuje řadu let. Musím se pochlubit: nedávno doc. Fajt poctil svou pozorností i Virtually. Dal si ovšem  mimořádně záležet na tom, aby neposkytl čtenářům Parlamentních listů návod, kde hledat. Fajtova reakce (ZDE) na to, že jsem od jara 2010 zveřejnila nespočet informací o účelové manipulaci výběrovým řízením na generálního ředitele Národní galerie v Praze v roce 2010, a server Britské listy zase – nejnověji ZDE  ­– řadu písemných dokladů o jeho působení v Národní galerii v Praze v letech 1995 až 1999, je symptomatická: 

     „V souvislosti s tím se v posledních dnech opět přihlásili ke slovu titíž lidé, kteří již před třemi lety svými demagogickými články ovlivňovali – a nutno říci s úspěchem – výběrové řízení, které jsem před reprezentativně obsazenou mezinárodní komisí jednoznačně vyhrál. Přestože jejich konspirační teorie tehdy byly dostupné jen omezenému okruhu čtenářů, dokázaly podlomit mojí legitimitu coby vítězného kandidáta, znejistit tehdejší vedení Ministerstva kultury ČR a potažmo tak ovlivnit průběh výběrového řízení. Na vykonstruované, rádoby investigativní texty tehdejší a v současnosti znovu oživované diskreditační kampaně nemá smysl reagovat, neboť by se tak jejich autorům dostalo nezasloužené pozornosti.“ 

     Musím se přiznat, že s něčím podobným jsem se za posledních dvacet let nesetkala. Až dosud jsem si myslela, že praktiky tohoto typu vymřely s komunistickým režimem a s érou, kdy ještě bylo možné pokoušet se čtenáře odříznout od relevantních informací.  Mechanismus, jehož prostřednictvím se Jiří Fajt pokouší reagovat na to, že jsou veřejně dostupné dokumenty o jeho podílu na katastrofálním manažerském a ekonomickém vývoji Národní galerie v Praze v letech 1995-1998, je důvěrně známý každému, kdo pamatuje časy anticharty. Ano, to je přesně ta mentalita, která tehdy vládla: něco veřejně odsoudím, ale nikdo pokud možno nesmí vědět, co jsem vlastně odsoudila a kdo to napsal. Jiří Fajt patrně trpce lituje, že v éře internetu nelze nepříjemné informace lehce potlačit.

Europa Jagellonica a upřímnost Jiřího Fajta 

     Jiří Fajt se rád vidí jako významný odborník mezinárodního kalibru. Bohužel, reprízy jeho posledního velkého projektu Europa Jagellonica skončily ve Varšavě a v Postupimi návštěvnickým fiaskem. Doc. Fajt to přičítá především chybějícím prostředkům na marketing: „Výsledky z Varšavy a Postupimi pro mě osobně byly zklamáním a jednoznačně se na nich podepsala chybějící propagace. Tu nemohlo plnohodnotně nahradit ani skvělé mediální echo výstavy v Německu, kde o ní nadšeně referovala bezmála všechna hlavní tisková, rozhlasová i televizní média.“ 

     Obávám se, že se pan docent Fajt mýlí. Jeho výstavě skutečně věnovaly pozornost i významné německé listy, ale nepomohlo to. Klíč možná najdeme ve způsobu, jímž se svým čtenářům pokusily přiblížit jeho projekt 7. března 2013 vlivné noviny Die Zeit. (ZDE) V typicky pruském stylu žertování totiž uvedly svůj referát o výstavě Europa Jagellonica takto:

„Dotaz na Güntera Jaucha: Jagellonci jsou: 

a) druh tropického ovoce, b) neškodný kmen viru, c) východoevropská dynastie, d) lehká elementární částice. 

Výhra činila 125.000, možná až 250.000 eur. Pro Jaucha z Postupimi příjemná otázka: Od 1. března předvádí tamní Dům braniborsko-pruských dějin výstavu Europa Jagellonica. Historickou přehlídku ovoce, virů, fyziky? Sotva. Takže vylučovací metodou c) východoevropská dynastie.“ 

     Abychom žertíku porozuměli, musíme vědět, že Günter Jauch je populární televizní moderátor, který uváděl německou verzi pořadu „Chcete být milionářem?“ Je to smutné, ale je to tak. Sebelepší marketing nemohl pomoci výstavě, u které musí noviny dokonce i poučeným čtenářům (článek vyšel v sekci Historie) podobným způsobem od počátku vysvětlovat, o čem vlastně je. 

     Obávám se, že tak, jako Jiří Fajt přecenil potenciál svého projektu pro Postupim (ve Varšavě měl projekt šanci na nesrovnatelně lepší ohlas, ale kvůli sporům kurátora s pořadateli tento potenciál vyšel nazmar), přecenil i svůj vlastní význam v českém rybníčku. Ve výše citovaném rozhovoru s Peterem Kováčem se potom projevil jako člověk, který se v kritických okamžicích začíná chovat nepředvídatelně, ze svých neúspěchů obviňuje všechny ostatní, jen svou vlastní vinu přehlíží, a veřejně vyslovuje nepodložená a realitě často velmi vzdálená obvinění. Čím dříve skončí epizoda s jeho prapodivným jmenováním, tím lépe pro všechny zúčastněné. Nejen pro Národní galerii v Praze, ale určitě také pro Jiřího Fajta samotného.