Národní galerie a případ Fajt: Dva dopisy a jeden formát
Jana Dědečková

Představme si, že by třeba čtyři bývalí ředitelé Museo Nacional del Prado nebo Musée du Louvre, kteří mají zkušenost s řízením této instituce v průběhu více než dvaceti let, vyzvali příslušného ministra kultury otevřeným dopisem, aby do jejího čela nejmenoval evidentně nevhodného kandidáta. Něco takového je v západní Evropě takřka nemyslitelné, protože v civilizovaném světě žádný vysoký vládní úředník, který má elementární pud sebezáchovy, nedopustí, aby věci došly tak daleko. Uchazeč o post ředitele centrální státní umělecké sbírky, který by měl za sebou profesní minulost podobnou doc. Jiřímu Fajtovi, by v západní Evropě potichu zmizel ze scény dávno předtím, než by se o něm začalo diskutovat veřejně.

     Žijeme však v Čechách. To znamená, že ministr nejenom nechá dojít skandální kauzu až k tomu, že se čtyři bývalí ředitelé této instituce, jakkoliv ve většině otázek zastávají rozdílné názory, musejí sejít a sjednotit na podobném stanovisku, (ZDE) ale navíc si dovolí označit jejich dopis za nátlak. To je nejen nehoráznost, ale navíc zní pikantně z úst člověka, který ještě z pozice poslance podepisoval v téže věci otevřený dopis, který skutečně byl nevybíravým politickým nátlakem bez jakýchkoliv věcných argumentů. (ZDE)

     Protože otevřené dopisy poslanců kulturní veřejnost nebere zrovna vážně, pokusili se příznivci doc. Jiřího Fajta vygenerovat alespoň zdánlivou protiváhu v dopise rektorů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a Akademie výtvarných umění. (ZDE) Není podstatné, kdo byl inspirátorem této další fáze dopisové války, zda věčný petent prof. Jiří David, jehož texty se velká část české odborné veřejnosti už dost nezastřeně baví, nebo mnohem méně nápadný, ale v celé kauze neprávem opomíjený japanolog Filip Suchomel z VŠUP, jehož nesporné nadání k zákulisním intrikám, uplatňované ve prospěch doc. Jiřího Fajta, vyšlo nazmar už v roce 2010. Ale ať už byl inspirátorem kdokoliv, odvedl špatnou práci.

     Porovnejme alespoň letmo oba dopisy. Bývalí ředitelé Národní galerie v Praze argumentují velmi pečlivě. Upozorňují, že designovaný ředitel nepředložil ani v roce 2013, ani později, „hodnověrnou koncepci rozvoje instituce“. Upozorňují na jeho přemrštěné finanční požadavky, na to, že bezmála čtrnáct let nemá žádné zkušenosti s řízením podobné instituce, na ekonomické problémy, spojené s projektem Europa Jagellonica, a na doc. Jiřím Fajtem spolupodepsaný návrh smlouvy se společností Diag Human SE. Jde o dokument, který mohl v případě, že by ho některá státní příspěvková organizace akceptovala, těžce poškodit zájem České republiky v soudních sporech o více než deset miliard Kč. Bývalí ředitelé přitom vynechávají další obecně známé argumenty, které by mohli ve prospěch svého stanoviska uvést, a plédují za urychlené přijetí nového zákona o Národní galerii v Praze. Dikce dopisu je velmi zdvořilá a vůči ministrovi vstřícná.

     Páni rektoři prof. ak. arch. Jindřich Smetana a MgA. Tomáš Vaněk si takovou práci nedali. Pana ministra nechtějí „zatěžovat dalšími argumenty, ať se týkají nepochopení formátu výběrového řízení, nebo formátu osobnosti Jiřího Fajta.“  Nevybíravě osočují bývalé ředitele a uzavírají způsobem, který chtíc nechtíc musím považovat za neslušný: „Chceme jen připomenout že zvrátit Vaše rozhodnutí chtějí hlavně lidé, kteří jsou osobně spjatí s minulostí této instituce. Nás zajímá dnes již příliš dlouho odkládaná současnost a zejména nastartování budoucnosti Národní galerie.“  Jejich dopis skutečně neobsahuje žádný faktický argument ve prospěch doc. Jiřího Fajta. Jenom na okraj se sluší podotknout, že „formát výběrového řízení“ (oba pánové evidentně míní zmanipulované řízení z jara 2010) tehdy bohužel nepochopili dokonce ani zahraniční členové výběrové komise, kteří se po jeho ukončení dožadovali druhého kola, o němž se domnívali že bude následovat. Na „formát osobnosti Jiřího Fajta“ se za okamžik podíváme blíže.

     Z hlediska řízení Národní galerie spočívá problém také v rozdílné odborné kvalifikaci pisatelů obou dopisů. Nebudu přitom argumentovat akademickými tituly. Mám totiž na mysli věci docela prosté a přízemní, ale velmi důležité. Pravděpodobně bych oba pány rektory uvedla do velkých rozpaků, kdybych je požádala, aby mi bez přípravy prozradili, jak Národní galerii v Praze definují speciální zákony, které právní normy to jsou a jaké jí ukládají povinnosti. To je přitom zcela základní věc. Obávám se, že ve skutečnosti mají oba pánové o praktickém chodu muzejní instituce jen mlhavé představy a že by těžko spatra popisovali to, co tvoří cca 80 % její pracovní náplně. Na druhou stranu je to nepochybně přesně ta věc, kterou bývalí ředitelé Národní galerie znají do detailu včetně veškerých problémů s tím spojených. Jinými slovy: jestliže někdejší ředitelé Národní galerie jsou vysoce kvalifikovaní k posouzení toho, před jakými úkoly bude stát jejich nástupce, pak oba páni rektoři o tom pravděpodobně vědí jen naprosté minimum. Odborná váha obou dopisů je tedy zcela nesouměřitelná.

     V jedné věci však musím vzít oba pány rektory ochranu. Narážejí totiž na problém, který je nutně musí pálit: v České republice citelně chybí státní instituce, která by se systematicky zabývala prezentací a akvizicí současného českého umění, jakýsi – obrazně řečeno – „státní DOX“. Bohužel, tuto funkci nemůže od Národní galerie nikdo spravedlivě žádat. Instituce, na kterou navazuje, vznikla před více než dvěma sty lety na ochranu toho, čemu dnes říkáme národní kulturní dědictví. Je muzeem umění v pravém slova smyslu a tak také funguje. Vrátím-li se k paralele z úvodního odstavce, po Musée du Louvre a Musée d´Orsay také nikdo nepožaduje, aby plnily úlohu Centre Pompidou.  Páni rektoři tedy štěkají dobře, ale na nesprávný strom. Těžiště práce Národní galerie spočívá a musí spočívat v budování a kvalifikované správě sbírek historické povahy – a tuto činnost, pokud to mohu zvnějšku posoudit, vykonává po léta úspěšně a bez větších výkyvů.


„Formát osobnosti Jiřího Fajta“ a rizika, která z něj vyplývají

     Když jsem před pěti lety napsala první článek o Národní galerii, nenapadlo mě, že se jí budu věnovat tolik let a do takové hloubky. Na jaře 2010 jsem se ozvala pouze proto, že mi to celé připadalo jako nestoudná drzost. Jako sláma z bot čouhala z úsilí tehdejších podporovatelů doc. Jiřího Fajta snaha o veřejnou diskreditaci prof. Milana Knížáka, který Národní galerii o deset let dříve vytáhl z hluboké krize. Připadalo mi absurdní, že se nástrojem této diskreditace má stát člověk, který se na vyvolání této krize velkou měrou sám podílel. Doc. Jiří Fajt byl klíčovým členem triumvirátu, který Národní galerii vládl v letech 1995-1998 s katastrofálními následky. Zjistila jsem však, že celá věc je mnohem složitější a zejména od podzimu 2012 nabývá nových a velmi nebezpečných rysů.

     Nebezpečí, které mám na mysli, je tentokrát bohužel zcela jiného řádu než v minulosti. Kdyby se jednalo o pouhý osobní spor mezi českými historiky umění, byla by celá tato záležitost bouří ve sklenici vody a víceméně by nestála za zmínku. Ředitelé by se střídali z libovůle ministrů (to je velký systémový problém), ale bez ohledu na to, kdo právě stojí v čele galerie, by tato instituce obstojně hrála roli, kterou jí dali do vínku její zakladatelé před více než dvěma stoletími. V této chvíli však jde o cosi mnohem nebezpečnějšího: o možnost jejího nevratného poškození. Hrozí zásadní redukce celé instituce, ztráta jejího dosavadního charakteru, ohrožení výkonu některých důležitých funkcí a její postupná marginalizace.

     Nepodezírám doc. Jiřího Fajta, že by o to usiloval vědomě. Z nějakých pro mě nepochopitelných důvodů však nesmírně toužil a touží po funkci generálního ředitele Národní galerie, pro jejíž odpovědný výkon nemá elementární mravní a manažerské předpoklady. Na jaře 2011 doc. Jiří Fajt zjistil, že se na základě konsensu české odborné veřejnosti a prostřednictvím skutečného a nezmanipulovaného výběrového řízení ředitelem Národní galerie nestane. Proto někdy o rok později, patrně v říjnu 2012, obrazně řečeno podepsal svou smlouvu s ďáblem.

     Ještě v roce 2006 byl doc. Jiří Fajt nesporně renomovaným odborníkem na středověké umění a skvělým kurátorem, i když už tehdy své projekty nesmírně předražoval. V letech 2011 a 2012 ztratila jeho pověst mnoho ze svého někdejšího lesku jednak Fajtovým skandálním přístupem ke Galerii Středočeského kraje (GASK) a k její ředitele Janě Šorfové, jednak tím, že nedokázal vydat vědecký katalog k výstavě Europa Jagellonica, čímž tento projekt po odborné stránce znehodnotil. Reprízy této výstavy ve Varšavě a v Postupimi pak skončily návštěvnickým fiaskem. Historici umění nejen v České republice, ale v celé střední Evropě navíc vnímají mnohaleté zpoždění a neujasněnou perspektivu ambiciózního projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa jako závažné profesní selhání jejího editora. Když k tomu připočteme skandály spojené s financováním jeho projektů a způsob, jímž doc. Jiří Fajt uplatňuje své skutečné nebo domnělé finanční nároky vůči postiženým institucím, není se čemu divit.

     Místo odborné práce a přesvědčivých kurátorských a editorských výsledků začal doc. Jiří Fajt zákulisními metodami stále intenzivněji bojovat za politickou podporu. Jak postupně ztrácel odborně, tak posiloval politicky. Z kdysi váženého odborníka na středověké umění se vlastním přičiněním stal člověkem, který už na podzim 2012 za zády řádně jmenovaného generálního ředitele Národní galerie v Praze ing. Vladimíra Rösela kul s politiky z TOP 09 pikle směřující k Röselovu svržení. K tomu se sám veřejně doznal. Nedivila bych se, kdyby existovala spojitost mezi ochotou ministerstva financí zaplatit dluh deseti milionů Kč po výstavě Europa Jagellonica (říjen 2012) a ochotou doc. Jiřího Fajta spolupodepsat 21. října 2012 spolu s Josefem Šťávou, jednatelem společnosti Diag Human SE. Nejde o nic menšího, než o návrh smlouvy, který ve finále mohl přispět k poškození českého státu v soudních sporech o částku v řádu miliard Kč. (ZDE)

     Na jaře 2013 již bylo velmi obtížné sestavit reprezentativní odborné grémium, které by ho bylo ochotné doporučit doc. Jiřího Fajta na budoucího ředitele Národní galerie. Proto se tehdy doc. Jiří Fajt těsněji spojil s velmi zvláštním zázemím, které se ho stále snaží udržet ve hře. Prostřednictvím galeristy Jana Třeštíka, někdejšího ředitele GASKu pravomocně odsouzeného za pokus o nelegální vývoz Sedící dívky od Pabla Picassa, jsou to – řekněme – lidé z byznysu. Tento proces vyvrcholil 4. července 2013, kdy byl doc. Jiří Fajt ministryní v dvojí demisi Alenou Hanákovou jmenován generálním ředitelem Národní galerie. Vhodně motivovaná ministryně tak učinila bez výběrového řízení a jednoznačně proti vůli velké části české odborné veřejnosti, jinými slovy nelegitimně. Tím odstartovala latentní krize Národní galerie, která dosud pokračuje.

     Ve skutečnosti v této věci doc. Jiří Fajt zdaleka nehraje hlavní roli. Jeho úloha je mnohem prostší, než si on sám pravděpodobně připouští. V minulosti jsem v souvislosti s ním použila výraz „bílý kůň,“ ale musím se opravit. Mnohem přesnější by byl termín „trojský kůň“. Problém tkví v tom, kdo a proč ho do čela Národní galerie prosazuje. A tady jsme u jádra věci. Počátkem loňského prosince jsem upozornila ZDE, že si pan doc. Jiří Fajt hodlá přivést jako náměstkyni či finanční ředitelku paní ing. Hanu Černochovou, bývalou generální ředitelku Letiště Praha, blízkou spolupracovnici tehdejšího předsedy představenstva a prezidenta Českých aerolinií, někdejšího ministra obrany a neúspěšného volebního manažera ČSSD Jaroslava Tvrdíka. Letiště Praha musela paní Černochová opustit spolu s ním.

     Pomiňme skutečnost, že manažeři na úrovni ing. Hany Černochové mají zpravidla platy na úrovni minimálně okolo 200 až 250 tisíc Kč měsíčně a jejich finanční nároky na osobní ohodnocení neklesají pod tři až čtyři miliony Kč ročně. Jak se to srovná s platovými předpisy instituce, jejíž generální ředitel může mít odhadem něco kolem 60 tis. Kč měsíčně a náměstci a ředitelé se jistě nepřešplhají přes 40 tisíc Kč měsíčně, na to jsem upřímně zvědavá. Z hlediska odborné i laické veřejnosti je však mnohem důležitější, že pro ochránce a propagátory designovaného ředitele Národní galerie, přicházející ze sféry byznysu, je ve skutečnosti podstatné angažmá ing. Hany Černochové, nikoliv doc. Jiřího Fajta, kterého někteří z nich možná ani neznají jménem.

     Pokud jsou s tímto personálním krokem srozuměni lidé typu bývalého předsedy ÚV SSM a nynějšího podnikatele a lobbisty Martina Ulčáka, pak to pro Národní galerii nevěstí nic dobrého. Jméno Martina Ulčáka přitom nevyslovuji náhodou. Právě pan Martin Ulčák se už v únoru letošního roku domníval, že paní Černochová v Národní galerii buď pracuje, nebo do ní co nejdříve nastoupí. Jsem hluboce přesvědčena, že pan Ulčák tuto informaci opravdu nečerpal ze stránek Virtually. Pro tuto kategorii lidí je doc. Jiří Fajt jenom „tím pánem, co si tam přivede paní Černochovou,“ ničím víc. Příspěvkové organizace ministerstva kultury byly až dosud ve své většině jednou z oblastí, která zůstávala hlouběji nezasažena tímto polosvětem. Je to vlastně s podivem, protože přinejmenším některé z nich disponují skvělými nemovitostmi a zajímavými pravomocemi. V této chvíli hrozí, že tento věk nevinnosti skončí.


Paláce na odstřel – nebo na prodej

     Na ministerstvu kultury se s ministrem Danielem Hermanem vynořily různé podivné existence. Je poněkud bizarní, jestliže se ekonomickým náměstkem ministra kultury stane bývalý voják z povolání, ing. René Schreier. Z Ústavu pro studium totalitních režimů ho mimo jiné provází pověst člověka, který se – naštěstí neúspěšně – snažil vyměnit budovy tohoto ústavu, situované v centru města, za budovu na periferii. Pro ekonomicky zajímavé využití budov Národní galerie by jistě měl pochopení. První na řadě je Veletržní palác.

      Právo 8. dubna 2014 uvedlo: „O nutné redislokaci sbírek mluví i Fajt a „bolavá místa” rozšiřuje o Veletržní palác, k jehož galerijnímu využití byla od začátku skeptická část odborníků. Náklady na jeho provoz jsou vysoké v porovnání se státní dotací pro NG, budova je ve špatném technickém stavu a dispozice podle něj nevyhovuje potřebám muzea moderního a současného umění.“  Doc. Jiřího Fajta pak cituje anonymní autor dále přímo: „Vyřešení Veletržního paláce je pro NG stěžejní téma, které budeme diskutovat s odborníky i státní administrativou. Osobně však nejsem zastáncem udržovat status quo za každou cenu v situaci, ve které dvě desetiletí nefunguje.” (ZDE) Mezi přáteli potom prý nezastřeně hovoří o tom, že prodá Veletržní palác a že pro to už má politickou podporu. Další na řadě pak má být Šternberský palác, protože je pro galerii nevhodný a „nikdo tam nechodí“. Co na tom, že ho Národní galerie užívá nepřetržitě bezmála sedmdesát let, že ho od roku 1814 užívala její předchůdkyně, Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění? Co na tom, že třeba na výstavu Rembrandt & Co. do něj přišlo za tři měsíce přes 34 tisíc lidí?  Zbavovat se nadbytečných a nepotřebných starých budov je přece nutné.

     Obávám se, že státní administrativu v tomto případě představují právě pan náměstek ministra kultury ing. René Schreier a vrchní ředitel ing. Zdeněk Novák, který řídí odbor výzkumu a vývoje a odbor projektového řízení téhož ministerstva. Také pan vrchní ředitel ing. Zdeněk Novák, jinak bývalý dlouholetý náměstek ministra kultury a jednodenní ředitel Národního památkového ústavu, má ve své profesní minulosti zajímavé konexe v oblasti obchodu s nemovitostmi. Kromě toho projevuje mimořádný zájem o pozitivní prezentaci designovaného generálního ředitele Národní galerie. Podle mé poněkud škodolibé informátorky, která jinak nemá nic společného ani s tímto ministerstvem, ani s Národní galerií, se pan vrchní ředitel dokonce naučil nějaké slovníkové heslo k dějinám Národní galerie a dává je k lepšímu, i když bohužel s drobnými faktografickými omyly. Pan vrchní ředitel se prý zabývá mimo jiné tím, že je třeba zajistit kvalitní mediální prezentaci koncepce doc. Jiřího Fajta (aniž by se staral o to, zda taková koncepce vůbec existuje). Je to chvályhodná péče, které se, pokud vím od ministerstva kultury dosud žádnému řediteli Národní galerie nedostalo. Když bude dobrá mediální prezentace, tak se přece pan doc. Jiří Fajt nebude muset vůbec zatěžovat diskusemi s odborníky. Takové diskuse by navíc mohly poněkud narušovat jeho ustálené představy.

     Veletržní palác nefunguje? Opravdu? A čte pan docent občas noviny? „V úterý 11. prosince 2012 přesáhl letošní počet návštěvníků Veletržního paláce celkem 150.000 lidí, což je nevíce od roku 2000, kdy byla zavedena jednotná metodika statistické evidence návštěvnosti. Za loňský rok navštívilo Veletržní palác celkem 91.327 lidí. Dosud nejlepší výsledek dosáhl Veletržní palác v roce 2002, v jehož průběhu navštívilo stálé expozice a krátkodobé výstavy v něm instalované celkem 145.535 lidí.“ Těmito slovy upozorňoval v prosinci 2012 na rekordní návštěvnost Veletržního paláce server Proti šedi.  (ZDE) Za celý rok 2012 přitom podle oficiálních údajů navštívilo Veletržní palác přes 165 tisíc lidí.


     O rok později, 16. ledna 2014 si dokonce i deník Blesk při hodnocení návštěvnosti Národní galerie za rok 2013 všiml, že „Veletržní palác NG loni navštívilo rekordních 190.285 lidí“. (ZDE) Snad by si tedy designovaný generální ředitel Národní galerie mohl všimnout, že návštěvnost budovy, o níž s takovou jistotou hovoří, že nefunguje, vzrostla za poslední dva roky zásluhou Vladimíra Rösela, Víta Vlnase a především ředitelky Veletržního paláce Heleny Musilové na víc než dvojnásobek, konkrétně o sto tisíc lidí ročně. Kdybych chtěla být trochu škodolibá, musela bych dodat, že loňská návštěvnost „nefungujícího“ Veletržního paláce představovala o dost víc než trojnásobek návštěvnosti výstavy Europa Jagellonica,  druhé nejnavštěvovanější výstavy v České republice v roce 2012 a dosud posledního výstavního projektu doc. Jiřího Fajta.


     Pokud vím, tak odborníci přičítají tento vzestup návštěvnosti Veletržního paláce hned několika faktorům. Zájem návštěvníků o Veletržní palác obnovila na přelomu let 2010 a 2011 výstava MONET—WARHOL / Mistrovská díla z Albertina museum a Batlinerovy sbírky, kterou připravil ještě prof. Milan Knížák. V roce 2012 k Veletržnímu paláci přitáhly pozornost nejprve Muchova Slovanská epopej a později výstava Theodora Pištěka, v roce 2013 pak mimo jiné výstava Hugo Demartiniho. Velký vliv však měla rovněž revitalizace vstupní haly, která vstup do budovy výrazně zpříjemnila návštěvníkům a nabídla jim také důstojnou a funkční kavárnu. Letos ještě ani týden neuplynul od zahájení výstavy Vivat musica! a po celý rok budou probíhat mohutně inzerované akce k 40. výročí požáru Veletržního paláce. Lze tedy důvodně předpokládat, že jeho návštěvnost ani letos meziročně nepoklesne. Jinými slovy: Veletržní palác po dvaceti letech tápání už třetím rokem skutečně funguje a snad jediný, kdo si toho nevšiml a ještě to hrdě hlásá do světa, je designovaný ředitel Národní galerie.


     „Jde o spiklenecké teorie. Pana Sekyru neznám a nikdy jsem s ním nemluvil,” řekl nedávno doc. Jiří Fajt v jednom novinovém rozhovoru, když přišla řeč na problém nemovitostí Národní galerie. Škoda, že to bylo v tomtéž článku, kde se tak výmluvně rozhovořil o tom, jak nefunguje Veletržní palác. Designovaný ředitel Národní galerie sice podle toho, co vím, není v českém obecném povědomí pokládán za synonymum pravdomluvnosti, ale shodou okolností jsem mu ochotna uvěřit, že pana Sekyru skutečně osobně nezná. Dokonce ho podezírám, i když se pochopitelně můžu mýlit, že osobně nezná ani pana Josefa Šťávu, jednatele společnosti Diag Human SE, a že s ním nikdy nemluvil. Pan Štáva podpisoval návrh smlouvy 21. října 2012 v Providenciales, pan Fajt téhož dne v Praze. Setkat se tedy nikdy nemuseli. Přesto dokument, který spolupodepsali, mohl mít pro Českou republiku fatální následky, kdyby na něj přistoupil statutární zástupce kterékoliv z příspěvkových organizací ministerstva kultury, které měly tvořit druhou smluvní stranou. Nyní je pan doc. Jiří Fajt designovaným ředitelem jedné z těch příspěvkových organizací, které podle jeho představy měly na navrhovanou smlouvu přistoupit. Pan doc. Jiří Fajt vůbec nemusí znát pana Luďka Sekyru či jiného developera na to, aby těžce majetkově poškodil Národní galerii v Praze a tím i český stát. K tématu se vrátím.

A začala to Verča. Spletla si

A začala to Verča. Spletla si to s dutou vrbou.

Máte pravdu, Gregory.

Máte pravdu, Gregory.

(některým diskutantům by slušely pemprsky)

Vona vopravdu taky malovala.

Vona vopravdu taky malovala.

Ty její obrázky nebyly bez

Ty její obrázky nebyly bez invence, žádné mazalské pohodářství to nebylo, ale ani velké umění. Vybavily se mi, když jsem se dozvěděl o její smrti - po životě mezi bulvárem a vulgárem. Pane, smiluj se. .

A budete viset? Myslím v

A budete viset? Myslím v galerii..jako -obraz - váš.

Vy už visíte v přírodozpytném

Vy už visíte v přírodozpytném kabinetu, netopýre.

Vy už visíte za

Vy už visíte za příro...čvaňho.

Aha, vy neznáte ten vtip s

Aha, vy neznáte ten vtip s netopýrem, v němž paní učitelka použivši nordické lsti a ukázavši na netopýra, zeptala se dětí: Copak to tam, děti, visí za ptáka? Odpověď prostořekého chlapce si každý snadno domyslí.
Tak či onak je váš return kajanovská slabodušina.

Ano, smutne.

Ano, smutne.

Uložit

Uložit