Národní galerie v Praze: co dokáže trocha smradu...
Jana Dědečková

 

            Ve středu 5. dubna 2017 zveřejnila novinářka Jana Machalická v Lidových novinách rozkošný sloupek nazvaný A Milan Knížák opět promluvil. Na volně dostupných webových stránkách Lidovek její nejnovější výtvor na téma Národní galerie v Praze bohužel není, a tak se musíme spokojit jen s několika citáty. Nejprve se pokusila podsunout prof. Milanu Knížákovi, že se snaží zviditelnit prostřednictvím osočování doc. Jiřího Fajta. Maličko přitom zalhala, což bych jí snad ani neměla za zlé, ale neměla by to dělat tak průhledným a pitomým způsobem. O prof. Milanu Knížákovi například uvedla: „Stačí napsat, že ředitel Národní galerie bere horentní odměny, pak doplnit, že jsem to někde četl, ale nevím kde, a rázem se takový hlasatel ze zapomnění propracuje do médií.“ 

             Nedovedu si představit, že by měl prof. Milan Knížák problém dostat se do médií a potřeboval k tomu chudáka doc. Jiřího Fajta. Bývalý dlouholetý rektor Akademie výtvarných umění, dlouholetý generální ředitel Národní galerie v Praze a především umělec, který je déle než čtyřicet let svým dílem zastoupen v nejvýznamnějších světových sbírkách moderního umění, je sám dostatečně barvitou postavou českého veřejného života, aby dosáhl pozornosti médií kdykoliv si usmyslí. K tomu opravdu nepotřebuje doc. Jiřího Fajta, neboť do sdělovacích prostředků bez potíží pronikne s jakýmkoliv tématem, které zvolí. Že nerad přihlíží, jak někdo diletantským a nebezpečným způsobem devastuje instituci, kterou dvanáct let řídil, to je něco zcela jiného. 

Staré španělské přísloví: Bože, chraň mě před mými přáteli, před nepřáteli se ubráním sám

               Drobné lži paní Machalické spočívají ve vědomém překrucování skutečnosti. Prof. Knížák nenapsal, že generální ředitel Národní galerie v Praze doc. Jiří Fajt bere horentní odměny, ale otázal se ministra kultury Daniela Hermana otevřeným dopisem, zda je to pravda. Neprohlásil, že to četl někde a neví kde, ale pro Lidové noviny, pro ty noviny, v nichž paní Machalická pracuje, dal Robertu Sattlerovi tři dny před vydáním jejího sloupku rozhovor do obsáhlého materiálu, příznačně nazvaného Ministerstvo kultury lže, kvůli Fajtovi je v Národní galerii puch, tvrdí Knížák. Tento článek na webu Lidovek na rozdíl od sloupku paní Machalické je. (ZDE) Proto se každý čtenář Lidových novin může snadno přesvědčit, že prof. Milan Knížák výslovně uvádí jako zdroj svých informací server Virtually a mne osobně.

            Kdyby měla paní Machalická i přesto potíže dopátrat se původu jeho dotazu, snadno by ho našla. (ZDE) Na povrch však postupně vycházejí další informace, z nichž vyplývá, že pan doc. Jiří Fajt patrně dostal jenom za rok 2016 odměny ještě daleko vyšší, než jsem psala původně. Protože v citovaném článku Lidových novin prohlásil pan ministr Herman, že na otevřený dopis prof. Knížáka patrně nebude reagovat, položila jsem v této věci Ministerstvu kultury obdobný dotaz takovým způsobem, aby na něj bylo nutno odpovědět podle zákona. (ZDE) Nepochybuji, že odpověď bude zajímat nejen čtenáře Virtually, ale také 27 Fajtových kolegů, ostatních ředitelů příspěvkových organizací Ministerstva kultury, kteří jsou ve stejném právním postavení jako on. Někteří z nich přitom spravují instituce nejen s větším počtem návštěvníků, expozic, sbírkových předmětů i zaměstnanců, ale především s podstatně vyššími měřitelnými odbornými výkony.

             Paní Machalická z nějakých důvodů bojuje boje 90. let minulého století. Připomíná, že prof. Milan Knížák nebyl vítězem žádného výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, a píše: „Když se v roce 1999 konalo výběrové řízení, komise složená z větší části z odborníků doporučila na post ředitele NG kunsthistoričku Dagmar Šefčíkovou, Knížák figuroval na čtvrtém místě.“ To je sice pravda, a shodou okolností to prof. Milana Knížáka a doc. Jiřího Fajta spojuje, ale přesto bych na místě paní Machalické neměla odvahu v souvislosti se současným děním v Národní galerii v Praze a s působením doc. Jiřího Fajta nedávno zesnulou PhDr. Dagmar Šefčíkovou připomínat.

             Právě PhDr. Dagmar Šefčíková jako pověřená ředitelka totiž shodou okolností přebírala v roce 1998 Národní galerii v Praze po managementu, jehož nejvýraznější figurou byl doc. Jiří Fajt. PhDr. Šefčíková velmi dobře věděla, do jak katastrofální situace se tedy tato instituce mimo jiné (a možná především) přičiněním doc. Jiřího Fajta dostala. Podrobnosti o působení tohoto managementu včetně zásluhy PhDr. Dagmar Šefčíkové na uvedení účetnictví Národní galerie v Praze do alespoň částečně průhledné podoby jsem kdysi shrnula ZDE.

             Jak vím ze svědectví pamětníků, nebylo mnoho věcí, na nichž by se PhDr. Dagmar Šefčíková a prof. Milan Knížák shodli. Jeden názor je však přece spojuje: oba považovali za nutné společně se dvěma dalšími bývalými řediteli Národní galerie v Praze varovat ministra kultury Daniela Hermana před potvrzením doc. Jiřího Fajta ve funkci generálního ředitele Národní galerie v Praze. Veřejně ho upozornili, že se jedná o osobu neschopnou tuto funkci vykonávat způsobem, který ústřední státní umělecká sbírka vyžaduje. Společný dopis, který v této věci PhDr. Dagmar Šefčíková a prof. Milan Knížák ministrovi zaslali shodou okolností téměř přesně před třemi lety, je k vidění ZDE. Vývoj Národní galerie v Praze za poslední tři roky oprávněnost jejich názoru plně potvrdil.

             Paní Machalickou zjevně nejvíc rozběsnila skutečnost, že to nyní ve Veletržním paláci zásluhou čínského marketingového kouzelníka Aj Wej-weje poněkud páchne. Paní Machalická tuto skutečnost dokonce ani nepopírá: „Možná gumový člun ´povrchního umělce Aj Wej-weje´ smrdí gumou, jak tvrdí Knížák,ale proti tomu, čím léta zapáchala Národní galerie, je to svěží vánek.“ Jen na okraj musím podotknout, že zprávu o nesnesitelném puchu, který instalace Mistra Aj Wej-weje vydává, neměl prof. Milan Knížák z Virtually, ani ode mne osobně. Sama jsem sice tuto zprávu dostala hned z několika zdrojů, ale pokládala jsem za nevkusné se o tom zmiňovat. Musím však dodat, že od dlouholetých zaměstnanců Národní galerie v Praze, kteří pamatují tuto instituci za prof. Milana Knížáka a důvěrně ji znají dosud, jsem stížnosti na obtížně snesitelný zápach dostala poprvé.

             Obávám se, že paní Machalická žije v nějakém paralelním vesmíru. Jako úspěch doc. Jiřího Fajta uvádí na prvním místě výstavu Henri Rousseaua. Problém je v tom, že do tohoto projektu nevstoupil za Národní galerii doc. Jiří Fajt. Přišla s ním a jeho přípravy zahájila téměř dva roky před jeho příchodem do Národní galerie v Praze tehdejší ředitelka Sbírky moderního a současného umění Helena Musilová. Doc. Jiří Fajt se jí za to odměnil vyhazovem. Následně projekt nabral rok zpoždění – to se u projektů, které odeberete jejich iniciátorům, občas stává –  a změnil se v karikaturu původního záměru. Sama bych se neodvážila to posuzovat, ale v Hospodářských novinách to pregnantně shrnul (ZDE) Petr Fischer:

             „Je skvělé vidět v Praze výstavu, kterou se předtím bavila Paříž, už méně skvělé je, že jde jen o upravený a doplněný zlomek toho, co bylo k vidění v hlavním městě Francie. Ale o finančních a jiných limitech těchto cestujících výstav všichni už dávno víme… Horší je, že k první výstavě Celníkových věcí na našem území, jak otravně dokola opakuje smyčka před vchodem do paláce i do výstavních sálů, se nepodařilo vytvořit kloudný katalog. Ten, který si odnesete domů, pouze uchová to, co už jste viděli a četli na výstavě. Nic, co by vás v pochopení Rousseaua posunulo někam dál.“

            Ověřila jsem si, že k benátské premiéře i k pařížské repríze Rousseauovy výstavy vydali pořadatelé objemné a prý i objevné katalogy. Před příchodem doc. Jiřího Fajta měla  Národní galerie v Praze potenciál výstavu Henriho Rousseaua realizovat důstojným způsobem, srovnatelným s Benátkami a Paříží, ale v důsledku jeho personální politiky se o tuto možnost prakticky připravila. Výsledek neúměrný vynaloženým nákladům tomu odpovídal.

 Manažerské úspěchy doc. Jiřího Fajta

             Finančnímu hospodaření Národní galerie v Praze se paní Machalická soustavně nevěnuje. Podotýká však in margine doc. Jiřího Fajta, že „umí sehnat peníze na velké výstavy, po kterých domácí návštěvníci marně léta bažili, a přivádí do galerie umělce, za kterými jezdí publikum i z jiných zemí“. Marně přemýšlím, které výstavy a kteří umělci to mají být. Aj Wej-wej a jeho další repríza uprchlických člunů, s nimiž v posledních dvou letech objel jako s putovním cirkusem celou západní Evropu za postupně upadajícího zájmu publika? To snad ne! Gerhard Richter, jehož původně zamýšlená monumentální výstava prošla během příprav zásadní redukcí a zdá se, že bude mít přinejmenším v mezinárodním měřítku spíše komorní charakter? To je dobrá osvěta pro české návštěvníky a nepochybně záslužná věc, ale těžko zásadní tahák, který by přivedl třeba z Německa, kde je Gerhard Richter notoricky známý, nějaké zástupy. Navíc by slušela spíše Galerii Rudolfinum, která je k tomu účelu na rozdíl od Národní galerie v Praze určena. Galerie Rudolfinum se ale zaměřuje na skutečně průkopnické výstavy, a tak jí Gerhard Richter pravděpodobně připadá poněkud antikvární. Tohle pole však raději přenechám odborníkům.

            Možná by pro začátek stačilo, kdyby doc. Jiří Fajt opatřil peníze na zajištění základních funkcí Národní galerie v Praze tak, jak je předpokládají platné české zákony. Možná by stačilo, kdyby platil faktury za běžné činnosti a služby, které provoz podobné instituce vyžaduje. V této souvislosti připomínám Vítězný únor doc. Jiřího Fajta. Ve dnech 25. a 26. února letošního roku byly všechny expozice Národní galerie v Praze uzavřeny, neboť její dluh po lhůtě splatnosti vůči bezpečnostní agentuře, která ostrahu expozic zajišťovala, přesáhl šest milionů Kč. Uzavřít všechny expozice pro neplacení faktur, to je opravdu něco, co se žádnému z jeho předchůdců přinejmenším padesát let nepovedlo. Na této věci je ovšem nejbizarnější, že ministr kultury Daniel Herman údajně za tento neuvěřitelný průšvih vedení Národní galerie v Praze ocenil. Nedělám si legraci!

            Nevěřím vlastním očím, když se v Právu ze čtvrtka 2. března 2017 (ZDE) dočítám: „Herman ocenil, že vedení Národní galerie v rekordně rychlém čase celou záležitost úspěšně vyřešilo. Výběr nových bezpečnostních agentur bude pro rozpočet NG znamenat asi desetiprocentní navýšení proti platbám za služby předchozí firmy. ČTK to řekl ředitel NG Jiří Fajt.“  Zejména turisté, kteří v těch dnech Prahou projížděli, měli jistě radost, jestliže platnost jejich vstupenek za 300 Kč do uzavřených expozic, byla z toho důvodu prodloužena do konce května. Neuhrazením dlužných částek navíc zvýšil doc. Jiří Fajt náklady na ostrahu objektů a expozic Národní galerie v Praze o deset procent, což sám bezelstně přiznává. Za výše zmíněný výkon by jakýkoliv ministr, který netrpí stavem permanentního právního bezvědomí, kteréhokoliv ředitele státní příspěvkové organizace  po zásluze na hodinu vyhodil. Ne tak Daniel Herman.

             Obávám se, že ve Veletržním paláci toho smrdí trochu víc než jenom Aj Wej-wejovy gumové hračky. V tomto kontextu dostávají odměny doc. Jiřího Fajta ještě pikantnější příchuť. Se zájmem proto očekávám odpověď ministerstva na svůj dotaz. Ještě dřív však dojde na článek Národní galerie v Praze: Prosíme, nevstupujte pod loď!

Dvořák v ČT pokračuje, podle

Dvořák v ČT pokračuje, podle mě dobrá volba, co říkáte paní Dědečková?

___________________________________________________________________________________