Národní galerie a případ Fajt
Jana Dědečková

     Ve čtvrtek 13. února 2014 představilo ministerstvo kultury na tiskové konferenci své hlavní záměry. Čtyři roky soustavně sleduji problematiku jeho příspěvkových organizací, zejména Národní galerie v Praze, a proto jsem velmi ocenila jednu z priorit ministerstva, kterou prezentovala náměstkyně JUDr. Kateřina Kalistová. Jedná se o „zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Tento zákon by měl odstranit nedostatky dnešních příspěvkových organizací, měl by zajistit určité jejich odpolitizování a samozřejmě jejich stabilní financování.“ Podrobnosti ZDE. Jde zatím, pravda, jen o příslib, ale ministerstvo v tomto případě vykročilo správným směrem. Doufejme, že bude ministru Danielu Hermanovi dopřáno, aby tento záslužný záměr dokázal dotáhnout k úspěšné realizaci, neboť je nejvyšší čas.

     Na příkladu Národní galerie v Praze je možné názorně ukázat, jak neblahé důsledky přináší  mnohaletá politizace řízení kulturních institucí. Současná situace totiž představuje bizarní případ: do problematické pozice designovaného generálního ředitele Národní galerie v Praze se politickým rozhodnutím ministryně Aleny Hanákové před devíti měsíci dostal člověk, který má za sebou takovou profesní minulost, jaká by ho při kandidatuře na podobnou pozici v kterékoliv jiné civilizované zemi automaticky diskvalifikovala. Přesto tento stav stále přetrvává. Nemohu obviňovat ani Jiřího Balvína, ani Daniela Hermana. Nejsou původci této situace a určitě mají pramalou radost z danajského daru Aleny Hanákové.

     Nevracím se k tomuto tématu s žádným potěšením, protože jde vesměs o věci mezi odbornou veřejností notoricky známé. Pokud však mohl kurátor Martin Dostál v polemice Lidových novin ještě 11. února 2014 v souvislosti se zmíněným obsazením postu generálního ředitele Národní galerie napsat větu: „Jiří Fajt je v tuto chvíli legitimním, jasným a již rozhodnutým řešením,“ pak  mi nezbývá než znovu celou záležitost pro přehlednost shrnout. Je to totiž tvrzení nejen nepravdivé, ale také mimořádně hloupé. Každý, kdo se o tuto věc zajímá trochu hlouběji, dokáže během minuty proti Dostálovu názoru přinést podrobnou  argumentaci. Není dokonce ani třeba zabíhat přitom do ekonomické sféry, v níž doc. Jiří Fajt svou nekompetentnost v minulosti prokázal opakovaně a státní rozpočet to několikrát pocítil.


Způsob jmenování

     Připomeňme si fakta. Doc. Jiří Fajt byl jmenován generálním ředitelem Národní galerie v Praze  ministryní Alenou Hanákovou dne 4. července 2013. Ještě před pádem vlády Petra Nečase Alena Hanáková veřejně prohlásila, že ukončí své působení ve funkci ministryně kultury 30. června 2013, protože necítí podporu svých stranických kolegů. Jenom demise vlády jako celku způsobila, že byla paní Hanáková ještě 4. července 2013 ve funkci. Jiří Fajt tedy převzal jmenování od ministryně ve dvojí demisi a v okamžiku, kdy tato dáma podle svých vlastních slov již neměla tento úřad zastávat.

     Nezapomínejme rovněž, že proti způsobu výběru generálního ředitele Národní galerie, který  ministryně Hanáková zvolila, loni v květnu a červnu opakovaně protestovala Uměleckohistorická společnost, nejvýznamnější profesní sdružení historiků umění v českých zemích. Protestovala také odborová organizace Národní galerie a nakonec i podstatná část členů komise, kterou si ministryně Hanáková za účelem výběru nového ředitele Národní galerie sama jmenovala. Tato komise se zcela rozpadla.  Její zasedání, které mělo vydat závěrečné doporučení, se neuskutečnilo. Část členů této komise navíc veřejným dopisem vyzvala ministryni, ať nikoho do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze nejmenuje a výběr a rozhodnutí ponechá svému nástupci. Proti způsobu výběru nového ředitele ze dvou účastníků předchozího konkurzu ostatně veřejně protestovali i členové tehdejší Stálé komise ministryně pro otázky galerií ministerstvem kultury zřizovaných. Legitimita počínání ministryně Hanákové při jmenování doc. Jiřího Fajta dne 4. července 2013 tedy byla hraničně blízká nule.

     Člověk, který má alespoň špetku sebeúcty, by za těchto okolností za nabídku paní ministryni zdvořile poděkoval a s díky ji odmítl. V podobné situaci totiž mohl takový mandát přijmout pouze jedinec s absolutním nedostatkem skrupulí, s elementárním nedostatkem sebereflexe a s minimálním citem pro patřičnost a společenské souvislosti. Ale počkejme! Ostudný způsob jmenování, pravda, trochu zavání, ale doc. Jiří Fajt přece může tento krok brát jako zadostiučinění, jako pouhou formalitu, která sice nešťastným způsobem a pozdě, ale přece stvrdila starší odborný názor. Pak by legitimitu mohl odvozovat od výsledků výběrových řízení. Vždyť přece – alespoň podle zprávy ČTK ze dne 17. prosince 2013 – vyhrál hned dva konkurzy na toto místo!


Slavné výběrové řízení

     Na tomto místě musím připomenout začátek celé téhle ostudné historie. Ve středu 14. dubna 2010 skončilo skandálem zasedání výběrové komise, jejímž úkolem bylo navrhnout tehdejšímu ministrovi kultury Václavu Riedlbauchovi nejlepšího kandidáta na generálního ředitele Národní galerie. Když vyšlo najevo, že výsledek hlasování je zmanipulovaný, odmítli dva členové komise podepsat protokol a jednání opustili. Další člen komise sice na místě protokol podepsal, ale dodatečně se od závěrů komise i od zveřejněného výsledku, který měl vyznívat ve prospěch Jiřího Fajta, písemně distancoval. Skandál tehdy pokračoval až do srpna 2010, kdy nový ministr kultury Jiří Besser výběrové řízení zrušil, aby o několik měsíců později vypsal nové. Spekulace ohledně výběrových řízení v tomto směru uzavřelo Ministerstvo kultury České republiky tiskovou zprávou ze dne 18. prosince 2013, (ZDE) jejíž podstatnou část cituji:

     „Zpráva ČTK ze dne 17. prosince 2013, nazvaná „Fajt má podle Balvína přehnané nároky na peníze, ten to odmítá“ obsahuje řadu nepřesností. Ministerstvo kultury považuje za závažné především tvrzení: „Pro Fajta ale zase hraje to, že dvakrát vyhrál na místo šéfa NG výběrové řízení. Konkurzy ale nevedly k jeho jmenování.“ V letech 2010 a 2011 vypsalo Ministerstvo kultury České republiky postupně dvě výběrová řízení na pozici generálního ředitele Národní galerie v Praze. První výběrové řízení, vypsané v únoru 2010, bylo ministrem kultury Jiřím Besserem 12. srpna 2010 zrušeno pro netransparentní průběh a napadnutelný způsob jednokolového hlasování, který navíc nebyl zahraničním členům výběrové komise náležitě objasněn. Kvůli procedurálním pochybením tehdy dva členové výběrové komise odmítli podepsat závěrečný protokol. Druhé výběrové řízení z roku 2011 jednoznačně doložitelným způsobem a bez protestu kteréhokoliv člena výběrové komise vyhrál ing. Vladimír Rösel. Výše citované tvrzení ČTK je tedy prokazatelně nepravdivé.“

     Ve skutečnosti ministerstvo kultury neprohlásilo nic překvapivého. Obsah této zprávy znal každý, kdo se o věc v minulých letech zajímal, i kdyby to dělal třeba jen zcela okrajově. Ministerstvo kultury jen potvrdilo obecně známé skutečnosti. O výsledek žádného výběrového řízení tedy legitimitu svého jmenování doc. Jiří Fajt opírat nemůže. Ovšem, málem bych zapomněla! Pokud jmenování doc. Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie v Praze – eufemisticky řečeno – postrádalo standardní průběh a i když doc. Jiří Fajt nevyhrál žádné výběrové řízení, může přesto legitimitu svého podivně získaného mandátu opírat o renomé významného zahraničního odborníka. Podívejme se tedy na jeho působení v Německu blíže. Podnikla jsem v tomto směru loni v srpnu letmý průzkum, jehož výsledky byly překvapivé (ZDE).


Nepatrné stíny na mezinárodní pověsti

     Akademická kariéra doc. Jiřího Fajta v Německu se podle veřejně dostupných zdrojů v posledních letech nevyvíjela nejlépe. Z určitých důvodů, které by asi nejlépe objasnil on sám, se  mu nepodařilo získat na žádné německé univerzitě profesuru. V současnosti doc. Jiří Fajt nefiguruje jako stálý vyučující na žádné německé univerzitě. To samo o sobě není žádná ostuda. Po roce 2010 takový osud potkal v souvislosti s úsporami ve veřejném sektoru v celém Německu řadu zahraničních lektorů a vědeckých spolupracovníků, kteří přišli na německé univerzity v euforických letech kolem přelomu tisíciletí. Často přicházeli pracoviště, mnohdy v záchvatech eurooptimismu zřizovaná spíše z ideologických a politických důvodů. Právě tato pracoviště se později často stala obětí úspor. Někteří z příchozích zaujali v německém akademickém životě stálá a prestižní místa. Jiným – a mezi nimi i doc. Jiřímu Fajtovi -  se to nezdařilo.

     Nejde ovšem jenom o zapojení do výuky. Nejméně od roku 2012 doc. Jiří Fajt opakovaně selhal také jako koordinátor a editor velkých publikačních záměrů. Prvním a v českém prostředí nejzřetelnějším příkladem je osud vědeckého katalogu jeho vlastní výstavy Europa Jagellonica. Od ukončení výstavy uplynul bezmála rok a půl, ale katalog nikde. Přitom tento projekt stál české daňové poplatník přes 30 milionů Kč. Na podzim 2012 dluhy za Europou Jagellonicou dodatečně pokryla mimořádná dotace  ministerstva kultury, převyšující 10 mil. Kč. jak se ukázalo později, poskytlo ji ministerstvo zcela nestandardním způsobem ve prospěch příspěvkové organizace Středočeského kraje. Tato záležitost je v současnosti předmětem policejního vyšetřování.

     Doc. Jiří Fajt se v minulosti rád nechával prezentovat jako editor velkoryse koncipovaného projektu  Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa. Poslední dobou však tuto svou úlohu příliš často nezdůrazňuje. Není divu.  První tři svazky této edice měly vyjít v roce 2012, další v roce 2013. Máme únor 2014 a nejrenomovanější německý internetový knižní obchod uvádí první svazek jako připravovaný s datem předpokládaného vydání 31. prosince 2014. (ZDE) Pozdější datum v tomto systému nastavit nelze. Jinými slovy: provozovatel obchodu má pochybnost o tom, zda se knihu letos podaří vydat. Nevím, jaký je osobní podíl doc. Jiřího Fajta na minimálně dvouletém skluzu při vydávání této příručky. Laicky ovšem soudím, že kdyby se doc. Jiří Fajt věnoval této práci, k níž se zavázal, a nikoliv zákulisním vyjednáváním o vedení Národní galerie v Praze, a to ještě hluboko v době, kdy Národní galerii v Praze řídil řádně zvolený generální ředitel Vladimír Rösel, jistě by se to na osudech projektu projevilo příznivě.

     Určitě se neprohřeším proti reálnému významu doc. Jiřího Fajta v německém akademickém životě, pokud prohlásím, že ho výsledky jeho vědeckého a pedagogického působení v Německu samy o sobě rozhodně neopravňují ke získání žádné významné pozice v kterékoliv české národní kulturní instituci. Z dostupných údajů kromě toho vyplývá, že od svého odchodu z Národní galerie v Praze, tedy po dobu uplynulých čtrnácti let, doc. Jiří Fajt nepracoval jako kurátor či na jiné stálé pracovní pozici v žádném muzeu umění nebo podobné sbírkotvorné instituci. Jinými slovy: ani od svého působení v Lipsku a Berlíně nemůže doc. Jiří Fajt odvozovat legitimitu svého mandátu designovaného generálního ředitel Národní galerie v Praze.


Tři dosud nezodpovězené otázky pro doc. Jiřího Fajta

     Počátkem prosince loňského roku jsem ZDE doc. Jiřímu Fajtovi veřejně položila  tři otázky. Přirozeně nejsem natolik naivní, abych očekávala, že na ně odpoví mně, ale doufala jsem, že se k nim pan docent vyjádří někde jinde, nebo že mu je znovu položí některý renomovaný novinář, kupříkladu Marek Gregor z Reflexu, Jana Machalická z Lidových novin, nebo dokonce sám Peter Kováč z Práva. Nestalo se však, a tak mi nezbývá, než tytéž otázky položit veřejně znovu. Znamenitý mezinárodní odborník Jiří Fajt, zastánce odpolitizování kulturních institucí v čele s Národní galerií v Praze, by měl odpovědět kromě jiného na tři prosté věci, které se tentokrát netýkají ekonomiky:

  • Kde je vědecký katalog výstavy Europa Jagellonica, slibovaný na tiskových konferencích už na jaře 2011, který měl, i když přihlédneme k možným technickým komplikacím při výrobě, vyjít nejpozději v červenci 2012? U podobného projektu je vědecký katalog základním výstupem, nezbytným standardem, který z výstavy činí odbornou záležitost. Píše se únor 2014 a po katalogu výstavy  doc. Jiřího Fajta Europa Jagellonica nikde ani vidu, ani slechu.
  • Podle údajů Práva z 2. srpna 2013 je Jiří Fajt „od roku 2008 hlavním editorem devítisvazkového knižního projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, který pod záštitou spolkového ministerstva vydává prestižní nakladatelství Deutscher Kunstverlag.“ První tři svazky této edice měly vyjít v roce 2012, další v roce 2013. Kde jsou? Je únor 2014 a knižní trh zatím nedorazil ani jeden.
  • V rozhovoru pro Právo z 10. července 2013 řekl Jiří Fajt o svém jmenování: „Pro mě to ale až tak velké překvapení nebylo, vždyť první „testovací“ rozhovory se vedly již na podzim loňského roku.“ S kým na podzim 2012 pan Fajt vedl tyto „testovací rozhovory“? V té době přece řídil Národní galerii v Praze řádně zvolený generální ředitel, který právě finišoval s přípravou mezinárodně nejúspěšnější výstavy roku 2013 v České republice, expozice „František Kupka, Cesta k Amorfě“. V té době navíc nebyly a ani dnes, pokud vím, nejsou žádné příznaky toho, že by tato instituce selhávala po programové či ekonomické stránce.


     Snad se jednou dočkáme odpovědi na tyto tři otázky, které jsem poprvé položila 2. prosince 2013. Než k tomu dojde, podívám se podrobněji na některé strategie, jichž doc. Jiří Fajt v minulosti používal, aby získal peníze z veřejných finančních prostředků na realizaci svých velkorysých výstavních projektů. Jsem přesvědčena, že popis postupů při přijímání závazků státních a veřejných institucí k realizaci vskutku velkorysých a finančně víc než náročných výstavních projektů doc. Jiřího Fajta může být pro nové vedení ministerstva kultury poučným čtením. K tématu se vrátím v nejbližších dnech.

     V úvodu jsem ocenila záměr ministerstva kultury připravit a prosadit zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře. Je to velmi důležité proto, aby se neopakovaly podobné peripetie, kdy je do funkce ředitele některé důležité národní kulturní instituce za nejasných okolností a proti vůli velké části odborné veřejnosti dosazen – slušně řečeno – poněkud zvláštní kandidát. Kompetentní správní rada, která za přesně stanovených okolností volí a odvolává ředitele takové instituce a zároveň nese za své rozhodování odpovědnost vůči zřizovateli nebo parlamentu, je v takovém případě tou nejlepší pojistkou.

     Uleví se ministerstvu, veřejnosti i státnímu rozpočtu, neboť v takovém případě nebude úhrada dluhů za výstavními projekty muset být prováděna z prostředků rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa. Situace, kdy ministryně v dvojí demisi a poslední den v úřadě, která už kromě trestní odpovědnosti neodpovídá nikomu a za nic, jmenuje proti hlasitě proklamované vůli odborné veřejnosti ředitele podobné instituce a ponechá svým nástupcům podobné dědictví, by v budoucnosti už rozhodně neměla nastat. Pokud ministerstvo kultury skutečně splní, co před týdnem veřejně slíbilo, změní se situace v české kultuře o poznání k lepšímu.

___________________________________________________________________________________