Národní galerie se nesmí stát prostorem pro hrátky developerů
Jana Dědečková

     Svůj poslední příspěvek na téma Národní galerie (ZDE) jsem psala ve velkém spěchu, protože informace, které jsem k tématu získala a které dokonale korespondují s veřejnými prohlášeními jednotlivých aktérů, jsou skutečně alarmující. Nyní se chci k věci vrátit poněkud obšírněji, protože je mi jasné, že mé páteční vysvětlení bylo poněkud zkratkovité. Co vlastně namítám proti novostavbě jedné budovy Národní galerie?

     Doc. Jiří Fajt si nedávno postěžoval v Deníku (ZDE): „Národní galerie však neměla to štěstí, že by pro ni byla postavena zvláštní budova.“ Pokud se příliš nemýlím, mýlí se doc. Jiří Fajt. Taková budova byla v Praze – mimo jiné – i pro Národní galerii vybudována. Stále stojí. Má za sebou pestrou minulost a za uměním do ní lidé chodí dodnes. Jmenuje se Rudolfinum a účelům Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel, tedy předchůdkyně dnešní Národní galerie v Praze, sloužila především v letech 1881-1919. Roku 1919 její část obsadil parlament nově vzniklého Československa, který do roku 1929 anektoval budovu celou. Pointa? Rudolfinum byla budova nesmírně nákladná a okázalá, ale potřebám centrální státní umělecké sbírky nevyhovovala ani v roce 1919, natož dnes. Ostatně, na Rudolfinum jsem nepřipadla vlastní zásluhou.

     Udělala jsem ve čtvrtek a v pátek ve věci záměru novostavby Národní galerie kratičkou minianketu. Z odpovědí, které jsem získala s překvapivou rychlostí, mě zaujala citace výroku dlouholetého ředitele Obrazárny, kterou mi místo odpovědi poslal jeden z těch, s nimiž bych ráda v příštích týdnech a měsících přinesla obsáhlejší rozhovor: „Velikým ziskem těchto řádků by bylo, kdyby se mi podařilo stupňovati zájem veřejnosti na osudech Obrazárny o tolik, že by se stalo nutností opětně důstojně vystaviti moderní oddělení a kdyby veřejnost přišla k přesvědčení, a v tom smyslu působila na rozhodující činitele, že zdárný rozvoj Obrazárny závisí konec konců na brzkém postavení nové, moderním požadavkům odpovídající budovy.“  Toto napsal dr. Vincenc Kramář, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, v roce 1921. A současný dovětek?

     Z určitých důvodů, které – jak doufám – vyplynou v příštích týdnech, budu výše zmíněný komentář nyní pouze parafrázovat. Doufám však, že příliš nepozměním jeho smysl: v roce 1921 byly v Praze dvě instituce, které plnily úlohu současné Národní galerie, což Vincenc Kramář programově pomíjel a zamlčoval. Byly od sebe místně vzdálené. Jedna byla v Rudolfinu a druhá na Výstavišti v Holešovicích; obě byly založeny na různých principech. Už v roce 1921 prý byla anachronismem představa jedné moderní budovy pro budoucí Národní galerii, zastřešující veškeré její sbírky. Kramář se prý držel stereotypu, který svými kořeny tkvěl hluboko v 19. století. Idea podobné budovy, postavené dnes a prezentující pod jednou střechou všechny sbírky Národní galerie, je vzhledem k jejich rozsahu, různosti a rozdílným požadavkům, cituji, „megalomanská idioterie,“ škodící ve svých důsledcích Praze a jejím návštěvníkům, stejně jako Pražanům a umění.

     Ocituji ještě jednu stručnější odpověď, kterou jsem dostala: „Musée du Louvre v Praze nepostavíte – a v Paříži k němu máte jenom v základní chronologické linii ještě Musée d'Orsay a Centre Pompidou. Nikoho nenapadne zkoušet je zrušit a postavit pro ně někde jednotnou budovu. A zkuste Louvre smysluplně projít za jeden den!“  Pokud někteří respondenti souhlasili s novou budovou, tak výhradně pro prezentaci moderního a současného umění. Bez výjimky si pak kladli podmínku, aby její provoz byl institucionálně oddělen od Národní galerie. Podívala jsem se proto s pomocí textů prof. Jiřího Kotalíka a prof. Jindřicha Vybírala na vývoj Národní galerie a jejích budov v posledním století.


Budova pro galerii – ale jakou?

     Do povodně z roku 2002 stával uprostřed trávníku na Kampě mohutný kvádr, zapuštěný do zvláštního podstavce. Co se s ním stalo, nevím, ale možná by stálo zjistit to. Nešlo totiž o nic menšího, než o základní kámen budoucí Státní galerie, která měla vzniknout sloučením tří sbírek: sbírky Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, Moderní galerie a uměleckých děl, která od roku 1919 získal československý stát. Když v roce 1919 zabral parlament nově vzniklé Československé republiky velkou část Rudolfina, bylo prozíravějším pozorovatelům jasné, že nepotrvá dlouho a zabere budovu celou. Tehdy ožily vzpomínky na snahy z prvních let 20. století postavit novou budovu pro právě založenou Moderní galerii. Už tenkrát se uvažovalo, že její sídlo bude na Kampě, a ve 20. letech tato myšlenka znovu ožila.

     V roce 1927 byl na Kampě slavnostně položen základní kámen budoucí Státní galerie. Měla být postavena podle stále se měnících plánů architekta Josefa Gočára. Problém tkvěl mimo jiné v tom, že se neustále měnilo zadání, jemuž měl architekt vyhovět. Co mi připadá zvláštní, je skutečnost, že tehdy nikdo nepočítal s možností záplav – hlavní námitkou proti realizaci Gočárova projektu bylo narušení panoramatu Prahy při pohledu z protějšího břehu Vltavy. Koncem roku 1934 vláda rozhodla o přemístění projektu na Letnou. Tam se mělo začít stavět v roce 1937, ale stavba nezapočala ani o rok později a její realizaci přerušila okupace. Po 2. světové válce už na uskutečnění této myšlenky nedošlo.

     V roce 1942 byla zrušena Moderní galerie a její fondy svěřeny Českomoravské zemské galerii, bývalé Obrazárně. Po válce získala tatáž instituce, které se spontánně začalo říkat Národní galerie, zpět Šternberský palác, který užívala od roku 1814 až do výstavby Rudolfina. Nepodařilo se mi dopátrat, jak fungovala Národní galerie v padesátých letech minulého století, ale paradoxně v roce 1969 zahájila pod vedením prof. Jiřího Kotalíka trend, který se ukázal jako nesmírně přínosný pro milovníky umění i péči o významné kulturní památky: získala klášter sv. Jiří na Pražském hradě.

     V roce 1976 byla v klášteře sv. Jiří otevřena expozice českého gotického a barokního umění. Pánové Fajt a Vlnas prominou, ale z mého osobního laického pohledu byla daleko zdařilejší, než současná expozice české gotiky v klášteře sv. Anežky České, jejímž autorem je doc. Jiří Fajt, a expozice českého barokního umění ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, která je dílem prof. Víta Vlnase. Nejsem odbornice, ale z vlastní zkušenosti konstatuji, že z diváckého hlediska byla tehdejší expozice doslova zjevením:  perfektně vybraná a elegantně nainstalovaná. Měla působivé architektonické řešení a byla přesně tak rozsáhlá, aby ji i laický zájemce o umění mohl za odpoledne projít, aniž by se cítil zahlcený.

     V tomto trendu prof. Jiří Kotalík pokračoval, když se mu podařilo získat také klášter sv. Anežky České. Od roku 1980 v něm byla podobně zdařilým způsobem nainstalována stálá expozice českého umění 19. století. Pro moderní umění získal prof. Jiří Kotalík Veletržní palác, jehož rekonstrukce se však velmi protáhla. Škoda. Bylo by zajímavé vidět, jak by české a evropské umění v prostorách Veletržního paláce nainstaloval prof. Kotalík se svým pověstným citem pro práci s díly v expozici.

     Právě za Jiřího Kotalíka se v Praze vlastně z nouze zrodila vynikající koncepce: Národní galerie v Praze začala veřejnosti postupně zpřístupňovat unikátní architektonické památky a dávat jim odpovídající obsah. Trend, který posléze vedl Národní galerii ke získání dalších tří paláců, paláce Kinských, Schwarzenberského a Salmovského, je jednak nejlepší zárukou kvalifikované správy těchto památek, jednak významným ekonomickým faktorem, který pomáhá jejímu financování. Jak?


Vsuvka o vstupném

     Když v loňském roce zrušily vstupné do svých stálých expozic Moravská galerie v Brně a Slovenská národní galerie v Bratislavě, hojně se o tom v Čechách diskutovalo. Národní galerie v Praze se k tomuto kroku neodhodlala. To samozřejmě lze kritizovat, ale pouze do té doby, než se podíváme na ekonomické parametry takového kroku. Zároveň nechtěně vystoupí do popředí jedna skutečnost, kterou díky stereotypům, po léta šířeným úzkou skupinkou novinářů ostře zaměřených proti prof. Milanu Knížákovi, vlastně úplně pomíjíme: Národní galerie v Praze je ve skutečnosti mezi kulturními institucemi návštěvnicky a tím i ekonomicky neobyčejně úspěšná.

     Měřítko je jednoduchá: na výnosech SNG v Bratislavě se vstupné podílelo v přepočtu (ZDE) maximálně 1,5 mil. Kč ročně. Moravská galerie na tom se vstupným určitě nebyla lépe. Odečteme-li náklady spojené s výběrem vstupného, je pro SNG, které vstupné nahradil jednorázový dar společnosti J&T, či pro Moravskou galerii ztráta výnosů ze vstupného v podstatě zanedbatelná. V případě Národní galerie v Praze se však ocitáme v řádově jiných číslech. Národní galerie v Praze na vstupném vydělává pravidelně okolo 25 mil. Kč ročně, z čehož cca 18 mil. Kč  připadá na vstupné do stálých expozic. Jenom vstupné do stálých expozic tedy Národní galerii v uplynulých letech vynášelo minimálně dvanáctinásobek toho, co SNG v Bratislavě nebo Moravské galerii v Brně.

     Jak jsem se nechala poučit, velkou část těchto výnosů získává Národní galerie od zahraničních návštěvníků. Jestliže na jednoho návštěvníka v průměru připadá díky uplatnění nejrůznějších slev a volných vstupů reálně asi polovina plného vstupného, pak pro zahraniční návštěvníky tento koeficient neplatí. Kdybychom podle téhož vzorce posuzovali jenom zahraniční diváky, kterých do Národní galerie přichází něco více než jedna pětina ze všech návštěvníků, zjistili bychom, že na každého z nich připadá cca 90% plného vstupného. Cizinci zpravidla míří právě do expozic na Hradčanském náměstí; zajišťují přitom Národní galerii takřka dvojnásobek výnosu ze vstupného, než by odpovídalo jejich percentuální zastoupení mezi všemi jejími návštěvníky. To je vedlejší pozitivní efekt rozložení stálých expozic Národní galerie v síti paláců v centru Prahy: kvalifikovaná památková péče a citlivé využití objektů se tu snoubí s nepochybným geniem loci, přitažlivým pro domácí i zahraniční návštěvníky, a zároveň pomáhají financování jedné z klíčových národních kulturních institucí.

     Není to žádné české specifikum. Jak čtenáři Virtually dobře vědí, jezdím pravidelně do Španělska. Nevím, jak na tom je Prado v Madridu se vstupným dnes, ale vzpomínám si na překvapení, s nímž jsem kdysi u tamní pokladny četla, že obyvatelé španělského království mají na vstupném do Prada 50% slevu. Zeptala jsem se tehdy pána v pokladně, jak je to možné, a on mi odpověděl zdvořilou otázkou, která ve zkratce vyzněla takto: „Promiňte, paní, ale vy zde platíte daně?“ Na to jsem nenalezla odpověď. Mám však dojem, že toto řešení bylo mnohem moudřejší, než by bylo plošné zrušení vstupného do stálých expozic státních příspěvkových organizací, s nímž podle mých informací nyní začíná ministerstvo kultury pracovat jako s reálnou možností. Jestliže mezi zahraničními návštěvníky Prahy existuje významná poptávka po prohlídce českých kulturních institucí, z nichž jednou z nejdůležitějších je nesporně Národní galerie, pak mi připadá zcela nesmyslné, aby za zahraniční návštěvníky ekvivalent vstupného napříště hradili čeští daňoví poplatníci.

     V jednom případě však plošné zrušení vstupného do stálých expozic Národní galerie smysl dává: v případě, že se místo atraktivních lokalit v centru Prahy galerie jednoho krásného dne ocitne na Rohanském ostrově, nebo třeba na Smíchově. Tam se přece najde nějaká ta parcela, kam půjde „nacpat“ Kaplického chobotnici, respektive, abych byla přesná, to co z projektu zbude po jeho technologickém zmrzačení. Výnos ze vstupného by v takové lokalitě a při jedné budově dramaticky poklesl. Proto chápu, že se právě doc. Jiří Fajt poslední dobou stal aktivním bojovníkem za plošné zrušení vstupného do jejích stálých expozic. Ztratí se tak zcela jasné měřítko úspěšnosti Národní galerie a významně vzroste její závislost na státním příspěvku a sponzorských darech, ale to evidentně doc. Jiřímu Fajtovi nijak nevadí.


Státní rozpočet to nic stát nebude...

     Pro MF DNES se 27. února 2014 k projektu multifunkčního kulturního centra ve tvaru proslulé Kaplického chobotnice znovu vyjádřil ministr kultury Daniel Herman. Popřel, že by projekt kladl nějaké nároky na státní rozpočet třeba tím, že by stát vykoupil od developera Luďka Sekyry pozemky, na nichž by centrum stálo. Redaktor Josef Kopecký to shrnul (ZDE) slovy: „Sekyra je zároveň klíčovým partnerem lidovců, jimž dal loni okolo 4 milionů korun. Herman odmítá námitku, že by stát mohl pomoci sponzorovi vládní strany, kdyby od něj odkoupil část pozemků právě kvůli Kaplického projektu, a podílel se tak finančně na jeho vzkříšení. 'Víte, to jsou věci, které si myslím, že by neměly určité projekty tohoto typu zatěžovat. Já jsem mluvil na výboru o takzvaném PPP, public private partnership, to si myslím, že je cesta. Jestliže jsou tady osoby, které jsou připravené se na tom podílet, tak to zatěžovat takovými závažími, bych nepovažoval za šťastné,' řekl k tomu iDNES.cz ministr kultury Herman.“

     Dlouhá zkušenost s politickou praxí České republiky mě vede k tomu, abych zpozorněla, kdykoliv zaslechnu či uvidím zkratu PPP. Většinou to bývá skvělá příležitost, jak dotovat nějaký podnikatelský záměr ze státních či dalších veřejných prostředků, jakkoliv se na začátku projekt tváří zcela opačně. Dovedu si dobře představit, že developer postaví budovu, kterou pronajme státu pro Národní galerii za – řekněme – jednu korunu ročně na 99 let. Jak velkorysé, řekli byste.

     Za tu velkorysost si ovšem tentýž developer řekne o ty staré, vybydlené a z pohledu zákona pro stát nyní nepotřebné budovy, v nichž galerie dosud pobývala. Jsme v rámci projektu PPP, do něhož pan velkopodnikatel vkládá významné finanční prostředky a parcelu (možná ještě nezaplacenou, ale nebuďme malicherní) a proto se vyhne jakékoliv formě veřejné soutěže. Že jsou takto získané budovy v mnohem lepší lokalitě a mají nenahraditelnou historickou hodnotu? Vždyť je přece nikdo nezbourá. Jenom možná trochu upraví vnitřek, aby vyhovoval potřebám dnešní doby. Fasády přece zůstanou a o to jde, ne?! V Praze věru nemusíme pro příklady podobného přístupu k cenným architektonickým památkám chodit daleko. A přitom bude mít pan ministr pravdu: státního rozpočtu se tento PPP projekt nijak nedotkne – tedy až na ty vyšší dotace, které budou časem muset nahradit výpadek vstupného Národní galerie, ale to bude až za tři nebo čtyři roky, a kde tou dobou bude pan ministr... Jenom stát bude zase o něco chudší a s ním my všichni, tentokrát docela viditelně, protože paláce na Hradčanech opravdu nepřehlédnete.

     Vraťme se ještě na okamžik k vizím doc. Jiřího Fajta. Dnes už se vůbec nedivím, že ministru Jiřímu Balvínovi, který k  němu v srpnu 2013 projevil nečekanou vstřícnost, nebyl Jiří Fajt schopen během následujícího půl roku předložit ani náznak smysluplné vize. Pod velmi směšnou záminkou dokonce odmítl své představy prezentovat v pátek 6. prosince 2013 poradnímu sboru ministra pro otázky Národní galerie, ač se předtím velmi vehementně dral o to, aby se tohoto zasedání mohl zúčastnit. Docela to chápu. není jednoduché představit kvalifikované odborné komisi takové záměry, jaké se doc. Jiří Fajt snaží vnutit veřejnosti, aby si na ně postupně zvykla jako ona pověstná pomalu vařená žába. Lidé, kteří mají dlouholetou praxi s fungováním podobných institucí, by totiž velmi rychle odhalili, v čem vtip spočívá, a mohli by proti záměrům doc. Jiřího Fajta, respektive jeho sponzorů razantně protestovat.

     Problém doc. Jiřího Fajta nespočívá v důvodech, proč by se neměl stát generálním ředitelem Národní galerie. Právě naopak: zásadní problém doc. Jiřího Fajta tkví v tom, že neexistuje žádný rozumný důvod, aby se tímto ředitelem stal. Způsob úhrady dluhů po jeho posledním velkém výstavním projektu vyšetřuje policie. Tatáž výstava doc. Jiřího Fajta Europa Jagellonica při  zahraničních reprízách ve Varšavě a Postupimi skončila totálním návštěvnickým fiaskem. Její vědecký katalog dosud nebyl vydán. Nedávno navíc vyšly najevo i rozsáhlé nesplněné pracovní závazky doc. Jiřího Fajta z let 2012 a 2013 v Německu.

     Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že doc. Jiřího Fajta v naději na roli generálního ředitele Národní galerie udržují pouze a jedině zájmy jednoho nebo několika developerů a  přinejmenším jednoho komerčního galeristy, pravomocně odsouzeného za pokus o nelegální vývoz kulturní památky. Smyslem jeho uvedení do funkce má tedy s největší pravděpodobností být otevření Národní galerie, která se podobným pokusům dosud úspěšně bránila, ke komerčnímu využití jejích nemovitostí, které jsou zatím „trestuhodně“ užívány „jen“ k zpřístupňování národního kulturního dědictví veřejnosti. Dalším pravděpodobným cílem snah o jeho dosazení je uvolnění dosud striktně dodržovaných pravidel pro povolování trvalého vývozu uměleckých děl. To lze jen těžko nazvat „silným mandátem nebo „legitimním jmenováním“. Podobným nastrčeným figurám v čele firem se, pokud vím, slangově říká „bílý kůň“. Dosadit někoho podobného do čela Národní galerie se dosud nikdy nepodařilo. Daniel Herman má nyní nakročeno k historickému prvenství.

K tématu se vrátím v nejbližších dnech.

Ale paní Dědečková, Fajt sem,

Ale paní Dědečková, Fajt sem, Fajt tam, jen když to nebude Knížák, to je oč tu běží.

Jako doplněk té diverzifikace mne napadlo, ex post, samozřejmě: National Gallery, Tate Gallery, Tate Modern.

Dovolil bych si prognózu: Fajte bude generální ředitel, Sekyra získá paláce, kulturně-mediální fronta bude hýkat nadšením nad realizací "chrle" v zátopovém území a dštít oheň a síru na smečku bnekulturního Klause a jeho spřežence.

Domnívám se, že NG je jednou

Domnívám se, že NG je jednou z národních institucí, která by mohla fungovat jako firma - mít správní radu.

Ne až tak docela.... NG je

Ne až tak docela.... NG je jednou z výjimek, kterou bych udělal - částečně podporovat její činnost ze státního rozpočtu, i když vím, že s ohněm si není radno hrát.

Vždyť píšu - národní

Vždyť píšu - národní instituce.

(tomu pojmu my, autentičtí Češi, docela rozumíne ... Vy ne?)

ne že bych nerozuměl pojmu,

ne že bych nerozuměl pojmu, ale ve spojení s firmou mne napadla moje zmínka.

Jde o hospodaření.

Jde o hospodaření. Hospodaření a spravování.

Členkou Správní rady Národní galerie by mohla být "jakási" ... paní Jana Dědečková.

ajta, dobrý návrh, jenže, ten

ajta, dobrý návrh, jenže, ten je tak dobrý, že neprojde stranickým klíčem, natož dveřmi....

Uložit

Uložit