Editorial: J.D.

Na můj poslední článek o Národní galerii v Praze  (ZDE) reagoval prof. Pavel Preiss, jehož text dále uvádím v úplnosti a bez redakčních úprav. Prof. Preiss komentuje skandální situaci, kdy profilová výstava Národní galerie v Praze roku 2016, nazvaná Císař Karel IV. 1316–2016  a slavnostně zahájená v sobotu 14. května 2016 ve Valdštejnské jízdárně v Praze, dosud nemá vědecký katalog a vzhledem k tomu, že končí 25. září 2016, pravděpodobně ho mít v době svého trvání vůbec nebude. Až do nástupu doc. Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze přitom bývalo pravidlem, že všechny výstavy – a u profilových výstav, pokud jsem správně informována, se na to dbalo nejdůrazněji – měly katalog často v několika jazykových mutacích vždy v den svého zahájení. Je to totiž mimo jiné i vizitka odborné a profesionální úrovně jejich autorských týmů. V profesionální kariéře doc. Jiřího Fajta však není absence vědeckého katalogu výstavy žádnou novinkou.

            Když zalistuji svých archivem dokumentů k různým aktivitám doc. Jiřího Fajta, nacházím krásnou pětistránkovou tiskovou zprávu, kterou na jaře 2012 vydal jménem Galerie Středočeského kraje (GASK) pan Alexandr Koráb. Její celé znění je k dispozici ZDE. Tvrdil v ní na čtvrté straně poměrně odvážně o vědeckém katalogu k výstavě Europa Jagellonica: „Katalog je na rozdíl od průvodce určen spíše odborné veřejnosti a vedle výstavy samotné představuje hlavní výstup několikaletého úsilí a bádání mezinárodního kolegia historiků a historiků umění, zabývajících se obdobím pozdního středověku a raného novověku nejen ve střední Evropě. Mezinárodní charakter projektu a s tím související výběr odborníků předpokládá nový podhled na tuto dobu optikou přehlížející hranice jednotlivých národnostních celků a přibližující se tak skutečným vztahům, které v dané době na územích ovládaných králi z rodu Jagellova panovaly. Výstavní katalog bude členěn úvodními statěmi, vykreslujícími nejdůležitější aspekty jagellonské politiky, jejich rezidence, dvorskou reprezentaci, umění a kulturu a katalogovými hesly, představujícími široké spektrum uměleckých artefaktů, které budou v letech 2012 – 2013 k vidění v Kutné Hoře, Varšavě a Postupimi. Katalog vyjde ve 3 jazykových mutacích, české, anglické a německé, všech o předpokládaném nákladu 1000 ks. Jejich editorem bude autor a kurátor výstavy Jiří Fajt. Českou verzi vydá nakladatelství Academia a měla by být k dispozici na podzim roku 2012, anglickou vydá londýnské nakladatelství Thames & Hudson a německou berlínsko-mnichovské Deutsche Kunstverlag. Přibližnému rozsahu 700 stran, kvalitě knihařského zpracování, odbornosti textů i použité fotodokumentaci bude odpovídat cena, pohybující se okolo 1500 Kč.“

            Nakladatelství Academia dodnes nabízí stručného průvodce výstavou za 270 Kč (původně stál 300 Kč), ale po vědeckém katalogu ani stopy. Ve vyhledávačích na stránkách nakladatelství  Thames & Hudson a  Deutsche Kunstverlag je na zadání hesla „Europa Jagellonica“ výsledek 0 záznamů. Zdá se tedy, že ani ve druhé polovině roku 2016 není vědecký katalog této slavné výstavy na světě a dokonce vzniká takové podezření, že možná nevyjde nikdy, ani v Academii, ani v  nakladatelstvích  Thames & Hudson a  Deutsche Kunstverlag. Dosavadní absence katalogu výstavy Císař Karel IV. 1316–2016 nasvědčuje tomu, že se řada fiktivních publikací generálního ředitele Národní galerie v Praze doc. Dr. et Ing. Jiřího Fajta, Ph.D., utěšeně rozrůstá, i když jsem přesvědčena, že k bavorské repríze této výstavy katalog vyjde. V Německu by totiž skandál podobného typu řediteli žádné velké muzejní instituce neprošel. Prof. Pavel Preiss k tomu dodává:

Text pane profesora:

Nedávno zde vyšel článek paní Jany Dědečkové bilancující dvouleté působení generálního ředitele Odnárodněné galerie v Praze, doc. Jiřího Fajta. Paní Dědečková tuto problematiku ovládá a kompetentně o ní píše již po léta. Snad mi odpustí, že i po dovršení své devadesátky se cítím přímo nadržený, abych některé věci u ní dotčené a načaté ještě dořekl způsobem vlastním mé nátuře, která si nikdy nebrala žádné ubrousky. Mohu říci, že to, co se nyní děje, pro mě není ničím překvapivé a bylo to od počátku i zcela představitelné. Protože můj již vcelku dlouhý život byl po čtyři desetiletí spojen s Národní galerií v Praze, mám snad právo a povinnost se k tomu vyjádřit. Navzdory všem elokventním výlevům o Fajtově velikánství a jeho obroditelství zatuchlých poměrů v Národní galerii jsem já osobně pokládal Jiřího Fajta od počátku za naprostého nýmanda. Máločím mne zaskočilo dění navazující na jeho pověření funkcí ředitele galerie, tehdy ještě Národní, z vůle družinářky, zatoulavší se konspiracemi různých činitelů a poslanců mlčících i zpívajících na místo ministryně kultury. Na místo, na němž jest obtížné dosáhnout kvalifikace té nejhorší či toho nejhoršího. Zdálo se, že angažováním oné nezapomenutelné, nicméně neprávem zapomínané persony do ministerské funkce bylo dosaženo naprostého vrcholku absurdnosti v duchu hesla, že ministrem kultury se může stát každý. Když pak padala spolu s jednou z mnoha padajících vlád České republiky, stihla ještě v samém závěru své demise jmenovat podle předloženého nápěvku Jiřího Fajta ředitelem Národní galerie. To jsou obecně známé skutečnosti, které by snad dokázala dokreslit jen policie.

Co následovalo, překonalo očekávání i nejzarytějších pesimistů, do jejichž čela se jako boschovsko-rabelaisovský nazíratel světa hrdě hlásím. Bylo to sekyrovské jmenování nynějšího ministra, kterého nemusím ani charakterizovat, ani jmenovat. Jeho nejúpornější snahou dnes je udržeti Jiřího Fajta ve funkci navzdory všem jasně prokazatelným průserům, kterých jsme byli svědky a dočkáme se jich jistě v hojné míře i v dalších měsících, dokud i tato osobnost nepadne do propasti zapomnění, jako již vícero ministrů kultury České republiky před ním.

Nyní k tomu podstatnému, co si snad mohu jako nestor české uměleckohistorické barokistiky dovolit. Moje specializace, která chronologicky nesahá před rok 1500 a za rok 1800, mne jistě neopravňuje posuzovat odbornou činnost generálního ředitele Národní galerie v Praze doc. dr. et ing. Jiřího Fajta, Ph.D jako medievalisty. Jeho vědeckou aktivitu, respektive pasivitu, mohu posuzovat pouze zvenčí. Nikoliv kvalitativně, na což si jako člověk dosud soudný netroufám, ale přinejmenším kvantitativně, faktograficky stroze. Do Národní galerie v Praze jsem nastoupil poté, co jsem absolvoval tři roky a tři měsíce trvající pobyt ve „vojenském táboře nucených prací“, jak se dnes oficiálně nazývají působiště Pomocných technických praporů. Na tuto dobu si zásadně nestěžuji, neboť jsem se ocitl mezi slušnými lidmi shodného smýšlení, zatímco v téže strašidelné epoše bych jinak byl býval vystaven povinnosti účastnit se různých konferencí o aplikaci Stalinových zákonů o jazykovědě na dějiny umění a o jiných zhovadilostech. Měl jsem však štěstí dostat se do Státní památkové péče jako takřečený „zámečník“, pracující na státních zámcích na prvotní inventarizaci. Poté, po pobytu v Národním muzeu, jsem se ocitl v Národní galerii. I tehdy byla vedena všelijace, mně však připadala jako ráj politické svobody. Galerie mi poskytla netušené možnosti, dokonce záhy i příležitost vycestovat jako doprovod obrazu Franse Halse do Haarlemu a později též šanci zúčastnit se přípravy počtem exponátů snad největší zahraniční výstavy českého baroka v Palazzo Reale v Miláně roku 1966. Zde mi byla zásluhou Oldřicha J. Blažíčka a nezapomenutelné Dagmar Hejdové svěřena celá sekce barokního malířství. Výsledkem byl obšírný katalog. Bylo to poprvé, kdy jsem si mohl sáhnout na rozměrnou publikaci, na níž jsem měl zásadní spoluautorský podíl. Netvrdím, že se podobné počiny opakovaly na půdě Národní galerie takto reprezentativně často, ale možnosti spolupráce s cizinou byly v šedesátých letech rozsáhlé a pokračovaly kupodivu i v letech sedmdesátých. Tehdy se uskutečnila další výstava českého baroka, zahraničím teprve objevovaného, ve Victoria & Albert Museum v Londýně a následně v Birminghamu. Následovala pak přímo monumentální přehlídka ve Ville Hügel v Essenu v roce 1977, doprovázená opět katalogem. Připravený, ale organizátory nepřijatý doplňující text vyšel následně. Byla to tehdy nejobšírnější německá publikace o baroku v Čechách.

Proč toto vlastně vyprávím? V Národní galerii se již ustálila později důsledně zachovávaná praxe, podle níž každou významnější výstavu provázel kritický katalog, vydaný ke dni jejího zahájení. Tato zásada naplňovala jeden z příkazů určený Národní galerii v Praze zákonem z roku 1949, podle něhož povinností pracovníků organizace je o uměleckých dílech „vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti“. Kromě regulí a příkazů ale existují v počestných institucích od středověkých klášterů až po novodobé vědecké ústavy též určité zvyklosti constitutiones. V posledních dvou desetiletích se v Národní galerii stalo skutečně takřka zákonem, že při zahájení významné výstavy byl veřejnosti k dispozici její vědecký katalog. A byly to výstavy principiální, nesmírně pracovně náročné a pro poznání daných témat zásadní. Naposledy, jako epilog této někdejší Národní galerie, šlo o výstavu Otevři zahradu rajskou, otevřenou v listopadu 2014 a věnovanou umění středověkých benediktinů. Předtím, abych jmenoval alespoň poslední příklady, to byla třeba výstava Slezsko, perla v České koruně z roku 2006. Katalog k ní byl vydán nejen v české, ale i v polské, německé a anglické verzi. Nejednalo se však jen o projekty z oblasti starého umění. Výstava František Kupka: Cesta k Amorfě v roce 2013 nabízela svým návštěvníkům již v den vernisáže katalog v češtině, angličtině a francouzštině.

Nastolením Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie se tato zásada vyvrátila přímo v kořenech. V duchu, v němž se tento publikační impotent projevil již opakovaně, jak ještě doložím. Nyní probíhá výstava k výročí narození Karla IV., označovaná jako česko-bavorská, která byla otevřena dne 14. května tohoto roku a má být uzavřena letos 25. září. Po nějakém jejím katalogu není navzdory slibům dosud ani stopy, veřejnost je místo toho omamována výkazy bombastických čísel návštěvnosti. Přiznejme, že ne každý z návštěvníků by se dožadoval cenově možná nákladné doprovodné publikace. Ale zásada, kterou Národní galerie, podle tvrzení „revolucionářů“ odborně neschopná, vždy dodržovala, když vydání katalogu ke dni otevření výstavy povýšila na zákon, zde naplněna není a nebude. Budiž nám útěchou, že si budeme moci zajet do Norimberka alespoň pro německou verzi katalogu; předpokládejme, že už v den otevření. Nenapadá vás však, že tímto narušením principu vydávání velkého katalogu k výstavě v češtině se sama Národní galerie v Praze stává i v mezinárodním měřítku popelkou a navíc galerií opravdu odnárodněnou? Bylo toto úmyslem a cílem halasného sboru, prosazujícího ředitele Národní galerie proti námitkám odborné veřejnosti? Snad ano, dosáhli jsme tím možná vyššího stupně globalizace přinejmenším evropské. 

Zmínil jsem se již, že permanentní neplnění ohlášených vědeckých výstupů, kritických katalogů, rukovětí i jiných forem odborných publikací se stalo v případě Jiřího Fajta zásadním pravidlem, které vždy přesně dodrží. Poukázal jsem na to v případě výstavy Europa Jagellonica v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře a jejího katalogu, editovaného Jiřím Fajtem. O tom se v oficiální tiskové zprávě z května 2012 pravilo, že vyjde v nakladatelství Academia na podzim téhož roku; následně měly vyjít i verze anglická (v londýnském nakladatelství Thames & Hudson) a německá (v  Deutsche Kunstverlag). V žádné z těchto jazykových mutací a k žádné z repríz výstavy však katalog nevyšel, nevyšel ani po výstavě a nevyšel dosud. To ovšem bylo jen pokračování slibotechny Jiřího Fajta již v Německu. Narážím na ožehavou záležitost devíti svazků Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, ohlášených původně na rok 2012 a dosud nevydaných. Přestože v době, kdy se Jiří Fajt ucházel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy o profesuru, nevyšlo z této ediční řady ani písmenko, všech devět svazků tehdy náhle virtuálně ožilo v oficiálním laudatiu před vědeckou radou. Což nutně vede k dojmu, že jde o frašku, která nemá v akademickém životě českých zemí obdoby.

Ještě dodatkem k výstavě Karla IV. Když jsem v otevřeném dopise ministru kultury Mgr. Danielu Hermanovi poukázal na to, že k jagellonské výstavě nebyl vydán žádný katalog, propukl ve své odpovědi v radostné hýkání, že přece vyšel průvodce výstavou, doprovázený poutavými barevnými reprodukcemi. Očekával bych s jistotou, že tento protektor ředitelování Jiřího Fajta by zopakoval své nadšení i nad skutečností, že též k výstavě Karla IV. byl přece jenom vydán stručný průvodce, rovněž s barevnými obrázky. To přece pitomým Čecháčkům musí stačit. Marně jsem se tehdy pokoušel vyložit, že mezi průvodcem a katalogem leží hluboká propast. Teprve vydání kritického katalogu by mohlo být dokladem, že Národní galerie v Praze plní své zákonné povinnosti, pokud jde o vědecké výstupy. Nikoliv, pokud už se budou chtít pitomí Čecháčci dozvědět něco o svém králi Karlu IV., budou si to přece moci přečíst v katalogu německém, který na rozdíl od toho českého nepochybně vyjde.

Pavel Preiss