Národní galerie v Praze: hledá se honák pro dvouhlavé tele...
Jana Dědečková

     Čím déle se zabývám Národní galerií v Praze, tím zřetelněji pozoruji jednu věc: dobrého ředitele pro ni prakticky nalézt nelze. Důvod je evidentní: v roce 1942 byla k tehdejší čerstvě postátněné Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění, v té době působící pod oficiálním názvem Českomoravská zemská galerie, rozhodnutím zastupujícího říšského protektora Kurta Daluege přičleněna někdejší Moderní galerie, do té doby samostatná a zcela odlišně řízená instituce, která v Praze fungovala v letech 1902-1942. Kurt Daluege tímto rozhodnutím založil neblahou tradici, která přežila Protektorát, Třetí říši i čtyřicet let dalšího totalitního režimu, a která trvá dosud.

     Podstata problému tkví v tom, že tehdy byly neústrojně sloučeny dvě zcela odlišné sbírky. První z nich, Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, v letech 1937-1939 terminologicky přesně označovaná jako Státní sbírka starého umění, se už od přelomu 19. a 20. století soustřeďovala prakticky výhradně na nákup a péči o díla starého umění, tj. na uchovávání a prezentaci výtvarného umění, tvořícího součást národního kulturního dědictví. Moderní galerie naopak sloužila – pravda, ne vždy nejlépe – potřebám prezentace a akvizice současného českého umění. Ta první byla v letech 1933-1936 postátněna, ta druhá naopak po celou dobu své existence fungovala na principu, který bychom dnes nazvali  „veřejnoprávní“. Takto vzniklý konglomerát se dožil roku 1945, kdy se změnil nejprve neoficiálně a později (v roce 1949) i ze zákona na současnou Národní galerii v Praze.

      Základní informace o historických  příčinách tohoto problému čerpám (pochopitelně ve zhuštěné a zjednodušené podobě) převážně, i když ne výhradně, z projektu prof. Víta Vlnase pro loňské výběrové řízení na pozici generálního ředitele Národní galerie. Spolu se všemi ostatními relevantními projekty jej na svých stránkách publikovala Uměleckohistorická společnost (ZDE). Protože jsem se teprve loni začala poněkud hlouběji zabývat touto problematikou, považovala jsem nejprve text prof. Vlnase a jeho názor, že je obě části Národní galerie třeba opět oddělit, za převratnou myšlenku, navrženou poněkud předčasně. Svůj postoj jsem ostatně loni v říjnu vyjádřila v anketě o předchozím výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, kterou uspořádal časopis Dějiny a současnost (ZDE). Časem jsem však s překvapením zjistila, že tato myšlenka byla v Národní galerii živá už od počátku 90. let minulého století. Prof. Vlnas byl pouze prvním, kdo měl odvahu veřejně vystoupit s projektem na ní postaveným a zároveň měl dostatečné znalosti a zkušenosti k tomu, aby  tuto vizi mohl podložit precizní argumentací.

     Už před časem se však k téže myšlence přiklonil např. bývalý generální ředitel Národní galerie v Praze, prof. Lubomír Slavíček. V rozhovoru pro Bulletin UHS  2/2010 (ZDE) loni nejprve vysvětlil, proč se sám jako ředitel Národní galerie v první polovině 90. let minulého století k podobnému řešení nepřikláněl, a nakonec celou věc shrnul:  „Můj názor je, že by mělo přinejmenším dojít k oddělení současného umění. Měla by vzniknout samostatná sbírková instituce, zdůrazňuji sbírková, ne typu 'kunsthalle', která by se zaměřila výhradně na současné, živé umění. Třeba v Norsku, pokud vím, to tak funguje. Tam existuje NG, která spravuje staré umění, v jejich případě tedy především 19. stol. a klasickou modernu, a vedle toho funguje instituce, která se zabývá současným uměním – a po čase dochází k přesunu.“ Nejnověji, byť velmi opatrně, se k takto koncipovanému rozdělení Národní galerie v Praze přihlásila v pondělí 16. dubna 2011 v MF DNES také prof. Milena Bartlová.

     Jednou z příčin hluboké krize Národní galerie v letech 1995-1998 byly odstředivé tendence jednotlivých sbírek, vyvolané dlouhodobou nečinností tehdejších ministrů kultury, jejich nechutí problém řešit. Tak vznikly ideální podmínky pro pokus šéfů jednotlivých sbírek „urvat“ ze špatně řízené, či lépe řečeno: prakticky neřízené instituce maximum kompetencí a rozpočtových prostředků pro vlastní sbírky. Katastrofální dopad, který mělo jejich počínání pro Národní galerii jako celek, je zřejmě příliš netížil. Rozhodnutí ministra Pavla Dostála jmenovat do čela Národní galerie Milana Knížáka bylo na jednu stranu překvapivé a nečekaně úspěšné, na druhou stranu přineslo dlouholeté zakonzervování nevyřešeného problému. Pouze tak silná osobnost, jakou je  Milan Knížák, ještě mohla dalších jedenáct let udržovat všechny složky Národní galerie funkční a pohromadě. Národní galerie jako celek sice za Milana Knížáka prosperovala a z velké části činila to, co od ní veřejnost očekávala, ale doplatilo na to soudobé umění.

     Jen na první pohled se zdá podivné, že se mezi kurátory a výtvarnými kritiky nikdy nezvedlo hlasitější volání po logickém oddělení obou základních funkcí, které kdysi plnily Obrazárna a Moderní galerie. Když jsem zjistila, že tato myšlenka tu existuje již nejméně šestnáct let (a že v kuloárech naléhavě vyvstala například v souvislosti s otevřením Veletržního paláce v polovině 90. let), zeptala jsem se několika odborníků, proč se tato idea nikdy nestala předmětem kvalifikované a veřejně medializované odborné diskuse. Dostala jsem bez výjimky překvapivě shodnou odpověď: „To nemá smysl, to by ministerstvo nikdy nedopustilo, mít z jedné příspěvkové organizace dvě.“  Až mne zarazilo, jak stereotypnímu uvažování tito lidé podléhají. Národní galerie, tedy instituce zaměřená na staré umění, by snad příspěvkovou organizací ministerstva kultury mohla zůstat, i když ani pro ni to není ideální právní forma. Nová „Moderní galerie“ či „Centrum současného umění“ by však byla v takové podobě zcela nesmyslná.

     Na chod podobné instituce, zaměřené výhradně na současné umění, totiž musí mít zásadní vliv odborná veřejnost. Stanovami musí být dána délka funkčního období a způsob volby její správní rady, managementu, nákupní a výstavní komise atd. Pokud má podobné centrum úspěšně fungovat, pak si stát může ponechat pouze dohled nad řádnou správou majetku a nad dodržováním obecně platných právních předpisů, především nad důsledným respektováním podmínek pro využívání grantů. Na druhou stranu stát nemůže a ve svém nejvlastnějším zájmu ani nesmí žádným způsobem vstupovat přímo do rozhodování o výstavním plánu či o akvizici děl současného umění. Podobná instituce s dobrým dokumentačním střediskem a jasnou výstavní a nákupní strategií v Praze chybí a Galerie Rudolfinum, která nevytváří vlastní sbírky a nebuduje stálou expozici současného umění, ji nemůže nahradit.

     Právě absence takto koncipované instituce vedla v uplynulých letech k opakovaným atakům na Národní galerii. Naprosté většině signatářů všemožných „časů na změnu“ byly, obávám se, srdečně ukradené nějaké sbírky středověkého, barokního či orientálního umění. Stačí zpětně zalistovat všemožnými články a časopiseckými výpady, abychom viděli, že jedinou expozicí Národní galerie, která všechny tyto aktivisty zajímala, byl Veletržní palác a speciálně prezentace soudobého umění. Když procházím dokumentaci, která se mi za uplynulý rok náležitě rozrostla, jsem stále silněji přesvědčena, že si kritici Národní galerie prostě zvolili zdánlivě dosažitelnější cíl. Místo toho, aby nutili ministerstvo kultury k logickému a věcně opodstatněnému oddělení  dvou organizačně i způsobem řízení těžko slučitelných funkcí, které se dnes v Národní galerii prolínají, pokusili se jít snazší cestou.

     Zdá se, že ještě před rokem tak frekventované útoky na Národní galerii, často buď zveličené, nebo přímo vylhané (viz oblíbené stereotypy: absence  velkých a významných výstav, údajná mezinárodní izolace, údajný bojkot ředitele Národní galerie ze strany Bizot Group a podobně), byly ve skutečnosti pro většinu aktérů pokusem dosáhnout na jednu jedinou sbírku, která z historických, právních, organizačních a logistických příčin patrně nemá v Národní galerii (ve smyslu klasického muzea umění) co dělat a která už dávno neměla být její součástí. Z téhož důvodu by ovšem splnění jejich požadavků naopak pro Národní galerii jako centrální státní muzeum umění znamenalo naprostou pohromu. Právě proto se každý ředitel Národní galerie v dané konstelaci vždy může jen více či méně obratně snažit proplout mezi Skyllou a Charybdou a právě proto bude vždy čelit z té či oné strany hlasité kritice, ať bude činit cokoliv. Protože moderní výtvarníci a spolu s nimi kurátoři a kritici současného umění bývají zpravidla hlasitější a mediálně obratnější než historici umění a milovníci památek, je velmi pravděpodobné, že se při zachování jediné instituce k plnění těchto dvou diametrálně odlišných úloh stane péče o staré umění v Národní galerii dříve či později Popelkou. Existuje z této situace rozumné východisko?


Pokus o kvadraturu kruhu

     Jak jsem už podotkla výše, v České republice chybí specializovaná centrální instituce, která by se zabývala výlučně shromažďováním, dokumentací a prezentací současného výtvarného umění. Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze ji supluje nedostatečným způsobem, který vyvolává oprávněnou kritiku. Zakopaný pes se ukrývá  především v naprosto nedostatečném právním a organizačním ukotvení této její činnosti. Má ji totiž vykonávat instituce, která je už z principu k takovému účelu naprosto nevhodná, tedy příspěvková organizace ministerstva kultury.

     Zachování současného stavu věcí zaručuje stávajícímu i každému budoucímu ministrovi kultury jen jednu jedinou věc: bude i do budoucna zdrojem neustálých konfliktů a veřejných útoků, ať už bude v čele Národní galerie stát kdokoliv. Akvizicí a prezentací současného umění si totiž státní správa uzurpuje činnosti, kterou ani při nejlepší vůli nemůže sama kvalifikovaně vykonávat. S ní pochopitelně přebírá i odpovědnost, kterou na sebe nikdy neměla vzít. Odborná veřejnost to postupně všem ministrům kultury stále hlasitěji připomíná. Zároveň však tyto útoky zbytečně poškozují pověst celé Národní galerie, jejíž těžiště – alespoň pro nás, laické návštěvníky – tkví ve zcela jiných sbírkách a expozicích.

     Centrem téměř dvacet let úspěšně trvajícího odporu k racionálnímu řešení této situace je odbor muzeí a galerií ministerstva kultury, v současné době řízený Tomášem Wiesnerem. Ani současný značně nešťastný způsob vypsání výběrového řízení se z tohoto rámce nevymkl. Aparát ministerstva kultury dosáhl během let něčeho zcela nebývalého: kurátoři, kritici i historici umění se za tu dobu vzdali byť i jen myšlenky na to, že by se mohli pokusit prosadit  očividně racionální řešení této situace. Administrativní monstrum, které bezmála před sedmdesáti lety stvořil zastupující říšský protektor Kurt Daluege, tak má šanci úspěšně vstoupit do další dekády své existence.

     Zdá se, že asi nejrozumnějším postupem, které lze v této chvíli zvolit, je zrušení současného výběrového řízení, které bylo od počátku provázeno příliš mnoha podezřelými okolnostmi a v důsledku toho se nakonec stalo jen zakonzervováním patové situace z doby těsně před loňskými volbami do Poslanecké sněmovny. Národní galerie během opakovaných řízení, vypisovaných bez jasné představy o požadavcích, které budou na nového ředitele kladeny, stagnuje bez jakékoliv perspektivy. Takový stav je dlouhodobě neúnosný. Stín říšského protektora lze ovšem překonat. Jakým způsobem, to se pokusím popsat zítra.

___________________________________________________________________________________