Národní galerie v Praze: ne, toto není apríl: doc. Jiří Fajt a jeho KONKI
Jana Dědečková

Svým způsobem je to zábavné: ve středu 22. března 2017 jsem v dovětku k jednomu ze svých článků o Národní galerii v Praze upozornila na zkratku KŘENKI. Z tohoto avíza mohli být moudří jenom ti, kteří zázemí celého podniku znali. O dva dny později, v pátek 24. března 2017, jsem v dalším pokračování publikovala první návrh stanov této lobbistické organizace, o jejíž založení se doc. Jiří Fajt pokouší. Určitě to bylo jenom čirou shodou okolností, že zrovna téhož dne napsal doc. Jiří Fajt ministru kultury Danielu Hermanovi dopis, v němž se k této aktivitě přiznává a zve pana ministra, aby se ve středu 5. dubna 2017 v Národním divadle osobně zúčastnil pokusu o co největší oslabení působnosti jeho vlastního úřadu. Jako dodatečný pokus legalizovat aktivitu, k níž nemá Národní galerie v Praze žádné zákonné oprávnění, to není špatné.


    Když se po 8 březnu t.r. rozjelo první kolo příprav statutu lobbistické struktury několika státních příspěvkových organizací Ministerstva kultury, byla to generální ředitelka Národního památkového ústavu Ing. arch. Naděžda Goryczková, kdo hned následujícího dne racionálními právními argumenty oslabil prvotní rozmach doc. Jiřího Fajta. Po jejím zásahu vypadá nyní statut sdružení, které zatím změnilo svou zkratku na KONKI, (napadá mě, že by bylo nejlepší obě zkratková slova sloučit a nazývat tuto organizaci hezky česky KOŘENKI) o poznání lépe. Zmizely nejšílenější nápady a nejhrubší právní diletantismus výchozího konceptu, i když právníci Ministerstva kultury by se měli i nyní nad celou věci řádně zamyslet. Kromě toho jde o záležitost, jíž by měli věnovat maximální pozornost daňoví poplatníci, protože se může citelně dotknout jejich peněženek.


    Jen si to představme: deset šéfů příspěvkových organizací, jejichž ředitele nebo generální ředitele bez výjimky jmenuje a odvolává ministr kultury, aniž by ho v tomto počínání zákon nějak omezoval, se sejde, přibere do party dva jiné generální ředitele (Českého rozhlasu a České televize), aby měli nějakou nezávislou posilu, a založí si zvláštní lobbistickou organizaci podle hesla „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Zjednodušeně řečeno, smysl takového uskupení je v podstatě jediný: zabránit Ministerstvu kultury, aby vykonávalo vůči těmto příspěvkovým organizacím práva a povinnosti zřizovatele v tom rozsahu, kterou mu dnes ukládá platná právní úprava.


    Není to nápad nikterak nový. Už na podzim 1997 s ním přišel, jak vím ze svého někdejšího působení v Radě České televize, doc. Ivo Mathé. Musím ovšem přiznat, že byl mnohem obratnější a šikovnější než jeho dnešní nástupci. V první řadě se přísně držel legitimačního principu, takže oslovil také moravské a slezské národní kulturní instituce. Kromě toho celou záležitost, po právní stránce upravenou jako síť bilaterálních smluv, založil na transparentní nabídce: Česká televize nabídne spolupracujícím národním kulturním institucím každoročně zdarma dvě až čtyři spotové kampaně za rovných a nediskriminačních podmínek pro propagaci jejich klíčových výstavních aktivit. Rozumělo se samo sebou, že na oplátku jejich ředitelé ve veřejném prostoru podpoří požadavky České televize například na úpravy výše televizního poplatku či mediální legislativy.


Na tuto záležitost jsme narazili na jaře 2000 při inventuře smluvních závazků a pohledávek České televize. Ve světle pozdějších událostí si dobře vzpomínám na jeden pikantní detail: smlouvu na spotovou kampaň k výstavě Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., která se konala od 12. listopadu 1997, tehdy za Národní galerii v Praze kupodivu nepodepisoval její generální ředitel doc. Martin Zlatohlávek, jak by se dalo očekávat, ale jeho zplnomocněný zástupce doc. Jiří Fajt. Pro inspiraci k projektu KŘENKI tedy nemusíme chodit daleko. Pokud jsem správně informována, poslední zbytky této soustavy dvoustranných smluv zrušil k výslovné nelibosti tehdejšího generálního ředitel Národní galerie v Praze prof. Milana Knížáka generální ředitel České televize Jiří Balvín někdy na jaře 2002.


Česká televize měla v roce 1997 k iniciování podobné sítě smluv alespoň jakousi formální legitimitu: mohla se zaštiťovat zjevnou a bezúplatnou podporou české kultury. O státních příspěvkových organizacích to neplatí ani náhodou. Národní galerie v Praze je zřízena zákonem č. 148/1949 Sb., který v § 1 praví: „Národní galerie v Praze je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti.“  O žádných politických aktivitách typu propagandistických výstav, které dokonce ani jejich autoři a kurátoři neoznačují primárně za umělecké, ale za aktivistické, či o zakládání lobbistických sdružení není v zákoně o Národní galerii v Praze, ale ani v zákoně č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, který je pro Národní galerii v Praze závazný, ani slovo. Pokud žijeme v právním státě, pak zjednodušeně platí, že občan smí dělat vše, co není zákonem zakázáno, ale státní organizace smí dělat pouze to, co má zákonem stanoveno.


Průvodní dopis doc. Jiřího Fajta ministrovi kultury České republiky Danielu Hermanovi je vskutku obskurní. Míra pohrdání názorem ministra, která je v něm obsažena, bije do očí. Ani formálně zdvořilá úprava nic nemění na tom, že si budoucí signatáři, nebo přinejmenším doc. Jiří Fajt osobně, myslí, že ministrově názoru sejde asi tolik, co na loňském sněhu. Dikce, kterou doc. Jiří Fajt zvolil, odpovídá dopisu nadřízeného podřízenému, což je u ředitele státní příspěvkové organizace, který píše ministrovi, přinejmenším poněkud zvláštní. Ostatně, posuďte sami:


„Vážený pane ministře,
dovolte mi, abych Vás touto cestou informoval o záměru ustavit Konferenci ředitelů národních kulturních institucí. Tento záměr vznikl z potřeby zformovat orgán, který by umožnil výměnu názorů a zkušeností, zajistil nezbytnou komunikaci o hlavních společných tématech činnosti zainteresovaných institucí a v neposlední řadě usnadnil koordinaci při identifikování a prosazování sdílených zájmů a cílů.
Společně s kolegy jsme v uplynulých týdnech připravili návrh statutu zmíněné Konference. Dokument Vám, po dohodě s ostatními, zasílám pro informaci a prosím o sdělení Vašich eventuálních připomínek. Rádi bychom tento dokument podepsali dne 5. dubna 2017 v 11 hodin v budově Národního divadla na závěr naší příští schůzky. Bude-li dokument všemi odsouhlasen, měla by ve 13 hodin následovat tisková konference, kde by mělo být založení Konference oznámeno veřejnosti.
Pane ministře,
    dovolte mi, abych Vás jménem kolegů pozval na výše uvedenou schůzku a zároveň na tiskovou konferenci plánovanou po předpokládaném podpisu ustavujícího dokumentu Konference ředitelů národních kulturních institucí.
S pozdravem
Jiří Fajt
generální ředitel
Národní galerie v Praze“


     Pokud dopis na ministerstvo skutečně odešel v pátek 24. března 2017, což netuším, mohl ho ministr obdržet nejdříve v pondělí 27. března 2017. Nevím pochopitelně, jak dlouho dopředu si ministr kultury plánuje program, ale silně pochybuji, že by to bylo na pouhých deset dnů dopředu. V tomto okamžiku (pátek 31. března 2017, 16:30 hodin) je v programu ministra kultury v uvedeném termínu schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. (ZDE)


Ministr Daniel Herman je v těžké situaci: aby bylo možné jeho připomínky do dokumentu zapracovat, musel by je nechat úřadem zpracovat a svým podřízeným ředitelům příspěvkových organizací rozeslat nejpozději někdy 3. nebo 4. dubna 2017. To by v praxi znamenalo, že by musel k takto závažné věci zaúkolovat svůj úřad s nejvyšší naléhavostí, veškeré další úkoly odložit a s napětím čekat na výsledek. Je to celé bizarní a na hlavu postavené: deset z osmadvaceti ředitelů příspěvkových organizací Ministerstva kultury (přitom přinejmenším čtyři velmi důležité národní kulturní instituce, shodou okolností všechny mimopražské, patrně ani nebyly osloveny) dává svému ministrovi jako ultimátum lhůtu maximálně sedm pracovních dnů, aby se vyjádřil k dokumentu, který bez jakéhokoliv mandátu připravili a jehož zjevným cílem je ustavit platformu na to, aby mohli svého zřizovatele obcházet.


Z dikce dopisu vyzařuje pevné přesvědčení pisatele, že si ředitelé příspěvkových organizací Ministerstva kultury stejně udělají, co chtějí, a názor ministra na tom nemůže nic změnit. Zdá se, že nastal čas na veřejnou debatu zcela jiného druhu, než jakou zamýšlí vést doc. Jiří Fajt a jeho dočasní spojenci. Jaké je poslání národních kulturních institucí? Demontáž národní kulturní identity, kterou Národní galerie v Praze navzdory svému názvu už třetím rokem praktikuje? Politická agitace?  Nebo to, co těmto institucím ukládají platné zákony a statuty? Odpověď evidentně uvidíme v nejbližších dnech. K tématu se brzy vrátím.

Uložit

Uložit