Po nejnovější sérii tří článků o Národní galerii v Praze z minulého týdne jsem byla až zaskočena intenzitou zájmu čtenářů, z nichž mnozí se mi neozvali dva roky a možná déle. Měla jsem obavu, že se někteří z nich budou cítit dotčeni, když podle svého nejvnitřnějšího přesvědčení označím Aj Wej-weje za konjunkturálního kýčaře. Jaké bylo mé překvapení, když mě místo toho jeden z čtenářů upozornil, že ředitel Muzea designu v Londýně Deyan Sudjic označil při podobné příležitosti: „za ukázku neuvěřitelně urážlivého kýče“ nafukovacího panáka „ve tvaru Munchovy křičící postavy, jehož autoři se pokoušejí vzít nepopsatelnou tragédii a proměnit ji v kuriozitu“. Myslím, že o Aj Wej-wejových nafukovacích postavičkách ilegálních imigrantů to platí dvojnásob.
Nejde ovšem jen o Aj Wej-weje, i když s jeho putovním cirkusem mnohé souvisí. Aniž bych o to zvlášť usilovala, získala jsem během posledního týdne řadu aktuálních informací o dění v Národní galerii v Praze. Některé musím ještě prověřit, ale o třech se zmíním již nyní:
1) Odměny doc. Jiřího Fajta za rok 2016 prý byly podstatně vyšší než uvádím. Neuvěřitelných 850 000 Kč, o nichž jsem psala posledně, snad přesáhly dokonce o čtvrt milionu. Tuto informaci prověřím v nejbližších dnech dotazem na Ministerstvo kultury podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění.
2) Na zvláštní přání Aj Wej-weje byla ze světlíku nad Velkou dvoranou Veletržního paláce odstraněna velmi drahá (v řádu milionů Kč) ochrana proti přímému slunečnímu svitu, nainstalovaná zde během přípravy instalace Muchovy Slovanské epopeje. Pokud je to pravda, pak toto opatření znehodnotilo Velkou dvoranu jako galerijní prostor, v němž lze vystavovat umělecká díla podle běžných mezinárodních standardů. Zároveň přeji těm, kteří se v této prostoře budou starat o černé nafukovací figury a obří černý gumový člun, dobrou zábavu. Přes léto se rozhodně nudit nebudou.
3) Aby mohl Aj Wej-wej do vestibulu Veletržního paláce instalovat infantilně působícího hada z batůžků, které mají údajně symbolizovat děti zemřelé v troskách školních budov při nedávném zemětřesení v Číně, nechal doc. Jiří Fajt z tohoto prostoru odstranit doslova legendární sochu Honoré de Balzaca od Auguste Rodina z roku 1898 a stěhovací službou STAHL s.r.o. nechal tuto světoznámou plastiku odvézt do mimopražského depozitáře.
U posledního činu se musím zastavit. Nejde o ledajakou sochu, ale doslova o symbol Národní galerie v Praze a vztahu Čechů k modernímu umění. Poprvé se v Praze ocitla již v roce 1902, kdy se zároveň stala námětem plakátu Vladimíra Županského, zvoucího Pražany na soubornou výstavu Auguste Rodina. Na plakátu ji vidíme jako sádrový model. Pro české kulturní prostředí se na celé následující století stala ikonou moderního umění a symbolem internacionalizace kulturního života naší země.
Znovu se tato socha ocitla v Čechách roku 1935, kdy byla právě pro svou historickou roli zakoupena do pražské Moderní galerie. Posledních minimálně pětačtyřicet let pak žádného ředitele Národní galerie v Praze ani nenapadlo uložit tuto třímetrovou sochu sochu, která donedávna dominovala vstupní hale Veletržního paláce, do depozitáře. Jak mi prozradili zasvěcení znalci, stěhovat toto monumentální dílo, jehož význam pro moderní české umění je nedozírný, je navíc velmi riskantní. Manipulovat s bronzovou sochou těchto rozměrů je nesnadné, ale poškodit ji při té příležitosti lze prý velmi lehce.
Odstranit toto erbovní dílo Národní galerie v Praze z expozice kvůli efemérní výstavě, která má z hlediska vývoje českého výtvarného umění význam hraničně blízký nule, je příznakem děsivé arogance doc. Jiřího Fajta a jeho přisluhovačů. Znamená to naprostou neúctu k tradici, k poslání centrální české státní umělecké sbírky, k odkazu zakladatelských osobností kalibru Vincence Kramáře a Jiřího Kotalíka a především: k návštěvníkům Národní galerie v Praze, kteří právem očekávají, že o díla podobného významu nebudou při prohlídce stálých expozic ošizeni. Za to však nenese odpovědnost doc. Jiří Fajt, ale ministr kultury Daniel Herman, který ho navzdory protestům odborné veřejnosti do funkce instaloval a přes zjevná a opakovaná manažerská, morální i profesní selhání ho v ní ještě stále udržuje, i když čím dál tím obtížněji. Začnou skepsí, která nyní v Národní galerii v Praze panuje, však překvapivě svítá určitá naděje.
Veletržní palác jako symbol obratu k lepšímu?
Několik čtenářů mě v posledních dnech nezávisle na sobě upozornilo na pozoruhodný rozhovor, který serveru Artalk.cz poskytla ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze Milena Kalinovská. (ZDE) Jak vím z jiných zdrojů, dokázala si tato dáma za relativně krátkou dobu na rozdíl od doc. Jiřího Fajta mezi zaměstnanci vybudovat velmi dobrou pověst osoby svéprávné a kompetentní, v pravém slova smyslu ženy na svém místě. Její výroky to potvrzují. Slovo má Milena Kalinovská:
„Veletržní palác je památková budova a je to jedna z úžasných ukázek funkcionalismu, a tudíž – po vhodných úpravách – ji vidím jako vhodnou budovu pro vystavování moderního a současného umění, čímž míním umění od 19. století do nynějška. Ovšem nic nebrání tomu, aby zde byly vystaveny i práce z jiných období. Co se ale rozhodně musí vytvořit, je nová tvář celého Veletržního paláce – to se týká nejen prostor, jejich rozměrů, celkové techniky, jak chlazení, tak i oteplování, kontrolování vlhkosti, ale také toho, aby byl Veletržní palác přístupný a laskavý k umění a k divákům.“
Je to příjemný kontrast k názoru doc. Jiřího Fajta, jak jej zachytila třeba ČTK v úterý 8. dubna 2014: „O nutné redislokaci sbírek mluví i Fajt a „bolavá místa” rozšiřuje o Veletržní palác, k jehož galerijnímu využití byla od začátku skeptická část odborníků. Náklady na jeho provoz jsou vysoké v porovnání se státní dotací pro NG, budova je ve špatném technickém stavu a dispozice podle něj nevyhovuje potřebám muzea moderního a současného umění.“ (ZDE) Dlouho a úporně se doc. Jiří Fajt snažil Veletržního paláce se zbavit. Nyní ovšem musí být docela rád, že se mu to nepodařilo, neboť sedmdesátimetrový nafukovací člun by do jiné budovy Národní galerie v Praze, pokud vím, nacpat nemohl.
Nejde však jen o otázku budov. Navzdory několika povinným úlitbám, které Milena Kalinovská učinila vůči spíše politickým než uměleckým zálibám doc. Jiřího Fajta, nenajdeme v rozhovoru jedinou zmínku o monstrózních výstavních projektech, které nemají žádnou spojitost s českým výtvarným uměním a jimiž v současnosti žije předimenzované PR oddělení Národní galerie v Praze. Kalinovská zato nastínila velmi zajímavý a kvalifikovaný akviziční program, z něhož vyplývá, že chce spolupracovat i s významnými regionálními institucemi, jimž doc. Jiří Fajt odepřel až dosud standardní poskytování zápůjček ze sbírek Národní galerie v Praze.
Nevyznám se v dnešním českém výtvarném umění, a tak jsem se zeptala na výčet jmen, která Milena Kalinovská uvádí v souvislosti s plánovanými akvizicemi. Byla jsem hned z několika stran ujištěna, že se jedná o výběr sice subjektivní, ale velmi dobrý. Jedna kurátorka, která má se Sbírkou moderního a současného umění Národní galerie v Praze z minulosti dlouholeté zkušenosti, mi dokonce napsala, že je to výborný program „pro kteréhokoliv poučeného soukromého sběratele“, což vzhledem k tomu, že tito lidé vkládají do svého sběratelství vlastní peníze, považuji za svého druhu vyznamenání.
Kromě jmen mě však zaujal také koncepční přístup k akvizicím, který Kalinovská zvolila. Jsem přesvědčena, že to je skutečně nosný program pro vzornou veřejnou sbírku moderního umění. Tlumočila bych názory Mileny Kalinovské neobratně a proto je raději uvádím v původní podobě:
„Je třeba se rozhodnout, která z jejich děl jsou skutečně zásadní a ty se pokusit získat. A pro mě to nikdy není jedno dílo. Jde vždy o větší soubor prací, abychom mohli autora vystavit v širším záběru jeho prací, který jej spíše umožní pochopit. NG by měla být tím hlavním místem, odkud se díla potom půjčují jinam. To znamená, že bychom měli vytvořit sbírky, které by nesly jména podle svých autorů: sbírka Kateřiny Šedé, Milana Kunce, Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Karla Malicha. Jejich díla chceme sbírat včetně jejich archivu, aby budoucí generace historiků a kurátorů měly z čeho čerpat fakta a další znalosti o těchto umělcích.“
Důraz na systematicky budovanou sbírku a archiv pokládám za výraz odpovědnosti paní ředitelky a za optimální strategii pro státní instituci významu Národní galerie v Praze. Kromě toho se zdá, že Milena Kalinovská má šťastnou ruku i ve výběru nejbližších spolupracovníků. V rozhovoru zmiňuje, že oddělení 19. století povede Otto Urban. Byla jsem ujištěna, že je to brilantní kurátor a znalec umění přelomu 19. století a 20. století. Obdobně pochvalné reference jsem získala i na další kurátorku, jejíž význam pro Veletržní palác Milena Kalinovská v rozhovoru vyzdvihuje, totiž Annu Pravdovou. Pro období první československé republiky by prý bylo v její generaci obtížné najít někoho kvalifikovanějšího. Zdá se tedy, že navzdory destruktivní personální politice doc. Jiřího Fajta (ZDE) se ve Veletržním paláci zrodil tým, který může Národní galerii v Praze za příznivějších podmínek vrátit do normálnějších kolejí. Je ovšem otázka, v jaké finanční kondici nástupce doc. Jiřího Fajta instituci zdědí a jak tato okolnost ovlivní sebelepší plány Mileny Kalinovské a jejích spolupracovníků.
K tématu se vrátím co nejdříve. Ještě dnes však objasním, jak se 24. března 2017 populární KŘENKI doc. Jiřího Fajta náhle proměnila v KONKI a co možná bude k vidění v Národním divadle ve středu 5. dubna 2017 přes poledne.
___________________________________________________________________________________
