Národní galerie v Praze: co vlastně potřebuje?
Jana Dědečková

Dnes večer se již podruhé sejde komise, která má ministryni Aleně Hanákové pomoci při hledání nového generálního ředitele Národní galerie v Praze. V úterý, a to relativně pozdě, se přitom komise schází z důvodu nadmíru bizarního: její člen Karel Srp by už ve středu na zasedání přijít nemohl, neboť musí odletět do Basileje na veletrh umění Art Basel, který začíná ve čtvrtek. (ZDE) Odborník nepochybně musí být v obraze. V této souvislosti by mne jenom zajímalo, který dobrodinec a proč tomuto momentálně nezaměstnanému kurátorovi cestu platí. Nebo že by snad Karel Srp putoval do Basileje autostopem za zbytek peněz, které si dokázal pracně naspořit za léta odpracovaná v Galerii hl. m. Prahy? Kdo ví?!

Nechme spekulace stranou. Obskurně složená komise (ZDE a ZDE) nemůže ani při nejlepší vůli vybrat dobrého generálního ředitele Národní galerie v Praze. Chybí jí totiž jak výběr, tak skutečné zadání, které podle instrukcí ministerstva nesmí sama ani formulovat. Něco se však přece začíná zřejmě obracet k lepšímu. Pokud jsem správně informována, zazněly na předchozím zasedání komise směrem k zástupkyni ministerstva kultury, náměstkyni ministryně Anně Matouškové, zajímavé dotazy, z nichž přinejmenším dva (ty personální záměrně opomíjím) zasluhují pozornost. První snad mohu volně parafrázovat dotazem, zda lze uvažovat o změně právního postavení Národní galerie v Praze ze státní příspěvkové organizace na veřejnoprávní instituci. Druhá otázka také nepostrádala opodstatnění: lze uvažovat o rozdělení Národní galerie v Praze na muzeum, které se bude věnovat starému umění, a na samostatnou organizaci, která se bude zabývat prezentací a akvizicí současného umění?

Zástupkyně ministerstva prý dala jednoznačně najevo, že komise není od toho, aby o takových věcech diskutovala. V kontextu doby je však důležité, že se tyto náměty vůbec objevily. V letech 2010 a 2011 totiž při zadání obou výběrových řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze nezazněly vůbec, protože každý člen výběrové komise apriori předpokládal, že klást podobné otázky vzhledem k předem známému postoji ministerstva nemá smysl. Pokud tentokrát někteří členové komise tyto otázky vznesli, pak to znamená, že jsou na stole a že se jim ministerstvo navzdory své urputné snaze nedokáže nadále trvale vyhýbat.

Jenom připomínám, že obě otázky mají své historické opodstatnění. Tady bych za normálních okolností zařadila několik odkazů, ale po posledních článcích mi někteří čtenáři začali vytýkat, že jich do svých textů vkládám příliš mnoho. Proto se jim u věcí samozřejmých nebo snadno ověřitelných v literatuře pokusím vyhnout. Vlastně, dnes je už v celém zbytku textu nebudu potřebovat. Více než tři roky pečlivého sledování problematiky Národní galerie v Praze mě snad dostatečně opravňují k tomu, abych se mohla pokusit formulovat jednoduché věcné shrnutí.


Úskalí volby

Výše jsem prohlásila, že podobná komise nemůže vybrat dobrého ředitele. Jsem o tom hluboce přesvědčena na základě zkušeností s institucemi jiného typu. První problém komise tkví v tom, že za své „doporučení“ nenese žádnou odpovědnost. Trvám na tom, že kdyby ředitele volila správní rada, která bude dohlížet na další fungování instituce a bude za něj v pravidelných intervalech volána k odpovědnosti, automaticky by z jejího výběru vypadli někteří kandidáti. Nemám v tomto případě na mysli jenom Jiřího Fajta, u něhož je to evidentní, ale například také Richarda Druryho, který – a na to nezapomínejme! – ve výběrovém řízení v roce 2010 obsadil druhé místo před Markem Pokorným a Vítem Vlnasem. Což mi připomíná: pročpak ministerstvo nedalo členům komise na výběr také Richarda Druryho? Vždyť by to přece bylo jedině logické. Znovu opakuji: je nebezpečné svěřovat tak vážné rozhodnutí těm, kteří za ně neponesou odpovědnost, a to takovou, kterou na základě výsledků práce dané instituce pocítí i ve svých peněženkách.

Druhý problém spočívá v tom, že nikdo, ani členové komise, ve skutečnosti neví, jakého ředitele pro Národní galerii v Praze vlastně hledá. Má to být osvícený badatel, brilantní znalec starého umění? Nebo snad hledáme výkonného úředníka, schopného uhlídat vyrovnaný rozpočet a zároveň natolik inteligentního a komunikativního, aby proti sobě nepoštval odbornou veřejnost? Nebo by měl v čele Národní galerie  v Praze stát znamenitý kurátor výstav současného umění, pro kterého bude většina sbírkových fondů jen zátěží a stálé expozice jen vycházkovou trasou pro školní výpravy v týdnu těsně před vysvědčením? Dokud nezazní odpověď na tuto otázku, je zbytečné diskutovat o jménech.

Konečně třetí problém je v tom, že komise vlastně nemá na výběr. Bude potajmu oslovovat jednotlivé kandidáty, kteří budou jednotlivým členům připadat zajímaví? Dá snad seznam potenciálních jmen komisi ministerstvo? A podle jakých kritérií bude ono samo vybírat? Vypíše snad ministerstvo alespoň neoficiální konkurz, něco jako večírek pro zvané?  Ví Bůh! Jedno je však jisté: předem dané omezení výběru na skupinku osob, vybranou podle nejasných kritérií, předem zpochybňuje legitimitu jakéhokoliv ředitele, který vyjde z tohoto prapodivného procesu.

Ze všech tří výše uvedených příčin komise v současné sestavě a při současném nastavení podmínek prostě musí vybrat špatně. Možná se rozhodne takovým způsobem, že umožní Národní galerii v Praze alespoň několik let stagnovat v závětří, ale to je bohužel ta lepší verze. Ty horší a pravděpodobnější spočívají v tom, že za rok bude nový ministr kultury, sedící ve vládě vzešlé z voleb na jaře 2014, po velkém skandálu a patrně i po značném finančním propadu hledat nového ředitele pomocí jiné, ale podobně obskurně sestavené komise, tentokrát už cestou otevřeného výběrového řízení, neboť odborná veřejnost si je prostě vynutí. Národní galerie v Praze však v takovém případě bude pravděpodobně v podstatně horším stavu, než v jakém se nachází dnes.


Existuje řešení?

Po pravdě řečeno, systémové řešení je nasnadě. Je dokonce jednoduché a logické. Bohužel se obávám, že právě proto bude zavrženo. V duchu o něm však jistě alespoň někteří členové komise budou uvažovat.

Jak mě už před časem poučili právníci, Národní galerie v Praze či jakákoliv její nástupnická organizace, která si bude chtít podržet ve správě majetek někdejší Společnosti vlasteneckých přátel umění, musí být zřízena zákonem. Původní zákon z roku 1936 byl totiž nabývacím titulem k jejímu majetku. Jeho zrušení bez náhrady by tedy mohlo otevřít cestu restitučním nárokům dědiců někdejších členů Společnosti vlasteneckých přátel umění. Přitom by se jednalo o mnohá z nejdůležitějších děl starého českého a evropského umění, která dnes Národní galerie v Praze vystavuje. Zákon o Národní galerii v Praze tedy nelze zrušit a učinit z Národní galerie v Praze instituci založenou pouze zřizovací listinou. Osvícené ministerstvo by toto zdánlivé omezení mohlo pochopit jako výhodu.

Komise by měla požadovat  po ministerstvu především formulaci věcného záměru nového zákona o Národní galerii v Praze, z něhož by vyplynulo, jaké úkoly má centrální státní umělecká sbírka plnit a co opravňuje placení jejího provozu z peněz daňových poplatníků. Zákonem by měl být popsán mechanismus jejího financování. Současně zákon stanoví také formu správy instituce, zřízení správní rady a dozorčí komise, způsob volby jejich členů a mechanismus, jehož prostřednictvím se členové správní rady budou odpovídat z volby ředitele a z jejích následků nikoliv ministerstvu, ale parlamentu. To je totiž jediná cesta, jak vrátit tuto instituci z rukou zájmových skupin pod veřejnou kontrolu.

Současně by měla komise po ministerstvu žádat reálný harmonogram prací na tomto zákoně, a to i za předpokladu, že jeho schválení nepřipadne na funkční období současné sněmovny. Národní galerie v Praze je mimo jiné také symbolem české státnosti. Proto lze důvodně předpokládat, že na základních rysech takového zákona bude napříč politickým spektrem dosaženo takové shody, která nové vládě umožní výsledků práce odborného aparátu ministerstva a závěrů veřejné diskuse o nich využít i po volbách. Ve chvíli, kdy zákon nabude účinnosti, pak bude automaticky zahájen i proces volby správní rady, která si posléze jasným a transparentním způsobem zvolí nového ředitele se silným mandátem. Tento postup zároveň může být vzorem pro postupnou  úpravu právního postavení dalších národních kulturních institucí.

Při splnění těchto podmínek může komise ministerstvu navrhnout jmenování takového ředitele, který povede Národní galerii v Praze po přechodnou dobu do přijetí zákona. Jeho poslání bude zdánlivě jednoduché: udržet Národní galerii v Praze v chodu, dodržet veškeré povinnosti při správě jejího majetku, udržet její zapojení v mezinárodních organizacích a zachovat její spolupráci s českými institucemi alespoň ve stávajícím rozsahu. Zároveň musí být schopen předložit ekonomicky reálný výstavní plán na dobu dvou let. Samozřejmostí je, že bude zavázán předat organizaci svému řádně volenému nástupci bez dluhů. Takovou osobu by mohla při splnění výše popsaných podmínek dokonce i tato komise nalézt poměrně snadno. Opakuji však znovu: je to příliš jednoduché, logické a racionální řešení na to, aby mělo alespoň podle mého soudu šanci na úspěch. Byla bych ovšem moc ráda, kdybych se v tomto případě ve svém skepticismu zmýlila.

Možná byste to mohla vzít,

Možná byste to mohla vzít, paní Dědečková.

(myslím to doopravdy)

Někdy mě napadá, zda není

Někdy mě napadá, zda není lépe vybírat na tyto vrcholné funkce politicky - viz M. Knížák - než odbornicky ...
Zase zasedá vědecký kongres /.../ a fčele popletená tetka.

Uložit

Uložit