Národní galerie a PPP projekty: jak zašantročit tři paláce na Hradčanech výměnou za novostavbu v záplavovém pásmu?
Jana Dědečková

  Ještě když jsem ve středu 5. března 2014 zveřejnila výzvu prof. Milana Knížáka k odstoupení ministra kultury Daniela Hermana, (ZDE) domnívala jsem se, že jde o poněkud přehnaný požadavek a že jedno neuvážené a snadno napravitelné prohlášení tak radikální řešení nevyžaduje. Poslední zjištění mě ovšem vedou k názoru, že prof. Knížák má pravdu a jeho názor je opodstatněný. Informace, které jsem získala z nečekaného zdroje a které jsem následně konfrontovala s veřejně přístupnými prameny, jak vzápětí ukážu, mě nutně vedou k názoru, že člověk s podobnými kontakty a vazbami je skutečným nebezpečím pro státní majetek v působnosti ministerstva kultury. Ukazuje se totiž, že za úpornou snahou o dosazení Jiřího Fajta do čela Národní galerie může docela dobře být také pokus, jak vyměnit tři paláce na Hradčanském náměstí za novostavbu, situovanou mimo centrum Prahy a navíc v záplavovém území Vltavy. 

     „S tím Picassem sice máte pravdu, ale to je jen třešnička na dortu,“ řekl mi jeden známý, který náhodou narazil na můj pondělní článek o pokračujícím dění kolem Národní galerie (ZDE). Překvapivé je, že se nejedná o žádného historika umění, kritika či někoho podobného, ale o člověka, který se profesionálně a nikoliv neúspěšně zabývá obchodem s nemovitostmi. Jeho interpretace dění kolem Národní galerie mi přišla natolik šílená, že jsem jí zprvu nechtěla přikládat žádnou váhu. Bohužel, stačilo pár minut na webu, abych se přesvědčila, že zdaleka nemusí být tak nemyslitelná, jak jsem se původně domnívala.

     V kostce: nejde prý o nic jiného, než o cestu, jak dopomoci jednomu developerovi, aby prostřednictvím PPP projektu sanoval svou vlastní velkou a dosud nesplacenou investici z veřejných finančních prostředků. Navenek to může vypadat velmi líbivě: zmíněný developer postaví pro Národní galerii novostavbu, po které se volá už bezmála sto let, a to na pozemcích, které vlastní a kam se marně snaží přilákat zámožnou klientelu. Nebude za to žádat peníze, ale jako protihodnotu získá tři paláce na Hradčanském náměstí, s nimiž nyní hospodaří Národní galerie: Salmovský, Schwarzenberský a Šternberský. V první řadě lze tyto paláce nabídnout jako záruku bankám pro refinancování úvěrů; co s nimi dál, to se uvidí.

     Čtvrtý palác, totiž palác Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, prý sice zůstane zachován jako reprezentativní sídlo Národní galerie, ale protože jej Národní galerie nebude potřebovat k výstavním účelům, získá jeho výstavní prostory do nájmu jakási Prinz Prager Gallery. Právě za účelem realizace tohoto bohulibého projektu je  prý třeba dosadit do čela Národní galerie doc. Jiřího Fajta.

     Začala jsem hledat – a nestačila jsem se divit. Samotnou mě překvapilo, kolik jsem toho v tiskových prohlášeních a rozhovorem Jiřího Fajta v posledních letech přehlédla, a to jsem se poctivě snažila číst je pečlivě. Bohužel, každý další text, který jsem otevřela, jen podporoval tuto šílenou vizi. Upozorňuji, že dále citované materiály představují jen typické příklady a že následující argumentaci lze podložit ještě mnohem větším množstvím odkazů.


Jiří Fajt postupně připravoval publikum na ztrátu historických paláců...

     Jiným způsobem nelze číst řadu jeho prohlášení. Tak třeba 8. července 2013 v rozhovoru pro server Hospodářských novin řekl Jiří Fajt (ZDE): „U některých budov ale chybí odpovídající prostorové zázemí. Například poslední galerijní  'akvizice', tedy Salmovský palác, je z tohoto pohledu nepoužitelná. Pak si ale musíme položit otázku, zda je dosavadní praxe shromažďování jedné historické budovy za druhou adekvátní tomu, co od Národní galerie očekáváme. Další podobnou expanzi NG do historických objektů považuji za nefunkční model a cítím intenzivní potřebu jej změnit. A nejsem sám. Zhruba do šesti měsíců po svém nástupu bych tak chtěl veřejnosti a samozřejmě i politické reprezentaci představit základní strategický materiál, který by charakterizoval krátkodobý i střednědobý rozvoj NG.“

     Pokud vím, tak Salmovský palác má adekvátní zázemí a je spojen do jednoho technologického celku se sousedním Schwarzenberským palácem. Na tom však nesejde. Jiří Fajt se ve svém prohlášení neomezil na Salmovský palác, který mu byl už dávno trnem v oku. Jen o několik odstavců níže následuje jiná jeho zajímavá formulace: „Než taková rozhodnutí uděláme, musíme si položit klíčovou otázku, zda nadále udržovat dosavadní model sítě historických budov. Osobně cítím potřebu změny. Nechci ale předjímat, jak má galerie vypadat a s jakými objekty má spojit svou budoucnost.“

     Výše doložená tendence ve veřejných vyjádřeních doc. Jiřího Fajta je konzistentní. Například v rozhovoru pro Deník ze 14. prosince 2013, který pod názvem „Budoucí šéf NG Fajt: Galerie je těžký parník. Bude dřina jím otočit,“ najdeme (ZDE) další vyjádření designovaného generálního ředitele Národní galerie v Praze Jiřího Fajta: „Řeknete-li Metropolitní muzeum v New Yorku, vybaví se vám hned jeho monumentální sloupová fasáda na Páté Avenue. Národní galerie však neměla to štěstí, že by pro ni byla postavena zvláštní budova. Lidé si ji často pletou s Národním muzeem na Václavském náměstí. Největší a patrně i neznámější budovou je Veletržní palác. Ten však zároveň představuje největší zátěž - má neúměrně vysoké provozní náklady a zastaralé inženýrské sítě. Jeho kompletní repase je nezbytná a bude hodně drahá. Anebo zvážit, zda by galerie nemohla získat novou moderní budovu. Ideálním řešením je samozřejmě druhá varianta.“


     V tomtéž interview nalezl Jiří Fajt překvapivé souznění s odvolaným generálním ředitelem Národní galerie Vladimírem Röselem, o němž dříve neřekl vlídného slova. Na  otázku  „Co byste řekl o práci vašeho předchůdce Vladimíra Rösela?“  odpověděl (a spojil tak hbitě dohromady dvě témata): „Myslím, že některé věci se za něj daly do pohybu. Třeba výstava Františka Kupky, byť její zpřístupnění v Salmovském paláci nebylo šťastné, neboť tento klasicistní činžák s malými pokojíky není pro velkolepé Kupkovy abstraktní kompozice vhodný. Ale šlo o vykročení správným směrem. Nevýhodou kolegy Rösela však bylo, že se dostal do kleští jisté setrvačnosti a myšlenkové konzervativnosti galerijního prostředí. Sám o tom mluvil, když jsme se nedávno potkali na Ceně Jindřicha Chalupeckého. Těžko snášel zbytnělé galerijní struktury, nenašel však podporu ani odhodlání k jejich narušení. Letitým problémem NG je také absentující vnímání jasných hranic mezi komerční a veřejnou sférou. Přitom nejde o to, že by galerie neměla spolupracovat s privátním sektorem. Naopak! Musí ale být jasně definován veřejný zájem hájený galerií. A to není.“

… a Daniel Herman na kulturní novostavbu v rámci PPP projektu


     Pro další část naší skládanky se musíme vrátit hlouběji do minulosti. V roce 2008 získalo Konsorcium Rohan, většinově vlastněné firmou Sekyra Group, rozlehlé pozemky na Rohanském ostrově a zavázalo se za ně postupně zaplatit 1,68 miliardy Kč. Ve skutečnosti splátky zřejmě začaly až v roce 2013, a to pouze v řádech jednotek milionů Kč. Dokonce i v  téměř reklamně laděném článku v E15, nazvaném „Developer Sekyra chystá velký comeback,“  (ZDE) najdeme stopy určitých pochybností: „Harmonogram projektu už Sekyra několikrát upravoval. Když v roce 2008 zvítězil v soutěži magistrátu o zástavbu Rohanského ostrova, uváděl jako termín zahájení výstavby rok 2011. Poté jej posunul na rok 2013.“ 


     Problém spočívá mimo jiné v tom, že území Rohanského ostrova, kdysi skutečného ostrova ve Vltavě a dnes součásti vltavské pobřežní terasy, patří do záplavového území. Po zkušenostech z let 2002 a 2013 lze považovat za vysoce pravděpodobné, že bude na dokonalost protipovodňových opatření testováno poměrně často. Původní byznysplán Konsorcia Rohan se zjevně nepodařilo naplnit v čase, což se jistě může nepříznivě projevovat např. na ceně úvěrů a celkovém ekonomickém vývoji firmy či firem, které se na projektu podílejí. A právě v tomto okamžiku se vynořuje zvláštní iniciativa ministra kultury Daniela Hermana.


     Letos 19. ledna se developer Luděk Sekyra přihlásil pro Lidové noviny k myšlence adaptovat kdysi populární „blob,“ tedy chobotnici podobný projekt Národní knihovny od Jana Kaplického, původně určený na Letnou, pro Rohanský ostrov (ZDE). Zajímavé ovšem je, že z budovy, která byla původně zamýšlena jako knihovna a za jejíž hlavní výhodu byl prohlašován nikoliv vzhled, ale údajně geniální podzemní depozitář knih s automatickou obsluhou, se nyní má stát něco docela jiného: „...developer má představu už poměrně jasnou. A to i v tom, že stavba by neměla sloužit jako knihovna, ale jako kulturní centrum. 'Stačí se podívat po světě, kde takové projekty ve městech fungují. Zvyšují jejich atraktivitu pro turisty, kvalitu života občanů. Příkladem může být třeba Bilbao, kde stojí Guggenheimovo centrum,' řekl Sekyra.“


     K Sekyrovu záměru se v témže článku hbitě přihlásil i tehdejší poslanec a nynější ministr kultury Daniel Herman: „'Já mohu říci, že projekt budu podporovat z případné pozice ministra kultury i v případě, že zůstanu jen poslancem,' dodal Herman, který se s architektem znal osobně. K developerově vizi o Rohanském ostrově se konkrétně vyjadřovat nechtěl. 'Je to jedna z variant, o kterých se diskutuje,' doplnil poslanec.“ 


     Z projektu Národní knihovny na Letné má tedy vzniknout na Rohanském jakési pražské Guggenheimovo centrum v Bilbau? Odtud je k myšlence galerie už opravdu velmi blízko. Co na tom, že myšlenka na recyklaci Kaplického projektu na Rohanském ostrově získala mezi knihovníky – právě proto, protože z odborného hlediska byla na celém projektu nejzajímavější právě myšlenka podzemního depozitáře – přezdívku „Knihovna kapitána Nema“?


     Kolem projektu se ostatně vynořují staří dobří známí, jak upozorňuje například Josef Kopecký 27. února 2014 (ZDE) na serveru MF DNES: „Myšlenku vrátit do hry Kaplického dílo podpořil při jednání výboru nezařazený poslanec Jiří Pospíšil. Bývalý člen ODS je milovníkem umění a členem správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, která se stará o Muzeum Kampa.“  A věrný podporovatel doc. Jiřího Fajta v  nároku na funkci generálního ředitele Národní galerie v Praze, dodejme.

Kruh se uzavírá
     Developer Luděk Sekyra je významným sponzorem KDU-ČSL. Prostřednictvím poradce ministra kultury Jana Wolfa, předsedy pražské KDU-ČSL, má přímou vazbu na ministra Daniela Hermana. Sekyrův developerský projekt Rohanský ostrov v uplynulých letech jaksi „zamrzl“, ale úvěry a provoz je třeba platit dál. Samozřejmě, okázalá stavba jakéhosi „Guggenheimova centra“ by upoutala pozornost k lokalitě, dodala jí lesku a zvýšila ceny nemovitostí v okolí. Pro takovou stavbu je ovšem třeba najít také odpovídající náplň; Národní galerie by patrně přišla vhod. Spojení zájmů Luďka Sekyry s Národní galerií však může mít i další přínosy.


     Shodou okolností je tentýž podnikatel Luděk Sekyra spojován s vlastnictvím obrazu Pabla Picassa Sedící dívka z roku 1909, nesmírně cenného, ale na druhou stranu na světovém trhu neprodejného, dokud nebude zbaven statusu kulturní památky České republiky. Úplnou náhodou byl za pokus o nelegální vývoz tohoto obrazu pravomocně odsouzen galerista Jan Třeštík, jako z udělání další podporovatel nároku Jiřího Fajta na post generálního ředitele Národní galerie. Navíc, jak bizarní shoda okolností: Jan Třeštík je současně také vlastníkem galerie Prinz Prager Gallery, která by podle výše zmíněných  informací měla získat do nájmu výstavní prostory v paláci Kinských, dnes využívané Národní galerií v Praze.


     Zkrátka a dobře: odvolávám, co jsem minule napsala. Bohužel, Daniel Herman do toho opravdu nespadl jak Pilát do kréda, ale nepochybně dobře ví, oč tu jde. Dlouho jsem si lámala hlavu, proč někdo vytrvale udržuje ve hře doc. Jiřího Fajta, člověka, který sice na jaře 2010 měl jakýsi kredit, tehdy především jako ideový odpůrce prof. Milana Knížáka, ale o němž postupem času vyplulo na povrch tolik snadno ověřitelných informací, že by se jím jako vážným kandidátem na post generálního ředitele významné státní instituce v civilizované zemi nikdo nezabýval.


     Jak se zdá, žádná velká záhada v tom není. Doc. Jiří Fajt má být dosazen do nelegitimně získané funkce zejména kvůli své ochotě podepsat se takřka pod cokoliv. Připomínám v této souvislosti například Fajtem spolupodepsaný návrh smlouvy, která by bývala mohla podpořit nároky společnosti Diag Human vůči české republice, kdyby se na straně státu našel někdo, kdo by na tento návrh přistoupil – podrobnosti ZDE. S velkou dávkou pravděpodobnosti je jediným smyslem jeho skryté, ale vlivné podpory realizace podnikatelských záměrů, spjatých s jednou z mála institucí, které dosud nebyly podobným způsobem zneužity. V této chvíli už nejde o Jiřího Fajta, který může v této hře zjevně hrát jen roli nastrčené figurky.


     Národní galerie není jenom úspěšným muzeem umění, ale také kompetentní správkyní řady památkově chráněných budov, které neodmyslitelně patří k českému národnímu kulturnímu dědictví. V tomto smyslu pomáhá památkové péči a otevírá návštěvníkům nejen své sbírky, ale také unikátní stavby, které by jinak veřejně přístupné patrně nebyly. Salmovský palác, jehož nákladná rekonstrukce byla dokončena v roce 2012, je jednou z nejlépe situovaných budov Praze vůbec. Šternberský palác využívala Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění jako veřejný výstavní prostor už od roku 1814. Soustava tří paláců na Hradčanském náměstí velmi zdařile spojuje požadavky památkové péče a potřeby prezentace starého evropského a českého umění. Současně přináší Národní galerii, pokud vím, také nezanedbatelnou část jejích vlastních výnosů. Vzdát se této tradice ve prospěch prapodivné novostavby v záplavovém pásmu a mimo historické centrum Prahy znamená vzdát se velké části zahraničních návštěvníků, významných vlastních výnosů a dvou století tradice. K tématu se velmi brzy a podrobněji vrátím – materiálu je bohužel víc než dost.

Kde je nějaký lidovec, tam je

Kde je nějaký lidovec, tam je nebezpečno. Horníček sice to říkal jinak, ale lze to aplikovat i takto.

Dobroserové mají plno práce s dehonestací P. Nečase a celé ODS, takže takové prkotiny, jako je zašantročení kulturních památek, jsou mimo jejich rozlišovací schopnost.

Sdílení je možné když

Sdílení je možné když kliknete na to zelené tlačítko v liště, kde jsou komentáře. Tento článek již sdílí poměrně hodně lidí. JD

Milý MMirku... uvědomujete

Milý MMirku... uvědomujete si, že by většina zde přítomných přišla o anonymitu:-):-).. a kdo by nechtěl, stejně by nesdílel.. již před několika lety jsem zde navrhoval, aby tento web nebyl anonymní, ale narazil jsem....

Víte vůbec, o čem

Víte vůbec, o čem mluvíte?

Mně se zdá, že jste kompletně mimo mísu.

Víte vůbec, o čem

Víte vůbec, o čem mluvíte?

Mně se zdá, že jste kompletně mimo mísu.

Tomuto webu chybí tlačítko "Výmaz" (pro experty: Delete), takže sorry for doubleclick.

Off topic: jen tak úplně mimo

Off topic: jen tak úplně mimo se táži, proboha JAK byste to chtěl zařídit. To jako aby tento web nebyl anonymní. ////

Onehdá mi z iDnes.blogu

Onehdá mi z iDnes.blogu přišlo psaní, že jsem nedůvěryhodný, neboť na mě přišlo udání od potrefeného diskutanta.
Zde návod, jak zajistit ne-anonymitu a přitom evidovat lidi jenom na "příslušných" místech:
http://muj.idnes.cz/UcetOvereni.aspx

"Obrázky budou na našem serveru uloženy v zašifrované podobě. Přístup k nim má pouze omezené množství lidí s odborným proškolením"

Děkuji za velice zajímavou

Děkuji za velice zajímavou informaci. To mě věru nenapadlo, že to někdo dělá takhle důkladně. Samozřejmě, taky by šlo, kdyby takový ověřovaný diskutant se osobně dostavil do příslušného Úřadu a nechal si tam sejmout otisky prstů a procvaknout ucho. ////

Snad mne maličko omlouvá, že jsem nepředpokládal, že by se něčemu takovému někdo dobrovolně podrobil. Ale vy jste tím prošel, že? ////

Politicky korektně jsem je

Politicky korektně jsem je poslal doprdele a tím pádem jsem vyřazen z možnosti diskutovat; zůstává mi jenom možnost udělovat karmu některým příspěvkům ... asi mně eviduje už jen eubis a kdejaká štětka.

P.s.: Zkuste si vyřídit nový pas - bude vám sejmut otisk prstu, budete vyfotografován v souladu s biometrickými postupy a proveden výtěr*. Domnívám se, že "data" putují krátkou cestou do Langley.
___________________________
* výtěr jsem si přidal - bude zaveden do dvou roků (´se domnívám)

Tahle datová (otisková,

Tahle datová (otisková, fotografická) péče, včetně kopie archivované v Langley a v Lubjance, od STÁTU, mi připadá korektnější nežli pokusy o totéž ze strany soukromých subjektů. Vzhledem k rostoucímu počtu kamerových systémů ve veřejných prostorech (a možnostem strojové identifikace např. podle chůze) považuji za žádoucí NEPOSKYTOVAT údaje, podle kterých by mohl být virtuální E.K. (dosud jakž takž svobodný) ztotožněn s nějakým reálným fyzicky existujícím nevolníkem bruselského protektorátu Boehmen und Maehren. ////

Co se týče výtěru, ten donedávna probíhal opačným směrem (Kalouskova strana a vláda si vytírala nevolníkama). Jak to bude dál, uvidíme - důvody k optimismu sem tam nějaké jsou, ale je jich tak málo ... ////

Na tu agresivitu doporučuji

Na tu agresivitu doporučuji fyzickou zátěž, na demenci sudoku, hádanky, Taxík, Chcete být milionářem, Deset stupňů ke zlaté, AZ kvíz, Otázky VM, komentáře IVK...

Ano.. virtually zhrubla... už

Ano.. virtually zhrubla... už jsem se několikrát zařekl, že toto forum opustím, ale zvyk je železná košile:-), tím nevylučuji, že se tak v budoucnu nestane....

Nejužitečnější zvíře je

Nejužitečnější zvíře je prase. Každou jeho část můžeme zužitkovat:
přední a zadní část jako maso, kůži na boty, ze srsti kartáčky a jeho jménem můžeme dokonce i nadávat.

Zanechte všech iluzí, kdož

Zanechte všech iluzí, kdož přicházíte do "demokracie".

___________________________________________________________________________________