Národní galerie v Praze: doc. Jiří Fajt a jeho KŘENKI
Jana Dědečková

 

            V předchozím díle seriálu o Národní galerii v Praze (ZDE) jsem slíbila, že vysvětlím, co je to KŘENKI. Pod touto záhadnou zkratkou se skrývá pokus o založení lobbistické skupiny některých příspěvkových organizací Ministerstva kultury. Pokud se mi podařilo zjistit, iniciátorkou založení této skupiny byla právě Národní galerie v Praze, která letos na Mezinárodní den žen rozeslala řadě jiných institucí velice bizarní dokument. Ponechávám stranou okolnost, že se iniciativy chopila právě Národní galerie v Praze, i když mezi příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury není první ani rozsahem expozic, ani počtem zaměstnanců, ani množstvím sbírkových předmětů, ani výší rozpočtu a konečně ani počtem návštěvníků.

            Během uplynulých čtrnácti dnů jsem získala několik verzí návrhu Statutu konference ředitelů národních kulturních institucí (zkráceně KŘENKI), jejímiž členy by se podle úmyslu iniciátorů měli stát generální ředitelé a ředitelé následujících institucí: 

Národní galerie v Praze

Národní památkový ústav                                                

Národní knihovna

Národní technické muzeum

Národní filmový archiv

Uměleckoprůmyslové museum

Památník národního písemnictví

Národní muzeum??

Národní divadlo v Praze

Česká filharmonie

Česká televize

Český rozhlas

             Otazníky u Národního muzea nejsou omylem, ale přebírám je z původní verze dokumentu. (ZDE) Někteří obeslaní ředitelé reagovali připomínkami, jimiž se pokoušeli alespoň částečně napravit stav totálního právního bezvědomí původního navrhovatele. Protože předmětem mého zájmu je Národní galerie v Praze, v dobré víře upravené verze tohoto dokumentu nezveřejňuji.

            Na myšlení těch, kteří dokument připravovali, je pozoruhodný bytostný a hluboký pragocentrismus. Jinak je nepochopitelné, že z výčtu oslovených organizací, které splňují podmínky podle článku 2, odst. 1, návrhu Statutu konference ředitelů národních kulturních institucí, vypadla například Moravská galerie v Brně, Muzeum umění v Olomouci, Moravské zemské muzeum či Slezské zemské muzeum, nejstarší muzeum v České republice. Národní kulturní instituce však evidentně sídlí pouze v Praze. Všechna výše uvedená mimopražská muzea a galerie jsou přitom příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury právě z důvodu své celostátní působnosti a podílu na formování národní kulturní identity.

             Další podivuhodnou věcí je skutečnost, že se KŘENKI chce stavět do role jakési stavovské reprezentace. Pokud vím, tak významná muzea a galerie v České republice vytvářejí mimo menších specializovaných sdružení hned tři velké stavovské organizace: Asociaci muzeí a galerií v České republice, Radu galerií České republiky a v neposlední řadě Český výbor ICOM, tedy národní pobočku Mezinárodní rady muzeí ICOM (International Council of Museums). Podobná sdružení mají knihovníci, archiváři, o hudebnících a filmařích ani nemluvě. KŘENKI ovšem důsledně eliminuje vliv významných regionálních muzeí a galerií, vesměs příspěvkových organizací vyšších územně samosprávných celků, do češtiny přeloženo: krajů.

             Na první pohled je patrné, že lobbing členů KŘENKI má jít právě na úkor státní podpory regionálních kulturních institucí. Přitom často právě tyto instituce – vzpomeňme za všechny na Galerii Středočeského kraje (GASK) nebo na Galerii výtvarného umění v Ostravě – jsou v posledních letech nositelkami výstavních projektů celostátního dopadu, zásadních inovací a jasného, dobře vyprofilovaného výstavního programu, za nímž jezdí návštěvníci z České republiky i zahraničí. Účelem KŘENKI tedy je, zdá se, vytvořit elitní klub kulturních institucí, který svou silou ve veřejném prostoru bude mimo jiné i prostřednictvím médií „zatažených do hry“ usilovat o výsadní postavení vzhledem k ostatním. To s sebou samozřejmě ponese i úsilí o vyšší podíl na veřejných finančních prostředcích, než na jaký by až na výjimky členové KŘENKI dosáhli podle měřitelných výkonů.           

            Vzhledem k tomu, že mi celá záležitost připadala po legislativní stránce, řečeno hodně eufemisticky, velice zvláštní, požádala jsem o komentář ke Statutu konference ředitelů národních kulturních institucí  kvalifikovaného právníka. Dovolím si ocitovat jeho shrnutí: „Pokud se nejedná o podvrh či žert, měli by být zřizovatelé jednotlivých v závěru textu uvedených NKI bezodkladně informováni o tomto pokusu mimo zákonného postupu, a to v čele s panem ministrem kultury“.

             Oslovené instituce mají různé právní formy. Národní galerie v Praze byla zřízena speciálním zákonem č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze, který nelze zrušit bez náhrady, neboť je nabývacím titulem k základu jejích sbírek, pocházejícího původně z majetku jedné soukromé společnosti a jedné nadace. Ostatní státní příspěvkové organizace vesměs mají své zřizovací listiny, vydané Ministerstvem kultury. Česká televize a Český rozhlas nejsou státními příspěvkovými organizacemi, ale jsou zřízeny zákonem  č. 483/1991 Sb., o České televizi, a zákonem č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu.

             Na státní příspěvkové organizace se vztahují zákony č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V případě státních příspěvkových organizací by tedy souhlas s jejich vstupem do jakékoliv podobné organizace s dopadem na jejich rozpočet a na nakládání s majetkem státu musel vydat jejich zřizovatel. V případě České televize a Českého rozhlasu, které hospodaří s vlastním majetkem, by s účastí v podobné otevřeně lobbistické společnosti musely vyjádřit souhlas jejich rady.

             KŘENKI si v článku 3, odst. 2, návrhu Statutu konference ředitelů národních kulturních institucí klade za cíl pečovat „o prosazování zájmů NKI České republiky ve veřejném životě a při jednání se státními i nestátními orgány v České republice, zejména s Poslaneckou sněmovnou, Ministerstvem kultury, Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy, Radou vlády pro vědu, vývoj a inovace a s profesními organizacemi.“  Pokud tomu tedy rozumím správně, je to pokus ředitelů několika státních příspěvkových organizací zřizovaných Ministerstvem kultury obcházet vlastního zřizovatele, překračovat kompetence stanovené zřizovacími listinami, statuty a obecně platnými právními normami a při tomto počínání si spojenectvím s Českou televizí a Českým rozhlasem zajišťovat mediální krytí. Jsem velmi zvědavá, jak se k této iniciativě postaví ministr kultury České republiky pan Daniel Herman a rady obou veřejnoprávních médií. Vývoj situace kolem KŘENKI budu se zájmem sledovat.

___________________________________________________________________________________