Tento článek v úctě připisuji panu ing. Andreji Babišovi, ministru financí České republiky, aby věděl, co může v dohledné době očekávat od rezortu kultury.


Motto:

„Příspěvková organizace je povinna dbát, aby plnila určené úkoly nejhospodárnějším způsobem a dodržela stanovené finanční vztahy ke státnímu rozpočtu. Peněžní prostředky, kterými disponuje, může používat jen k účelům, na které jsou určeny, a to na krytí nezbytných potřeb, na opatření zakládající se na právních předpisech a na krytí opatření nutných k zabezpečení nerušeného chodu organizace. Úhrady, ke kterým se příspěvková organizace zaváže v běžném roce, nesmí překračovat její rozpočet na tento rok.“

§ 53, odst. 4, zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, v platném znění.


„Doc. Fajt je skvělým invenčním tvůrcem mimořádných výstavních projektů z období středověku a nepopiratelným odborníkem na umění té doby. Současně se jednoznačně prokazuje, že toto vynikající renomé odborníka je zároveň provázeno i dalším  finančním zatížením. Velkolepé a výpravné výstavy nelze bez dostatečných a leckdy i dodatečných finančních prostředků realizovat.“

Daniel Herman, ministr kultury České republiky, 18.dubna 2014 v odpovědi na otázku Virtually zda ví, že za výstavou doc. Jiřího Fajta Karel IV. - císař z Boží milosti zůstal Správě Pražského hradu v roce 2006 dluh 61 mil. Kč.


O osudech jedné prognózy

     Už v květnu 2011 jsem v článku Kolik bude stát Europa Jagellonica: GASK a rozpočtové kouzelnictví Jiřího Fajta (ZDE) na základě vyjádření několika zkušených kurátorů vyslovila názor, že připravovaná výstava Europa Jagellonica bude výrazně předražená. V době, kdy měl doc. Jiří Fajt schválený rozpočet pět milionů Kč a reálnou vyhlídku na další tři miliony Kč, hovořil na tiskových konferencích o tom, že výstava bude stát 25 mil. Kč. Jeden z respondentů mé dotazníkové akce mi tehdy napsal doslova: „Jestli to Jiří Fajt udělá opravdu jen za 25 milionů Kč, pak by měli být ve Středočeském kraji hodně rádi, protože to bude jeho bezkonkurenčně nejlevnější výstava vůbec.“  Tehdy jsem si myslela, že je dotyčný pán zaujatý a že přehání.

     O rok později, několik dnů před vernisáží téže výstavy, jsem se zmínila, že „jsem zvědavá na výstavu Europa Jagellonica a na její katalog. Musím se přiznat, že jsem neméně zvědavá na její podrobné vyúčtování.“ (ZDE) Psal se květen 2012 a některé zlé jazyky tvrdily, že výstava, která v té době měla schválený rozpočet 18 mil. Kč, bude stát opravdu kolem těch 25 mil. Kč a katalog že vyjde až těsně před jejím koncem a dost možná až krátce po jejím skončení. Nakonec stála výstava přes 30 mil. Kč, z čehož více než 10 mil. Kč po jejím skončení tvořily nekryté závazky pořadatele. Tento dluh v říjnu 2012 bez zřejmého důvodu zaplatila štědrá státní pokladna, tedy my všichni. Výstava skončila 30. září 2012, máme květen 2014 a na katalog výstavy Europa Jagellonica marně čekáme dodnes.

     Přiznám se, že mě lidsky překvapuje jedna věc. V letech 2011 a 2012 jsem neměla žádnou geniální intuici, ale vycházela jsem z obecně sdíleného mínění českých historiků umění. Pokládám za vyloučené, že by doc. Jiří Fajt tyto názory neznal. Nemusel číst Virtually, aby se dozvěděl minimálně rok před zahájením výstavy, že jeho projekt vyvolává podobná očekávání.

     Kdybych byla na Fajtově místě, soustředila bych se proto na dvě věci: aby krytý rozpočet výstavy nebyl překročen ani o korunu a aby vědecký katalog byl k dispozici v den jejího zahájení. Byla by to skvělá odpověď všem kritikům a pochybovačům a zároveň dobrá vizitka profesionality doc. Jiřího Fajta jako kurátora velkých výstavních projektů a odborně zdatného badatele. Místo toho doc. Jiří Fajt naplnil pesimistické prognózy vrchovatou měrou a svým kritikům dal za pravdu ve velkém stylu. To svědčí o jeho velké aroganci, o absolutním pohrdání daňovým poplatníky i odbornou komunitou a – summa summarum – o Fajtově neodpovědnosti vůči zaměstnavateli.


Scénář, který je nasnadě

     „Během měsíce oznámí návrhy na radikální změny ve stávajícím fungování NG, což vyvolá velkou bouři nevole, ale já věřím, že to Fajt ustojí a během roku se opravdu něco pohne. A pokud se nezmění vláda a ministr kultury dostane zase nějaké jiné instrukce, tak v tom bude pokračovat dál,“ řekl v nedávné debatě Lidových novin o Jiřím Fajtovi jeho velký příznivec a výtvarný kritik Tomáš Pospiszyl. (ZDE) Upřímně řečeno, opravdu si nejsem jistá, zda je dobrým doporučením pro nastupujícího ředitele dosud řádně fungující instituce, že jeho koncepce „vyvolá velkou bouři nevole“. Až dosud jsem se naivně domnívala, že by taková koncepce měla naopak vycházet z většinového odborného konsenzu a nevyúsťovat v konflikt, k čemuž celá věc zjevně směřuje.

     Ponechme stranou okolnost, že vzhledem ke své profesní minulosti je doc. Jiří Fajt pro řízení jakékoliv státní instituce osobou naprosto nedůvěryhodnou. O budoucím generálním řediteli Národní galerie nestandardním způsobem rozhodovala ministryně Alena Hanáková v květnu a červnu 2013. Její postup vyvolával už tehdy oprávněné protesty odborné veřejnosti. Pokud již tenkrát doc. Jiří Fajt  přicházel s nějakou převratnou koncepcí, měl ji tedy veřejně prezentovat už tehdy a nechat ji podrobit veřejné odborné rozpravě v době, kdy se o místo ucházel, nikoliv více než rok poté. Prostoru a mediální podpory měl k tomu dost a dost. Se svou koncepcí však doc. Jří Fajt  odmítl seznámit dokonce i ministra kultury Jiřího Balvína a jeho odborně kvalifikovaný poradní sbor. Po ministru Balvínovi ovšem současně jedním dechem požadoval bez jakýchkoliv relevantních podkladů podstatné zvýšení státního příspěvku na provoz Národní galerie, dramatické zvýšení mzdových prostředků a v podstatě bianco šek při nástupu. Není divu, že ministr Balvín s jeho uvedením do funkce nijak nespěchal.

     Fajtův postup vzbuzuje podezření, že prostě a jednoduše žádnou koncepci neměl a nyní nějakou narychlo stlouká, aby měl s čím vyjít na veřejnost. Tomu by nasvědčovala i snaha vrchního ředitele ministerstva kultury ing. Zdeňka Nováka zajistit pro nyní vznikající dokument vhodné PR, aby se podařilo zamezit skutečné odborné debatě o jeho obsahu.

     Na základě metod, jimiž se doc. Jiří Fajt podílel na správě Národní galerie, a znalosti způsobu, jímž dokázal na pouhých dvou výstavách vygenerovat dluh představující jednu třetinu průměrného ročního státního příspěvku na provoz Národní galerie v Praze, si dovolím nastínit předvídatelný scénář. Hodně k tomu napomáhají i výroky pana prof. Jiřího Davida, vytrvalého Fajtova obhájce a neúnavného mluvčího.


Šíleným nápadům se meze nekladou

     V rámci záslužné diskuse, uspořádané nedávno Jiřím Peňásem v Lidových novinách, jejíž úplný záznam bohužel není na internetu, ale vyšel v sobotu 3. května 2014 v příloze Lidových novin Salon, řekl Jiří David mimo jiné: „Stane se to, že 1. června Jiří Fajt nastoupí a brzy nato oznámí jméno šéfa sbírek. Bude to mezinárodní prestižní jméno, nebude to Čech. To vyvolá bouři nevole v určitých kruzích, ale bude to jistě k dobru věci. Tento člověk s mezinárodní erudicí vytvoří tým mladých kurátorů s mezinárodním přehledem, takže se výrazně změní odborný profil NG k lepšímu.“

     V uplynulém týdnu ke mě ze tří na sobě nezávislých a navzájem velmi vzdálených zdrojů dolehlo jméno, které v této souvislosti zaznívá již takřka sborem: Adam Budak. Nyní je Adam Budak kurátorem současného umění v Hirshhorn Museum and Sculpture Garden ve Washingtonu a v letech 2003 až 2011 působil ve stejné funkci v Kunsthausu v Štýrském Hradci (Graz). Nepochybuji o tom, že toto jméno bylo mezi příznivce doc. Jiřího Fajta vypuštěno účelově. Vroucně doufám že je to pouze záměrná dezinformace. Pokud by totiž tuto ideu myslel doc. Jiří Fajt vážně, pak patří do blázince a nikoliv do čela Národní galerie. Vzhledem k tomu, že Adam Budak skutečně náleží mezi renomované mezinárodní kurátory současného umění, musím vysvětlit, jak to myslím.

     Nemám ani nejmenší pochybnost o tom, že pan Budak je zkušeným a renomovaným mezinárodním intelektuálem, kritikem a teoretikem. Patří k těm, kteří se ve druhé polovině 90. let minulého století vyvezli na vlně postmodernismu. S českým prostředím přišel několikrát letmo do styku. V letech 1994 až 1995 studoval v Praze na Central European University (CEU), podniku George Sorose, kde získal titul Master of Arts za práci s podivuhodným názvem, který se neodvažuji přeložit: Non-organic body of millenial pathologies. Nutno podotknout, že CEU v Praze dlouhodobě nezakotvila a s českým kulturním prostředím, pokud vím, žádné hlubší vztahy neměla. V roce 2004 se Adam Budak v Museu Kampa v Praze zúčastnil semináře na téma Autentické struktury. V roce 2005 pak pan Budak spolupracoval s prof. Milanem Knížákem a prof. Tomášem Vlčkem na Prague Biennale 1, projektu, který v dalších letech jaksi uvízl. Budakův podíl spočíval v prezentací videí v paláci Kinských. Podle znalců byla prý tehdy jeho videoinstalace zdařilá. Nevím, výstavu jsem neviděla a tento druh umění mě neoslovuje, takže to nemohu kvalifikovaně posoudit.

     Odborné zájmy pana Budaka jsou nepochybně velmi široké. Dívám-li se na názvy jeho projektů, zdá se mi, že snad až příliš. K hodnocení jeho přínosu teoriím postmoderny opravdu nejsem povolaná, to musejí udělat jiní. Podstatné však je, že ani v kurátorských projektech, ani v bibliografii Adama Budaka nenacházím nikde žádné styčné body s klasickými znalecky chápanými dějinami umění či s muzejní praxí toho typu, kterou vyžaduje centrální státní muzeum umění. Nepodařilo se mi také najít v jeho bibliografii jediný titul, který by se jakýmkoliv způsobem vztahoval k dějinám umění v Čechách.

     Funkce „šéfa sbírek“ – nebudu hnidopišská a připouštím, že tento titul může označovat buď ředitele sbírek, nebo v zahraničí existující funkci šéfkurátora – v Národní galerii, pokud vím, zatím neexistuje. Přinejmenším ji nezná platný Statut Národní galerie v Praze, vydaný Ministerstvem kultury České republiky. Samozřejmě, že je možné takovou funkci zřídit. Pak ale člověk v takové funkci musí splňovat určité elementární požadavky. Možná jsem trochu staromódní, ale dokud se jedná o Národní galerii v Praze, a v tomto případě kladu důraz na slovo „národní“, pak je podle mého soudu naprosto nezbytné, aby ji zastával člověk, který splňuje některé základní podmínky. Musí to být někdo, kdo ovládá český jazyk slovem i písmem, dokonale zná dějiny umění v českých zemích, sám se jimi badatelsky zabývá a perfektně se orientuje v českém kulturním prostředí. Pan Budak z těchto podmínek nesplňuje ani jedinou.

     Jistě, pan Adam Budak by mohl být přínosem pro Národní galerii. Mohl by například být znamenitým kurátorem prezentací českého umění na bienále v Benátkách – tam v loňském roce v estonském pavilonu uvedl zajímavým způsobem estonského tvůrce maďarského původu Dénese Farkase. Adam Budak by nepochybně mohl prospět propagaci současného českého umění ve světě. Jenomže, a tady jsme u jádra problému, to není kvalifikace, kterou vyžaduje centrální státní umělecká sbírka, muzeum umění, které shromažďuje, odborně zpracovává a formou stálých expozic a krátkodobých výstav veřejnosti zpřístupňuje sbírky, zahrnující výtvarné umění od starého Egypta až po dnešek. O sbírkách Národní galerie, o českém umění od gotiky přes baroko až po meziválečnou avantgardu, tedy o tom, co tvoří těžiště majetku ve správě Národní galerie, českého národního pokladu nevyčíslitelné hodnoty, pan Budak pravděpodobně neví vůbec nic a laicky předpokládám, že ani vědět nechce. Proč také? To přece není jeho obor.

     Nejsem zdaleka sama, kdo si myslí, že by se prezentací a nákupy současného umění měla zabývat zcela jinak koncipovaná státní instituce, než je Národní galerie, tedy muzeum umění v klasickém slova smyslu. Do její působnosti se současné umění dostalo paradoxně až rozhodnutím říšského protektora pro Čechy a Moravu v roce 1942, kdy byla k někdejší Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění, postátněné koncem 30. let, přičleněna původně samostatná a na zcela jiných principech ustavená Moderní galerie. V letech 1949 až 1989 to prakticky nevadilo, protože žádná skutečná prezentace současného českého umění  ve státní instituci nebyla až na výjimky možná. Zásadní problém se projevil až po roce 1990 – a dodnes nebyl vyřešen. Představa, že tuto prezentaci zajistíme tím, že zničíme Národní galerii, mi připadá dost šílená.


Scénář zkázy

     To, že v případě nástupu doc. Jiřího Fajta nelze vyloučit ani úvahu o možném angažmá pana Budaka (nebo kteréhokoliv jiného zahraničního kurátora podobného typu) jako šéfa sbírek Národní galerie, svědčí o absolutním nedostatku odborné kvalifikace těch, kteří jsou schopni podobné nápady vážně vypouštět z úst. Bohužel jsem pouze daňová poplatnice, a tak mě zajímají nikoliv úvahy o postmoderně, ale to, jak se celá věc projeví na chodu jedné z nejdůležitějších národních kulturních institucí. Nevyznám se sice ve „strategiích performativity ve výstavním dizajnu,“ což je jedno z odborných témat pana Budaka, ale orientuji se už déle než patnáct let docela slušně v reálných ekonomických možnostech a souvislostech financování veřejnoprávních a státních příspěvkových organizací. Proto si dovolím na základě znalosti dosavadních finančních strategií doc. Jiřího Fajta vyřknout prognózu toho, jak by se situace skutečně vyvíjela, kdyby nastoupil.

     Vycházím opět ze slov Jiřího Davida, zveřejněných v Lidových novinách v sobotu 3. května 2014: „Fajt má připravený tým lidí, kteří jsou schopni dívat se nově na staré i nové umění, stojí mimo český rybník, kde na sebe už celá léta lidé jen házejí špínu a okopávají si kotníky. Nebudeme si nalhávat, že Jiří Fajt má v plánu jen nějaké dílčí změny, že by se snad měli vyměnit jeden dva lidé: ne, chce změnit úplně všechno, od základů a do hloubky, samozřejmě v rámci zákonných možností a evropských standardů. Já vím, že to má rozmyšlené.“  Pokud čtu jeho slova správně, znamená to mimo jiné kompletní obměnu odborných pracovníků Národní galerie. U instituce, vůči jejíž činnosti nebyly s výjimkou prezentace současného umění, pokud vím, v posledním desetiletí vysloveny žádné závažné námitky, je to sice trochu podivné, ale budiž. Jak na to?

     Doc, Jiří Fajt představí svou koncepci, založenou na skvělém týmu mezinárodních kurátorů kalibru Adama Budaka. Zahájí restrukturalizaci, kterou během půl roku zkusí realizovat. Vyhodit přibližně čtyřicet nebo padesát lidí není nic jednoduchého, jak ví každý podnikatel. Ve státní sféře je to ještě o dost složitější. Za záminku si proto bude muset vzít restrukturalizaci a změnu pracovního zařazení jednotlivých kurátorů. Řekněme, že na to půjde cestou podřízení všech kurátorů, kteří dnes spadají, pokud vím, pod ředitele jednotlivých sbírek, pod jednoho šéfkurátora. To si vyžádá změnu statutu Národní galerie, ale znovu řekněme, že novopečenému generálnímu řediteli Národní galerie vyjde ministerstvo vstříc. Odbory a jejich aktivity pro tento účel vynechám. Co se stane?

     Jednak patrně vypukne veřejný skandál, neboť se vesměs jedná o odborníky, kteří publikují, učí na vysokých školách atd., ale to je ta méně podstatná část. Především bude třeba zaplatit jim odstupné. S tím nepochybně výše mzdových nákladů v rozpočtu Národní galerie na letošní rok nepočítá. Získat sponzora na vyplácení odstupného asi také nepůjde a snížit mzdové prostředky pro nové zaměstnance o tuto částku rovněž ne. Generální ředitel Národní galerie tedy zaklepe na dveře ministerstva a požádá pro začátek o zvýšení rozpočtu Národní galerie na rok 2015 (rychleji to nepůjde)  asi tak o čtyři až pět milionů Kč na odstupné, samozřejmě při zachování nebo spíše podstatném zvýšení mzdových prostředků. Ale to bude jenom začátek.

     Nepochybuji o tom, že doc. Jiří Fajt představí hned na počátku několik skvělých výstavních projektů. Takové projekty samozřejmě vyžadují trochu jiné finanční zázemí, než jaké má dosud Národní galerie. Národní galerie udělala výstavu Rembrandt & Co. za osm milionů Kč, výstavu František Kupka: Cesta k Amorfě za třináct milionů Kč, doc. Jiří Fajt v GASKu výstavu Europa Jagellonica  za víc než třicet milionů Kč. Bude tedy žádat podstatné zvýšení rozpočtu na rok 2015. Je to realistický požadavek? Na to musí najít odpověď Ministerstvo kultury České republiky. Soukromě předpokládám, že na toto zvýšení finanční prostředky nenajde. Doc. Fajt obviní ve sdělovacích prostředcích ministerstvo, že nechápe velkolepost jeho záměrů a hází mu klacky pod nohy důrazem na zachovávání rozpočtové kázně.

     Nejpozději koncem prvního pololetí roku 2015 se Národní galerie dostane do problémů s mzdovými prostředky. Ani paní ing. Černochová, ani pan Adam Budak, ale ani mnozí další, jimž už doc. Jiří Fajt slíbil místa v managementu či odborném kádru Národní galerie, jistě nepočítají s platy, které má dosavadní management nebo zaměstnanci Národní galerie. Jak obejít nařízení, regulující tarifní platy, na to asi Fajtův tým odborníků přijde, ale z čeho tyto náklady bude hradit, to je ve hvězdách.

     V téže době bude Národní galerie vesele přijímat závazky k velkým výstavním projektům na příští roky. Pokud lze soudit z přípravy výstav Karel IV. - císař z Boží milosti  a naposledy Europa Jagellonica, přijme jednoduchou strategii: uměle nadhodnotí plánované výnosy, a to jak příspěvky od sponzorů, tak např. ze vstupného a z prodeje memorabilií, takže závazky budou papírově kryty plánovanými výnosy. V téže době bude řada rutinních činností Národní galerie, například zpracovávání soupisových katalogů, správa sbírek, vyřizování zápůjček atd. kolabovat, protože lidé, kteří tyto činnosti zajišťují, už budou pryč a nový personál přece bude připravovat především atraktivní a mezinárodně očekávané výstavní projekty.

     Současně Národní galerie začne pracovat na několika větších investičních záměrech. Z výroků doc. Jiřího Fajta se tu už jasně rýsuje vize novostavby Národní galerie formou tzv. PPP projektu (pro neznalé: Public Privat Partnership, zkráceně: tunel). Co na tom, že pro výstavní účely Národní galerie vskutku žádnou novou budovu nepotřebuje! Hlavní nebezpečí rozpracování podobných záměrů bude tkvět v předem přijímaných závazcích na využití stávajících objektů Národní galerie k jiným účelům. To sice má svá zákonná omezení, ale i ta lze různými formami obejít.

     Nejsem velkou optimistkou ohledně dlouhodobé udržitelnosti takového managementu. Lze realisticky odhadnout, že i při velkorysé podpoře ze strany ministerstva dosáhnou ekonomické a provozní problémy Národní galerie při realizaci tohoto scénáře někdy mezi dubnem a červnem 2016 takových rozměrů, že kterýkoliv ministr či ministryně kultury bude nucen či nucena generálního ředitele Národní galerie odvolat. Nastoupí – tak jako v roce 1998 – obrazně řečeno, nějaký nucený správce, který se bude muset vyrovnat s následky předchozích dvou let.

     Některé problémy budou zjevné okamžitě, zejména enormní mzdové náklady a jim odpovídající odstupné členům managementu, které si s sebou doc. Jiří Fajt přivede a kteří instituci opustí spolu s ním. Postupně však budou ze skříní vypadávat další kostlivci, a to zejména dvojího druhu. K pravomocným rozsudkům dojdou první soudní spory, které proti Národní galerii povedou, a to s devadesátiprocentní pravděpodobností úspěšně, zaměstnanci propuštění v letech 2014 a 2015. Teprve postupem času se začnou vynořovat závazky, které nebudou zapojeny do provozního financování Národní galerie, ale budou spojeny s plánovanými projekty daleko do budoucnosti, minimálně na dva až čtyři roky. Dovolím si v této chvíli  bona fide předpokládat, že závazky opravdu velkého rozsahu budou vázány na výstavní projekt k 700. výročí narození císaře a krále Karla IV., jehož kurátorem nebo alespoň odborným garantem bude doc. Jiří Fajt osobně.

     Pokud na tento scénář dojde, bude objem finančních prostředků, které bude třeba vynaložit na sanaci Národní galerie v letech 2016 a 2017, takřka astronomický. Hrubým odhadem se může jednat přibližně o polovinu současného ročního státního příspěvku na činnost Národní galerie. Nepředpokládám, že by se ekonomické prostředí České republiky do té doby změnilo natolik, aby uneslo navýšení rozpočtu Národní galerie o polovinu s cílem dosáhnout alespoň návratu ke stavu alespoň z roku 2013. Půjde minimálně o desítky milionů Kč a možná o víc. Proto lze očekávat drastické omezení činnosti Národní galerie po roce 2016 a její následnou dlouholetou stagnaci.


Dodatek: je na čase změnit formát

     V nejbližších dílech nekonečného seriálu o Národní galerii se budu zabývat tím, jaké změny tato instituce skutečně potřebuje a jaké vlastnosti by měl mít její dobrý ředitel. Musím zdůraznit, že by se podle mého mínění opravdu neměl rekrutovat z trojice doc. Jiří Fajt, Marek Pokorný a prof. Vít Vlnas. Nemám však ráda bezbřehý negativismus a proto bych chtěla nastínit alespoň některé scénáře, které by nevedly k tak fatálním důsledkům. Zaznamenala jsem však v poslední době námitky, že jsem zaujatá proti doc. Jiřímu Fajtovi a že se Virtually na téma Národní galerie příliš často opakuje. I když jsem přesvědčena, že mnohá fakta je třeba opakovat do té doby, dokud nedolehnou k uším těch, kteří by je měli znát pro své kvalifikované rozhodování, uznávám, že na tom něco je.

     Už delší dobu jsem uvažovala o tom, že své referování o Národní galerii rozšířím a dám slovo také těm, s nimiž jsem v této věci v posledních letech navázala kontakt. Avizovala jsem tento záměr už 3. března letošního roku, (ZDE) ale zdravotní indispozice mi až do konce dubna prakticky znemožňovala vydávat se na delší cesty a nemohla jsem očekávat, že mí respondenti budou jezdit za mnou. Jsem však velmi ráda, že nyní tyto překážky pominuly a že mohu avizovat první z plánovaných rozhovorů. Činím tak s výslovným souhlasem pana prof. Pavla Preisse, který tuto sérii interview zahájí. Nedovedu si představit nikoho z českých historiků umění, kdo by na to měl větší morální nárok, a z telefonických rozhovorů s panem profesorem vím, že situaci kolem Národní galerie pečlivě sleduje a že k ní má mnoho co říci.